Zpravodaj 2/2016

Lisa Miková: její životní příběh

Lisa, 1924 – 1930. Soukromý archiv Lisy Mikové.

Lisa, 1924 – 1930. Soukromý archiv Lisy Mikové.

Lisa Miková se narodila roku 1922 do asimilované pražské židovské rodiny. Jak sama vypráví, přestože s matkou navštěvovala synagogu a doma slavili některé židovské svátky, v době Vánoc i tak zdobili vánoční stromek, stejně jako její kamarádi. Ve svém dětství necítila rozdíl mezi sebou a ostatními nežidovskými kamarády, což se však mělo v budoucnu radikálně změnit.

Lisin tatínek vybudoval v Praze vlastní obchodní podnik, kde mu vypomáhala maminka. Lisa prožila radostné a harmonické dětství. Naučila se několik jazyků včetně španělštiny. V době, kdy by pro ně bývalo bylo vycestování ještě možné, však otec ze země odejít nechtěl. V Praze se setkával se Židy přicházejícími ze Sudet a ti otce nabádali, aby z Československa odjeli: Musíte pryč, musíte pryč! Nesmíte tu zůstat! Ale můj otec byl přesvědčený Čech…řekl: U nás se nic takového nemůže stát,1 vzpomínala později Lisa.

Lisa s rodiči, 1940. Soukromý archiv Lisy Mikové.

Lisa s rodiči, 1940. Soukromý archiv Lisy Mikové.

Naděje na svobodu a útěk z Československa pak zpřetrhaly události, které následovaly po 15. březnu 1939. Toto datum znamenalo pro Lisu a její rodinu konec všem nadějím na svobodu. Hranice se uzavřely a stejně jako ostatní Židé v protektorátu i oni pocítili krutý dopad neustále přibývajících protižidovských opatření. Otec musel podnik odevzdat do rukou nacistů, kde se načas stal zaměstnancem nového majitele. Současně mu byl zakázán přístup k vlastním bankovním kontům. Chtěli jsme emigrovat, ale nikdo nás nechtěl,2 říká paní Miková.

Lisa, 1939. Soukromý archiv Lisy Mikové.

Lisa, 1939. Soukromý archiv Lisy Mikové.

Lisa byla deportována se svou rodinou do Terezína 31. ledna 1942 v den svých dvacátých narozenin. Díky svému výtvarnému nadání dostala práci v technické kanceláři jako kreslířka, kde se seznámila nejen s významnými terezínskými malíři, díky jejichž kresbám se nám zachovalo neocenitelné svědectví o pravé tváři terezínského života, ale především se svým budoucím manželem Františkem Mautnerem (po válce si změnil jméno na Mika), který zde pracoval jako inženýr. Do Terezína přijel vůbec prvním transportem Ak 1, tzv. Aufbaukomandem. V jeho rámci obdrželi tito muži některá privilegia a František věřil, že tak budou ochráněni před transporty. Aby ochránil i jemu milovanou Lisu, rozhodl se s ní oženit. Nechal si ji připsat na svou kartu jako manželku, a ona tak mohla nosit jeho příjmení.

Další privilegium umožnilo manželům bydlet spolu pohromadě v malém „kumbálku“, který František sám postavil v jednom ze střešních prostor jedné z budov. Svou svatbu Lisa oslavila ještě se svými rodiči a s tchýní. Z ušetřeného chleba jim pak blízcí „upekli“ svatební dort namazaný marmeládou. To byla jejich první svatba v Terezíně.

Lisa s manželem Františkem, 1945. Soukromý archiv Lisy Mikové.

Lisa s manželem Františkem, 1945. Soukromý archiv Lisy Mikové.

Jelikož v Terezíně přibývalo nenáboženských sňatků, stávala se tato situace pro nacisty nepřehlednou. Rozhodli proto, že se všechny civilní sňatky uzavřené v Terezíně musí do dvou měsíců znovu opakovat, a to na radnici před úředníkem židovské samosprávy a před dvěma svědky. V této době již Lisiny rodiče v Terezíně nebyli. V roce 1943 odjeli transportem do Polska a už je pak nikdy neviděla.

Když Lisa ještě pracovala v technické kanceláři, nevěděla, že se její manžel i s dalšími malíři podílí na odbojové činnosti. Ona sama na jeho žádost kreslila malé plány ghetta s různobarevně vyznačenými objekty. Manžel jí nechtěl prozradit, co mají tyto plány znamenat a její další setrvání v kreslírně začal považovat za nebezpečné. Lisa proto odešla pracovat do zemědělství. Později se dozvěděla, že plánky byly pašovány za hranice ghetta z důvodu případného povstání. Se svým manželem kromě jiného také pomohla zachránit kresby Bedřicha Fritty, jež jsou svědectvím o životních podmínkách v terezínském ghettu.

Židovská samospráva po čase vyzvala bezdětné manželské páry k adopci opuštěných terezínských dětí. Lisa se s manželem rozhodla adoptovat opuštěnou dvanáctiletou dívku Ruth Spier z německého Paderbornu, která toho času bydlela v dětském domově. Její otec byl Němec a matka Židovka. Když matka zemřela, otec poslal Ruth do sirotčince, odkud vedly její další kroky do terezínského ghetta. Po válce pak odjela Ruth za tetou do Velké Británie, kde ji kontaktoval její otec. Později se usadila v polské rodině v Izraeli. Paní Miková s ní udržuje kontakt až do současné doby.

Lisa, 1973. Soukromý archiv Lisy Mikové.

Lisa, 1973. Soukromý archiv Lisy Mikové.

Další události v Terezíně se pro Lisu vyvíjely podobně jako pro tisíce dalších vězňů a i ona se jednoho dne dozvěděla, že její manžel dostal předvolání do transportu. Láska k němu jí však zabránila uposlechnout naléhavého přání jejího otce, aby v Terezíně zůstala a v žádném případě se dobrovolně do transportů na Východ nehlásila. Když její manžel 28. září 1944 odjel, nacisté o několik dní později oznámili, že ženy těchto mužů se mohou do transportu dobrovolně přihlásit. Tvrdili, že muži pracují na stavbách a že jejich ženy dostanou práci v kuchyni, prádelně nebo budou moci také vykonávat lehčí stavební práce. Lisa se na základě této výzvy do tohoto transportu přihlásila a odjela do Osvětimi. Tam se však se svým mužem nikdy nesetkala. Po třech týdnech byla deportována do Freibergu, kde pracovala v továrně na výrobu křídel k letadlům. Po bombardování nedalekých Drážďan zůstala továrna zavřená a ženy byly po nějakém čase poslány do tábora ve Flossenbürgu. Na cestě podél hranic bývalého Československa strávily bez jídla a pití téměř dva týdny. Jak vzpomíná, jejich útrapy nakonec ukončil statečný čin přednosty stanice v Horní Bříze nedaleko Plzně. Nedovolil vlaku odjet a příslušníkovi SS tvrdil, že trať je rozbombardovaná a neprůjezdná.

Na svém postoji trval i ve chvíli, kdy na něj esesák mířil pistolí. Lisa se později dozvěděla o obavách tohoto muže, že když prý vlak nechá projet, dostanou se ženy do Flossenbürgu a tam je všechny postřílí. Transport nakonec odjel opačným směrem přes České Budějovice do koncentračního tábora Mauthausen. Ženy přijely ve velmi zuboženém stavu. Několik dní nejedly a nepily. Čeští vězni z Mauthausenu Lise a ostatním nosili chléb z vlastních zásob a vodu. Tím jim zachránili život. Sílu a naději všem dodávalo vědomí, že Američané jsou už blízko. Ostatní vězni je povzbuzovali a stále jim opakovali: Musíte vydržet, musíte vydržet.3 5. května byl Mauthausen Američany osvobozen. Vězni zde však zůstali ještě dva týdny, do té doby, než nabrali dost sil, aby byli schopni odjet domů.

V Praze se Lisa znovu setkala se svým manželem. Při vyřizování nových dokladů vycházeli úředníci z posledních informací před transportem do Terezína, kdy byli ještě oba dva svobodní. Oddací list z Terezína neměli. Úředníci jim proto řekli: je nám to strašně líto, ale jestli chcete, musíte se oddat znovu. Takže jsem se vdala potřetí,4 vzpomíná po válce paní Miková.

Lisa při besedě na semináři pro pedagogy „Jak vyučovat o holokaustu?“, 2016, foto: Jana Havlínová, Památník Terezín.

Lisa při besedě na semináři pro pedagogy „Jak vyučovat o holokaustu?“, 2016, foto: Jana Havlínová, Památník Terezín.

Většina členů její rodiny válku nepřežila. Ti, kteří přežili, zůstali po válce v Anglii. V prvních letech po osvobození Lisa dálkově vystudovala střední knihovnickou školu v Lipsku a celý život pak pracovala v knihkupectvích. Má jednoho syna Petra.

Do

——————————————-

[1] Transkript Miková, str. 2.
[2] http://www.ghetto-theresienstadt.info/pages/m/mikoval.htm
[3] Transkript Miková, str. 38
[4] Transkript Miková, str. 42.

Semináře pro pedagogy „Jak vyučovat o holokaustu“

Práce při workshopu Muzea romské kultury v Brně, seminář „Jak vyučovat o holokaustu?“, 2016, foto: Jana Havlínová, Památník Terezín.

Práce při workshopu Muzea romské kultury v Brně, seminář „Jak vyučovat o holokaustu?“, 2016, foto: Jana Havlínová, Památník Terezín.


Již po šestnácté se uskutečnil v pražském Židovském muzeu a Památníku Terezín seminář pro pedagogy českých základních a středních škol nazvaný Jak vyučovat o holokaustu. Proběhl ve dvou termínech (19. – 21. 2. a 4. – 6. 3.) a zúčastnilo se ho více než 100 učitelů. Třídenní program zahrnoval přednášky o židovském osídlení Čech a Moravy (včetně prohlídek pražského židovského města), antisemitismu, psychologických aspektech genocidy, terezínském ghettě a romském holokaustu. Výrazným bodem programu bylo i setkání s bývalými vězenkyněmi ghetta Terezín (v prvním termínu to byla Hana Hnátová a Dagmar Lieblová, v druhém Eva Štichová a Lisa Miková).

Výsledek práce učitelů z workshopu dr. Jany Jebavé, seminář „Jak vyučovat o holokaustu?“, 2016, foto: Jana Havlínová, Památník Terezín.

Výsledek práce učitelů z workshopu dr. Jany Jebavé, seminář „Jak vyučovat o holokaustu?“, 2016, foto: Jana Havlínová, Památník Terezín.

Program zahrnoval i trojici workshopů, z nichž si účastnici mohli jeden konkrétní vybrat. Jednalo se o výtvarně-dramatický dr. Jany Jebavé, vycházející z biblického námětu o Juditě, coby hrdinné ženy starověku, jejíž příběh určitým způsobem předznamenává i téma šoa. Vedle něj program nabízel i workshop vypracovaný pracovníky vzdělávacího oddělení památníku Terezín Od čísla ke jménu, který se pomocí biografického přístupu a estetických metod snaží o určité uchopení osudů některých osobností, které prošly Terezínem. Poslední workshop připravilo Muzeum romské kultury v Brně. Tímto způsobem tak měli učitelé možnost seznámit se konkrétněji s tím, co zmíněné instituce nabízejí žákům při svých vzdělávacích seminářích.

St

Seminář pro britské a dánské pracovníky ve vzdělávání 2016

Ve dnech 5. až 8. února se uskutečnil již třetí ročník semináře pro britské a dánské pracovníky ve vzdělávání, na jehož organizaci se podílejí instituce z Dánska (Danish Institute for International Studies), Velké Británie (Holocaust Educational Trust), Izraele (Jad Vašem) a samozřejmě z České republiky (Památník Terezín).

Seminář tentokrát zacílil úžeji na téma terezínského ghetta a osudu jeho nedobrovolných obyvatel. 28 seminaristů stihlo ve třech dnech vstřebat mnoho informací na přednáškách, prohlídkách či workshopech. Přirozenými vrcholy pak byly beseda s pamětnicemi ghetta, paní Dagmar Lieblovou a paní Doris Grozdanovičovou, a také vystoupení Dismanova rozhlasového dětského souboru (Český rozhlas) s dětskou operou Brundibár.

Vysoce byl seminář hodnocen samotnými účastníky, za všechny jedno vyjádření z britské části publika: Byl jsem vytržen ze své zóny pohodlí, donucen jít k základním principům a zpětně hodnotit svou vlastní práci…

Kl

 

Výstava o Josefu Čapkovi

Josef Čapek: Studie žen, datace pravděpodobně 1941 – 1942, Buchenwald; PT 2798, Památník Terezín.

Josef Čapek: Studie žen, datace pravděpodobně 1941 – 1942, Buchenwald; PT 2798, Památník Terezín.

7. dubna letošního roku proběhla v předsálí kina Malé pevnosti slavnostní vernisáž výstavy s názvem Josef Čapek – malíř, básník, spisovatel.

Slavnostní zahájení proběhlo za přítomnosti ředitelky Památníku Karla Čapka Kristiny Váňové a herečky Zdeňky Procházkové, která při této příležitosti přednesla několik básní z vězeňské poezie Josefa Čapka.

Sám Čapek byl během války vězněn v koncentračních táborech Dachau, Buchenwald, Sachsenhausen a Bergen-Belsen, kde těsně před koncem války zemřel na následky tyfového onemocnění.

Josef Čapek: Španělsko 1936 (Corrida madrileña), 1936; PT 10603, Památník Terezín.

Josef Čapek: Španělsko 1936 (Corrida madrileña), 1936; PT 10603, Památník Terezín.

Během svého věznění načrtl řadu skic, z nichž se některé nacházejí i ve sbírkovém fondu Památníku Terezín. Pro své výtvarné nadání byl v koncentračních táborech často přidělován a využíván v malířských dílnách, kde se např. podílel na tvorbě rodokmenů mužů SS. Kromě toho ale také psal poezii a překládal anglické a španělské verše.

Tato putovní výstava byla po úspěšném uvedení v Památníku Terezín ukončena 31. května 2016.

Ha

„Somewhere There is Still a Sun“ (Někde tam je ještě slunce)

Kniha „Somewhere There is Still a Sun“. Zdroj: https://www.amazon.com/Somewhere-There-Still-Sun-Holocaust/dp/1442484861, 30.6. 2016, 13:23.

Kniha „Somewhere There is Still a Sun“. Zdroj: https://www.amazon.com/Somewhere-There-Still-Sun-Holocaust/dp/1442484861, 30.6. 2016, 13:23.

V loňském roce byla ve Spojených státech amerických vydána kniha s názvem Somewhere There is Still a Sun (Někde tam je ještě slunce) s podtitulem A memoir of the holocaust (Pojednání o holokaustu). Autor zmiňované publikace Michael Gruenbaum (*1930), jenž se narodil a vyrůstal v Praze, byl v roce 1942 společně s maminkou a sestrou deportován do ghetta Terezín. Ve své publikaci reflektuje každodenní záležitosti prožívané v terezínském ghettu. Vzpomíná zvláště na přátelství s přibližně starými chlapci na dětském domově, zvaném Nešarim, či na odvrácenou tvář terezínského ghetta, plnou strádání a nemocí.
Kniha, jež je určena převážně dětskému publiku, obsahuje kromě osobitého příběhu i řadu dokumentů a fotografií. Od doby svého vydání se jí již podařilo získat řadu ocenění a příznivců, kteří ji velice kladně hodnotí.
Zajisté bude snahou nakladatele tuto knihu v budoucnu přeložit i do českého jazyka, aby tak i česká veřejnost měla možnost se se vzpomínkami Michaela Gruenbauma blíže seznámit.

Ha

Literární a výtvarná soutěž Památníku Terezín
skola_banner

Archiv Zpravodaje

Projekty českých škol

Videotéka

Videotéka

Zpravodaj

Ediční tým: Naďa Seifertová, Ludmila Chládková, Jiří Kleker
Kontaktujte nás: newsletter@pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín na Facebooku