Zpravodaj 2/2014

Sonderbehandlung v Policejní věznici Terezín

„Brána smrti“ – cesta na popraviště v Malé pevnosti

„Brána smrti“ – cesta na popraviště v Malé pevnosti

Bezpečnostně represivní orgány nacistického Německa často zaváděly užívání eufemistických výrazů, které kryly pravou podstatu jejich přístupu k obyvatelstvu jimi ovládaných oblastí. Jedním z nich, vedle termínů jako konečné řešení židovské otázky či evakuace, je též nevinně znějící sousloví zvláštní zacházení, německy sonderbehandlung. Pokud bychom se zeptali na jeho význam neznalého laika, těžko by asi odpověděl, že se jedná de facto o vraždu – popravu bez soudního řízení pouze na základě policejního rozhodnutí.

Institut sonderbehandlungu zavedl Reinhard Heydrich, jako velitel bezpečnostní policie (SiPo) a bezpečnostní služby (SD) v říši, a to v září 1939 ve výnosu nazvaném Zásady vnitřního zabezpečení státu během války.  Ve vztahu k obyvatelstvu Protektorátu Čechy a Morava mohl sonderbehandlung zpočátku nařizovat pouze říšský vůdce SS Heinrich Himmler na základě návrhů velitelů řídících úřadoven gestapa v Praze a v Brně, jež byly podány prostřednictvím velitele bezpečnostní policie a SD v protektorátě či vyššího velitele SS a policie K. H. Franka. Ovšem od září 1943 již mohl tento způsob likvidace nepohodlných osob schvalovat na území českých zemí již samotný Frank, aniž by potřeboval Himmlerovo vyjádření.

Ačkoliv do poprav v režimu zvláštního zacházení spadá například zastřelení studentských funkcionářů v Praze-Ruzyni 17. listopadu 1939, popravy protektorátních příslušníků v rámci sonderbehandlungu byly v prvních letech okupace prováděny většinou mimo území Čech a Moravy, a to zejména v koncentračním táboře Mauthausen. Ovšem od roku 1943 se tak začíná dít ve větší míře i přímo na území protektorátu, a to hlavně ve věznicích gestapa nebo tam, kde byl proveden nějaký říši nepřátelský čin, jenž bylo nutné dle policejních orgánů potrestat smrtí přímo na místě. Provedení sonderbehandlungu tak v těchto příkladech mělo mít odstrašující účinek pro místní obyvatelstvo.

Popraviště v Malé pevnosti

Popraviště v Malé pevnosti

Od roku 1943 se také Policejní věznice Terezín stává místem vykonávání poprav bez soudu na návrh vedení pražského gestapa schvalovaného K. H. Frankem. První exekuce byly pravděpodobně prováděny v prostoru pozdějšího IV. vězeňského dvora, až později byl jejich výkon přesunut na cvičnou střelnici. Prvním takto zavražděným vězněm byl s největší pravděpodobností v květnu 1943 příslušník komunistického odboje František Prokop. Kromě členů domácích odbojových skupin zde byli tímto způsobem vražděni i někteří dopadení členové československých vojenských paravýsadků a dokonce i mentálně a tělesně postižené osoby, které se ovšem dostaly do spárů gestapa z jiných důvodů. Dohromady se jednalo asi o 250 – 300 osob.

Až na výjimky popravy vykonávali příslušníci strážní roty SS. Tato jednotka přímo nepodléhala veliteli věznice Jöckelovi, ale velitelství strážního praporu SS Böhmen und Mähren a později strážnímu praporu SS Prag. Počet strážných SS v Malé pevnosti se pohyboval v průběhu let 1940 – 1945 od 16 do 100 osob a v čele roty se vystřídalo postupně 5 velitelů. Svým sadistickým chováním v průběhu exekucí v rámci sonderbehandlungu smutně proslul zejména poslední velitel strážní roty Fritz Vogt, který ještě před salvou popravčí čety střílel na vězně z pistole tím způsobem, že je pouze bolestivě zraňoval. Dle svědectví též nařizoval členům popravčí čety nabíjet zbraně tak, že první dvě patrony byly slepé. Oběti tedy byly nejdříve pouze polekány neškodnými výstřely, než je konečně zasáhla kulka vystřelená z ostré nábojnice. Největší poprava se dokonce udála ještě několik dní před osvobozením (2. května 1945), kdy bylo zastřeleno 52 osob (50 odbojářů, 1 sovětský partyzán a 1 konfident, jehož gestapo potrestalo jako zrádce, protože se těsně před koncem války z alibistických důvodů snažil přeběhnout k odboji). Provedena byla i přesto, že šéf Hlavního říšského bezpečnostního úřadu Ernst Kaltenbrunner nařídil při své návštěvě Malé pevnosti 19. dubna 1945 ukončení vykonávání exekucí. Ovšem pražské gestapo a K. H. Frank měli jiný názor. Mnohé z těchto takto zavražděných obětí byli velmi mladí lidé. (Více o poslední popravě v Terezíně ve Zpravodaji 2/2010.)

Šp

Životní příběhy dvou popravených…

Jiří Langer (1916 – 1945)

Jiří Langer s rodinou, FAPT 8551

Jiří Langer s rodinou, FAPT 8551

Po dětství stráveném v Brandýse n. L. se Jiří vyučil elektrotechnikem a v roce 1934 získává výuční list. Ve 2. polovině 30. let nastoupil dvouletou prezenční službu. Nejprve působil jako telefonista dělostřeleckého pluku č. 51 a hned nato, v době od října 1938 až do února 1939 pokračuje v další činné službě.

Od roku 1941 pracuje v pražské Jawě. Po svatbě s modistkou Annou Hrnčířovou a stěhuje se do Lysé nad Labem a o 10 měsíců později se stává otcem malé Evičky.

V té době je již činný v odboji. Má kontakt s bratry Kohoutovými z Brandýsa n. L., kamarády z dětství. Spolu s nimi zakládá ilegální organizaci Ústředí revolučního národního výboru Střed za pomoci dřívější vojenské Obrany národa. Dle vzpomínek své manželky často předstíral nemoc, aby nemusel do práce a mohl potajmu odjet a zapojit se do ilegální činnosti. Tajné materiály údajně schovával v polorozbořené zdi na zahradě.

Moták Jiřího Langera manželce z Malé pevnosti, A 10405-9

Moták Jiřího Langera manželce z Malé pevnosti, A 10405-9

Za svoji činnost je zatčen v polovině června 1944. Nejprve se dostává na Pankrác se záznamem: příprava velezrady. Koncem roku 1944 se ocitá v terezínské Malé pevnosti. Na kartě má připsáno KSČ, později se objeví poznámka: XYZ (označení užívané v Terezíně; takto byli označeni vězni, u nichž se dalo předpokládat, že by při soudním řízení byli odsouzeni k trestu smrti).

V terezínské policejní věznici se dostává díky svému vyučení na tzv. dílenský dvůr, pomáhá civilnímu zaměstnanci J. Rážkovi z Radošovic. Podmínky k přežití byly na tomto dvoře o trochu lepší než v ostatních částech věznice, neřádil zde tyfus. Jeho spoluvězeň po válce vzpomínal, že Jiří na cele občas velice ohnivě hlásal komunismus – musel ho mírnit,   neboť i mezi vězni byli zrádcové.

V předvečer poslední terezínské popravy dostal Langer injekci proti tyfu. Druhý den ráno, 2. května 1945, to nahlásil vedoucímu dílny Rážkovi s tím, že si jde raději lehnout. Avšak po obědě si pro něj přišli dozorci a postavili ho ke zdi dílny. Jiří uhodl, co se chystá, a pokusil se o útěk. Na prchajícího prý upozornil štěkot psů a Jiří Langer byl při pokusu o útěk zastřelen. Byl tak jediným ze všech vybraných k poslední popravě v Terezíně, kterého se nacistům nepodařilo dovést až na popraviště.

Alžběta Schwarzová (1923 – 1945)

Alžběta Schwarzová, FAPT 3652

Alžběta Schwarzová, FAPT 3652

Alžběta Schwarzová se narodila ve Vídni českým rodičům. Ti i přes své bydliště zůstávali srdcem Čechy – po pádu Rakouska-Uherska v roce 1918 se přihlásili k československému občanství. Když ale Německo v březnu 1938 provedlo “anšlus” (připojení) Rakouska, odstěhovali se Schwarzovi do Československa. Jejich obava byla opodstatněná – otec Alžběty byl podle norimberských zákonů Židem, Alžběta židovskou míšenkou. Za rok však nebyli v bezpečí ani v Praze.

Ve školním roce 1942/1943 navštěvuje Alžběta oktávu Akademického gymnázia v Praze II Na Příkopě. Dva měsíce před maturitou je z gymnázia vyloučena – z rasových důvodů. Nalézá zaměstnání v továrně na chemické papíry, kde pracují převážně Židé a tzv. míšenci. To už je zapojena do ilegálního odboje. Působí v komunistické odbojové skupině, která rozšiřuje ilegální tiskoviny. Jsou však vypátráni gestapem a v srpnu 1944 je Alžběta zatčena. Dva a půl měsíce stráví ve vězení v Praze na Pankráci, načež je převezena do Policejní věznice Terezín. Zde se setkává na ženském dvoře s maminkou. Maminka o Lízu ve vězení pečuje jako o malou holčičku, z útržků vlny posbírané od ostatních vězenkyň jí plete svetr. Obě tu prožijí Vánoce. Na jaře 1945 jejich naděje na šťastné přežití roste, protože na tzv. ženském dvoře nejsou tak těžké podmínky, jako v dalších částech věznice zasažené tyfovou epidemií.

Maminka Alžběty se po osvobození z Terezína vrátí. Alžběta je však 2. května 1945 spolu s dalšími vězni při poslední terezínské popravě zastřelena.

Se

Informace o poslední popravě v Policejní věznici Terezín a dalších popravených v knize: Hájková, A.: Poslední poprava v Terezíně, Svoboda, Praha 1988

Seminář pro české a polské učitele v Osvětimi

Návštěva Bloku 10 v Auschwitz I.

Návštěva Bloku 10 v Auschwitz I.

Zevrubné prohlídky táborů Auschwitz I a Auschwitz II-Birkenau, speciální návštěva veřejnosti nepřístupného Bloku 10 spojeného s hrozivými pokusy na ženách, seznámení s konzervátorskými laboratořemi muzea nebo setkání s přeživším varšavského povstání a následně vězněm Auschwitz II – Birkenau, dnes básníkem Bogdanem Bartnikowskym – to vše si bude pamatovat dvanáct českých učitelů, kteří se účastnili počátkem března 2014 speciálního semináře ve Státním muzeu Auschwitz – Birkenau. Seminář se konal ve dnech, které připadly na výročí tragické události – 70 let od likvidace tzv. terezínského rodinného tábora v Auschwitz-Birkenau (1944).

Při prohlídce s Majou Šrajerowou

Při prohlídce s Majou Šrajerowou

Seminář byl pro nás výjimečný i v tom ohledu, že byl určen nejenom českým, ale též polským učitelům a to mu dodalo další rozměr – rozměr setkání. Mezinárodní centrum pro vzdělání o Auschwitz a holokaustu, které seminář organizovalo, včlenilo do programu zajímavé edukační bloky, v nichž jsme se např. dozvěděli něco o historickém vývoji ve vzdělávání o holokaustu v západní i východní Evropě a samozřejmě nechyběly prezentace školních projektů samotných učitelů.

Velmi si ceníme dlouhodobé spolupráce se Státním muzeem Auschwitz – Birkenau a doufáme, že i naše další společné počiny budou stejně úspěšné jako byl tento.

Kl

Semináře „Jak vyučovat o holokaustu“

Beseda s pamětnicemi – Helga Hošková – Weissová a Lisa Miková

Beseda s pamětnicemi – Helga Hošková – Weissová a Lisa Miková

Již 15. jarní sezónu se uskutečnily v pražském Židovském muzeu a v Památníku Terezín semináře pro pedagogy pod názvem „Jak vyučovat o holokaustu“. Zúčastnilo se jich více než 80 českých pedagogů. Třídenní program zahrnoval přednášky o judaismu a židovském osídlení Čech a Moravy, antisemitismu, psychologických aspektech genocidy, historii židovského ghetta v Terezíně a genocidě romského obyvatelstva.

Práce při workshopu Muzea romské kultury v Brně, seminář „Jak vyučovat o holokaustu“, jaro 2014

Práce při workshopu Muzea romské kultury v Brně, seminář „Jak vyučovat o holokaustu“, jaro 2014

Terezínské workshopy nabídly jedné skupině účastníků bližší seznámení se s osobami, které prošly ghettem, jiní  pracovali v rámci arteterapeutického workshopu s námětem biblického příběhu o královně Ester a poslední skupina absolvovala workshop Muzea romské kultury v Brně. Prostřednictvím workshopů se tak měli učitelé možnost seznámit s některým z aktivit, jež instituce nabízejí dětem při vzdělávacích seminářích.

Se

„O osudu člověka se rozhoduje proužkem papíru [...]“

Transporty Židů z ghetta Terezín do Osvětimi-Březinky na podzim 1944

Historicko-dokumentární výstava Památníku Terezín je vytvořena k 70. výročí zahájení poslední vlny transportů z terezínského ghetta do koncentračního a vyhlazovacího tábora v Auschwitz-Birkenau. Výstava určená pro širokou odbornou i laickou veřejnost je členěna na dvě hlavní části a uzavírá ji přehledné kalendárium událostí na podzim 1944.

Proužek papíru – povolání do transportu pro Irmu Hirsch, říjen 1944, A 3667

Proužek papíru – povolání do transportu pro Irmu Hirsch, říjen 1944, A 3667

V první všeobecné části je zdokumentována příprava, průběh a dopad této transportní vlny v září a říjnu 1944 na terezínské vězně. Mimo jiné přináší významné a mnohdy prvně zveřejněné dokumenty týkající se reakcí vězňů na připravované transporty (nenastoupení, povinné zařazení, dobrovolné přihlášení se do transportu). Hrůza transportů je sledována i v deníkových zápisech terezínských vězňů (Alisah Shek) či v korespondenci vedené v neutrální cizině (Fritz Ullmann)..

Druhá část výstavy je pak věnována několika medailonkům terezínských vězňů. Z mnoha tisíců deportovaných na podzim 1944 chceme představit některé osobnosti, které se podílely na organizaci života v terezínském ghettu. Najdeme mezi nimi vedoucí představitele samosprávy, různých náboženských a zájmových skupin, zástupce sportovců či umělců. V tomto přehledu jsou obsaženy i informace o osudu dětí deportovaných na smrt, jakož i jejich vedoucích. Přiblížen je i smutný příběh jediné rabínky působící v ghettu Terezín.

K oběma částem výstavy byl vybrán bohatý dokumentární materiál ze sbírek domácích i zahraničních institucí, ke shlédnutí tu budou též originální dokumenty, kresby a trojrozměrné předměty.

Výstava je umístěna v Malé pevnosti na IV. dvoře, cela č. 42, v termínu: 11. 8. – 31. 10. 2014.

Fe

Archiv Zpravodaje

Literární a výtvarná soutěž Památníku Terezín
skola_banner

Projekty českých škol

Videotéka

Videotéka

Zpravodaj

Ediční tým: Naďa Seifertová, Jiří Kleker
Kontaktujte nás: newsletter@pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín na Facebooku