Zpravodaj 1/2014

O spolupráci Vzdělávacího oddělení Památníku Terezín s Terezínskou iniciativou

Terezínská iniciativa (TI) je sdružení bývalých vězňů terezínského a lodžského ghetta z českých zemí a jejich přímých potomků. Jejím cílem je důstojným způsobem uchovávat památku těch, kteří zahynuli během holokaustu. Členové iniciativy se často setkávají při besedách s mladou generací, kterou prostřednictvím svých vzpomínek a vyprávění seznamují s touto pochmurnou částí historie. Dalším důležitým posláním sdružení je pomoc těm, kteří přežili, a nyní jsou již ve věku, kdy sami potřebují pomoci.

Beseda s pamětnicemi ve studovně Muzea ghetta: Eva Merová a Kateřina Olivová, r. 1997

Jedním z prvních úkolů Vzdělávacího oddělení Památníku Terezín (PT) po jeho vzniku na počátku 90. let bylo navázání spolupráce právě s Terezínskou iniciativou. Při tvorbě programové nabídky pro školy jsme si byli plně vědomi toho, co může mladé generaci přinést setkání s osobami, které zažily historické události, jejichž připomínání je náplní našich seminářů. Proto byly velice záhy začleňovány do programu pobytových skupin z Čech i ze zahraniční též besedy s pamětníkem. Všichni z přeživších, kteří do Terezína za tímto účelem přijížděli a dodnes přijíždějí, při besedách s mládeží doslova excelují. Svá vyprávění často doplňují i jedinečnými předměty osobního charakteru, které se jim v rodinách zachovaly. A co víc, dokáží k tomu přítomným posluchačům odpovídat dle vlastních zkušeností na dotazy o vině, nenávisti a možnosti odpuštění.

Čítanka „Cesta – cíl neznámý“

Čítanka „Cesta – cíl neznámý“

Spolupráce se postupně rozvíjela i dalšími směry. V roce 1996 jsme realizovali společný projekt směřující k využití nové čítanky o holokaustu „Cesta – cíl neznámý“ ve školách. Na základě příznivé odezvy mezi pedagogy zajistila Terezínská iniciativa ze svých prostředků dodání publikace do Památníku; zde jsme knihu pak řadu let poskytovali školám při vzdělávacích seminářích. Nezůstalo jen u této čítanky, hojná je zejména memoárová literatura, kterou vydávají členové iniciativy. I tu dostávají školní skupiny a pedagogové za aktivní přístup v terezínských programech.

V roce 1997, kdy Památník zprovoznil Středisko setkávání v bývalých Magdeburských kasárnách a dalo se počítat se zvýšením zájmu o vzdělávací pobyty,  přišla ze Sněmu Terezínské iniciativy nabídka k proplácení jízdného do Terezína na seminář pro české školní skupiny. Podmínky pro udělení příspěvku na dopravu (v prvních letech i na ubytování) byly během let mnohokrát upravovány, ale co je důležité, trvají dodnes. Ve výroční zprávě PT z roku 2000 můžeme číst: „Významnou pomoc při zajišťování programů pro českou mládež poskytovala Terezínská iniciativa, jak účastí svých členů na besedách se studenty a žáky, tak poskytováním finančních příspěvků na cestovní náklady, které jsou pro naše školy doposud bohužel značným problémem.“

Beseda pamětnic s učiteli při semináři Jak vyučovat holokaustu, jaro 2010, vlevo Michaela Vidláková a vpravo Líza Miková

Beseda pamětnic s učiteli při semináři Jak vyučovat holokaustu, jaro 2010, vlevo Michaela Vidláková a vpravo Líza Miková

A že se vzdělávací programy v Terezíně staly ve školách žádanou samozřejmostí, ukazují statistiky: v roce 2013 absolvovalo jednodenní program 107 skupin, vícedenní 36 skupin, dohromady více než 5000 českých školáků. Nelze opomenout ani zahraniční skupiny, které absolvují programy vzdělávacího oddělení a jichž bývá ročně kolem 50 – 60. I v jejich programu mají naši pamětníci důležité místo – ať se s nimi setkávají na půdě Památníku Terezín či v Praze v Židovském muzeu.

Od roku 2000 probíhají v Památníku Terezín (ve spolupráci s dalšími organizacemi a garantované MŠMT ČR) semináře pro české pedagogy pod názvem „Jak vyučovat o holokaustu“. Pevnou a jednou z nejvýše hodnocených součástí programu je i při nich beseda učitelů s pamětníky.

To, jak při vzdělávacím pobytu vnímají studenti i pedagogové setkání s pamětníkem, ukazují tyto citáty, vybrané z jejich dojmů:

Gy Na Pražačce, Praha: „Bylo zajímavé vzpomínání pamětníka i jeho současný pohled na to celé… 

nikdy předtím jsem podobnou výpověď neslyšela. Neuvěřitelně zajímavé.“

OA Český Těšín: „Husí kůži naháněl životní příběh pamětnice.“

Představení Brundibára v Terezíně po 60 letech – 23. Září 2003, vzpomíná Tommy Karas

Představení Brundibára v Terezíně po 60 letech – 23. září 2003, vzpomíná Tommy Karas

SOŠ Plzeň: „Nejvíc se mi určitě líbila odvážnost naší paní pamětnice. Bylo zajímavé slyšet vše od ní. A moc ji obdivuji.“

Gy Arabská, Praha: „Hodně zajímavá beseda s pamětníkem. Jsem ráda, že stále někdo v této práci pokračuje.“

Církevní Gy, Plzeň: „Zajímavá byla beseda, málokdy se člověku poštěstí mluvit s pamětníkem historických událostí.“

Seminář pedagogů, 2007: „ Nezapomenutelné, mnohokrát děkuji.“ – „Besedu s pamětníkem bych velmi doporučoval do škol.“ – „Vyprávění pamětnic – emocionálně nejsilnější zážitek.“ 

Jako další kapitolu naší spolupráce s Terezínskou iniciativou nelze opomenout spoluúčast při financování odměn v literárních a výtvarných soutěžích, pořádaných Památníkem již dvacet let. Od roku 1997 jsou v rámci těchto soutěží udělovány také zvláštní Ceny Erika Poláka, které náleží pracím zvlášť výstižně zachycujícím situaci kolem osudu osob v ghettu a KT. (E. Polák byl přeživším terezínského ghetta a též zakládajícím členem TI; do své smrti v roce 1996 pracoval v jejím vedení.)

Gratulace přátel Helze Weissové-Hoškové k narozeninám, r. 2004, na snímku zleva: Helga Weissová-Hošková, Ludmila Chládková (bývalá vedoucí vzdělávacího oddělení PT), Doris Grozdanovičová

Gratulace přátel Helze Weissové-Hoškové k narozeninám, r. 2004, na snímku zleva: Helga Weissová-Hošková, Ludmila Chládková (bývalá vedoucí vzdělávacího oddělení PT), Doris Grozdanovičová

I další naše zkušenosti ze spolupráce a přátelství se členy TI přinášejí hezké vzpomínky. Připomeňme například velmi vydařené představení opery Brundibár v roce 2003 u příležitosti 60. výročí prvního uvedení této opery v ghettu Terezín. Tehdy sem přijeli snad všichni dosud ve světě žijící terezínští zpěváčci z této opery. Nutno dodat, že pokud se Brundibár kdykoliv hraje v Terezíně, vždy se představení zúčastní někteří pamětníci. A zpravidla nezůstane jen u té účasti. Vypráví se, vzpomíná, děkuje…

Co říci závěrem tohoto bilancování? Díky trvající vitalitě, zodpovědnosti a vědomí o poslání všech přeživších období holokaustu naše spolupráce s Terezínskou iniciativou trvá již dvě desítky let. Děkujeme za ni a přejeme si, aby tomu tak bylo ještě hodně dlouho.

Chl

Životní osudy Dagmar Lieblové

Dagmar jako pětiletá dívenka s mladší sestrou a rodiči, r. 1934. Soukromý archiv Dagmar Lieblové

Dagmar jako pětiletá dívenka s mladší sestrou a rodiči, r. 1934. Soukromý archiv Dagmar Lieblové

V březnu 1939, po obsazení naší země nacisty, dopadají protižidovská nařízení také na rodinu Fantlových. Deportace do terezínského ghetta přišla počátkem června 1942,  Fantlovi byli zařazeni do transportu označeného AAb. Paní Dagmar vzpomíná, že vlastně již od podzimu 1941, kdy transporty začaly, bylo téměř jediným tématem hovorů v židovských rodinách to, co si zabalit s sebou do ghetta.  Před odjezdem se rodičům podařilo uschovat mnoho důležitých věcí právě u služebné Fanynky.

V Terezíně pracoval tatínek jako doktor a maminka jako uklízečka. Dagmar bydlela v dívčím domově. Přes den chodila pracovat do zemědělství, po večerech se zpívalo, vyprávělo atd. Dagmar zpívala též ve sboru při dětské opeře Brundibár. Čas od času jim Fanynka do ghetta zasílala balíčky a tím jim trochu přilepšovala ke zdejším slabým přídělům jídla. V prosinci 1943 byla Dagmar i s rodiči a sestrou zařazena do transportu na Východ. Cílovou stanicí byl Auschwitz-Birkenau, tzv. terezínský rodinný tábor. Zde se postupně seznamovali s hrůznou realitou místa. Dagmar bylo v té době 15 let a vzpomíná na to, jak si říkala, že už nikdy neuvidí les, nikdy neuvidí domov… V červenci 1944 přišla selekce.

Mladá slečna Dagmar počátkem roku 1942, pár měsíců před nástupem do terezínského transportu. Soukromý archiv Dagmar Lieblové

Na práci měly být vybrány práceschopné ženy ve věkovém rozmezí 16 až 40 let. Z rodiny Fantlových se dle vymezených kritérií pro transport žádná z žen nehodila; obě sestry, Dagmar i Rita, byly mladší a mamince bylo již víc než 40 let. Náhodou však došlo k chybě u tehdy patnáctileté Dagmar, rok narození jí někdo změnil z 1929 na 1925, tudíž byla považována za devatenáctiletou a vyvolána „blokovou“ k selekci. Dagmar se sice snažila omyl uvést na pravou míru, ale „bloková“ ji odbyla s tím, že platí, co je zapsáno. Tato něčí „chyba“ tak zachránila Dagmar život.

Z Osvětimi byla s dalšími ženami deportována do Hamburku. Následujících 9 měsíců strávila na nucených pracích, pomáhala odklízet trosky po bombardování. V březnu 1945 se dostala do koncentračního tábora Bergen-Belsen. Ve zdejším pekle, mezi mrtvolami, téměř bez vody a jídla, byla osvobozena britskou armádou.

Dagmar se vrátila domů, do Kutné Hory, kde se shledala s Fanynkou. Rodiče i sestra Rita v Osvětimi zahynuli. Celé 3 roky po válce se Dagmar léčila z následků válečného věznění, poté se vrátila do školy. Na Filosofické fakultě Karlovy univerzity vystudovala obor čeština–němčina. Učila na různých školách, posledních několik desetiletí působila na katedře překladatelství a tlumočnictví Filosofické fakulty UK.

Po roce 1989 založila spolu s dalšími přeživšími Terezínskou iniciativu, jejíž je řadu let předsedkyní.  V rámci činnosti iniciativy, stejně tak jako mnozí další pamětníci, tráví paní Dagmar mnoho času se žáky a studenty v Čechách i v zahraničí, vypráví jim o svém životě, o historických souvislostech holokaustu, o svém vztahu k Německu, němčině. Považuje to za jednu z nejdůležitějších věcí -  starat se o to, aby se na tyto události a jednotlivé oběti pronásledování nikdy nezapomnělo.

Se

Pozn.: Krátký film o životě Dagmar Lieblové byl vytvořen pro projekt Centropa a je ke shlédnutí ZDE.

Seminář pro české pedagogy v Izraeli

Již podeváté se uskutečnil nadstavbový seminář pro české pedagogy v Památníku Yad Vashem v Jeruzalémě, na jehož organizaci se spolupodílely MŠMT ČR, památník Yad Vashem a Památník Terezín.

Seminář, který proběhl ve dnech 27. 10. – 4. 11. 2013, sliboval bohatý program, plný přednášek, workshopů a prezentací lektorů nejen z památníku Yad Vashem, ale i z dalších institucí. V rámci jednotlivých bloků se hovořilo nejen o holokaustu, ale též o genocidě v 21. století, podstatě judaismu, antisemitismu v poválečné době na území Čech a Moravy, o Spravedlivých mezi národy atd. Převážná část programu byla věnována samotné didaktické praxi a zakomponování interdisciplinárního přístupu do výuky tohoto tématu (využití filmu, literatury, výtvarného umění). S pozitivním ohlasem se setkalo představení dokumentárního filmu Zapomenuté transporty do Estonska, který účastníkům přiblížil sám jeho autor Lukáš Přibyl.

Přestože seminář probíhal především v areálu Památníku Yad Vashem, část nabitého programu byla věnována prohlídkám Starého města, Izraelského muzea nebo výletu na pevnost Masadu a k Mrtvému moři.

Ha

Mezinárodní seminář „Holokaust ve vzdělávání“ po třinácté v Terezíně

Ve dnech 21. – 24. 11. 2013 proběhl v Památníku Terezín již 13. ročník semináře „Holokaust ve vzdělávání“, jehož se zúčastnilo 46 českých pedagogů. Zatímco první stupeň seminářů „Jak vyučovat o holokaustu“ je obsazen pouze českými lektory, na listopadový jsou zváni převážně přednášející ze zahraničí. Jejich cílem je seznámit české posluchače s metodikami a pohledem na problematiku holokaustu v jejich domovských institucích. Nechyběli však již tradičně ani čeští lektoři; byli zde zástupci Židovského muzea v Praze, Člověka v tísni či Malachu.

O vlastní zkušenosti z výuky se se svými kolegy podělili i někteří z účastníků semináře (Jindřiška Waňková ze ZŠ Trmice, Radomila Oblouková z Gymnázia Svitavy, Lenka Tománková ze Střední školy průmyslové v Uherském Hradišti, Hana Kadavá se ZŠ v Sokolově a Lenka Zahrádková ze ZŠ v Třebenicích).

Inspirativní pro učitele byla i večerní kulturní představení. Vedle projekce filmu Alfreda Radoka Daleká cesta (1949), to bylo páteční vystoupení Dismanova rozhlasového dětského souboru za klavírního doprovodu Michala Macourka s dětskou operou Brundibár Hanse Krásy a Adolfa Hoffmeistra. V sobotu vystoupil Jaroslav Achab Haidler z ústeckého Činoherního studia s představením jednoho herce Chudí v Lodži.

St

Odešla Hana Greenfieldová (3. 11. 1926 – 27. 1. 2014)

Hana Greenfield

Hana Greenfield

27. ledna 2014, kdy si svět připomínal Den památky obětí holokaustu, dorazila v podvečer do Památníku Terezín smutná zpráva – zemřela Hana Greenfieldová. Rodačka z Kolína, vězenkyně terezínského ghetta, Auschwitz-Birkenau a Bergen-Belsenu, od roku 1952 žijící v Izraeli.

Po válce, která ji připravila o maminku, tatínka a vůbec o domov, měla potřebu o svých prožitcích hovořit. Jejími příbuznými žijícími v Londýně jí však bylo doporučeno, aby o nich nemluvila, aby zapomněla. Zpočátku se snažila s tímto „přáním“ vypořádat, i když to bylo velice těžké.

Svobodu pro své myšlenky nalezla až po přestěhování do Izraele o mnoho let později. Zlomem byl pro ni, stejně jako i pro další přeživší, proces s Adolfem Eichmannem, ke kterému byli bývalí vězni předvoláni jako svědci. Tehdy Hana zjistila, že se svým smutkem a vzpomínkami není sama, že je mnoho takových, jako ona, a že se za to, co prožila, nemusí stydět.

Přeživší holokaustu začali být zváni do škol, zajímaly se o ně vzdělávací instituce. Pro Hanu byly pomyslným startovním polem školy, které navštěvovaly její děti. Měla obavu, že hovořit před širším publikem o svých prožitcích nezvládne. Na každé vystoupení se tedy pečlivě připravovala. Otázky kladené posluchači ji vedly k důkladnější přípravě a studiu holokaustu. Postupem času dokonce vypracovala a ve spolupráci s izraelským památníkem Yad Vashem vedla vzdělávací program, jehož cílem bylo naučit bývalé vězně koncentračních táborů, jak hovořit o svých zkušenostech.

Po „Sametové revoluci“ v roce 1989 začíná Hana pravidelně navštěvovat svou rodnou zemi, zahajuje spolupráci se Vzdělávacím oddělením Památníku Terezín a inspiruje zahájení organizace literární a výtvarné soutěže pro mládež, které jsou pořádány dodnes. Tyto soutěže a umělecká dílka mladé generace však nebudou jediným dědictvím, které po sobě Hana Greenfieldová zanechala.

Se

Akce Památníku Terezín

Akce:

28. 4. 2014: Jom Ha´Šoa, vzpomínková akce na paměť obětem šoa, dvůr před modlitebnou, Dlouhá ul., Terezín, začátek ve 14:00 hod.

18. 5. 2014: Výročí poslední popravy v Malé pevnosti, bývalé popraviště v MP, začátek v 9:00 hod.

18. 5. 2014: Terezínská tryzna 2014, Národní hřbitov před Malou pevností, začátek v 10:00 hod.

27. 6. 2014: Pietní akt u příležitosti popravy Milady Horákové, Krankenrevír, MP, začátek v 10:00 hod.

Výstavy:

Humanita, výtvarná výstava studentů SŠOS Teplice, 3. 4. – 31. 5. 2014, předsálí kina v MP

Mark Podwall – For These Things I Weep, výtvarná výstava, 10. 4. – 10. 7. 2014, předsálí kina Muzea ghetta

Michal Vystavěl – obrazy, výtvarná výstava, 17. 4. – 30. 6. 2014, výstavní prostory IV. dvora v MP

Vladimír Svoboda – obrazy & Michal Šarše – sochy, výtvarná výstava, 17. 4. – 30. 6. 2014, výstavní prostory na IV. dvoře MP

„Mám se v Terezíně velice dobře…?“, výstava prací z výtvarné soutěže Památníku Terezín, 14. – 30. 6. 2014, předsálí kina v Malé pevnosti

Literární a výtvarná soutěž Památníku Terezín
skola_banner

Archiv Zpravodaje

Projekty českých škol

Videotéka

Videotéka

Zpravodaj

Ediční tým: Naďa Seifertová, Jiří Kleker
Kontaktujte nás: newsletter@pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín na Facebooku