Karel Poláček a Terezín

Karel Poláček, FA 2849

Karel Poláček, FA 2849

Karel Poláček se narodil roku 1892 v Rychnově nad Kněžnou. Prožil zde dětská léta, později žil a pracoval v Praze.V období mezi dvěma světovými válkami patřil k významným zjevům humoru a satiry. Psal romány, povídky i scénáře, své práce pravidelně uveřejňoval i v tisku. Stal se redaktorem několikerých novin, kam dodával novinové sloupky, soudničky a zprávy. Když byl r. 1939 z rasových důvodů z redakce Lidových novin propuštěn, prakticky pro něj přestala existovat budoucnost.

Z transportní listiny De z 5. července 1943, APT 7431

Z transportní listiny De z 5. července 1943, APT 7431

Měl jedinou dceru Jiřinu, které umožnil za pomoci své přítelkyně Dory Vaňákové emigrovat do Anglie. Bylo jí 18 let, s rodinou se již nikdy nesetkala. Sám Poláček před nacisty neodjel. Stal se zaměstnancem Židovské rady starších v Praze a pracoval jako knihovník. Skupina Židů zv. Bücherkommando objížděla různá místa v protektorátě, kde zůstaly po odtransportovaných rodinách knihy, aby je sváželi do skladišť. Díky této činnosti byl poměrně dlouho chráněn před transporty. Spolu s D. Vaňákovou odjel do Terezína až 5. 7. 1943 transportem De.

K jeho terezínské činnosti jsou jen řídké písemné doklady. Víme, že pro svou citlivou povahu těžce snášel táborové poměry a nemohl si zvyknout na zdejší život. Úvaha o novodobém otroctví, kterou napsal spoluvězni Miloši Salusovi, ukazuje, že Poláček  se již cítí obětí. „…Spisovatelé vypravují, jak vznešené povahy dovedly kdysi vznešeně nést svoje okovy. I pozoruji, kterak lidé v tvém okolí nosí svoji plechovou misku, neboť musíš být pozorně sehnut, aby sis nerozlil polévku…“  Právě Salus přiměl K. Poláčka zapojit se do společné činnosti a něco konat pro ostatní spoluvězně. Duševní aktivita jej udržela při životě. Stal se vyhledávaným společníkem pro debaty v malých i větších skupinách, mnohým mladým tvůrcům poskytoval kritické rady a stal se žádaným v přednáškových programech. Byl vyhledáván pro svůj poláčkovský humor a výborný postřeh, získaný dřívější novinářskou činností. Pěvec Karel Berman jej ohodnotil takto : „Byl skoupý na slovo, ale když udělal přednášku, stálo to za to.“ V seznamech  přednášek připravených  pro obyvatele ghetta jsou např. tyto Poláčkovy tituly : Svědkové soudní a jiní, O nesnášenlivosti, Z pamětí, O chudobě a bohatství a Občané terezínští. Mnozí vězni, kteří válku přežili, si uchovali Poláčkovy výroky, kde však skončily plné texty, není známo. Existuje i poslední soudnička z Terezína, kde Poláček pracoval u soudních jednání jako přísedící a měl spíše zlehčovat projednávaná obvinění spoluvězňů.

Karel Poláček i s Dorou Vaňákovou byli zařazeni do osvětimského transportu Es dne

19. října 1944. Odtud byl  Poláček odvezen  na práci v táboře Hindenburg, kde si jej spoluvězni pamatují  ještě v době Vánoc . Na pochodu smrti z tohoto tábora do Gleiwitz

v lednu 1945 skončil jeho život.

Poslední soudnička  K. Poláčka

Info na úvod : Součástí uskutečněného zkrášlování v ghettu byla i terezínská banka, která vyplácela vězňům mzdy v bezcenných ghettokorunách. Tato operetní instituce měla svou budovu s dvoranou a přepážkami, vězně-úředníky a vězně-ředitele. A tento ředitel terezínské banky se stal hlavní postavou Poláčkovy soudničky.

Pozvánka na přednášku K. Poláčka v srpnu 1943

Pozvánka na přednášku K. Poláčka v srpnu 1943

Soudce : Přiznáváte se, že jste zde přítomnou žalobkyni svedl pod slibem manželství?

Obžalovaný: Ano.

Soudce: Slíbil jste jí tedy, že si ji vezmete, je to tak ?

Obžalovaný: Ano, já…

Soudce: Proč s ní tedy neuzavřete sňatek ?

Obžalovaný: Ale já s ní chci přece uzavřít sňatek.

Soudce: Tak co vlastně, ženská, chcete?

Žalobkyně: Když on, pane dvorní rado, mi předtím namluvil, že je  k u c h a ř e m  a já pak zjistila, že mě podved, že je  j e n   ř e d i t e l e m   b a n k y !

Obžalovaný byl zproštěn viny.

Chl

Literární a výtvarná soutěž Památníku Terezín
skola_banner

Archiv Zpravodaje

Projekty českých škol

Videotéka

Videotéka

Zpravodaj

Ediční tým: Jana Havlínová, Naďa Seifertová, Ludmila Chládková, Jiří Kleker
Kontaktujte nás: newsletter@pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín na Facebooku

Náhodný citát

Úterý 19. ledna 1943
Cesta byla mizerná. Vstávala jsem velice brzy, ale tak tak jsem byla hotová. Byla jsem tak navlečena, že jsem se nemohla pohnout. Tatínek, teta, Trude a Lea se vezli na saních v Kyjově na dráhu. Strýc Karel a Maří táhli saně a já tlačila. Byli jsme rádi, že jsme se dostali na dráhu, tolik napadlo sněhu. Sháněli jsme zavazadla, ale bylo poměrně málo šumu, myslela jsem, že budou všichni jako bez hlavy. Ve vlaku nebylo místa na sezení. Tatínek při nastupování spadl a zdvihla ho paní doktorová Schöntalová, která velice plakala (je árijka).
Když se vlak rozjížděl, začala všechna kyjovská mládež zpívat české národní písně, za brblání Němců. Jeden četník, který stál u vlaku, byl velice pohnutý a přešel kolem vlaku, každému známému přál šťastný návrat. Za jednu a tři čtvrtě hodiny byli jsme v Uh. Brodě. Nemohla jsem unést svůj baťoh. Dali jsme ho tedy na nákladní auto, tatínek, Trude a Lea jeli také.
… Vzala jsem si 2 chlebníky a a 2 tašky a šla jsem. Když jsem došla do reálky, kde jsme byli kasernovaný, myslela jsem, že upadnu. Paní Vepřekovská mě zavedla k tetě. Ležíme na jedné matraci…
— (Z deníku Helgy Pollakové, popisuje odjezd Židů z Kyjova ke shromaždišti v Uherském Brodě), Brenner-Wonschicková, Hannelore: Děvčata z pokoje 28, Přátelství, naděje a přežití v Terezíně, Barrister & Principal, Praha, 2006, ISBN: 80-87029-03-8.