Zpravodaj 2/2018

Ilse Weber a její odkaz

Ilse Weber s rodinou, Židovské muzeum v Praze.

Ilse Weber s rodinou, Židovské muzeum v Praze.

Když čtete její korespondenci ze 30. a 40. let 20. století (vydanou u nás knižně v roce 2012 nakl. Academia), myslím že není jiné cesty než té, která vede k vašemu srdci – prostě si tu nesmírně bohatou osobnost Ilse Weberové musíte zamilovat.

Dopisy byly psány do zahraničí (Británie) nejlepší přítelkyni (dceři švédského diplomata) Lilian von Löwenadler (zřídka někomu z příbuzných, posléze také synovi Hanušovi) a asi proto jsou takové, jaké jsou – velice otevřené a upřímné: dozvíte se mnoho podrobností z každodenního života rodiny (včetně některých intimností), vzpomínky, názory na politiku, literaturu, postřehy ze života v pohraničí a mnoho dalšího – při čtení té úžasné knihy, která mimo dopisů obsahuje Ilsiny terezínské básně, možná na chvíli zatoužíte žít v té hrozné době a poradit jí, ať neposílá “Wintonovým vlakem”

Upomínkový plakátek – Simchath Thora, říjen 1943; Památník Terezín, tzv. Heřmanova sbírka, PT 3912, © Zuzana Dvořáková.

do Británie jen svého prvního syna Hanuše, ať pošle i Tomíka, ať odjedou co nejdříve všichni. Bohužel uprchlické kvóty způsobily, že četné pokusy Weberových vycestovat za osmiletým synem ztroskotaly… A tak se 14letý Hanuš vrací po válce domů jen ke svému otci Willimu a snaží se žít bez vzpomínek na milující matku a bratra. Až po několika desetiletích ho minulost dožene a náhle má možnost, docela paradoxně, poznat maminku velice zblízka – právě díky objevené korespondenci… a samozřejmě jejím terezínským básním a písním. Ale to už trochu předbíháme…

Weberovi byli rodina žijící ve Vítkovicích u Ostravy, byli to praktikující Židé, Ilse v dopisech zmiňuje, jak slaví Chanuku, Pesach, jak k nim chodí (místo Mikuláše) prorok Eliáš apod. Doma mluví německy, synové Hanuš a Tomík už ale navštěvují české školy a hovoří plynně česky… Ilse sama se bezpochyby cítila být spřízněna jak s německou kulturou (ráda např. nosí dirndl), tak s českou (obdivuje Masaryka, miluje Karla Čapka a dopisuje si s ním). Misky vah se v průběhu 30. let přiklánějí jednoznačně k “čechoslováctví”. Ilse jasně vidí nebezpečí přicházející skrze tehdejší “Henleinovce” z Německa – 28. 3. 1938 píše: Lilian, nesmíš zapomínat, že u nás jsou Němci, Němci, s nimiž jsme žili v míru a přátelství, jenže od počátku Henleinova hnutí jsou všichni Hitlerovými stoupenci. Neznám tu nikoho z Němců, s nimiž jsem se ještě nedávno přátelila, který zamilovaně nepokukuje po Německu…

Pamětní album: 1 Jahr Hamburger Kaserne, 1943; Památník Terezín, PT 5424 (str. 68 a 70).

Zanedlouho zažije i československý anitisemitismus – pravděpodobně někdy začátkem června 1938 píše: Naše děti jsou už ovšem všechny české, ale my dospělí jsme spolu přece jen mluvili německy, vždyť je to naše mateřština. Češi teď říkají: “Jak ještě můžete mluvit touhle řečí, když vám Němci tolik ublížili?” Na druhé straně se ale posmívají, když se snažíme mluvit česky: “Koukejte ti Židi! Ti se ale umějí přizpůsobit!” Při demonstracích se ostatně nekřičelo jen “Němci ven!” Ani na nás se nezapomnělo… Ještě hůře je po “Mnichovu” – v dopise z 10. 10. 1938 čteme: …Antisemitismus se tu znepokojivě rozmáhá. Lidé pokřikují: “Za všechno můžou Židi! To Židi nás prodali!” Kde zůstala logika? Nenávist však logiku nepotřebuje…

U Ilse se od malička projevovaly tři náklonnosti: k dětem, literatuře a hudbě. Vše se jí podařilo svou pracovitostí spojit a výsledkem bylo několik úspěšných pohádkových knih (výběr vyšel nedávno pod názvem Dobrodinec Báruch. Židovské pohádky, Verzone, 2015) a také rozhlasových pořadů pro děti. Narození synů v letech 1931 (Hanuš) a 1934 (Tomík) její profesní život narušilo, i když ne zcela. Z dopisů se dozvídáme, že i přes starost o rodinu udržuje Ilse kontakt s Čsl. rozhlasem, nicméně pohnutá doba pomalu ukončí i tyto aktivity, např. 13. 2. 1938 Ilse píše: …Na příští měsíc mi z Ostravy přislíbili četbu z “vlastního díla” a potom mám na svátek matek (v květnu) udělat pořad pro děti. Zatím však nemám děti, ten příjemný učitel, s nímž jsem po léta velmi dobře spolupracovala, se poslední dobou nakazil bacilem antisemitismu a vykrucuje se. Škoda!…

Ve zprávě je uvedeno, že díky neúnavné práci pečovatelky Ilse Weber zde byla v květnu 1942 otevřena dětská marodka s 20 místy a v průběhu doby zde bylo ošetřeno na 369 dětí.

Ve zprávě je uvedeno, že díky neúnavné práci pečovatelky Ilse Weber zde byla v květnu 1942 otevřena dětská marodka s 20 místy a v průběhu doby zde bylo ošetřeno na 369 dětí.

Koncem 30. let tón dopisů znatelně potemní, jejich hlavním tématem se stává bezvýchodná situace, do níž se Židé dostávají. Ilse trpělivě vysvětluje vzdálené přítelkyni, jaké to je, žít v pohraničním městě se spoustou německých spoluobčanů, líčí národnostní spory v období krize, tragédii židovských uprchlíků po Mnichovu aj. Čím dál víc se důležitým tématem dopisů stává snaha o “vycestování” – Weberovi podnikli několik systematických pokusů, investovali značné finanční prostředky, vše ale (k nemalému zoufalství Ilse) selhalo. Zdařil se jen jeden jediný plán (i když to trvalo měsíce, než rodiče ten zoufalý krok udělali): na konci května 1939 odjel malý Hanušek jedním z “Wintonových vlaků” do Británie za “tetou Lilian”.

Dopis mému synovi, jedna z nejznámějších básní Ilse Weber, Památník Terezín, tzv. Heřmanova sbírka, PT 4109, © Zuzana Dvořáková.

Dopis mému synovi, jedna z nejznámějších básní Ilse Weber, Památník Terezín, tzv. Heřmanova sbírka, PT 4109, © Zuzana Dvořáková.

Situace Weberových se rapidně zhoršuje: ve Vítkovicích je život pro Židy po vypuknutí války nemožný. Willi najde ubytování v Praze a tak se z dopisů Lilian a následně (když Lilian předala Hanuše do opatrovnictví své mamince do Švédska) “tetě Gertrudě” dozvídáme o svízelném pražském životě: Ilse se stala šičkou nákupních tašek a koupacích čepic. Volný čas, pátek a sobotu však věnuje své jediné vášni – dětem. Dochází do dětského útulku na židovské obci, kde je podle vlastních slov se svým „muzicírováním“ “téměř nepostradatelná”…

V únoru 1942 se Ilse, Willi a Tomík dostávají do terezínského ghetta, kde, podle Williho poválečného vyjádření, dosahuje Ilsino literární dílo vrcholu. Úzkosti a deprese podle něj ustoupily činné práci – Ilse se v Terezíně realizovala jako zdravotní sestra na dětské marodce, kde (stejně jako už předtím v pražském židovském útulku) dětem především hraje na svou (do ghetta propašovanou) kytaru a nacvičuje s nimi různá představení. Zároveň se však, po pražském “dělnickém” intermezzu, vrací k umění: píše desítky básní a písní, některé srdceryvné zpovědi a syrová vyjádření reality ghetta, jiné k posile spoluvězňů. Podle vyjádření řady přeživších mnohé z těchto básní/písní v ghettu “zlidověly” a staly se „majetkem všech”.

Z Terezína přišlo do Švédska už jen několik krátkých “neutrálních” dopisů, poslední v září 1944. Krátce na to odjíždí Willi transportem na práce do okolí Drážďan v domnění, že tím ochrání zbytek své rodiny před transportem (tak znělo oficiální vyjádření terezínské komandantury), skutečným cílem však byl tábor Auschwitz-Birkenau. Přesto se krátce po Williho odjezdu Ilse s Tomíkem dobrovolně hlásí do „dětského“ transportu, podle svědectví jela se „svou“ marodkou… Tak se Ilse se svým mladším synem stala jednou z obětí poslední „likvidační“ vlny transportů z ghetta Terezín do Osvětimi. Její vlastní příběh a literární odkaz (schovaný v Terezíně pod zemí a vykopaný Willim po válce) ale nemohly být umlčeny – je to příběh láskyplného a činného života citlivé a trpící ženy, příběh milující matky, a také příběh boje za to lepší v člověku, příběh vnitřního vítězství…

Povolávají do transportu

Pět tisíc lidí zítra opustí svou zem,
do Polska jedou obřím transportem.
Pět tisíc je jich – známí, přátelé,
co žili s námi, nesli dobré, zlé.
Říkáme „Sbohem“, myslíce na přání,
aby to soužení už bylo za námi.


Člověk si náhle připadá jak slota,
když jiné čeká v dáli nejistota.
Ti, co už balí, dobře vědí, zle je,
a mezi námi náhle propast zeje.
My pouhou náhodou jsme tu zůstali,
poženou zítra také nás tam do dáli?

Transport už odjel, zástup tady není,
my zůstáváme, malí, zahanbení.
Ne, nejsme velcí ani ušlechtilí,
své malichernosti jsme se tu nezbavili.
Vždyť vlak je blízko, ještě na dohled,
a my už dokážeme na něj nemyslet.

(přeložila Zlata Kufnerová, 2008)

Citace z dopisů a překlad básně pochází z knihy: Ilse Weber/Ulrike Migdal (ed.), Kdy skončí naše utrpení, Dopisy (1933 – 1944) a básně z Terezína, Praha, Nakladatelství Academia 2012.

Kl

Z nových akvizic sbírkového oddělení Památníku Terezín za rok 2017

Leo Haas: Vilém Cantor u kartotéky, 1943, PT 14522, © David Haas, Daniel Haas, Ronny Haas, Michal Haas Foell.

Leo Haas: Vilém Cantor u kartotéky, 1943, PT 14522, © David Haas, Daniel Haas, Ronny Haas, Michal Haas Foell.

Významným přírůstkem do sbírky Památníku Terezín je soubor 39 kreseb a maleb na papírové podložce vzniklých v ghettu Terezín, který v roce 2017 terezínskému památníku darovala paní Věra Pešinová. Jedná se o výtvarné práce pocházející z pozůstalosti jejích rodičů Viléma Cantora (1907-1981) a Grety Cantorové (1912-2001), kteří byli v Terezíně vězněni od zimy 1941-1942 až do osvobození. Vilém Cantor pracoval v ghettu jako vedoucí transportního oddělení, které bylo součástí ústředního sekretariátu.

Soubor obsahuje tematicky různorodé výtvarné práce – portréty, pohledy na Terezín a jednotlivé objekty ghetta (brány, valy, příkopy, kasárna), kresby interiérů (kuchyně, kotelna, modlitebny), kresby shromáždění vedených představiteli židovské samosprávy apod. Jde o výtvarná díla Lea Haase (1901-1983), Bedřicha Fritty (1906-1944), Otty Ungara (1901-1945), Karla Fleischmanna (1897-1944), Rudolfa Saudka (1880-1965), Malvíny Schalkové (1882-1944) a Otty Samische (1905-1944). Vyzdvihnout je třeba působivou Ungarovu malbu zobrazující muže a ženu se zavazadly, kteří sedí v transportním vlaku jedoucím do terezínského ghetta. Zbývající práce nejsou signované, vzhledem k jejich umělecké hodnotě je však nepochybně vytvořili přední terezínští umělci. Velká část děl má také významnou dokumentární hodnotu.

Ra

Workshop – Psychologické příčiny antisemitismu

Workshop „Psychologické příčiny antisemitismu“ vychází z výsledků výzkumu sociálních psychologů, kteří zkoumají psychologické procesy vedoucí ke vzniku extrémních forem násilí vůči odlišným skupinám obyvatel. V průběhu workshopu se studenti seznamují s pojmy stereotyp, rozdělování lidí do skupin (sociální kategorizace) a předsudek. Na základě získaných poznatků by měli být následně schopni pochopit, jak se mohli „obyčejní“, vzdělaní a v předchozím životě „morální“ lidé proměnit v pachatele zla, které vyústilo v hromadné vyvražďování Židů v plynových komorách. Současně by měli umět vysvětlit, proč právě Židé byli v Evropě pronásledovanou skupinou. Seznámí se i s dalšími faktory, které vytvářejí prostředí pro vznik válek a genocid. Základem metodiky workshopu je metoda hodnotového vzdělávání, která je založena na otevřené komunikaci, práci ve skupině, na společném rozhodování, stejně jako nalézání vlastních odpovědí a vede studenty ke kultivaci vnitřních hodnot a postojů.

Do

Nové pracovní listy v nabídce vzdělávacího oddělení Památníku Terezín

Pracovní list s regionálními prvky pro práci se školními skupinami, Vzděl. odd. Památníku Terezín.

Pracovní list s regionálními prvky pro práci se školními skupinami, Vzděl. odd. Památníku Terezín.

Vzdělávací oddělení má nově k dispozici dva druhy pracovních listů, které jsou určeny k práci v průběhu programů pro základní školy a nižší ročníky gymnázií.

První typ pracovních listů má sloužit k propojení regionu, ve kterém studenti žijí, s bývalým ghettem Terezín. K dispozici je 15 pracovních listů k jednotlivým shromaždištím v bývalém protektorátu, ze kterých přijížděly židovské transporty do terezínského ghetta.

Pracovní list s regionálními prvky pro práci se školními skupinami, Vzděl. odd. Památníku Terezín.

Pracovní list s regionálními prvky pro práci se školními skupinami, Vzděl. odd. Památníku Terezín.

Jeden zvláštní list je věnován také pohraničním oblastem, které se po Mnichovském diktátu staly součástí německé Třetí říše. Studenti se seznámí s transportní listinou a sami pod určitým číslem vyhledají osobu, o které se dozví více informací také prostřednictvím osobních dokumentů či výpovědí.

Druhý typ pracovního listu je určen pro práci při prohlídce bývalého ghetta a je zaměřen na dokreslení jeho základních funkcí – shromažďovací a průchozí, decimační a propagandistické. Najdete v něm ukázky dokumentů, úryvků z mládežnických časopisů a deníků, obrázky, které vznikly v ghettu, fotografie atp. Obrazová část je doplněna úkoly, které se vztahují k daným vyobrazením, a to vše spolu pomáhá dotvářet atmosféru bývalého ghetta.

Pa+Se

Semináře Jak vyučovat o holokaustu

Výtvarně-dramatický worskhop, seminář „Jak vyučovat o holokaustu“, jaro 2018.

V Židovském muzeu v Praze a v Památníku Terezín proběhl letos již osmnáctý ročník semináře Jak vyučovat o holokaustu. Třídenní seminář, kterého se zúčastnilo přibližně sedmdesát pedagogů z českých základních a středních škol, proběhl ve dvou termínech (23. – 25. 2. a 9. – 11. 3.).

Účastníci semináře se mohli těšit na přednášky o historii židovského osídlení v Čechách a na Moravě, o terezínském ghettu, psychologických aspektech genocidy, romském holokaustu, antisemitismu a samozřejmě i o tom, jak vyučovat o holokaustu. Součástí programu byla též trojice workshopů, představující některé z aktivit, které nabízí Památník Terezín a Muzeum romské kultury v Brně, a dále komentované prohlídky pražského židovského města, bývalého terezínského ghetta a bývalé policejní věznice gestapa v Malé pevnosti. Za pomyslný zlatý bod semináře však lze jistě považovat setkání s bývalými vězenkyněmi terezínského ghetta Hanou Hnátovou a Helgou Hoškovou.

Ka

Recenze: Michael Gruenbaum/Todd Hasak-Lowy: Někde ještě svítí slunce

Obálka knihy Někde ještě svítí slunce, česká verze, nakladatelství P3K 2017.

Obálka knihy Někde ještě svítí slunce, česká verze, nakladatelství P3K 2017.

Před necelými dvěma lety se ve Zpravodaji Památníku Terezín objevila zpráva o vydání knihy Michaela Gruenbauma a Todda Hasak-Lowy Somewhere There is Still a Sun, v jejímž závěru bylo vyjádřeno přání, aby byla kniha v brzké době přeložena také do češtiny a čeští čtenáři si tak k ní mohli snáze nalézt cestu. Toto přání bylo zřejmě vyslyšeno a kniha se pod názvem Někde ještě svítí slunce nedávno objevila na pultech tuzemských knihkupectví.

Děj knihy vychází především z dětských vzpomínek Michaela Gruenbauma. Vzpomínek na dobu mezi lety 1939 až 1945, zvláště pak na dobu jeho pobytu v ghettu Terezín, kam byl roku 1942 spolu se svoji matkou a sestrou deportován. Vzpomínek, jenž jsou zde vyprávěny v první osobě a jenž na stránkách knihy působí jako čtivý chlapecký dobrodružný román. Naštěstí se však nejedná o román, který by snahou o co možná čtenářsky nejatraktivnější popis těchto dobrodružství příliš nešetrně manipuloval s terezínskými reáliemi. Pravděpodobnější je, že se spíše s výraznější uměleckou licencí pracovalo se samotnou hlavní postavou, která zde má působit trochu naivněji než jaký byl její předobraz. Tato postava pak pro své časté vyptávání dává prostor pro nenásilné přiblížení mnohých specificky terezínských záležitostí, například rozdílu mezi krádeží a tzv. šlojznutím. Snahou knihy však není jen popis různých běžných i mimořádných událostí, co se v ghettu odehrávaly, ale i pokus o zachycení toho, jak tyto události byly různými terezínskými vězni vnímány.

Knihu lze jistě doporučit nejen každému čtenáři, který chce porozumět tomu, co se odehrávalo za zdmi ghetta Terezín, ale i každému čtenáři, jenž má zájem o kvalitní literaturu pro děti a mladistvé.

Vydalo nakladatelství P3K, 2017.

Ka

Velká válka očima malířů

letacek_vystava00výstava ke stému výročí konce
první světové války

Památník Terezín, předsálí kina Malé pevnosti
13. 9. – 28. 11. 2018

První světová válka přinesla smrt a utrpení desítkám miliónů lidí. Výstava přibližuje válečný konflikt prostřednictvím výtvarných děl ze sbírky Památníku Terezín. V první části jsou hlavními exponáty kresby a malby Theodora Lindnera a Hanse Denka, které dokumentují bojovou činnost a každodenní život rakousko-uherských vojáků z chebského 73. pěšího pluku na srbském, ruském a italském válčišti. Tento útvar bojoval na stejných frontách jako terezínský pěší pluk č. 42, k němuž bohužel nejsou v Památníku Terezín žádné výtvarné práce. Ve druhé části, která je věnována bojům československých legií do konce první světové války, jsou vystaveny cykly litografií Otty Matouška Zborov a Bachmač. Čs. legie vznikly v Rusku, Francii a Itálii jako dobrovolnická armáda bojující na straně Dohody proti Rakousku-Uhersku a Německu. Jejich úspěchy rozhodujícím způsobem přispěly k mezinárodnímu uznání práva Čechů a Slováků na samostatný stát a významně podpořily činnost československých exilových politiků. Vystavené výtvarné práce doplňuje řada dalších exponátů.

Hans Denk (* 1888 Greiz, † 1971 Heilbronn) vystudoval Akademii výtvarných umění ve Vídni a poté se zaměřil hlavně na portrétní a plakátovou tvorbu. Od mládí žil a působil v Mariánských Lázních, kde také navrhl malířskou výzdobu ruského kostela. Za první světové války sloužil v chebském pěším pluku č. 73. Po druhé světové válce byl pravděpodobně odsunut do americké okupační zóny Německa.

Theodor Lindner (* 1882 Düsseldorf, † 1956 tamtéž) navštěvoval v letech 1902-1904 düsseldorfskou Uměleckoprůmyslovou školu. Ve své tvorbě se věnoval hlavně žánrové malbě s náměty ze života v 18. a první polovině 19. století. První světovou válku prožil, stejně jako Hans Denk, v řadách 73. pěšího pluku. Na konci června 1915 byl na ruské frontě těžce raněn, a proto v souboru výtvarných děl zachycujících válečné osudy třiasedmdesátníků chybí jeho práce z druhé poloviny roku 1915.

Otto Matoušek (*1890 Plzeň, † 1977 České Budějovice) studoval v letech 1910-1914 na pražské Akademii výtvarných umění. V roce 1915 narukoval k plzeňskému 35. pěšímu pluku a odjel na ruskou frontu, kde brzy padl do zajetí. V červenci 1916 byl na základě podané přihlášky zařazen do československých legií, absolvoval důstojnický kurz a poté zastával různé velitelské funkce. Po návratu do vlasti zůstal v čs. armádě a svoji důstojnickou kariéru ukončil ze zdravotních důvodů v březnu 1938. Za druhé světové války se zapojil do protinacistického odboje, v březnu 1943 byl zatčen a pak až do konce války vězněn. Legionářská tematika měla v jeho tvorbě významné místo.

Sbírkové oddělení Památníku Terezín

 

Archiv Zpravodaje

Literární a výtvarná soutěž Památníku Terezín
skola_banner

Projekty českých škol

Videotéka

Videotéka

Zpravodaj

Ediční tým: Naďa Seifertová, Jiří Kleker
Kontaktujte nás: newsletter@pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín na Facebooku