Historické články

Ilse Weber a její odkaz

Ilse Weber s rodinou, Židovské muzeum v Praze.

Ilse Weber s rodinou, Židovské muzeum v Praze.

Když čtete její korespondenci ze 30. a 40. let 20. století (vydanou u nás knižně v roce 2012 nakl. Academia), myslím že není jiné cesty než té, která vede k vašemu srdci – prostě si tu nesmírně bohatou osobnost Ilse Weberové musíte zamilovat.

Dopisy byly psány do zahraničí (Británie) nejlepší přítelkyni (dceři švédského diplomata) Lilian von Löwenadler (zřídka někomu z příbuzných, posléze také synovi Hanušovi) a asi proto jsou takové, jaké jsou – velice otevřené a upřímné: dozvíte se mnoho podrobností z každodenního života rodiny (včetně některých intimností), vzpomínky, názory na politiku, literaturu, postřehy ze života v pohraničí a mnoho dalšího – při čtení té úžasné knihy, která mimo dopisů obsahuje Ilsiny terezínské básně, možná na chvíli zatoužíte žít v té hrozné době a poradit jí, ať neposílá “Wintonovým vlakem”

Upomínkový plakátek – Simchath Thora, říjen 1943; Památník Terezín, tzv. Heřmanova sbírka, PT 3912, © Zuzana Dvořáková.

do Británie jen svého prvního syna Hanuše, ať pošle i Tomíka, ať odjedou co nejdříve všichni. Bohužel uprchlické kvóty způsobily, že četné pokusy Weberových vycestovat za osmiletým synem ztroskotaly… A tak se 14letý Hanuš vrací po válce domů jen ke svému otci Willimu a snaží se žít bez vzpomínek na milující matku a bratra. Až po několika desetiletích ho minulost dožene a náhle má možnost, docela paradoxně, poznat maminku velice zblízka – právě díky objevené korespondenci… a samozřejmě jejím terezínským básním a písním. Ale to už trochu předbíháme…

Weberovi byli rodina žijící ve Vítkovicích u Ostravy, byli to praktikující Židé, Ilse v dopisech zmiňuje, jak slaví Chanuku, Pesach, jak k nim chodí (místo Mikuláše) prorok Eliáš apod. Doma mluví německy, synové Hanuš a Tomík už ale navštěvují české školy a hovoří plynně česky… Ilse sama se bezpochyby cítila být spřízněna jak s německou kulturou (ráda např. nosí dirndl), tak s českou (obdivuje Masaryka, miluje Karla Čapka a dopisuje si s ním). Misky vah se v průběhu 30. let přiklánějí jednoznačně k “čechoslováctví”. Ilse jasně vidí nebezpečí přicházející skrze tehdejší “Henleinovce” z Německa – 28. 3. 1938 píše: Lilian, nesmíš zapomínat, že u nás jsou Němci, Němci, s nimiž jsme žili v míru a přátelství, jenže od počátku Henleinova hnutí jsou všichni Hitlerovými stoupenci. Neznám tu nikoho z Němců, s nimiž jsem se ještě nedávno přátelila, který zamilovaně nepokukuje po Německu…

Pamětní album: 1 Jahr Hamburger Kaserne, 1943; Památník Terezín, PT 5424 (str. 68 a 70).

Zanedlouho zažije i československý anitisemitismus – pravděpodobně někdy začátkem června 1938 píše: Naše děti jsou už ovšem všechny české, ale my dospělí jsme spolu přece jen mluvili německy, vždyť je to naše mateřština. Češi teď říkají: “Jak ještě můžete mluvit touhle řečí, když vám Němci tolik ublížili?” Na druhé straně se ale posmívají, když se snažíme mluvit česky: “Koukejte ti Židi! Ti se ale umějí přizpůsobit!” Při demonstracích se ostatně nekřičelo jen “Němci ven!” Ani na nás se nezapomnělo… Ještě hůře je po “Mnichovu” – v dopise z 10. 10. 1938 čteme: …Antisemitismus se tu znepokojivě rozmáhá. Lidé pokřikují: “Za všechno můžou Židi! To Židi nás prodali!” Kde zůstala logika? Nenávist však logiku nepotřebuje…

U Ilse se od malička projevovaly tři náklonnosti: k dětem, literatuře a hudbě. Vše se jí podařilo svou pracovitostí spojit a výsledkem bylo několik úspěšných pohádkových knih (výběr vyšel nedávno pod názvem Dobrodinec Báruch. Židovské pohádky, Verzone, 2015) a také rozhlasových pořadů pro děti. Narození synů v letech 1931 (Hanuš) a 1934 (Tomík) její profesní život narušilo, i když ne zcela. Z dopisů se dozvídáme, že i přes starost o rodinu udržuje Ilse kontakt s Čsl. rozhlasem, nicméně pohnutá doba pomalu ukončí i tyto aktivity, např. 13. 2. 1938 Ilse píše: …Na příští měsíc mi z Ostravy přislíbili četbu z “vlastního díla” a potom mám na svátek matek (v květnu) udělat pořad pro děti. Zatím však nemám děti, ten příjemný učitel, s nímž jsem po léta velmi dobře spolupracovala, se poslední dobou nakazil bacilem antisemitismu a vykrucuje se. Škoda!…

Ve zprávě je uvedeno, že díky neúnavné práci pečovatelky Ilse Weber zde byla v květnu 1942 otevřena dětská marodka s 20 místy a v průběhu doby zde bylo ošetřeno na 369 dětí.

Ve zprávě je uvedeno, že díky neúnavné práci pečovatelky Ilse Weber zde byla v květnu 1942 otevřena dětská marodka s 20 místy a v průběhu doby zde bylo ošetřeno na 369 dětí.

Koncem 30. let tón dopisů znatelně potemní, jejich hlavním tématem se stává bezvýchodná situace, do níž se Židé dostávají. Ilse trpělivě vysvětluje vzdálené přítelkyni, jaké to je, žít v pohraničním městě se spoustou německých spoluobčanů, líčí národnostní spory v období krize, tragédii židovských uprchlíků po Mnichovu aj. Čím dál víc se důležitým tématem dopisů stává snaha o “vycestování” – Weberovi podnikli několik systematických pokusů, investovali značné finanční prostředky, vše ale (k nemalému zoufalství Ilse) selhalo. Zdařil se jen jeden jediný plán (i když to trvalo měsíce, než rodiče ten zoufalý krok udělali): na konci května 1939 odjel malý Hanušek jedním z “Wintonových vlaků” do Británie za “tetou Lilian”.

Dopis mému synovi, jedna z nejznámějších básní Ilse Weber, Památník Terezín, tzv. Heřmanova sbírka, PT 4109, © Zuzana Dvořáková.

Dopis mému synovi, jedna z nejznámějších básní Ilse Weber, Památník Terezín, tzv. Heřmanova sbírka, PT 4109, © Zuzana Dvořáková.

Situace Weberových se rapidně zhoršuje: ve Vítkovicích je život pro Židy po vypuknutí války nemožný. Willi najde ubytování v Praze a tak se z dopisů Lilian a následně (když Lilian předala Hanuše do opatrovnictví své mamince do Švédska) “tetě Gertrudě” dozvídáme o svízelném pražském životě: Ilse se stala šičkou nákupních tašek a koupacích čepic. Volný čas, pátek a sobotu však věnuje své jediné vášni – dětem. Dochází do dětského útulku na židovské obci, kde je podle vlastních slov se svým „muzicírováním“ “téměř nepostradatelná”…

V únoru 1942 se Ilse, Willi a Tomík dostávají do terezínského ghetta, kde, podle Williho poválečného vyjádření, dosahuje Ilsino literární dílo vrcholu. Úzkosti a deprese podle něj ustoupily činné práci – Ilse se v Terezíně realizovala jako zdravotní sestra na dětské marodce, kde (stejně jako už předtím v pražském židovském útulku) dětem především hraje na svou (do ghetta propašovanou) kytaru a nacvičuje s nimi různá představení. Zároveň se však, po pražském “dělnickém” intermezzu, vrací k umění: píše desítky básní a písní, některé srdceryvné zpovědi a syrová vyjádření reality ghetta, jiné k posile spoluvězňů. Podle vyjádření řady přeživších mnohé z těchto básní/písní v ghettu “zlidověly” a staly se „majetkem všech”.

Z Terezína přišlo do Švédska už jen několik krátkých “neutrálních” dopisů, poslední v září 1944. Krátce na to odjíždí Willi transportem na práce do okolí Drážďan v domnění, že tím ochrání zbytek své rodiny před transportem (tak znělo oficiální vyjádření terezínské komandantury), skutečným cílem však byl tábor Auschwitz-Birkenau. Přesto se krátce po Williho odjezdu Ilse s Tomíkem dobrovolně hlásí do „dětského“ transportu, podle svědectví jela se „svou“ marodkou… Tak se Ilse se svým mladším synem stala jednou z obětí poslední „likvidační“ vlny transportů z ghetta Terezín do Osvětimi. Její vlastní příběh a literární odkaz (schovaný v Terezíně pod zemí a vykopaný Willim po válce) ale nemohly být umlčeny – je to příběh láskyplného a činného života citlivé a trpící ženy, příběh milující matky, a také příběh boje za to lepší v člověku, příběh vnitřního vítězství…

Povolávají do transportu

Pět tisíc lidí zítra opustí svou zem,
do Polska jedou obřím transportem.
Pět tisíc je jich – známí, přátelé,
co žili s námi, nesli dobré, zlé.
Říkáme „Sbohem“, myslíce na přání,
aby to soužení už bylo za námi.


Člověk si náhle připadá jak slota,
když jiné čeká v dáli nejistota.
Ti, co už balí, dobře vědí, zle je,
a mezi námi náhle propast zeje.
My pouhou náhodou jsme tu zůstali,
poženou zítra také nás tam do dáli?

Transport už odjel, zástup tady není,
my zůstáváme, malí, zahanbení.
Ne, nejsme velcí ani ušlechtilí,
své malichernosti jsme se tu nezbavili.
Vždyť vlak je blízko, ještě na dohled,
a my už dokážeme na něj nemyslet.

(přeložila Zlata Kufnerová, 2008)

Citace z dopisů a překlad básně pochází z knihy: Ilse Weber/Ulrike Migdal (ed.), Kdy skončí naše utrpení, Dopisy (1933 – 1944) a básně z Terezína, Praha, Nakladatelství Academia 2012.

Kl

Beit Terezin – výjimečný památník v Izraeli

Muzeum v Beit Terezin s mozaikou znázorňující ghetto Terezín na podlaze.

Muzeum v Beit Terezin s mozaikou znázorňující ghetto Terezín na podlaze.

Přestože základní kámen památníku Beit Terezín byl položen už na konci 60. let, stát Izrael ho oficiálně uznal za muzeum holokaustu (teprve třetí v zemi!) až v roce 2011. Důvody jsou zřejmé. Beit Terezin si musel tak trochu vybojovat své místo v zemi, kde je holokaust jedním z ústředních témat společenského života, dokázat, že je plnohodnotnou muzejní institucí, která vedle hlavního státního muzea holokaustu Yad Vashem neztratí smysl.

Byla to dlouhá cesta, vedená skromným, ale vytrvalým úsilím. Lidé, kteří za tímto podivuhodným příběhem stáli a stojí, si zaslouží hlubokou poklonu.

Důvodů pro vznik památníku připomínajícího oběti terezínského ghetta bylo v 60. letech několik, především však pieta a vědomí odpovědnosti obětem ze střední Evropy. Tomuto účelu skvěle posloužil kibuc Giv’at Chajim Ichud, v němž našlo útočiště nemálo československých, německých a rakouských přeživších (zajímavostí je, že do tohoto kibucu se také po válce chystal vycestovat první židovský starší terezínského ghetta, Jakob Edelstein se svou rodinou1 – osud tomu však chtěl jinak – rodina byla zavražděna v KT Auschwitz I). Druhým pádným argumentem pro vznik památníku tak vzdáleného od “místa činu” byl stav připomínání ghetta v tehdejším Československu – povědomí o ghettu a židovských obětech bylo komunistickým režimem systematicky potlačováno, Muzeum ghetta existovalo jen “v šuplíku” pracovníků Památníku Terezín (školní skupiny provázeny pouze po Malé pevnosti), Pinkasova synagoga v Praze se jmény všech obětí byla koncem 60. let znovu zavřena a dalo se předpokládat, že tento stav nedozná po srpnu 1968 žádných změn.

Je třeba říct, že podobné památníky začaly postupně v Izraeli vznikat – v tom patří Beit Terezín do širšího proudu snah přeživších o připomenutí své “zmizelé” komunity, obce, ghetta či místa utrpení. Beit Terezín byl však už od počátku něčím výjimečný – nemělo se jednat pouze o památník pro připomínání tragické minulosti, ale Asociace pro připomínání terezínských mučedníků (založena v r. 1966) se usnesla na jakémsi společenském centru – multifunkčním místě vhodném nejen pro setkávání přeživších, ale také pro vzpomínkové ceremonie, bádání či výuku. Chybět tedy neměl archiv, knihovna nebo učebna. Jedinečné bylo také záměrné umístění památníku uprostřed kibucu – tak, aby mohl posloužit i obyvatelům k jejich vlastním kulturním aktivitám.

Expozice v Beit Terezin věnovaná dětem v ghettu Terezín.

Expozice v Beit Terezin věnovaná dětem v ghettu Terezín.

Základní kámen památníku byl slavnostně položen v roce 1969, avšak trvalo ještě mnoho let, než byl otevřen – zásadní věcí bylo najít finanční zdroje a těch nebylo mnoho (členové asociace se např. dohodli, že věnují desetinu svého měsíčního platu). Pokud však navštívíte Beit Terezín dnes, budete jistě ohromeni. Architektonické řešení místa je vskutku unikátní (autorem je bývalý vězeň terezínského ghetta, architekt Albin Glaser). Celý památník stojí na vršku obklopený vzrostlými stromy, kvetoucími keři a květinami. Když vyjdete nahoru, ocitnete se na malém prosluněném prostranství, ze kterého se jednoduše dostanete do jedné z budov, které centrální plochu kolem dokola lemují. Srdcem památníku je budova muzea, kterou Glaser navrhl jako cihlovou dvanáctibokou strukturu připomínající terezínské opevnění. Pokud otevřete jeho velká vrata, ocitnete se v nevelké kruhové místnosti a vzápětí si uvědomíte, že stojíte v ghettu Terezín, které je v podobě mozaiky přítomno na podlaze muzea. Na stěnách se v dřevěných otevíracích panelech (další odkaz na ghetto, kde veškerý nábytek vznikal improvizovaně z prken) nachází expozice týkající se několika hlavních témat, např.: každodenního života v ghettu, židovské samosprávy nebo transportů. Mimo tuto hlavní budovu v areálu Beit Terezin najdete i další speciální výstavy věnované životu dětí v ghettu (působivě využívající různé artefakty z archivu Beit Terezin: např. dětský časopis Kamarád nebo hru Monopoly vyrobenou v ghettu), terezínské hudbě a sportu, zejména fotbalu.

Komplex obsahuje již zmíněný archiv, jehož hlavní součástí je kartičkový index více než 150 000 vězňů ghetta, ale také další, výtvarné či hudební artefakty, dokumenty, fotografie aj. Knihovna archivu čítá na 5000 knih, periodik, dokumentárních filmů, fotokopií hudebních zápisů aj.

Významnou součástí památníku je od roku 1993 Vzdělávací centrum, které nabízí vzdělávací aktivity nejen izraelským školákům různých věkových stupňů, ale také učitelům, univerzitním studentům, vojákům či seniorům. Tak se vrchovatě vyplnilo přání zakladatelů vyslovené na zakládací listině Beit Terezín: “…nechceme vztyčit sochu, abychom je (naše zemřelé přátele) jenom připomínali, objekt, který bude symbolizovat minulé utrpení, ale nebude mostem k budoucnosti… “ Obětavá a trpělivá práce několika generací přinesla zralé plody – Beit Terezín je moderní muzejní institucí, která našla svou cestu do 21. století.

Kl

Z depozitáře Památníku Terezín

Urna Hermine Mayerové jako připomínka jednoho z osudů rakouských a německých Židů v ghettu Terezín

Urna Hermine Mayer dnes, Památník Terezín, PT 377.

Urna Hermine Mayer dnes, Památník Terezín, PT 377.

Jedním z mála trojrozměrných sbírkových předmětů, které připomínají osud více než 47 000 německých a rakouských Židů deportovaných do Terezína v roce 1942, je urna Hermine Mayerové. Byla nalezena v roce 1958 u bývalé podzemní továrny Richard, kde nacisté v listopadu 1944 nechali zakopat část popela zemřelých vězňů ghetta.

Hermine se narodila 21. listopadu 1864 v Hostomicích pod Brdy jako první dítě Wilhelma a Julie Kaudersových. Z Hostomic se rodina přestěhovala do Spáleného Poříčí, kde Wilhelm minimálně v letech 1867-1876 vyučoval na německé židovské škole a Hermine se tu narodilo šest sourozenců. Později rodina přesídlila do Höchstu (dnes část Frankfurtu nad Mohanem), kde roku 1894 sestry Hermine a Mathilde Kaudersovy založily obchod s textilním zbožím. Na podzim 1896 se Hermine provdala za Maxe Mayera a z jejich manželství se narodily tři děti – Gertrude (1898), Erich (1900) a Curt (1905). Max zemřel v roce 1910 a Hermine pak vedla obchod sama ještě dva roky. Roku 1916 se s dětmi v Höchstu přestěhovala do nového domu na Konrad-Glatt-Straße. Gertrude navštěvovala lyceum, dalším studiem dosáhla kvalifikace diplomované účetní a poté působila jako prokuristka v židovské firmě, která na konci 30. let nuceně ukončila činnost. Patřila k zakladatelům spolku Jüdischen-Jugend-Bund Höchst, kde se podílela hlavně na vedení večerů pro mládež. Erich a Curt po studiích na vyšší reálce pracovali jako obchodníci.

Urna Hermine Mayer – stav po nálezu v roce 1958, Památník Terezín, dokumentační oddělení – fotoarchiv.

Urna Hermine Mayer – stav po nálezu v roce 1958, Památník Terezín, dokumentační oddělení – fotoarchiv.

Po nástupu nacistů k moci byla v Německu postupně zaváděna opatření, jejichž cílem bylo úplné vyřazení Židů z hospodářského a společenského života. Hermine a Gertrude Mayerovy byly nejprve v září 1939 vystěhovány do jednoho z domů, v nichž byli soustředěni frankfurtští Židé, a 16. září 1942 deportovány transportem XII/3 do Terezína. Tehdy už Hermine trpěla silnou dnou a byla odkázána na invalidní vozík. V kasárnách Kavalír, kde živořili staří vězňové terezínského ghetta, rychle ztratila vůli k životu a již 3. října 1942 zemřela. Gertrude byla deportována 16. října 1944 transportem Er do Osvětimi, kde patrně hned po příjezdu zahynula v plynové komoře.

Stolperstein věnovaný Hermine Mayer, zdroj: Internet.

Stolperstein věnovaný Hermine Mayer, zdroj: Internet.

Synům Hermine Mayerové se podařilo z Německa včas emigrovat. Erich s rodinou přesídlil do Francie a po jejím obsazení Německem se zapojil do odboje. Později se mu podařilo opustit Evropu a vstoupit do vojenských sil de Gaullovy Svobodné Francie. Bojoval v Africe a po invazi do Normandie se podílel na osvobozování země, která mu před válkou poskytla útočiště. Zemřel roku 1979 v Dijonu. Curt se vystěhoval do Palestiny a ještě na začátku 80. let žil v Jeruzalémě.

Před domem na Konrad-Glatt-Straße 3 v Höchstu, kde Hermine a Gertrude Mayerovy prožily třiadvacet let, jsou od roku 2009 umístěny jejich kameny zmizelých (tzv. Stolpersteiny; jedná se o dlažební kostky s mosazným povrchem, vsazené do chodníku před domy obětí holokaustu a nacistického režimu).

Ra

Eva Štichová – její životní příběh

(27. 6. 1927 – 5. 11. 2017)

Eva se svými spolužáky z karlínské školy (druhá zprava), 1. polovina 20. století, soukromý archiv Evy Štichové.

Eva se svými spolužáky z karlínské školy (druhá zprava), 1. polovina 20. století, soukromý archiv Evy Štichové.

Eva se narodila v roce 1927 v Novém Bohumíně jako Eva Beldová. Ve dvou letech se s rodiči přestěhovala do Prahy, ale nadále udržovali těsné vztahy s příbuznými z Těšínska a Slezska a Eva sem často jezdila o prázdninách k babičce.
Evini rodiče pocházeli z oblasti, kde byla židovská komunita silně nábožensky založena, což se odrazilo i v rodinném životě Beldových. V Praze vedli košer domácnost, na vysoké svátky chodili do synagogy. Otec pracoval u firmy Bromografia, která se zabývala vydáváním uměleckých knih a fotografií. Eva navštěvovala českou školu, kamarádila s českými dětmi bez ohledu na náboženskou příslušnost. Později ale musela pro svůj židovský původ školu opustit a od té doby se přátelila zejména se židovskou mládeží, která měla podobný osud. V roce 1941 nastoupila na práci do továrny, kde se vyráběly kondenzátory. Tady se poprvé setkala s odbojem, ve kterém se začala angažovat.

Eva ve 30. letech 20. století, soukromý archiv Evy Štichové.

Eva ve 30. letech 20. století, soukromý archiv Evy Štichové.

Zařazení do transportu do terezínského ghetta přišlo na podzim 1942. Do Terezína odjela sama, přestože se její otec dobrovolně hlásil do transportu i s celou rodinou, aby mohli všichni zůstat pohromadě.

V ghettu žila Eva v dívčím domově L 410, pracovala v zahradnictví na tzv. „Krétě“. I zde se zúčastnila ilegální činnosti. Spolupracovala s lidmi, kteří ji do budoucna hodně ovlivnili v jejím smýšlení. Byla to např. Irena Krausová, Truda Sekaninová, František Grauss a mnozí další.
Na začátku března 1943 byli konečně do Terezína deportováni také Evini rodiče a sestra Helga. Rodiče se však již na podzim 1943 dostali na seznam pro transport na Východ, kde v KT Auschwitz-Birkenau zahynuli, o čemž Eva tehdy neměla ani tušení.
V létě 1944 působila asi tři měsíce vedle Friedl Dicker-Brandejsové, pomáhala jí s výukou výtvarné výchovy. Připravovala pomůcky či nadepisovala výkresy. Možnost sledovat Friedl při práci s dětmi byla pro Evu nezapomenutelná.

Do Terezína přijela Eva transportem označeným Bf pod číslem 11, Památník Terezín, APT 7394.

Do Terezína přijela Eva transportem označeným Bf pod číslem 11, Památník Terezín, APT 7394.

I na ni posléze čekal transport na Východ, předvolání přišlo na podzim 1944. Byla zařazena do transportu označeného En, který opustil terezínské ghetto 4. října 1944. Na tento transport paní Eva vzpomínala s velmi těžkým srdcem, neboť kromě ní a dalších dospělých zde bylo také na 500 dětí. Eva měla velké štěstí, prošla selekcí v KT Auschwitz-Birkenau a velmi brzy byla poslána na práci do Freibergu. Pracovala tu v továrně na výrobu křídel k proudovým stíhačkám. Když se blížila fronta, snažili se nacisté odvézt Evu a její spoluvězeňkyně do Flossenbürgu. Ten byl ale osvobozen americkou armádou předtím, než tam transport z Freibergu stačil dojet. Na zubožené vězeňkyně tedy čekala dlouhá strastiplná cesta, jež skončila v KT Mauthausen. Tady se Eva dočkala 5. května 1945 osvobození Američany.

První mírové dny zastihly Evu těžce nemocnou. Naštěstí se jí v táboře ujal český vězeň – lékař, chirurg prof. dr. Podlaha, který ji operoval a tím zachránil život. Do Prahy se Eva vrátila 19. května 1945. Doma nikoho z rodiny nenašla. Až později se objevil jeden její bratranec a také sestra Helga. Do bytu po rodičích se Eva odmítla vrátit, nakonec se jí podařilo získat malou garsonku. Snažila se dohnat vzdělání. Přihlásila se na Ženský učitelský ústav v Praze a tato škola pak profesně předurčil zbytek jejího pracovního života.

Eva Štichová, soukromý archiv Evy Štichové.

Eva Štichová, soukromý archiv Evy Štichové.

Mauthausen pro Evu neznamenal jen utrpení na konci války, do jejího života vnesl po osvobození také světlo a nakonec i sílu žít dál. V táboře se seznámila ještě s jiným mužem, též vězněm, MUDr. Zdeňkem Štichem, za kterého se pak později v roce 1945 provdala. Manželova rodina osmnáctiletou Evu vřele přijala a ta začala žít „normální“ život. I sestra Evy se provdala, a to do USA. Eva se soustředila na výchovu svých dvou dětí a po boku milovaného manžela prožila mnoho šťastných roků. Kromě rodiny jí mnoho radosti přinášeli její žáci, kterým se věnovala po téměř tři desítky let učitelské praxe.

Po založení Terezínské iniciativy se Eva Štichová zpojila do činnosti této organizace. Stala se spoluautorkou čítanky Cesta – cíl neznámý (Academia Praha 1995) a své pedagogické zkušenosti mnohonásobně zúročila i v posledních desetiletích při nesčetných besedách se žáky a studenty ve školách, v Památníku Terezín a na dalších místech.
Obrovská síla Evy Štichové spočívala v jejím nezdolném životním optimismu a smíchu, které rozdávala při setkáních svým posluchačům – žákům, studentům i dospělým. Taková navždy zůstane v našich vzpomínkách.

Se

Malířka Charlotta Burešová

Charlotta Burešová: Dívka v krinolíně, 1942-1945, Památník Terezín, PT 3423, © MUDr. Radim Bureš.

Charlotta Burešová: Dívka v krinolíně, 1942-1945, Památník Terezín, PT 3423, © MUDr. Radim Bureš.

Charlotta (Lotka) Burešová se narodila v Praze 4. listopadu 1904 krejčímu Gustavu Kompertovi a jeho ženě Steffi. Studovala na pražské Akademii výtvarného umění u F. Krattnera a na Uměleckoprůmyslové škole u J. Schussera. Vdala se za advokáta Radima Bureše a roku 1927 se jim narodil jediný syn Radim, který se po válce stal dětským lékařem a žil v manželství s advokátkou a pozdější političkou (ministryně spravedlnosti) Dagmar. Charlotta se plně sžila s prostředím svého manžela, dle svých pozdějších slov svoji identitu viděla takto: „Před válkou jsem se totiž nikdy blíže neseznámila s židovskou společností. Manžel byl ,arijec´, známí také.“1.

Po okupaci Československa došlo k formálnímu rozvodu manželského svazku Burešových, přesto spolu partneři nadále komunikovali, a to i v době Charlottina věznění v terezínském ghettu, o čemž svědčí slova z její vzpomínky pro Památník Terezín z roku 1972: „Jeden z četníků (jmenoval se Čipera) mi dokonce zprostředkovával styk s manželem. Já jsem všechny tyto tajné dopisy v Terezíně spálila, ale muž si motáky nechal.“1.

Charlotta Burešová: Portrét Hany Kellnerové, 1942-1945, Památník Terezín, PT 5525, © MUDr. Radim Bureš.

Charlotta Burešová: Portrét Hany Kellnerové, 1942-1945, Památník Terezín, PT 5525, © MUDr. Radim Bureš.

Do Terezína byla Lotka Burešová odvezena transportem AAs, který odjížděl dne 20. 7. 1942 z Prahy. Krátce po příjezdu vážně onemocněla s očima. Po uzdravení se dostala, i díky svému výtvarnému vzdělání, do malířské dílny, kde po čase získala i ubytování. Dílna se nacházela v budově vpravo od terezínského kostela (L 410) ve zvýšeném přízemí. Zde byli jejími spolupracovníky Otto Kaufmann – Karas, který se rovněž věnoval hudbě, a mladší kamarádka Hana Kellnerová. Charlotta tu nejprve podle předloh z pohlednic malovala kachlíky, později se mohla věnovat i volné tvorbě. Burešová a Karas pracovali také na přímých zakázkách pro důstojníky SS, kteří sem osobně docházeli. Karas se věnoval krajinomalbě, Burešová portrétům a figurální malbě.

Charlotta Burešová: Skicář s kresbami - Portrét Otty Kaufmanna Karase, 1942-1945, Památník Terezín, PT 5549, © MUDr. Radim Bureš.

Charlotta Burešová: Skicář s kresbami – Portrét Otty Kaufmanna Karase, 1942-1945, Památník Terezín, PT 5549, © MUDr. Radim Bureš.

Následně byly ateliéry přestěhovány do Jägergasse 9, kde Charlotta bydlela vedle restaurátorské dílny, v níž pracovali její dva nizozemští kolegové Cohen a Morpurgo. Prováděly se zde opravy válečných konfiskátů. Z dalších výtvarníků tu žil a pracoval Jiří Valdštýn – Karlínský. Burešová v této době namalovala deset portrétů rady starších. Vytvořila podobiznu Benjamina Murmelsteina, Leo Baecka a Jakoba Edelsteina. Posledně jmenovaného však pouze podle fotografie.

V souvislosti s aférou skupiny výtvarníků kolem Leo Haase a Bedřicha Fritty v červenci 1944 byla povolána na komandaturu SS. Nebylo jí dokázáno, že by se podílela na zabavených kresbách, proto nebyla zatčena. Jejím přímým nadřízeným se do konce války stal holandský karikaturista Jo Spier.

Charlotta se podílela kostýmy a návrhem opony i na některých divadelních představeních, která se připravovala v závěru existence ghetta Terezín. Konkrétně na hře se zpěvy pro děti Broučci a nerealizovaných inscenacích Rusalka a Lašské tance.

Charlotta Burešová: Kopaná, 1942-1945, Památník Terezín, PT 5531, © MUDr. Radim Bureš.

Charlotta Burešová: Kopaná, 1942-1945, Památník Terezín, PT 5531, © MUDr. Radim Bureš.

Terezín opustila 3. května 1945, kdy si pro ni přijel její manžel autem a odvezl ji do Prahy.

V poválečném období se malířka věnovala tradičně pojatým zátiším a dílům s dětskými náměty. V 50. a 60. letech často ilustrovala školní učebnice a publikace s psychologickou a pedagogickou tématikou. Zemřela roku 1983.

Ve sbírkách Památníku Terezín se nachází více než 50 jejích prací (portréty, skici, žánrové výjevy, návrhy kostýmů) z doby jejího věznění v ghettu a tři malby z období krátce po válce, jež reflektují autorčiny zážitky z doby nesvobody.

St

———————————————————————

1 Památník Terezín, Sbírka vzpomínek, č. 638 (Charlotta Burešová).

Doris Grozdanovičová – životní příběh

Doris s pasoucími se ovečkami během věznění v terezínském ghettu, 1943, Památník Terezín, FAPT, A 4423.

Doris s pasoucími se ovečkami během věznění v terezínském ghettu, 1943, Památník Terezín, FAPT, A 4423.

Narodila se 7. 4. 1926 v Jihlavě, v rodině Karla a Růženy Schimmerlingových. V roce 1933 se přestěhovali do Brna, kde otec pracoval v bance a později v pojišťovně. Doris měla o pět let staršího bratra Hanuše. Oba tu absolvovali základní vzdělání a bratr stihl v r. 1939 odmaturovat.

Z původního bytu se museli v listopadu 1941 přestěhovat do třípokojového v Offermannově ulici. Tam už další židovské rodiny obývaly taktéž jeden pokoj. Transportem U se pak 28. 1. 1942 uskutečnila deportace do Terezína. Zde ještě žili původní obyvatelé a pro Židy sloužily pouze kasárny. Jak Doris vzpomíná, ve šlojsce už byla rodina rozdělena: otec s bratrem šli dále do Sudetských, ale bratr brzy pobýval v domech, kde také působil jako vychovatel. Ženy dostaly ubytování v kasárnách Hamburských. Doris následně díky pracovnímu zařazení prošla řadou dalších ubikací – bydlela v postavených tzv. západních barácích i v žádaných půdních mansardách spolu s kamarádkami i sama. Již v ghettu byla rodina zasažena smutkem: nedlouho po příjezdu tu zemřela babička na zápal plic, později se zdravotní problémy vyskytly u matky, která zemřela po operaci v únoru 1944. Doris samotná potíže se zdravím neměla. Prodělala tu infekční žloutenku a v zimním období trpěla omrzlinami v důsledku nepřetržité venkovní práce. Ale jak sama říká, ta ji nakonec spíše zocelila.

Práce s ovečkami

Doris při hlídání oveček v terezínském ghettu, 1943, Památník Terezín, FAPT, A 4424.

Doris při hlídání oveček v terezínském ghettu, 1943, Památník Terezín, FAPT, A 4424.

Od samého počátku byla Doris v Terezíně zařazena na práce v zemědělství, nejprve v zahradnictví, později i na polní práce. Nejdelší čas však strávila jako pasačka ovcí (někteří vězni jí dodnes říkají „ovečka“). Stádo v počtu 300 kusů se tu objevilo již začátkem léta 1942. Přidělené pasačky měly povinnost se o ovce kompletně starat, tzn. krmit, dojit, stříhat. Při pasení pak dohlížela každá z dívek na stádo čítající asi 70 ovcí. Na pomoc tu měly i ovčáckého psa zvaného Tygr. Pracovní den jim začínal ráno v sedm a končil v sedmnáct hodin, pak bylo trochu volna. Na louku vždy některá přinášela z ghetta polední příděly jídla, ale nejvíce se těšily na kbelík pro psa, neboť jeho obsah pocházel z kuchyně SS a bylo to chutnější. Doris si na pastvu s sebou nosila knížku a mnoho chvil kromě hlídání ovcí využívala ke vzdělávání a rozšiřování obzoru – vždyť ve svých 16 – 19 letech věznění v Terezíně by za jiných okolností studovala na gymnáziu. Ve chvílích volna s kamarádkami občas využívala nabídky terezínské kultury – opery, kabarety a koncerty. V roce 1943 se zúčastnila i nácviku představení Princezna Pampeliška, jejž vedla režisérka Irena Dodalová. Hra se tu však nakonec neuskutečnila.

Pasačky v ohrožení

Kartotéční lístek Doris Schimmerlingové v kartotéce České pomocné akce, který obdržela po osvobození terezínského ghetta v roce 1945, 1945, APT A 12735/Kartotéka.

Kartotéční lístek Doris Schimmerlingové v kartotéce České pomocné akce, který obdržela po osvobození terezínského ghetta v roce 1945, 1945, APT A 12735/Kartotéka.

Krátké období hrůzy a nejistoty zažila Doris po 7. říjnu 1942. Tehdy se na poli za Terezínem, v blízkosti, kde Doris, Eva M. a Hana S. pásly ovce, pohyboval člověk, který se rozhodl pomáhat a přispívat vězňům ghetta potravinami. Přinesený balíček tehdy od něj převzala Eva, jež byla nejblíže. Při večerním návratu do ghetta četnická kontrola neobvyklé zásoby u Evy objevila, byla zadržena a umístěna do vězení v Drážďanských kasárnách. Doris a Hanu čekal výslech druhý den. Obě pasačky nakonec skončily bez trestu, nedalo se jim dokázat, že by s civilem mluvily a cokoliv si braly. Postupně zmizely též obavy z trestného zařazení do transportu, pasačky se mohly vrátit ke své práci. Jen Eva zůstala ve vězení celý měsíc, civila Karla Košvance však neprozradila. Kontakty s ním udržela až do konce války a mnoha vězňům jeho balíčky pomohly přežívat v ghettu bez úporného hladu.

Doris se synem Janem na návštěvě u manželů Urbanových v roce 1963, soukromý archiv Doris Grozdanovičové.

Doris se synem Janem na návštěvě u manželů Urbanových v roce 1963, soukromý archiv Doris Grozdanovičové.

Pohled na ovce v Terezíně je zachován dodnes. Zcela potajmu byla Doris ještě se svým stádem na louce vyfocena civilním vrtmistrem Jaroslavem Tomanem. Fotografie jí předal až po válce a dnes neodmyslitelně patří do terezínské historie.

Co bylo dál?

Přišel podzim 1944 a Doris zůstala v Terezíně z celé rodiny sama. Posledními transporty na Východ odešli otec i bratr Hanuš. Krátce před osvobozením se stalo něco zcela výjimečného: četník Josef Urban, který tu sloužil v závěru války, nabídl Doris adopci. Rádi by se doma o osamocenou dívku starali, když jim vlastní dcera před třemi lety zemřela. V květnu 1945 jí zařídil repatriační příkaz do Kostelce n. Orlicí, kde bude nadále bydlet. K adopci nakonec nedošlo.

Doris v současné době se svojí sbírkou oveček, soukromý archiv Doris Grozdanovičové.

Doris v současné době se svojí sbírkou oveček, soukromý archiv Doris Grozdanovičové.

Když se z KT šťastně vrátil bratr, setkali se a vrátili se spolu do Brna (otec zahynul v Osvětimi, matka již v Terezíně). Rozhodli se studovat. Doris absolvovala během jednoho roku, kdy musela dohnat ztracené tři roky, gymnázium a maturovala v roce 1946. Vystudovala na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity angličtinu a filosofii, Hanuš se zaměřil na zemědělství.

Po studiích začala pracovat a žít v Praze. Při svém povolání redaktorky v nakladatelství Československý spisovatel bohatě využívala jazykových znalostí angličtiny a němčiny, překládala a tlumočila.

Doris během besedy se studenty gymnázia Přerov, leden 2017, soukromý archiv Gymnázia Přerov.

Doris během besedy se studenty gymnázia Přerov, leden 2017, soukromý archiv Gymnázia Přerov.

Této činnosti se věnuje dodnes. Z manželství má syna Jana Grozdanoviče, který je advokát a působí v ČR i Anglii. Do rodiny patří i dva již dospělí vnuci. K příbuzným četníka Urbana jezdí Doris stále, zejména na Vánoce.

Doris však žije svůj život do veliké šíře. Je aktivní členkou Terezínské iniciativy a výkonnou redaktorkou jejího časopisu. Velice často vypráví své nezapomenutelné zážitky při besedách se studenty doma i v zahraničí. Dojmy ze setkání s paní Doris se nedají zapomenout.

Chl

Poštovní styk mezi protektorátem a ghettem

Charlotta Burešová: Interiér úřadu (pošta), 1944, Památník Terezín, PT 5544, © MUDr. Radim Bureš.

Charlotta Burešová: Interiér úřadu (pošta), 1944, Památník Terezín, PT 5544, © MUDr. Radim Bureš.

Poštovní styk jako nástroj komunikace vězňů s venkovním světem patřil ze strany vedení ghetta k nejpřísněji sledovaným oblastem a podléhal zvláštním předpisům. Po nejrůznějších omezeních v prvních měsících existence ghetta se pravidelný poštovní styk začal rozvíjet od září 1942. Při korespondenci s okolím museli vězni respektovat řadu průběžně upravovaných podmínek, v zásadě však bylo třeba splňovat následující pravidla: snadno čitelné sdělení muselo být napsáno výhradně v německém jazyce a nesmělo překročit rozsah třiceti slov či jednu stranu malé dopisnice. Striktně byl definován také okruh zakázaných témat – texty s politickým obsahem byly nepřípustné, pisatelé se nesměli urážlivě vyjadřovat o říši a jejích představitelích, zákaz se vztahoval i na jakékoliv negativní informace o životních poměrech v ghettu apod. Z těchto omezení pak vycházelo víceméně unifikované sdělení, že se pisateli daří dobře.

Charlotta Burešová: Na poště – balíková přepážka, 1942 - 1945, Památník Terezín, PT 12468, © MUDr. Radim Bureš.

Charlotta Burešová: Na poště – balíková přepážka, 1942 – 1945, Památník Terezín, PT 12468, © MUDr. Radim Bureš.

Zvláštní pozornost byla věnována cenzuře informací. K poštovnímu styku používali vězni speciální dopisnice, které získávali prostřednictvím terezínské židovské samosprávy. Po napsání putoval dopis do rukou cenzora v židovské samosprávě tábora. Cenzor obsah zkontroloval a dopis označil razítkem s písmenem „Z“ (odvozeno od německého slova Zensur = cenzura) a svým vlastním cenzorským číslem. Tímto úkonem převzal cenzor odpovědnost za nezávadný obsah dopisu a psaní mohlo být předáno k další cenzuře prováděné na velitelství SS. Teprve po kontrole esesmany byly dopisy odesílány z Terezína dál. V případě, že byl adresátem obyvatel Protektorátu Čechy a Morava, byl dopis z Terezína dopraven kurýrní cestou do pražské Ústředny pro židovské vystěhovalectví, kde pracovníci Židovské obce dopisy vyzvedávali, třídili a teprve poté byly poštou odesílány adresátovi.

Charlotta Burešová: Pošta v Terezíně, 1944, Památník Terezín, PT 5540, © MUDr. Radim Bureš.

Charlotta Burešová: Pošta v Terezíně, 1944, Památník Terezín, PT 5540, © MUDr. Radim Bureš.

Vzhledem k obrovskému množství obyvatel ghetta a zároveň omezeným kapacitám vězeňského úřednického aparátu, který korespondenci cenzuroval, evidoval atd., směli vězni odesílat dopisy jen v určených turnusech. Délka turnusů se průběžně měnila a pohybovala se v rozpětí přibližně dvou až tří měsíců. Pakliže pisatel porušil regule dané pro písemný styk, např. obsahem dopisu nebo jeho úpravou, byl mu dopis vězeňským cenzorem vrácen s možností urychleně napsat dopis nový. Pokud ani druhé psaní neodpovídalo stanoveným pravidlům, musel jeho autor počkat, až přijde na řadu v dalším turnusu. I přes stanovené turnusy, zavedené kvůli náročné administraci vězeňské korespondence, dosahoval objem zásilek obrovských rozměrů.

Vedle oficiální vězeňské korespondence existovala v ghettu také nelegální cesta, kterou vězni odesílali či přijímali poštu od svých příbuzných či přátel. Do tajného doručování zásilek se zapojili někteří četníci, ale také jednotlivci.

Dopisnice z ghetta Terezín od Margarete Zemanek pro Idu Svobodovou, datovaná 24. 5. 1942, se znakem cenzora, 1. strana, APT A 7859/K43/Gh.

Dopisnice z ghetta Terezín od Margarete Zemanek pro Idu Svobodovou, datovaná 24. 5. 1942, se znakem cenzora, 1. strana, APT A 7859/K43/Gh.

K nezištně pomáhajícím jednotlivcům patřil například Josef Bleha pocházející z Terezína, kde vedl malou trafiku. Kontakt mezi ním a vězni vznikl hned v počátku fungování ghetta a pokračoval i po rozpuštění obce Terezín v únoru 1942 a Blehově následném přestěhování do sousedních Bohušovic. Na jaře roku 1943 gestapo jeho ilegální činnost odhalilo. Josef Bleha byl poté zatčen a uvězněn v policejní věznici gestapa v Malé pevnosti, odkud byl později poslán do německého koncentračního tábora. Po osvobození se vrátil do Bohušovic, o své podpoře terezínských vězňů však nemluvil. Za své humánní zásluhy byl Josef Bleha posmrtně oceněn titulem Spravedlivý mezi národy, udělovaným izraelským Památníkem holocaustu Jad Vashem.

Dopisnice z ghetta Terezín od Margarete Zemanek pro Idu Svobodovou, 2. strana, APT A 7859/K43/Gh.

Dopisnice z ghetta Terezín od Margarete Zemanek pro Idu Svobodovou, 2. strana, APT A 7859/K43/Gh.

Vězeňská pošta zajišťovala vedle písemných zásilek také doručování táborové úřední pošty, balíků atd. Balíky určené vězňům přicházely do Terezína někdy porušené a zčásti vykradené, místní velitelství SS navíc některé zásilky občas zadrželo a vězňům vůbec nepředalo. To platilo zejména v případě balíků zasílaných do ghetta různými zahraničními organizacemi bez udání konkrétního adresáta. U balíků adresovaných konkrétním jednotlivcům byla situace lepší, k jistotě o jejich doručení navíc přispělo potvrzení o příjmu, zavedené v polovině roku 1943. Ve stejném období došlo také k zavedení tzv. připouštěcích známek, kterými velitelství SS regulovalo, fakticky ale snížilo množství balíků zasílaných do ghetta.

Připouštěcí známka na balík, ATP A 12769/K45/Gh.

Připouštěcí známka na balík, ATP A 12769/K45/Gh.

Uvedená opatření se mnoha vězňů nijak nedotkla, neboť mimo území ghetta neměli nikoho, kdo by jim balík zaslal. Ti šťastlivci, kteří do zavedení připouštěcích známek dostávali balíky třeba i častěji, však byli naráz ochuzeni, neboť získání připouštěcí známky bylo opět podřízeno stanoveným turnusům, mimo něž nebylo možné balíky do Terezína posílat. Připouštěcí známky však měly ještě jednu funkci – díky přesné evidenci odesílatelů balíků získal nacistický policejní aparát protektorátu přehled o těch obyvatelích Čech a Moravy, kteří vůči Židům vězněným v Terezíně projevovali tímto způsobem své sympatie.

Každý odesílatel byl povinen vložit do zásilky přesný soupis obsahu, který byl v Terezíně při předávání balíku za účasti příjemce kontrolován. Balík nesměl obsahovat zakázané věci jako cigarety, tabák, hodinky atd., i přes tato omezení ale představoval pro každého příjemce značné přilepšení. U spoluvězňů pak tito šťastlivci vzbuzovali často závist, neboť balík vylepšil nejen materiální výbavu vězně, ale obohatil ho také o tolik potřebné potraviny. Právě potraviny v balících byly lákadlem pro vězně zaměstnané na poště. Někteří z nich, sužování hladem, svodům neodolali, avšak po přistižení při krádeži následovaly přísné tresty.

Umístění centrální pošty se v areálu ghetta v průběhu války několikrát změnilo. K tomuto účelu byl využíván například objekt bývalé zbrojnice, přízemí objektu L 414 na náměstí (dnešní čp. 612) a jiné.

Šm

1 2 3 6

Archiv Zpravodaje

Literární a výtvarná soutěž Památníku Terezín
skola_banner

Projekty českých škol

Videotéka

Videotéka

Zpravodaj

Ediční tým: Naďa Seifertová, Jiří Kleker
Kontaktujte nás: newsletter@pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín na Facebooku