Rumburská vzpoura a Malá pevnost Terezín

František Noha, FAPT 2976

František Noha, FAPT 2976

V posledním roce 1. světové války docházelo v zázemí rakousko-uherského mocnářství k čím dál častějším projevům odporu a nesouhlasu s dalším pokračováním válečného konfliktu. Nejen přání ukončit příliš dlouho trvající vojenský střet, ale také hladovění, nevyplácení žoldu, špatné zacházení a odepírání dovolené vojákům se stalo podnětem vzpoury 3. setniny 7. střeleckého pluku v Rumburku.

Do čela rumburských povstalců tvořených především českými navrátilci z dřívějšího ruského zajetí se na jaře 1918 postavil František Noha. Se záměrem vyvolat revoluci, a to i ve spojení s civilním obyvatelstvem a dalšími vojenskými jednotkami v celých Čechách, se vydali vzbouřenci směrem k České Lípě. Po dílčích úspěších zde narazili na přesilu vojenských a četnických oddílů loajálních k rakousko-uherské armádě. Účastníci vzpoury, kterých mohlo být mezi 1000-1200, byli poraženi a z větší části zajati.

Stanný soud v Rumburku odsoudil hlavní vůdce povstání Františka Nohu, Stanislava Vodičku a Václava Kováře k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán v ranních hodinách 29. května 1918 na prostranství za rumburským hřbitovem. Další soud, tentokrát v Novém Boru, původně odsoudil k trestu smrti 21 obžalovaných. U čtrnácti z nich byl ale rozsudek dodatečně přehodnocen a pozměněn na mnohaletý těžký žalář v rozmezí 5-10 let v Malé pevnosti v Terezíně.

Osud zbylé většiny zajištěných účastníků vzpoury byl zpečetěn jejich následným eskortováním do Malé pevnosti. Jednalo se zhruba o 560 uvězněných vojáků, z nichž bylo pět okamžitě odsouzeno k těžkému žaláři v rozmezí od 6-9 let, dalších 150 nováčků bylo z Terezína odesláno na frontu a část pak na plzeňské Bory. Zbylých asi 300 vojáků mělo být postaveno před divizní soud, jehož hlavní líčení bylo stanoveno na 28. října 1918!

Životní podmínky vězněných v Malé pevnosti byly doslova nelidské, o čemž ostatně vypovídá vzpomínka přímého účastníka vzpoury Františka Bati: „Také v pevnosti to bylo hrozné. Dostali jsme se do kobky – asi 30 nebo 20 lidí do jedné. Začátek byl nejhorší. Ráno kapek černého kafe, ždíbek chleba, sušená zelenina, večer zas polévky. To byl hlad, to žádný neví, jaký jsme zažili hlad… Také jsme tam měli vši,… Zabíjeli jsme je, žádná desinfekce nebyla. Udělali jsme si komandanta, ten dával pozor, aby všichni vybírali vši, nikdo se neulejval. V čem nás zatkli, v tom jsme byli, kolena roztrhaná, veliké díry. Nic jsme nefasovali. Slamníky jsme měli se sekaninou, vypadaly už jako hadry. Jako polštářek jsem měl kus pytle a deku – špinavou a roztrhanou. V říjnu už byla zima.“

Vznik samostatného československého státu zapříčinil, že se hlavní přelíčení nekonalo a na místo toho byli 30. října 1918 účastníci rumburské vzpoury vyvedeni českými důstojníky z Malé pevnosti do nedalekých Bohušovic nad Ohří. Odtud se vrátili zpět do Terezína, kde se zmocnili skladiště zbraní a plnili zde nepřetržitou strážní službu po tři dny a noci, než byli vystřídáni dalšími jednotkami. Většina bývalých vzbouřenců se počátkem listopadu navrátila zpět do svých domovů.

Jakousi dohrou za Rumburskou vzpourou byl telegram z rakouského ministerstva zeměbrany, jenž byl poslední říjnový den doručen diviznímu soudu v Terezíně, s příkazem k propuštění vzbouřených vojáků z vazby a předložení návrhů na udělení milosti. K formálnímu prominutí trestů došlo následně nařízením Národního výboru z 5. 11. 1918.

Ha

Literární a výtvarná soutěž Památníku Terezín
skola_banner

Archiv Zpravodaje

Projekty českých škol

Videotéka

Videotéka

Zpravodaj

Ediční tým: Jana Havlínová, Naďa Seifertová, Ludmila Chládková, Jiří Kleker
Kontaktujte nás: newsletter@pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín na Facebooku

Náhodný citát

Úterý 19. ledna 1943
Cesta byla mizerná. Vstávala jsem velice brzy, ale tak tak jsem byla hotová. Byla jsem tak navlečena, že jsem se nemohla pohnout. Tatínek, teta, Trude a Lea se vezli na saních v Kyjově na dráhu. Strýc Karel a Maří táhli saně a já tlačila. Byli jsme rádi, že jsme se dostali na dráhu, tolik napadlo sněhu. Sháněli jsme zavazadla, ale bylo poměrně málo šumu, myslela jsem, že budou všichni jako bez hlavy. Ve vlaku nebylo místa na sezení. Tatínek při nastupování spadl a zdvihla ho paní doktorová Schöntalová, která velice plakala (je árijka).
Když se vlak rozjížděl, začala všechna kyjovská mládež zpívat české národní písně, za brblání Němců. Jeden četník, který stál u vlaku, byl velice pohnutý a přešel kolem vlaku, každému známému přál šťastný návrat. Za jednu a tři čtvrtě hodiny byli jsme v Uh. Brodě. Nemohla jsem unést svůj baťoh. Dali jsme ho tedy na nákladní auto, tatínek, Trude a Lea jeli také.
… Vzala jsem si 2 chlebníky a a 2 tašky a šla jsem. Když jsem došla do reálky, kde jsme byli kasernovaný, myslela jsem, že upadnu. Paní Vepřekovská mě zavedla k tetě. Ležíme na jedné matraci…
— (Z deníku Helgy Pollakové, popisuje odjezd Židů z Kyjova ke shromaždišti v Uherském Brodě), Brenner-Wonschicková, Hannelore: Děvčata z pokoje 28, Přátelství, naděje a přežití v Terezíně, Barrister & Principal, Praha, 2006, ISBN: 80-87029-03-8.