Odešla Hana Greenfieldová (3. 11. 1926 – 27. 1. 2014)

Hana Greenfield

Hana Greenfield

27. ledna 2014, kdy si svět připomínal Den památky obětí holokaustu, dorazila v podvečer do Památníku Terezín smutná zpráva – zemřela Hana Greenfieldová. Rodačka z Kolína, vězenkyně terezínského ghetta, Auschwitz-Birkenau a Bergen-Belsenu, od roku 1952 žijící v Izraeli.

Po válce, která ji připravila o maminku, tatínka a vůbec o domov, měla potřebu o svých prožitcích hovořit. Jejími příbuznými žijícími v Londýně jí však bylo doporučeno, aby o nich nemluvila, aby zapomněla. Zpočátku se snažila s tímto „přáním“ vypořádat, i když to bylo velice těžké.

Svobodu pro své myšlenky nalezla až po přestěhování do Izraele o mnoho let později. Zlomem byl pro ni, stejně jako i pro další přeživší, proces s Adolfem Eichmannem, ke kterému byli bývalí vězni předvoláni jako svědci. Tehdy Hana zjistila, že se svým smutkem a vzpomínkami není sama, že je mnoho takových, jako ona, a že se za to, co prožila, nemusí stydět.

Přeživší holokaustu začali být zváni do škol, zajímaly se o ně vzdělávací instituce. Pro Hanu byly pomyslným startovním polem školy, které navštěvovaly její děti. Měla obavu, že hovořit před širším publikem o svých prožitcích nezvládne. Na každé vystoupení se tedy pečlivě připravovala. Otázky kladené posluchači ji vedly k důkladnější přípravě a studiu holokaustu. Postupem času dokonce vypracovala a ve spolupráci s izraelským památníkem Yad Vashem vedla vzdělávací program, jehož cílem bylo naučit bývalé vězně koncentračních táborů, jak hovořit o svých zkušenostech.

Po „Sametové revoluci“ v roce 1989 začíná Hana pravidelně navštěvovat svou rodnou zemi, zahajuje spolupráci se Vzdělávacím oddělením Památníku Terezín a inspiruje zahájení organizace literární a výtvarné soutěže pro mládež, které jsou pořádány dodnes. Tyto soutěže a umělecká dílka mladé generace však nebudou jediným dědictvím, které po sobě Hana Greenfieldová zanechala.

Se

Literární a výtvarná soutěž Památníku Terezín
skola_banner

Archiv Zpravodaje

Projekty českých škol

Videotéka

Videotéka

Zpravodaj

Ediční tým: Jana Havlínová, Naďa Seifertová, Ludmila Chládková, Jiří Kleker
Kontaktujte nás: newsletter@pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín na Facebooku

Náhodný citát

Úterý 19. ledna 1943
Cesta byla mizerná. Vstávala jsem velice brzy, ale tak tak jsem byla hotová. Byla jsem tak navlečena, že jsem se nemohla pohnout. Tatínek, teta, Trude a Lea se vezli na saních v Kyjově na dráhu. Strýc Karel a Maří táhli saně a já tlačila. Byli jsme rádi, že jsme se dostali na dráhu, tolik napadlo sněhu. Sháněli jsme zavazadla, ale bylo poměrně málo šumu, myslela jsem, že budou všichni jako bez hlavy. Ve vlaku nebylo místa na sezení. Tatínek při nastupování spadl a zdvihla ho paní doktorová Schöntalová, která velice plakala (je árijka).
Když se vlak rozjížděl, začala všechna kyjovská mládež zpívat české národní písně, za brblání Němců. Jeden četník, který stál u vlaku, byl velice pohnutý a přešel kolem vlaku, každému známému přál šťastný návrat. Za jednu a tři čtvrtě hodiny byli jsme v Uh. Brodě. Nemohla jsem unést svůj baťoh. Dali jsme ho tedy na nákladní auto, tatínek, Trude a Lea jeli také.
… Vzala jsem si 2 chlebníky a a 2 tašky a šla jsem. Když jsem došla do reálky, kde jsme byli kasernovaný, myslela jsem, že upadnu. Paní Vepřekovská mě zavedla k tetě. Ležíme na jedné matraci…
— (Z deníku Helgy Pollakové, popisuje odjezd Židů z Kyjova ke shromaždišti v Uherském Brodě), Brenner-Wonschicková, Hannelore: Děvčata z pokoje 28, Přátelství, naděje a přežití v Terezíně, Barrister & Principal, Praha, 2006, ISBN: 80-87029-03-8.