Byli tu před námi…

Joseph Eduard Adolf Spier (1900 – 1978)

„Sdělení židovské samosprávy“ s poetickým obrázkem Terezína od Jo Spiera,  A 3469

„Sdělení židovské samosprávy“ s poetickým obrázkem Terezína od Jo Spiera, A 3469

Jo Spier byl před 2. světovou válkou známým holandským umělcem, tvůrcem humorných ilustrací a karikatur zachycujících každodenní život. Pracoval pro noviny De Telegraaf.

V době, kdy už byli Židé v obsazeném Nizozemsku pronásledováni nacisty, Spierově rodině pomohla známost s Antonem Mussertem, vedoucím zdejšího Národně socialistického hnutí a obdivovatelem jeho kreseb v jedné osobě. Židé byli z této strany v roce 1938 vyloučeni a Mussert se snažil postarat alespoň o část z nich. Mezi nimi byla i rodina Jo Spiera, jenž sám však v této straně nebyl. Ochránit trvale tuto skupinu se Mussertovi nepodařilo. Její členové byli při sestavování prvního transportu z Westerborku do terezínského ghetta přiřazeni do transportního seznamu.

Tak byl Jo Spier s manželkou a jejich třemi dětmi deportován na konci dubna 1943 do ghetta Terezín transportem s označením XXIV/1. V Terezíně se zapojil do práce v tzv. Werkstätte für Kunstgewerbe und Gebrauchsmalerei (dílna uměleckoprůmyslového a užitného malířství). S jeho jménem jsou v ghettu spjaty jemně kolorované kresby zachycující ghetto Terezín – jaké ve skutečnosti nebylo. Jeho poetický obrázek se nacházel také v hlavičce každého oficiálního Sdělení židovské samosprávy. Spier se uplatnil též při zkrášlovací akci, kdy vytvořil kresby pro upomínkové album Bilder aus Theresienstadt (Terezínské pohledy), které bylo jako suvenýr rozdáváno členům delegace MVČK, nacistickým pohlavárům a dalším. Při návštěvě delegátů MVČK v červnu 1944 byl Spier vydáván za reprezentanta holandských Židů v terezínském ghettu. O pár měsíců později, při natáčení propagandistického filmu, vytvořil – nejspíše na příkaz služebny SS (jak byla v době zkrášlování terezínská komandantura SS přejmenována) – kreslenou dokumentaci ke scénáři pro tento film.

Joseph Spier se dožil s rodinou v ghettu osvobození. Poté se vrátili do rodného Nizozemí. Kvůli neprokázanému nařčení z kolaborace se rodina v roce 1951 vystěhovala do USA.

Osud manželů Friedricha a Louise Gutmannových

Koncem května 1943 přibyly do početního stavu terezínského ghetta dvě další osoby, manželé Gutmannovi. Do Terezína přijeli z Bohušovic osobním autem plným zavazadel, což vzbudilo mezi terezínskými vězni velký ohlas. Jednalo se o německo-židovské manžele, občany Nizozemska. Zpětně byli administrativně přiřazeni k prvnímu nizozemskému transportu (XXIV/I).

Pozvánka na večer pořádaný na počest Hausältesterů (starší domovů), autor: Jo Spier, PT 4235

Pozvánka na večer pořádaný na počest Hausältesterů (starší domovů), autor: Jo Spier, PT 4235

Proč jim ale byla věnována taková pozornost? Gutmannovi byli známou rodinou v bankovním světě, otec barona Friedricha Gutmanna byl zakladatelem Drážďanské banky (Dresdner Bank). Rodina měla též vazby k vysoké italské šlechtě. Sestra Friedricha Gutmanna byla provdána za barona Orsiniho, bývalého italského velvyslance v Berlíně. Gutmann sám měl přátele mezi významnými italskými osobnostmi.

V době, kdy v Holandsku začali být Židé internováni v táboře Westerbork, Gutmannovým se díky vztahům s italskou diplomacií a majetku dostávalo jisté ochrany a privilegií. Nedařilo se jim však získat povolení vycestovat z okupované země. Jejich italští příbuzní se snažili uplatnit svůj vliv v diplomatických kruzích. Italský velvyslanec v Berlíně za ně intervenoval u Himmlera. Ten měl po domluvě s Mussolinim přislíbit, že se manželům nic nestane. Údajně byl vydán pokyn služebnám v Haagu, aby Gutmannovi byli ponecháni v bytě a byli vyňati z bezpečnostně policejních opatření všeobecné povahy. Nebyla to však ochrana před opatřeními „zvláštní povahy“ (tzv. Sonderbehandlungem) a tudíž před zvůlí jiných vedoucích nacistů. Mezi nimi totiž docházelo v těchto případech k mocenským bojům, díky kterým mnohé záchranné akce ztroskotaly.

Říšský komisař pro obsazené Nizozemsko Seyss-Inquart nechtěl nechat Gutmannovy vycestovat ze země, dokud nebude přepsána část jejich majetku na Třetí říši. Jednalo se o sbírku německých zlatých a stříbrných předmětů ze 16. a 17. století založenou otcem Gutmanna, dále o obrazy starých mistrů a impresionistů; o sbírky měl zájem Göring.

Později, po druhé intervenci, bylo Gutmannovým povoleno odjet. Na hranici odjeli vozem první třídy, tam přestoupili a druhou třídou pokračovali přes Berlín až do Bohušovic. Přesedli do auta, avšak nečekala je cesta na svobodu, nýbrž byli převezeni do ghetta Terezín.

Oba manželé, Louise i Friedrich se v Terezíně zapojili do pracovního nasazení. Friedrich Gutmann pomáhal roznášet uhlí, Louise chléb a učila angličtinu. Měli povoleno psát do Říma a Florencie. V době internace v ghettu byl Friedrich Gutmann povolán na velitelství, kde na něj byl činěn nátlak, aby podepsal dokumenty o přepsání majetku, což on odmítal. V té době probíhala i další jednání o jejich vycestování či alespoň o povolení návštěvy v Terezíně.

Z alba Bilder aus Theresienstadt, autor Jo Spier, PT 2696-3

Z alba Bilder aus Theresienstadt, autor Jo Spier, PT 2696-3

Ačkoliv se nacistům nepodařilo v ghettu přimět Gutmannovy přepsat jejich majetek na německou říši, bylo jim nakonec oznámeno, že mohou odjet do Itálie. Vozem byli odvezeni i s jejich zavazadly z ghetta, ovšem auto mířilo do Policejní věznice Terezín v Malé pevnosti, kde jejich věznění pokračovalo. Bylo to v polovině dubna 1944. Vězni v ghettu byli dlouho přesvědčeni o tom, že tito prominenti byli propuštěni. Teprve o několik měsíců později informace o jejich internaci v Malé pevnosti prosákla do ghetta.

Friedrich Gutmann zemřel v Malé pevnosti hned v dubnu 1944. Louise po jeho smrti ztratila ochranu před deportací na Východ. V srpnu 1944 byla zařazena do transportu do Osvětimi, kde zahynula v plynové komoře.

 Se

Literární a výtvarná soutěž Památníku Terezín
skola_banner

Archiv Zpravodaje

Projekty českých škol

Videotéka

Videotéka

Zpravodaj

Ediční tým: Jana Havlínová, Naďa Seifertová, Ludmila Chládková, Jiří Kleker
Kontaktujte nás: newsletter@pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín na Facebooku

Náhodný citát

Úterý 19. ledna 1943
Cesta byla mizerná. Vstávala jsem velice brzy, ale tak tak jsem byla hotová. Byla jsem tak navlečena, že jsem se nemohla pohnout. Tatínek, teta, Trude a Lea se vezli na saních v Kyjově na dráhu. Strýc Karel a Maří táhli saně a já tlačila. Byli jsme rádi, že jsme se dostali na dráhu, tolik napadlo sněhu. Sháněli jsme zavazadla, ale bylo poměrně málo šumu, myslela jsem, že budou všichni jako bez hlavy. Ve vlaku nebylo místa na sezení. Tatínek při nastupování spadl a zdvihla ho paní doktorová Schöntalová, která velice plakala (je árijka).
Když se vlak rozjížděl, začala všechna kyjovská mládež zpívat české národní písně, za brblání Němců. Jeden četník, který stál u vlaku, byl velice pohnutý a přešel kolem vlaku, každému známému přál šťastný návrat. Za jednu a tři čtvrtě hodiny byli jsme v Uh. Brodě. Nemohla jsem unést svůj baťoh. Dali jsme ho tedy na nákladní auto, tatínek, Trude a Lea jeli také.
… Vzala jsem si 2 chlebníky a a 2 tašky a šla jsem. Když jsem došla do reálky, kde jsme byli kasernovaný, myslela jsem, že upadnu. Paní Vepřekovská mě zavedla k tetě. Ležíme na jedné matraci…
— (Z deníku Helgy Pollakové, popisuje odjezd Židů z Kyjova ke shromaždišti v Uherském Brodě), Brenner-Wonschicková, Hannelore: Děvčata z pokoje 28, Přátelství, naděje a přežití v Terezíně, Barrister & Principal, Praha, 2006, ISBN: 80-87029-03-8.