Eva Štichová – její životní příběh

(27. 6. 1927 – 5. 11. 2017)

Eva se svými spolužáky z karlínské školy (druhá zprava), 1. polovina 20. století, soukromý archiv Evy Štichové.

Eva se svými spolužáky z karlínské školy (druhá zprava), 1. polovina 20. století, soukromý archiv Evy Štichové.

Eva se narodila v roce 1927 v Novém Bohumíně jako Eva Beldová. Ve dvou letech se s rodiči přestěhovala do Prahy, ale nadále udržovali těsné vztahy s příbuznými z Těšínska a Slezska a Eva sem často jezdila o prázdninách k babičce.
Evini rodiče pocházeli z oblasti, kde byla židovská komunita silně nábožensky založena, což se odrazilo i v rodinném životě Beldových. V Praze vedli košer domácnost, na vysoké svátky chodili do synagogy. Otec pracoval u firmy Bromografia, která se zabývala vydáváním uměleckých knih a fotografií. Eva navštěvovala českou školu, kamarádila s českými dětmi bez ohledu na náboženskou příslušnost. Později ale musela pro svůj židovský původ školu opustit a od té doby se přátelila zejména se židovskou mládeží, která měla podobný osud. V roce 1941 nastoupila na práci do továrny, kde se vyráběly kondenzátory. Tady se poprvé setkala s odbojem, ve kterém se začala angažovat.

Eva ve 30. letech 20. století, soukromý archiv Evy Štichové.

Eva ve 30. letech 20. století, soukromý archiv Evy Štichové.

Zařazení do transportu do terezínského ghetta přišlo na podzim 1942. Do Terezína odjela sama, přestože se její otec dobrovolně hlásil do transportu i s celou rodinou, aby mohli všichni zůstat pohromadě.

V ghettu žila Eva v dívčím domově L 410, pracovala v zahradnictví na tzv. „Krétě“. I zde se zúčastnila ilegální činnosti. Spolupracovala s lidmi, kteří ji do budoucna hodně ovlivnili v jejím smýšlení. Byla to např. Irena Krausová, Truda Sekaninová, František Grauss a mnozí další.
Na začátku března 1943 byli konečně do Terezína deportováni také Evini rodiče a sestra Helga. Rodiče se však již na podzim 1943 dostali na seznam pro transport na Východ, kde v KT Auschwitz-Birkenau zahynuli, o čemž Eva tehdy neměla ani tušení.
V létě 1944 působila asi tři měsíce vedle Friedl Dicker-Brandejsové, pomáhala jí s výukou výtvarné výchovy. Připravovala pomůcky či nadepisovala výkresy. Možnost sledovat Friedl při práci s dětmi byla pro Evu nezapomenutelná.

Do Terezína přijela Eva transportem označeným Bf pod číslem 11, Památník Terezín, APT 7394.

Do Terezína přijela Eva transportem označeným Bf pod číslem 11, Památník Terezín, APT 7394.

I na ni posléze čekal transport na Východ, předvolání přišlo na podzim 1944. Byla zařazena do transportu označeného En, který opustil terezínské ghetto 4. října 1944. Na tento transport paní Eva vzpomínala s velmi těžkým srdcem, neboť kromě ní a dalších dospělých zde bylo také na 500 dětí. Eva měla velké štěstí, prošla selekcí v KT Auschwitz-Birkenau a velmi brzy byla poslána na práci do Freibergu. Pracovala tu v továrně na výrobu křídel k proudovým stíhačkám. Když se blížila fronta, snažili se nacisté odvézt Evu a její spoluvězeňkyně do Flossenbürgu. Ten byl ale osvobozen americkou armádou předtím, než tam transport z Freibergu stačil dojet. Na zubožené vězeňkyně tedy čekala dlouhá strastiplná cesta, jež skončila v KT Mauthausen. Tady se Eva dočkala 5. května 1945 osvobození Američany.

První mírové dny zastihly Evu těžce nemocnou. Naštěstí se jí v táboře ujal český vězeň – lékař, chirurg prof. dr. Podlaha, který ji operoval a tím zachránil život. Do Prahy se Eva vrátila 19. května 1945. Doma nikoho z rodiny nenašla. Až později se objevil jeden její bratranec a také sestra Helga. Do bytu po rodičích se Eva odmítla vrátit, nakonec se jí podařilo získat malou garsonku. Snažila se dohnat vzdělání. Přihlásila se na Ženský učitelský ústav v Praze a tato škola pak profesně předurčil zbytek jejího pracovního života.

Eva Štichová, soukromý archiv Evy Štichové.

Eva Štichová, soukromý archiv Evy Štichové.

Mauthausen pro Evu neznamenal jen utrpení na konci války, do jejího života vnesl po osvobození také světlo a nakonec i sílu žít dál. V táboře se seznámila ještě s jiným mužem, též vězněm, MUDr. Zdeňkem Štichem, za kterého se pak později v roce 1945 provdala. Manželova rodina osmnáctiletou Evu vřele přijala a ta začala žít „normální“ život. I sestra Evy se provdala, a to do USA. Eva se soustředila na výchovu svých dvou dětí a po boku milovaného manžela prožila mnoho šťastných roků. Kromě rodiny jí mnoho radosti přinášeli její žáci, kterým se věnovala po téměř tři desítky let učitelské praxe.

Po založení Terezínské iniciativy se Eva Štichová zpojila do činnosti této organizace. Stala se spoluautorkou čítanky Cesta – cíl neznámý (Academia Praha 1995) a své pedagogické zkušenosti mnohonásobně zúročila i v posledních desetiletích při nesčetných besedách se žáky a studenty ve školách, v Památníku Terezín a na dalších místech.
Obrovská síla Evy Štichové spočívala v jejím nezdolném životním optimismu a smíchu, které rozdávala při setkáních svým posluchačům – žákům, studentům i dospělým. Taková navždy zůstane v našich vzpomínkách.

Se

Literární a výtvarná soutěž Památníku Terezín
skola_banner

Archiv Zpravodaje

Projekty českých škol

Videotéka

Videotéka

Zpravodaj

Ediční tým: Naďa Seifertová, Ludmila Chládková, Jiří Kleker
Kontaktujte nás: newsletter@pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín na Facebooku