…příběhy dvou studentů…

Miroslav Kubík (7. listopadu 1925)

Ve zprávě kladenského gestapa pro K. H. Franka byl označen za jednoho z „hlavních podezřelých“ při přípravě atentátu na A. Bauera a tedy v podstatě již velmi brzy po zatčení bylo rozhodnuto o jeho dalším osudu, totiž, že nebude propuštěn z Malé pevnosti, nýbrž poslán do dalšího KT.

Slávek ve své vzpomínce popisuje krutost dozorců na Malé pevnosti – a to počínaje prvním výslechem, který museli všichni podstoupit. Po 14 dnech práce na pevnosti začal být zařazován do vnějších komand, pracoval např. v komandu Reichsbahn, v litoměřické nemocnici či v komandech v Kopistech. Díky práci mimo pevnost měl možnost zahlédnout svého otce a také své dva bratry.

Na podzim 1942, kdy se již někteří ze studentů radovali ze svého propuštění z Terezína, byl sotva sedmnáctiletý Slávek s dalšími chlapci zařazen do transportu do obávaného koncentračního tábora Osvětim. Tábor byl mezi roudnickými občany v silném podvědomí, neboť tam bylo již dříve deportováno mnoho Sokolů z Roudnice.

Foto Miroslava Kubíka z KT Auschwitz, FAPT 1008

Foto Miroslava Kubíka z KT Auschwitz, FAPT 1008

V Osvětimi I byl Slávek nejprve zařazen na úklidové práce, pak se dostal na Krankenbau, později pracoval v Landwirtschaftu. V létě 1943 jej spolu s dalšími dvěma spolužáky přemístili na blok č. 11, kde se většinou nacházeli vězni, kteří byli posléze propouštěni. Študáci doufali, že budou propuštěni. O to větší zklamání je čekalo, když přišlo zařazení do transportu do dalšího koncentračního tábora, a to do Dachau. Zde byly podmínky též hrozné, ale dle slov Miroslava Kubíka, přeci jen o trošku snesitelnější než v Osvětimi. Studenti byli umístěni  na bloku č. 20. Kubík tu pracoval na různých místech, například se dostal do tzv. „Kammru“, dále jako Elektriklehrling v SS Waffenwerkstätten, poté v komandu „Plantáže“.  Již od poloviny roku 1944 prožívali vězni v táboře nálety, to pak pokračovalo až do osvobození v dubnu 1945. Ačkoliv byla v táboře vyhlášena karanténa, Slávkovi se podařilo dostat se s Alexandrem Světem z tábora a 18. května v podvečer dorazili do Roudnice. Vrátil se téměř tři roky po zatčení.

Velkou zásluhu na tom, že přežil nástrahy tří nacistických lágrů měla jednak jeho optimistická povaha a síla a pak hlavně ohromná podpora milující rodiny. S ní udržoval po celou dobu války korespondenci, rodiče mu do Osvětimi i do Dachau posílali potravinové balíčky, a to celkem 860 kg. To vše v nelehké době přídělového hospodářství, vysokých cen zboží na černém trhu a neustálého strachu o život dítěte.

Ema Blažková (31. srpna 1924 – 31. srpna 2003)

Ema Blažková, FAPT 1664

Ema Blažková, FAPT 1664

Ema přestoupila do roudnického gymnázia v osudném školním roce 1941/1942. Už tehdy malovala a v květnu 1942 dokonce žádala na ředitelství o povolení uspořádání výstavy vlastních kreseb. K výstavě však již nedošlo. Ema byla spolu se všemi zatčenými studenty též odvezena na Malou pevnost. Ze vzpomínek Emy a dalších studentek se dozvídáme mnoho zajímavého životě děvčat na pevnosti. Hrozně na ně zapůsobilo zejména to, když za nimi zapadly dveře cely a bylo zamčeno. Postupně si dívky na život ve věznici zvykaly, snažily se přežívat, jak to šlo. Ema zde výtvarně nezahálela, i když mít na pevnosti tužku bylo velmi nebezpečné. První dostala od své spolužačky. Nechala si z ní pouze tuhu a tu měla schovanou ve škvíře na podlaze. Ema na svých obrázcích dovedně zachytila každodenní život vězněných, některé své spolužačky, také malovala Miladu Horákovou, v té době vězněnou na Malé pevnosti. Nakonec se o její dovednosti dozvěděly i dozorkyně  na ženském dvoře. Ema nakonec nebyla za držení tužky potrestána, naopak kreslila obrázky i pro ně.

Na svobodu se dostala 2. listopadu 1942. Poté byla poslána na odklízení roští na Křivoklátě.

Literární a výtvarná soutěž Památníku Terezín
skola_banner

Archiv Zpravodaje

Projekty českých škol

Videotéka

Videotéka

Zpravodaj

Ediční tým: Jana Havlínová, Naďa Seifertová, Ludmila Chládková, Jiří Kleker
Kontaktujte nás: newsletter@pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín na Facebooku

Náhodný citát

Úterý 19. ledna 1943
Cesta byla mizerná. Vstávala jsem velice brzy, ale tak tak jsem byla hotová. Byla jsem tak navlečena, že jsem se nemohla pohnout. Tatínek, teta, Trude a Lea se vezli na saních v Kyjově na dráhu. Strýc Karel a Maří táhli saně a já tlačila. Byli jsme rádi, že jsme se dostali na dráhu, tolik napadlo sněhu. Sháněli jsme zavazadla, ale bylo poměrně málo šumu, myslela jsem, že budou všichni jako bez hlavy. Ve vlaku nebylo místa na sezení. Tatínek při nastupování spadl a zdvihla ho paní doktorová Schöntalová, která velice plakala (je árijka).
Když se vlak rozjížděl, začala všechna kyjovská mládež zpívat české národní písně, za brblání Němců. Jeden četník, který stál u vlaku, byl velice pohnutý a přešel kolem vlaku, každému známému přál šťastný návrat. Za jednu a tři čtvrtě hodiny byli jsme v Uh. Brodě. Nemohla jsem unést svůj baťoh. Dali jsme ho tedy na nákladní auto, tatínek, Trude a Lea jeli také.
… Vzala jsem si 2 chlebníky a a 2 tašky a šla jsem. Když jsem došla do reálky, kde jsme byli kasernovaný, myslela jsem, že upadnu. Paní Vepřekovská mě zavedla k tetě. Ležíme na jedné matraci…
— (Z deníku Helgy Pollakové, popisuje odjezd Židů z Kyjova ke shromaždišti v Uherském Brodě), Brenner-Wonschicková, Hannelore: Děvčata z pokoje 28, Přátelství, naděje a přežití v Terezíně, Barrister & Principal, Praha, 2006, ISBN: 80-87029-03-8.