Malá pevnost v době první světové války

Dobová pohlednice Terezína z r. 1916, objekt kasáren v Malé pevnosti, FAPT  12004

Dobová pohlednice Terezína z r. 1916, objekt kasáren v Malé pevnosti, FAPT 12004

Již záhy po vzniku terezínského pevnostního areálu na konci 18. století začala jedna jeho část – Malá pevnost plnit funkci věznice. Asi nejznámější vězňové v období před vznikem Československé republiky v ní byli umístěni během první světové války. Jednalo se o několik členů skupiny Mladá Bosna, kteří provedli 28. června 1914 v bosenském Sarajevu atentát na následníka trůnů Království a zemí v Říšské radě zastoupených a Zemí svaté Štěpánské koruny uherské Františka Ferdinanda d’Este. V roce 2014 uběhlo právě 100 let od této události, která se stala záminkou k vyhlášení války Srbsku Rakousko-Uherskem.

V Terezíně byl od 5. prosince 1914 uvězněn samotný Gavrilo Princip, jenž na modenského vévodu osudné výstřely vypálil. Z důvodu své neplnoletosti však nebyl odsouzen k trestu smrti, ale k 20 letům těžkého žaláře. Principovo věznění v Malé pevnosti bylo velmi kruté. Byl umístěn v samovazbě a musel nosit okovy o váze 10 kg. Přes noc byl navíc připoután k stěně cely. Nesměl číst a psát, ani dostávat poštu. Nakonec onemocněl tuberkulózou kostí a po roce a půl věznění byl z Malé pevnosti přemístěn do vojenské nemocnice v městě Terezíně. Vzniku Československa a svého případného osvobození se ovšem nedožil, neboť zde zemřel v dubnu 1918. Společně s Principem dorazily ve stejný den do Malé pevnosti i další osoby, které se podílely na atentátu – Nedeljko Čabrinovič a Trifko Grabež. Ani oni nepřežili kruté podmínky vězení v Malé pevnosti: první zemřel v lednu 1916 a druhý v říjnu stejného roku. Všichni tři výše uvedení byli pohřbeni na terezínském městském hřbitově, a to tajně a jejich hroby nebyly nijak označeny. Kromě nich byli v Malé pevnosti umístěni ještě další jejich druhové zapojení do realizace atentátu: I. Kranjčevič (do září 1917), D. Stjepanovič (do září 1917) a L. Djukič (zemřel v březnu 1917 v ústavu pro choromyslné v Bohnicích).

Z hlediska osob vězněných v období 1914 -1918 v Malé pevnosti, jejichž činy se významně zapsaly do historie, je třeba vzpomenout také více než 500 účastníků rumburské vojenské vzpoury v květnu 1918, z nichž zde do konce války zůstalo asi 300.

Podmínky věznění byly v Malé pevnosti velice těžké, a to nejen pro výše uvedené osoby, ale i ostatní vězně. Jak se v souvislosti s válkou zhoršovala hospodářská situace habsburského mocnářství, ztěžoval se i život vězňů: zásobování potravinami bylo naprosto nedostatečné a chudá strava se odrazila i v nárůstu nemocnosti a úmrtnosti.

Kromě vězeňské funkce plnila Malá pevnost v době první světové války i roli jakéhosi internačního tábora pro rusofilské obyvatelstvo (jednalo se o celé rodiny) z oblasti Haliče, Bukoviny a Zakarpatska v počtu cca 1000 osob, které zde byly umístěny od podzimu 1914 do jara 1915. Režim internovaných byl samozřejmě mnohem volnější než režim regulérních vězňů. Obývali vyprázdněné konírny, skladiště, kasárny i některé hromadné vězeňské cely. V zimě 1914/1915 pro ně byla v Praze uspořádána velká sbírka šatstva a materiální podporu jim vyjadřovalo i obyvatelstvo Terezína a okolí.

V blízkosti Malé pevnosti byly též v době první světové války barákové zajatecké tábory, kde byli umístěni vojáci ruské, srbské, italské a rumunské armády. Stejně jako ve věznici, ani v těchto zařízeních nebyla stravovací a ubytovací situace uspokojivá. V důsledku těchto podmínek zde zahynulo více než 2000 zajatců, z toho skoro polovina mrtvých byli obyvatelé ruského impéria. Pohřbíváni byli na hřbitově založeném v Bohušovické kotlině.

Po vzniku Československé republiky v říjnu 1918 bylo přistoupeno k likvidaci zajateckých táborů. Malá pevnost však i nadále sloužila jako vojenská trestnice a věznice. Na základě svědectví též byly lokalizovány hroby Principa, Čabrinoviče a Grabeže na městském hřbitově. V roce 1920 byly jejich ostatky vyzvednuty a převezeny do Sarajeva a tam uloženy.

Šp

skola_banner

Archiv Zpravodaje

Projekty českých škol

Videotéka

Videotéka

Zpravodaj

Ediční tým: Jana Havlínová, Naďa Seifertová, Ludmila Chládková, Jiří Kleker
Kontaktujte nás: newsletter@pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín na Facebooku

Náhodný citát

Úterý 19. ledna 1943
Cesta byla mizerná. Vstávala jsem velice brzy, ale tak tak jsem byla hotová. Byla jsem tak navlečena, že jsem se nemohla pohnout. Tatínek, teta, Trude a Lea se vezli na saních v Kyjově na dráhu. Strýc Karel a Maří táhli saně a já tlačila. Byli jsme rádi, že jsme se dostali na dráhu, tolik napadlo sněhu. Sháněli jsme zavazadla, ale bylo poměrně málo šumu, myslela jsem, že budou všichni jako bez hlavy. Ve vlaku nebylo místa na sezení. Tatínek při nastupování spadl a zdvihla ho paní doktorová Schöntalová, která velice plakala (je árijka).
Když se vlak rozjížděl, začala všechna kyjovská mládež zpívat české národní písně, za brblání Němců. Jeden četník, který stál u vlaku, byl velice pohnutý a přešel kolem vlaku, každému známému přál šťastný návrat. Za jednu a tři čtvrtě hodiny byli jsme v Uh. Brodě. Nemohla jsem unést svůj baťoh. Dali jsme ho tedy na nákladní auto, tatínek, Trude a Lea jeli také.
… Vzala jsem si 2 chlebníky a a 2 tašky a šla jsem. Když jsem došla do reálky, kde jsme byli kasernovaný, myslela jsem, že upadnu. Paní Vepřekovská mě zavedla k tetě. Ležíme na jedné matraci…
— (Z deníku Helgy Pollakové, popisuje odjezd Židů z Kyjova ke shromaždišti v Uherském Brodě), Brenner-Wonschicková, Hannelore: Děvčata z pokoje 28, Přátelství, naděje a přežití v Terezíně, Barrister & Principal, Praha, 2006, ISBN: 80-87029-03-8.