Duchovní život v terezínském ghettu

Rabín Richard Feder

Terezín je mezi ostatními ghetty v Evropě znám svou rozsáhlou kulturní a duchovní činností. Komandantura SS kulturní a náboženskou činnost v Terezíně však nikdy oficiálně žádným nařízením nedefinovala. V různých obdobích k ní zaujímala odlišný postoj, od období, kdy ji zcela na nějakou dobu zakázala, až po období, kdy ji tolerovala a poté v rámci nacistické propagandy využila ve svůj vlastní prospěch. Samotný postoj SS ke kulturnímu životu byl cynický. Nacisté ho povolili s vědomím toho, že vězně stejně čeká jistá smrt, tak „ať si hrají“. Na druhou stranu si neuvědomovali nebo nevěděli, že pro vězně je samozřejmě způsobem odporu a že je pro ně zdrojem síly, naděje a dává jim zapomenout na každodenní strasti. Nacistům leckdy nebylo známo, jaký obsah se pod názvy jednotlivých kulturních pořadů skutečně skrývá, nepochopili jejich pravý význam. Z těchto důvodů se mohla duchovní činnost rozvíjet tak nevídaným způsobem

Paradoxně se duchovní život v Terezíně od situace v protektorátu zcela odlišoval.  Navzdory tomu, že na našem území platil pro Židy zákaz účastnit se jakýmkoliv způsobem na kulturním a náboženském životě, v Terezíně to možné bylo. Byly sem deportovány stovky profesionálních umělců, vědců, vysokoškolských učitelů a desítky rabínů. Náročná umělecká díla se zde v těžkých podmínkách nejenom provozovala, ale i vznikala. Rozsah a úroveň kulturního života vyjádřila Ruth Bondyová, která řekla, že  ve skutečnosti se v Terezíně hrála díla, která by si mimo ochranné hradby ghetta nikdo nedovolil uvést. V jistém smyslu to byla nejsvobodnější scéna v celé okupované střední Evropě.

Velký význam pro psychiku vězňů měla účast na náboženských obřadech, bohoslužbách, přednáškách rabínů a oslavách náboženských svátků. Vězňům dávala pocit normálního života a možnost zapomenout na těžko snesitelný život v ghettu. Jeden z posluchačů přednášek v podstatě nejvýznamnějšího rabína v ghettu Leo Baecka poznamenal, že „na okamžik to bylo, jak to bývalo“.

V Terezíně vedle sebe existovala zajímavá spleť různých společenství, mluvilo se zde mnoha různými jazyky. Podle vyprávění českého rabína Richarda Federa tvořili vedle sebe zajímavý kontrast například čeští Židé, kteří byli většinou asimilovaní vlastenci, se skupinou sefardských neasimilovaných Židů z amsterodamské portugalskožidovské komunity, kteří přijížděli holandskými transporty od jara 1943. Někteří ortodoxní Židé v Terezíně navzdory tomu, že trpěli hladem, nejedli maso, paštiky nebo salám. Feder popisuje, že lidé dostávali pouze 30 gramů masa týdně, ortodoxní Židé ho však vyměňovali za kousek chleba, protože nechtěli porušit náboženská pravidla týkající se stravování. Pro tyto vězně byla později zřízena bezmasá kuchyně.

Mezi vězni terezínského ghetta byli nejen židé, ale i křesťané, děti pokřtěné, pocházející ze smíšených manželství i konvertité. A tito všichni zde slavili nejrůznější svátky. Komandantura např. dovolila slavit svátek pesach podle starodávné tradice. V praxi to znamenalo, že pro ty, co se včas přihlásili, se místo chleba pekly macesy. Slavila se tu i Chanuka – Svátek světel stejně tak jako křesťanské Vánoce. Na tyto svátky sehnali lidé svíčky a dokonce i vánoční stromeček.

Když se v ghettu vytvořilo společenství evangelíků a žádali židovskou samosprávu o umožnění bohoslužeb a obřadů, vyjádřil jim Judenältester Jakub Edelstein podporu a vyslovil se takto: „Milovaný Bůh je nakonec jeden. A je lhostejno, jakým způsobem bude uctíván.“

Do

Literární a výtvarná soutěž Památníku Terezín
skola_banner

Archiv Zpravodaje

Projekty českých škol

Videotéka

Videotéka

Zpravodaj

Ediční tým: Jana Havlínová, Naďa Seifertová, Ludmila Chládková, Jiří Kleker
Kontaktujte nás: newsletter@pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín na Facebooku

Náhodný citát

Úterý 19. ledna 1943
Cesta byla mizerná. Vstávala jsem velice brzy, ale tak tak jsem byla hotová. Byla jsem tak navlečena, že jsem se nemohla pohnout. Tatínek, teta, Trude a Lea se vezli na saních v Kyjově na dráhu. Strýc Karel a Maří táhli saně a já tlačila. Byli jsme rádi, že jsme se dostali na dráhu, tolik napadlo sněhu. Sháněli jsme zavazadla, ale bylo poměrně málo šumu, myslela jsem, že budou všichni jako bez hlavy. Ve vlaku nebylo místa na sezení. Tatínek při nastupování spadl a zdvihla ho paní doktorová Schöntalová, která velice plakala (je árijka).
Když se vlak rozjížděl, začala všechna kyjovská mládež zpívat české národní písně, za brblání Němců. Jeden četník, který stál u vlaku, byl velice pohnutý a přešel kolem vlaku, každému známému přál šťastný návrat. Za jednu a tři čtvrtě hodiny byli jsme v Uh. Brodě. Nemohla jsem unést svůj baťoh. Dali jsme ho tedy na nákladní auto, tatínek, Trude a Lea jeli také.
… Vzala jsem si 2 chlebníky a a 2 tašky a šla jsem. Když jsem došla do reálky, kde jsme byli kasernovaný, myslela jsem, že upadnu. Paní Vepřekovská mě zavedla k tetě. Ležíme na jedné matraci…
— (Z deníku Helgy Pollakové, popisuje odjezd Židů z Kyjova ke shromaždišti v Uherském Brodě), Brenner-Wonschicková, Hannelore: Děvčata z pokoje 28, Přátelství, naděje a přežití v Terezíně, Barrister & Principal, Praha, 2006, ISBN: 80-87029-03-8.