Příběh Jindřicha Jetela, jednoho z popravených v terezínském ghettu

Svatební fotografie Věry a Jindřicha Jetelových. Soukromý archiv Ludmily Chládkové.

Svatební fotografie Věry a Jindřicha Jetelových. Soukromý archiv Ludmily Chládkové.

Události, které otřásly ghettem

Za tři a půl roku své existence (od 24. 11. 1941 do května 1945) prošlo terezínské ghetto určitým vývojem a změnami. Následujícím příspěvkem bychom chtěli připomenout jeho úplné začátky.

Rozhodující moc a postavení měla v ghettu od prvních dnů nacistická komandatura. Od ní vycházely pokyny a zejména četné zákazy. Počátkem 6. 12. vydal velitel SS komandatury Seidl příkaz k oddělení mužů a žen. Ženy s dětmi do 12 let byly z původních Sudetských kasáren přemístěny do Drážďanských kasáren; pro židovskou samosprávu pak byla určena kasárna Magdeburská. Od té doby byl jakýkoliv styk mužů a žen zakázán, děti a mladiství mohli své rodiče navštívit jen jednou týdně.

Další zákazy plynuly i z toho, že v Terezíně žili až do poloviny roku 1942 původní civilní obyvatelé. Komandatura jim zakázala mluvit s přítomnými Židy, pomáhat či stýkat se s nimi. Záhy však byl zjištěn opak – někteří občané vězňům pomáhali s posíláním dopisů a v osobních setkáních s rodinnými příslušníky. Již 2. 12. 1941 byl pod trestem smrti zakázán poštovní styk s venkovním světem. 7. 12. však velitel ghetta obdržel konkrétní informace o pašování korespondence a zapojených osobách. Řada vězňů proto byla zavřena do sklepení komandatury, tzv. bunkrů, poté nastalo vyšetřování a s nadřízenými v Praze se jednalo o způsobu potrestání.

Kopie prvního dopisu Jindřicha Jetela manželce zaslaný z Terezína. Soukromý archiv Ludmily Chládkové.

Informace o všem, co se v ghettu dělo a především co se dělat nesmělo, dostávaly tisíce přítomných vězňů formou tištěných denních rozkazů (Tagesbefehlů = TB). Židovská samospráva je začala vydávat 15. 12. 1941 a k existujícímu problému s nelegální poštou se vyjadřovala velice často: TB č. 8 a 9 z 23. a 24. prosince 1941 informovaly vězně ghetta o nových zatčeních kvůli pašování dopisů a úřední místa varovala zastavením veškeré pošty, Zanedlouho TB č. 12 již informoval o zákazu pošty z nařízení velitele. TB č. 23 z 10. ledna 1942 pak oznamoval: Z nařízení velitele bezpečnostní služby bylo devět obyvatel židovského ghetta odsouzeno k smrti oběšením. Rozsudek byl dnes vykonán…

Kopie prvního dopisu Jindřicha Jetela manželce zaslaný z Terezína. Soukromý archiv Ludmily Chládkové.

Kopie prvního dopisu Jindřicha Jetela manželce zaslaný z Terezína. Soukromý archiv Ludmily Chládkové.

Tomuto krutému sdělení předcházely dny a bezesné noci, kdy židovská samospráva musela zajistit stavbu šibenice za Ústeckými kasárnami, najít popravčího a předem nechat vykopat hromadný hrob. U popravy byla kromě obětí přítomna Židovská rada starších, četnictvo i SS, včetně komandatury. Odsouzení přijali rozsudek „za tupení Německa“ statečně, byly slyšet hlasy „tím válku nevyhrajete“. Po popravě byl u židovského staršího tajně sloužen kadiš, modlitba za zemřelé.

Dne 26. února 1942 bylo popraveno dalších sedm mužů ze stejného důvodu a stejným způsobem. V budoucnu se další popravy v ghettu nekonaly, přestupky proti vězeňskému řádu se trestaly méně drastickými způsoby.

Osud Jindřicha Jetela

Jedním z devíti mužů, popravených v ghettu 10. 1. 1942, byl Jindřich Jetel. Jeho manželka Věra nám v letech 1992 – 94 poskytla k celému případu několik písemných informací. V nich dobu jejich manželství výstižně nazvala „maličko štěstí a tolik tragédie“.

Jindřich, nar. roku 1920 v Praze, byl židovský míšenec, zapsán u Židovské náboženské obce. Pocházel z úřednické rodiny, povoláním byl elektrotechnik. Věra Kurzová, nar. roku 1916 ve Vršovicích, měla původ árijský, ale před svatbou se též přihlásila k ŽNO. Pracovala jako soukromá úřednice. Oba se znali již od dob studií a přes odpor rodin se nakonec 5. června 1941 v Praze vzali.

K událostem v Terezíně nám Věra Jetelová sdělila, že po Jindřichově odjezdu transportem Ak I dne 24. listopadu 1941 od něj obdržela několik dopisů s ujištěním, že vše bude v pořádku. 25. listopadu popisuje terezínské ubytování, práci s nacpáváním slamníků, a též spokojenost s umývárnou a tekoucí vodou. Ale že mu taktéž chybí ona i její neustálé štěbetání. 27. listopadu si Jindřich napsal o zaslání větší misky na polévku. Podobně jako jiné ženy se i Věra Jetelová vydala v prosinci do Terezína osobně. Přijela tam s paní Stránskou (její manžel byl též popraven). Viděly muže, předaly jim balíčky a hovořily s nimi přes plot u kasáren. Netušily, že jsou pozorovány a že budou zadrženy. Na strážnici v Sudetských kasárnách je převzali dva četníci. Když jim na vyzvání předaly tajné dopisy od několika dalších mužů z ghetta, které měly v Praze doručit jejich rodinám, četník je začal vhazovat do velkých kamen. Vypadalo to, že problém s dopisy řešen nebude. Pak s nimi, již za přítomnosti německého vojáka, sepsal četník protokol. Propuštěny byly se slovy, že se už nesmí o návštěvu pokoušet. Před odchodem ven ještě viděly skupinu zadržených mužů včetně těch svých. Poté Věře nastaly dny plné obav, co s muži v Terezíně udělají. Kontakty přestaly, balíček zaslaný Jindřichovi před Vánoci se jí vrátil zcela plesnivý zpět. Její pražské známé, které měly muže též v ghettu a dozvěděly se o popravě devíti vybraných 10. ledna 1942, se snažily Věru ještě od této události chránit. Krutou pravdu se dozvěděla mnohem později, Oficiální potvrzení o popravě manžela obdržela od ŽNO v Praze až jeden a půl roku poté.

Současné umístění pomníčku se jmény popravených v ghettu – Židovský hřbitov v Terezíně, 2012, foto: Radim Nytl, Památník Terezín.

Současné umístění pomníčku se jmény popravených v ghettu – Židovský hřbitov v Terezíně, 2012, foto: Radim Nytl, Památník Terezín.

Nakonec ještě Věra Jetelová sdělila: Když se s Jindřichem poznali, netušili, jaká hrozba visí nad nimi a celým světem. Terezín pak pro ni navždy zůstal místem největší nespravedlnosti, jež nešla zapomenout.

Chl

Literární a výtvarná soutěž Památníku Terezín
skola_banner

Archiv Zpravodaje

Projekty českých škol

Videotéka

Videotéka

Zpravodaj

Ediční tým: Jana Havlínová, Naďa Seifertová, Ludmila Chládková, Jiří Kleker
Kontaktujte nás: newsletter@pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín na Facebooku

Náhodný citát

Úterý 19. ledna 1943
Cesta byla mizerná. Vstávala jsem velice brzy, ale tak tak jsem byla hotová. Byla jsem tak navlečena, že jsem se nemohla pohnout. Tatínek, teta, Trude a Lea se vezli na saních v Kyjově na dráhu. Strýc Karel a Maří táhli saně a já tlačila. Byli jsme rádi, že jsme se dostali na dráhu, tolik napadlo sněhu. Sháněli jsme zavazadla, ale bylo poměrně málo šumu, myslela jsem, že budou všichni jako bez hlavy. Ve vlaku nebylo místa na sezení. Tatínek při nastupování spadl a zdvihla ho paní doktorová Schöntalová, která velice plakala (je árijka).
Když se vlak rozjížděl, začala všechna kyjovská mládež zpívat české národní písně, za brblání Němců. Jeden četník, který stál u vlaku, byl velice pohnutý a přešel kolem vlaku, každému známému přál šťastný návrat. Za jednu a tři čtvrtě hodiny byli jsme v Uh. Brodě. Nemohla jsem unést svůj baťoh. Dali jsme ho tedy na nákladní auto, tatínek, Trude a Lea jeli také.
… Vzala jsem si 2 chlebníky a a 2 tašky a šla jsem. Když jsem došla do reálky, kde jsme byli kasernovaný, myslela jsem, že upadnu. Paní Vepřekovská mě zavedla k tetě. Ležíme na jedné matraci…
— (Z deníku Helgy Pollakové, popisuje odjezd Židů z Kyjova ke shromaždišti v Uherském Brodě), Brenner-Wonschicková, Hannelore: Děvčata z pokoje 28, Přátelství, naděje a přežití v Terezíně, Barrister & Principal, Praha, 2006, ISBN: 80-87029-03-8.