Česko-německé setkání mládeže v Terezíně (25. – 27. 4. 2014)

Poslední dubnový víkend proběhlo v prostorách Památníku Terezín 8. setkání české a německé mládeže, organizované Tandemem, jehož hlavní činností je koordinace výměn mládeže z obou uvedených zemí. Akce se zúčastnilo na 80 mladých lidí z Čech a Německa.

Program se nesl v duchu motta Společnou cestou ke vzpomínkám. Toto směřování se nejvíce naplnilo při setkání s očitými pamětníky terezínského ghetta a dalších táborů, paní Dagmar Lieblovou a panem Felixem Kolmerem. Oba pamětníci byli za své vyprávění odměněni bouřlivým potleskem. Zasloužili si ho nejen pro svoje srdečné vystupování, ale také jejich povzbudivá slova o zodpovědném přístupu jednotlivce k současnému celospolečenskému vývoji.

K dalším emotivním zážitkům setkání patřilo představení dětské opery Brundibár v podání Dismanova rozhlasového dětského souboru. Odbornou náplň programu zajistili lektoři mnoha tuzemských i zahraničních institucí; zastoupeno bylo např. Židovské muzeum v Praze, Památník Lidice, Institut Terezínské iniciativy, Historický ústav Akademie věd ČR, USC Shoah Foundation, Bavorský mládežnický odborový svaz, Collegium Bohemicum, Nadace Brücke/Most, Dům konference ve Wannsee, Památník Terezín, Centrum vizuální historie Malach, Paměť národa aj. Společným tématem jejich aktivit, ať už přednášek, workshopů či diskuzí, byly možnosti a využití památných míst pro dnešní mladou generaci. Intenzivní společný, ale i individuální návrat k minulosti završili účastníci pietním shromážděním na Národním hřbitově před Malou pevností v Terezíně.

Šm


Foto: Filip Singer

skola_banner

Archiv Zpravodaje

Projekty českých škol

Videotéka

Videotéka

Zpravodaj

Ediční tým: Jana Havlínová, Naďa Seifertová, Ludmila Chládková, Jiří Kleker
Kontaktujte nás: newsletter@pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín na Facebooku

Náhodný citát

Úterý 19. ledna 1943
Cesta byla mizerná. Vstávala jsem velice brzy, ale tak tak jsem byla hotová. Byla jsem tak navlečena, že jsem se nemohla pohnout. Tatínek, teta, Trude a Lea se vezli na saních v Kyjově na dráhu. Strýc Karel a Maří táhli saně a já tlačila. Byli jsme rádi, že jsme se dostali na dráhu, tolik napadlo sněhu. Sháněli jsme zavazadla, ale bylo poměrně málo šumu, myslela jsem, že budou všichni jako bez hlavy. Ve vlaku nebylo místa na sezení. Tatínek při nastupování spadl a zdvihla ho paní doktorová Schöntalová, která velice plakala (je árijka).
Když se vlak rozjížděl, začala všechna kyjovská mládež zpívat české národní písně, za brblání Němců. Jeden četník, který stál u vlaku, byl velice pohnutý a přešel kolem vlaku, každému známému přál šťastný návrat. Za jednu a tři čtvrtě hodiny byli jsme v Uh. Brodě. Nemohla jsem unést svůj baťoh. Dali jsme ho tedy na nákladní auto, tatínek, Trude a Lea jeli také.
… Vzala jsem si 2 chlebníky a a 2 tašky a šla jsem. Když jsem došla do reálky, kde jsme byli kasernovaný, myslela jsem, že upadnu. Paní Vepřekovská mě zavedla k tetě. Ležíme na jedné matraci…
— (Z deníku Helgy Pollakové, popisuje odjezd Židů z Kyjova ke shromaždišti v Uherském Brodě), Brenner-Wonschicková, Hannelore: Děvčata z pokoje 28, Přátelství, naděje a přežití v Terezíně, Barrister & Principal, Praha, 2006, ISBN: 80-87029-03-8.