Zpravodaj 2/2010

Ghetto Terezín před koncem války (pokračování ze Zpravodaje 1/2010)

Počátek jara 1945 zastihl ghetto opět při okrašlovací akci. Vše se znovu upravovalo, obnovovalo, jako před rokem (na jaře 1944). „Znovuzkrášlené“ město mělo být dokladem péče o staré židovské vězně. Zakládaly se zvláštní domovy starých s poměrně pohodlnějším umístěním. Zařizovaly se nové nemocniční pokoje, větší pozornost byla věnována i domovům dětí. Terezín měl zase hýřit kulturním životem. Rada starších, která měla dosud sídlo v Magdeburských kasárnách, dostala budovu bývalé městské spořitelny. Byla téměř přepychově zařízena – s koberci a telefony. Baráky na Jižním vrchu byly také zvelebeny, byly tam dovezeny postele, do oken pověšeny záclony. Na okna květiny…

Esesáci v této době také ničili stopy po tom, co se v ghettu stalo před 1. lednem 1945; do archivu musely být uloženy listiny, dokumenty, všechny písemnosti, kde byla zmínka o vězních, kteří byli z Terezína deportováni, a seznamy zemřelých v Terezíně. Později byl celý archiv odvezen na nákladních autech. To, jak bylo se spisy při nakládání zacházeno, svědčilo o tom, že budou zřejmě co nejdříve spáleny. Byly prohledávány také kanceláře a ubikace vězňů, hledal se jakýkoliv důležitý materiál, který by mohl být někde schován. Část dokumentů se ale přece jen podařilo uschovat.

Obřadní místnosti – květen 1945, FAPT 6763_6

Obřadní místnosti – květen 1945, FAPT 6763_6

Byl upravován hřbitov u krematoria. Byly zastaveny kremace a opět začali být mrtví pohřbíváni do země. Zakládání nových hrobů mělo začít tam, kde se v roce 1942 přestalo. Významným hostům chtěli nacisté takto ukázat, jak jsou židovské zvyky v ghettu respektovány. Krematorium bylo bohatě vyzdobeno květinami. Na dotaz o osudu uren, zničených na podzim 1944, se museli pracovníci krematoria naučit odpověď  – a to, že urny byly odvezeny na hřbitov do Prahy. Aby se to dalo i dokázat, bylo na pražský hřbitov  odvezeno asi 150 uren. „Přestávka“ ve spalování trvala od 18. března do 13. května 1945. Tehdy se zde opět začalo spalovat – tentokrát mrtví, kteří zemřeli na infekční nemoci po osvobození Terezína.

1.	Krematorium – květen 1945, FAPT 6763_1

Krematorium – květen 1945, FAPT 6763_1

Na začátku dubna 1945 přijely do Terezína čtyři nákladní vagony se zásilkami potravin Mezinárodního červeného kříže. Toto dotvrzuje i sdělení Židovské samosprávy z 4. 4. 1945, MT 67, kde se praví: „Dne 2. dubna 1945 přišel do Terezína dar Mezinárodního červeného kříže. Z tohoto daru dostane 5. 4. 1945 každý obyvatel Terezína 500 g cukru a 200 g rýže. Dále dostane každé dítě a mladiství do 16 let tabulku čokolády… , staří nad 65 let dostanou jedno žebro čokolády.“[1]

Před příjezdem samotné komise přijeli na kontrolu Günther a Eichmannův pobočník Möhs.  Prohlíželi si tábor, ubikace, rozmlouvali s vězni a vyptávali se jich, jak se jim daří. Staří vězňové však plakali a ptali se, co se stalo s jejich dětmi, které byly odtransportovány na Východ. Günther a Möhs byli v rozpacích, radili se s komandantem a nakonec vymysleli, že ubikace starých předvedou komisi prázdné – aby s nimi komise nemohla hovořit. Komisi bylo pak řečeno, že staří vězni odjeli na výlet. 6. dubna 1945 do Terezína dorazili komisaři: Paul Dunant, zástupce Mezinárodního červeného kříže, a další dva muži. Opět se stali svědky perfektně nacvičeného divadla. .. a pak odjeli.

Další významnou událostí, jež se odehrála v dubnu 1945, bylo ničení archivu RSHA. V krematoriu a na dvoře Sudetských kasáren byly v prázdné vodní nádrži spalovány dokumenty.

Vězeňské dílny byly zaměstnány „objednávkami“ esesáků. Ti narychlo žádali stěhovací bedny, šaty, boty a prádlo. Nechávali si opravovat batohy. Byla sestrojena pojízdná kuchyně, aby se esesáci mohli na útěku stravovat. Narychlo byly zřízeny dvě udírny, kde se udilo maso pro esesáky; byl vybíjen dobytek … Esesáci, hodnostáři RSHA a jejich rodiny balili kufry a čekali na odjezd. Jednoho dne pak přijela do Terezína opět transportní souprava, ale tentokrát ne pro vězně. Odjeli s ní esesáci kromě hlavních vedoucích a stráží. Oddělená část města, která byla vězňům nepřístupná, byla najednou prázdná.

V polovině dubna přijel do Terezína automobil s dánskou vlajkou. Bylo oznámeno, že 15. dubna odveze Švédský červený kříž dánské vězně. Ti se měli sbalit a připravit na cestu. Toho dne opravdu uvítal Terezín kolonu bílých autokarů, ze kterých vystoupili Švédové v bílých uniformách. Vězni měli sice zakázáno se k nim přibližovat, ale přesto to dělali a dostávali od Švédů cigarety. Navíc v autokarech byl puštěn nahlas rozhlas a hlásil do tábora zprávy. Dánští vězni se rozloučili a nastoupili do autokarů. Terezínští vězni si nemohli nevšimnout s jakou odměřeností se chovali Švédové k esesákům.

V této době již byla osvobozena řada táborů – Buchenwald, Bergen-Belsen… Od 20. dubna 1945 přicházely do Terezína evakuační transporty, denně i několik tisíc vězňů. Nově příchozí byli zpočátku umisťováni do Hamburských a Drážďanských kasáren. Když to však nestačilo, dávali je i do těch ubikací, kde prostě bylo ještě volné místo. Tito evakuovaní vězni s sebou do Terezína však přivezli smrtelné nebezpečí – epidemii tyfu. (O této etapě v historii terezínského ghetta jsme se zmiňovali ve Zpravodaji PT již dříve.) První květnové dny se nesly ve znamení pomoci smrtelně nemocným pacientům s tyfem. 2. 5. 1945 byly oba terezínské tábory převzaty kvůli počínající epidemii pod ochranu MČK. Kolem Terezína tehdy projížděly velké kolony ustupující německé armády. V té době již zavlály nad Terezínem československé vlajky. Ještě 5. května žádal velitel Rahm o to, aby tyto vlajky byly odstraněny, ale poté sám zmizel. 8. května 1945 projely Terezínem první sovětské tanky, které znamenaly svobodu pro zdejší vězně. 10. května 1945 převzala kontrolu nad terezínským táborem sovětská armáda a velitelem tábora se stal major Kuzmin. Situace v táboře byla v této době velmi složitá, v prvních mírových dnech opustilo tábor na 3000 vězňů. Do tábora si pro své protějšky přijížděli  manželé a manželky, rodiče hledali své děti. Epidemie skvrnitého tyfu se však stále rozrůstala, takže nakonec byla 14. 5. 1945 vyhlášena karanténa na 14 dní a nikdo se nesměl z tábora vzdálit. (Více o těchto a následujících událostech ve Zpravodajích 1 a 2/2005.)

Se



[1] Acta Theresiania, Praha 2003, sv. 1, s. 493, MT 67

Poslední poprava v Terezíně

V den dobytí Berlína sovětskými vojsky 2. května 1945, kdy byla porážka nacistického Německa již nezvratná, došlo v terezínské policejní věznici gestapa v Malé pevnosti k poslední a zároveň největší popravě v její historii. Šest dní před příchodem vojáků Rudé armády do Terezína zde z příkazu pražského gestapa přišlo o život 51 převážně mladých příslušníků levicových odbojových organizací.

Na úmrtí řady z nich měli svůj přímý podíl konfidenti spolupracující s německou tajnou státní policií, bez jejichž informací by gestapo jen obtížně pronikalo do tajů české rezistence a nabourávalo činnost odbojových skupin.  Konfidentskou síť začali okupanti intenzivně budovat zejména od roku 1942. Významné místo v ní zaujímal Jaroslav Fiala, o jehož činnost se zajímal i sám K. H. Frank. Za svou snahu získat pro sebe na konci války alibi byl Fiala zatčen a 2. 5. 1945 popraven v Malé pevnosti spolu s těmi, jejichž osud svou kolaborací mnohdy sám do jisté míry ovlivnil. Popravených tak bylo ve skutečnosti 52, Fialovo jméno však k antifašistům, o nichž pojednává tento článek, připočítat nelze.

Mnozí z 51 popravených byli více či méně aktivní v odboji již po několik let, do bezprostředního styku s okupačním potlačovacím aparátem se ale dostali až v průběhu léta a podzimu 1944, popř. na začátku posledního válečného roku. Charakteristickým rysem odboje v letech okupace byla tendence sjednocovat různé odbojové složky a podřídit je jednotnému vedení, které by koordinovalo veškerou činnost při konečném střetu s nepřítelem. Aktivní byla v této snaze rovněž ilegální KSČ, na niž byly mnohé oběti poslední terezínské popravy různým způsobem, ať už vědomě či nevědomě, napojené. Až do příchodu do Malé pevnosti a jejich soustředění na IV. dvoře se vzájemně většinou ani neznaly.

S blížícím se koncem války a postupem osvoboditelských armád se k českým zemím nebezpečně blížil i úmysl nacistů označovaný jako „plán spálené země“. Šlo o ničení důležitých hodnot, objektů a jejich zařízení včetně evakuace vězňů koncentračních táborů a káznic do oblastí více vzdálených od fronty. V souladu s tímto programem postupovala i řídící úřadovna gestapa v Praze, pod jejíž správu spadala policejní věznice v Terezíně. Z rozhodnutí K. H. Franka a špiček pražského gestapa byl vypracován seznam zvlášť nebezpečných vězňů, k jejichž jménům byla připsána poznámka XYZ. Tato zkratka znamenala likvidaci vytipovaných osob bez alespoň formálního soudního řízení, na které se nacistům na jaře 1945 již nedostávalo času. Frankova iniciativa v této věci ukazuje mj. na jeho bezohlednost a známou nenávist vůči všemu českému, protože Frank tímto rozkazem porušil příkaz šéfa berlínského Hlavního říšského bezpečnostního úřadu Ernsta Kaltenbrunnera. Ten, jak vyplývá z poválečných výpovědí nacistů, navštívil Terezín v druhé půli dubna 1945 a popravy dosud neodsouzených vězňů zakázal.

V osudný druhý květnový den přijeli do Malé pevnosti úředníci pražského gestapa se seznamem asi 70 vězňů s označením XYZ, kteří byli následně vyvoláváni z cel IV., popřípadě ženského dvora. Nikdo z nich přitom netušil, co je v následujících chvílích čeká, naopak věřili ve své propuštění na svobodu, neboť předchozí den opustila brány věznice skupina tuberkulózních vězňů. Teprve střelba, která se ozvala z prostoru popraviště, prozradila skutečný účel jejich výběru, a tak ze seznamu dosud nevybraní vězni na vyvolávání nezareagovali a schovali se mezi spoluvězni. Život si tak zachránilo přibližně dvacet osob.

O vlastním průběhu asi dvouhodinové exekuce, respektive vraždění bez soudního rozsudku, se nezachovalo příliš autentických údajů. Z 51popravených byly tři ženy, nejmladší z obětí bylo osmnáct let, nejstarší pak padesát sedm. Těla popravených byla zpopelněna v krematoriu litoměřického koncentračního tábora, popel je dnes uložen pod ústředním pylonem Národního hřbitova před Malou pevností. Tragiku jejich osudu podtrhuje fakt, že tři dny po jejich úmrtí opustili Terezín dozorci a strážní rota SS.

Šm

Jaro 2010 v Památníku Terezín a semináře pro pedagogy

Začátek jara 2010 se nesl v Terezíně již tradičně ve znamení seminářů pro pedagogy „Jak vyučovat o holokaustu“, které jsou pořádané ve spolupráci s Ministerstvem školství České republiky, Vzdělávacím a kulturním centrem Židovského muzea v Praze a Muzeem romské kultury v Brně. Dvou víkendových školení se zúčastnilo 90 českých pedagogů, kteří svojí účastí odstartovali možnou „vzdělávací cestu“, kterou jim Památník spolu s výše zmíněnými institucemi nabízí, totiž možnost získat další informace a poznatky při vyšších stupních vzdělávacích seminářů, a to na mezinárodním semináři v Terezíně a následně pak ve Státním muzeu v Osvětimi či v Památníku Ravensbrück. Poté, již také každoročně od roku 2005, se 20 pedagogů účastní seminářů pořádaných The International School for Holocaust Studies při Yad Vashem v Izraeli. V tomto roce se poprvé 20 českých pedagogů, kteří jsou aktivní na svých školách ve výuce o holokaustu, zúčastní semináře v Mémorial de la Shoah v Paříži.

Semináře „Jak vyučovat o holokaustu“ probíhají v Praze a v Terezíně již 11 sezón a doposud jimi prošlo na 1600 českých pedagogů. V současné době jsou již vypsány nové termíny těchto seminářů pro rok 2011. Více informací je na webových stránkách Památníku v části Vzdělávání.

Třetím seminářem, který se zde na jaře konal, byl seminář pro pedagogy ze Slovenska. Tento seminář byl čtyřdenní a účastníci se v jeho průběhu seznámili s Terezínem a jeho historií, lektoři z Čech i ze Slovenska jim přiblížili také průběh holokaustu na Slovensku a jeho spojitost s terezínským ghettem, zabývali se též otázkou romského holocaustu. Jeden den byl věnován i návštěvě Vzdělávacího a kulturního centra ŽM v Praze.

Se

Fotogalerie z akce:

[nggallery id=1]

Jom ha-šoa v Terezíně

V dubnu, vždy ve dnech, kdy si svět připomíná začátek povstání ve varšavském ghettu (19. dubna 1943), probíhá Den vzpomínek na oběti holokaustu – Jom ha–šoa. Tato vzpomínka je pietně ctěna i v Památníku Terezín. Každým rokem jsou čtena jména osob zemřelých přímo v terezínském ghettu během 2. světové války. Vždy 100 jmen.

Tento rok se Den vzpomínek uskutečnil 12. dubna v prostorách dvora u židovské modlitebny z doby ghetta v Dlouhé ulici č. 17. Slavnostního aktu se zúčastnili zástupci Velvyslanectví Státu Izrael v ČR, zástupci ŽO Praha, Teplice a Ústí n. L., pamětníci a mnoho dalších hostů. Jména stovky obětí holokaustu ze dvou transportů z Prahy a Třebíče četly dvě ženy, které Terezín a holokaust přežily – Dagmar Lieblová a Eva Merová. Poté následovala modlitba přednesená vrchním zemským a pražským rabínem Karolem Efraimem Sidonem.

Chl

Jom ha-šoa – prostor před modlitebnou v Dlouhé ulici, v Terezíně

Jom ha-šoa – prostor před modlitebnou v Dlouhé ulici, v Terezíně

Paní Dana Lieblová a Eva Merová při čtení jmen, Jom ha-šoa

Paní Dana Lieblová a Eva Merová při čtení jmen, Jom ha-šoa

Akce Památníku Terezín – III. čtvrtletí 2010

Výstavy

05.08.2010

-

Lenka Vilhelmová – Prázdná krajina, krajina bez lidí (grafika – pokračování výstavy)
výstavní prostory IV. dvora Malé pevnosti

02.09.2010

-

Martin Tomášek – Asociační prostor 2. – kresby, obrazy, plastiky (pokračování výstavy)
výstavní prostor IV. dvora Malé pevnosti

16.09.2010

-

Radek a Zdeněk Květoňovi – fotografie
předsálí kina Malé pevnosti

Semináře

22. – 28. 8. 2010 – Seminář v Památníku Terezín pro pedagogy z Francie a Itálie ve

spolupráci s Památníkem v Maison d´Izieu, Francie

30. 9. – 3. 10. 2010 – Seminář III. stupně v Památníku Ravensbrück a v Haus der Wannsee-

Konferenz pro české pedagogy

Literární a výtvarná soutěž Památníku Terezín
skola_banner

Archiv Zpravodaje

Projekty českých škol

Videotéka

Videotéka

Zpravodaj

Ediční tým: Naďa Seifertová, Ludmila Chládková, Jiří Kleker
Kontaktujte nás: newsletter@pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín na Facebooku