Příběh Hany Lustigové – Greenfieldové

Počátky spolupráce mezi Hanou Greenfieldovou (vlevo) a vzdělávacím oddělením Památníku Terezín, tehdy pod vedením Ludmily Chládkové

Počátky spolupráce mezi Hanou Greenfieldovou (vlevo) a vzdělávacím oddělením Památníku Terezín, tehdy pod vedením Ludmily Chládkové

Hana se narodila 3. 11. 1926 v Kolíně. Se svou starší sestrou Irenou vyrůstaly v české vlastenecké rodině. Ani s příchodem německé okupace a nastolením protižidovských opatření její rodiče neuvažovali o emigraci.

Pak přišel Terezín. Do ghetta se Hana dostala s širší rodinou kolínským transportem AAd dne 13. 6. 1942. Zařazení na práci v kuchyni jí pomohlo překonávat ubohé táborové poměry, přesto ale nastaly situace, jež jí pobyt v ghettu činily téměř zoufalým. Sebevraždou tu ukončil život její dědeček, po operaci zemřel milovaný kamarád, do neznáma odjela maminka. Hana od ní byla oddělena zcela nečekaně poté, co v srpnu 1943 přibyl do Terezína transport dětí z Bialystoku. Ošetřovatelka Marie Lustigová byla jedním z 53 vězňů přidělených k péči o tyto děti. Tito vybraní ošetřovatelé zůstávali s bialystockými dětmi v nově postavených  západních barácích za ghettem, s nikým se nesměli stýkat, aby mezi terezínské vězně nerozšířili informace získané od dětí o poměrech v polských ghettech a táborech. Hana se přesto několikrát pokusila maminku alespoň spatřit. Čekání se vyplatilo a jednou na ni mohla z úkrytu zavolat a promluvit s ní. 5. října 1943 transport dvanácti set bialystockých dětí i s terezínskými ošetřovateli odjel – prý do Švýcarska. Až po válce vyšla najevo skutečnost, že transport skončil v Osvětimi – v plynu.  (Po několikaletém pátrání Hana objevila v archivu listiny se jmény všech, kteří  se  tehdy ve zvláštním transportu  Dn/a  nacházeli. Bylo to kruté potvrzení matčina osudu.)

Z rukou starostky města Terezín Růženy Čechové přebírá Hana Greenfieldová čestné občanství města Terezín, r. 2001

Z rukou starostky města Terezín Růženy Čechové přebírá Hana Greenfieldová čestné občanství města Terezín, r. 2001

Přišel rok 1944, v Terezíně vrcholily přípravy k přijetí delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže. Přeplněné ghetto muselo opustit sedm a půl tisíce vězňů, mezi nimi i Hana. Transportem Eb se dostala v květnu  do rodinného tábora v Osvětimi – Birkenau. Na počátku července 1944 se tam konala selekce všech přítomných, jež pro ni znamenala odjezd na práci do Německa.  Její pracovní skupina skončila ve Freihafenu u Hamburku. Po celou zimu, až do roku 1945, v širokém okolí vězeňkyně odklízely trosky po spojeneckém bombardování. Z této doby Haně utkvěla jedna vzpomínka na pomoc neznámých lidí. Ve chvíli, kdy polevil dozor SS, se jí podařilo odběhnout z rozbité ulice k domku, tam zaklepala a poprosila o trochu jídla. Dostala polévku a pokyn, ať přijde zase. Podruhé kromě jídla jí rodina věnovala velké boty s novou pevnou podrážkou, což byl v tu chvíli drahocenný dar. Už tolik nebude trpět zimou jako dosud. Dodnes na tyto lidi Hana nezapomněla.

Bombardování německých měst neustávalo, blížil se konec války a zbytek Haniny pracovní skupiny byl převezen do tábora v Bergen – Belsenu. Tamní hrůzu a nakonec radost nelze zapomenout: žízeň, infikovaná voda, hlad, hromady mrtvých a pak první britský tank – to už byl 15. duben 1945 a osvobození.

Poválečný pobyt v rodném Kolíně nebyl dlouhý, Hana se po čase vystěhovala do Izraele, kde žije se svou rodinou dodnes. V novém domově se rozhodla studovat a následně předávat informace o období holokaustu. Vypracovala vzdělávací program a školila nejen mladé lidi, ale i osoby přeživší  koncentrační  tábory, aby pak mohly též vystupovat, mluvit o zážitcích a vést besedy.

Opět v Terezíně

Boty, pro Hanu symbol nového života

Boty, pro Hanu symbol nového života

Hana Greenfieldová nabídla Památníku Terezín svou pomoc záhy po vzniku jeho vzdělávacího oddělení. Mohla předat zkušenosti i představy, mohla řadu nových aktivit sponzorovat. Její návrh na pořádání literárních či výtvarných soutěží s tematikou holokaustu pro školní mládež jsme naplnili hned v roce 1994. Vyhlášená literární soutěž měla sice jen regionální dosah, ale poznali jsme, že zájem lze podnítit. Hana v tu chvíli založila fond, z nějž jsme nadále mohli čerpat finanční prostředky na vše, co se k soutěžím váže: na ceny za vítězné práce, na katalogy, kalendáře atd. Dodnes se do soutěží Památníku Terezín hlásí každým rokem desítky škol, stovky žáků a studentů z celé České republiky. Vítězové měli možnost setkat se s Hanu osobně, když přijížděla k slavnostnímu předávání cen. Všichni znají  její memoárovou knížku  „Z Kolína do Jeruzaléma“, kterou  úspěšným soutěžícím věnujeme.  Spolupráce s Hanou trvá již 19 let. Za její podpory jsme vydali dva kalendáře (1997 a 2007) a publikaci „Člověk není číslo“, jež byla následně představena roku 1998 na Mezinárodním knižním veletrhu v Praze. S Haninou pomocí jsme zorganizovali dvě zahraniční putovní výstavy z kreseb zaslaných do soutěží: V Los Angeles byla roku 2000 instalována výstava „Holokaust očima českých dětí“ a roku 2005 putovala do Jeruzaléma výstava „Zůstat člověkem“.

Hned v počátcích spolupráce se Hana Greenfieldová stala členkou Čestné rady ředitelů Památníku Terezín. Roku 2001 byla za dlouholetou podporu a spolupráci při vzdělávání mládeže jmenována čestnou občankou města Terezín.

Chl

Literární a výtvarná soutěž Památníku Terezín
skola_banner

Archiv Zpravodaje

Projekty českých škol

Videotéka

Videotéka

Zpravodaj

Ediční tým: Jana Havlínová, Naďa Seifertová, Ludmila Chládková, Jiří Kleker
Kontaktujte nás: newsletter@pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín na Facebooku

Náhodný citát

Úterý 19. ledna 1943
Cesta byla mizerná. Vstávala jsem velice brzy, ale tak tak jsem byla hotová. Byla jsem tak navlečena, že jsem se nemohla pohnout. Tatínek, teta, Trude a Lea se vezli na saních v Kyjově na dráhu. Strýc Karel a Maří táhli saně a já tlačila. Byli jsme rádi, že jsme se dostali na dráhu, tolik napadlo sněhu. Sháněli jsme zavazadla, ale bylo poměrně málo šumu, myslela jsem, že budou všichni jako bez hlavy. Ve vlaku nebylo místa na sezení. Tatínek při nastupování spadl a zdvihla ho paní doktorová Schöntalová, která velice plakala (je árijka).
Když se vlak rozjížděl, začala všechna kyjovská mládež zpívat české národní písně, za brblání Němců. Jeden četník, který stál u vlaku, byl velice pohnutý a přešel kolem vlaku, každému známému přál šťastný návrat. Za jednu a tři čtvrtě hodiny byli jsme v Uh. Brodě. Nemohla jsem unést svůj baťoh. Dali jsme ho tedy na nákladní auto, tatínek, Trude a Lea jeli také.
… Vzala jsem si 2 chlebníky a a 2 tašky a šla jsem. Když jsem došla do reálky, kde jsme byli kasernovaný, myslela jsem, že upadnu. Paní Vepřekovská mě zavedla k tetě. Ležíme na jedné matraci…
— (Z deníku Helgy Pollakové, popisuje odjezd Židů z Kyjova ke shromaždišti v Uherském Brodě), Brenner-Wonschicková, Hannelore: Děvčata z pokoje 28, Přátelství, naděje a přežití v Terezíně, Barrister & Principal, Praha, 2006, ISBN: 80-87029-03-8.