Historické články

Malířka Charlotta Burešová

Charlotta Burešová: Dívka v krinolíně, 1942-1945, Památník Terezín, PT 3423, © MUDr. Radim Bureš.

Charlotta Burešová: Dívka v krinolíně, 1942-1945, Památník Terezín, PT 3423, © MUDr. Radim Bureš.

Charlotta (Lotka) Burešová se narodila v Praze 4. listopadu 1904 krejčímu Gustavu Kompertovi a jeho ženě Steffi. Studovala na pražské Akademii výtvarného umění u F. Krattnera a na Uměleckoprůmyslové škole u J. Schussera. Vdala se za advokáta Radima Bureše a roku 1927 se jim narodil jediný syn Radim, který se po válce stal dětským lékařem a žil v manželství s advokátkou a pozdější političkou (ministryně spravedlnosti) Dagmar. Charlotta se plně sžila s prostředím svého manžela, dle svých pozdějších slov svoji identitu viděla takto: „Před válkou jsem se totiž nikdy blíže neseznámila s židovskou společností. Manžel byl ,arijec´, známí také.“1.

Po okupaci Československa došlo k formálnímu rozvodu manželského svazku Burešových, přesto spolu partneři nadále komunikovali, a to i v době Charlottina věznění v terezínském ghettu, o čemž svědčí slova z její vzpomínky pro Památník Terezín z roku 1972: „Jeden z četníků (jmenoval se Čipera) mi dokonce zprostředkovával styk s manželem. Já jsem všechny tyto tajné dopisy v Terezíně spálila, ale muž si motáky nechal.“1.

Charlotta Burešová: Portrét Hany Kellnerové, 1942-1945, Památník Terezín, PT 5525, © MUDr. Radim Bureš.

Charlotta Burešová: Portrét Hany Kellnerové, 1942-1945, Památník Terezín, PT 5525, © MUDr. Radim Bureš.

Do Terezína byla Lotka Burešová odvezena transportem AAs, který odjížděl dne 20. 7. 1942 z Prahy. Krátce po příjezdu vážně onemocněla s očima. Po uzdravení se dostala, i díky svému výtvarnému vzdělání, do malířské dílny, kde po čase získala i ubytování. Dílna se nacházela v budově vpravo od terezínského kostela (L 410) ve zvýšeném přízemí. Zde byli jejími spolupracovníky Otto Kaufmann – Karas, který se rovněž věnoval hudbě, a mladší kamarádka Hana Kellnerová. Charlotta tu nejprve podle předloh z pohlednic malovala kachlíky, později se mohla věnovat i volné tvorbě. Burešová a Karas pracovali také na přímých zakázkách pro důstojníky SS, kteří sem osobně docházeli. Karas se věnoval krajinomalbě, Burešová portrétům a figurální malbě.

Charlotta Burešová: Skicář s kresbami - Portrét Otty Kaufmanna Karase, 1942-1945, Památník Terezín, PT 5549, © MUDr. Radim Bureš.

Charlotta Burešová: Skicář s kresbami – Portrét Otty Kaufmanna Karase, 1942-1945, Památník Terezín, PT 5549, © MUDr. Radim Bureš.

Následně byly ateliéry přestěhovány do Jägergasse 9, kde Charlotta bydlela vedle restaurátorské dílny, v níž pracovali její dva nizozemští kolegové Cohen a Morpurgo. Prováděly se zde opravy válečných konfiskátů. Z dalších výtvarníků tu žil a pracoval Jiří Valdštýn – Karlínský. Burešová v této době namalovala deset portrétů rady starších. Vytvořila podobiznu Benjamina Murmelsteina, Leo Baecka a Jakoba Edelsteina. Posledně jmenovaného však pouze podle fotografie.

V souvislosti s aférou skupiny výtvarníků kolem Leo Haase a Bedřicha Fritty v červenci 1944 byla povolána na komandaturu SS. Nebylo jí dokázáno, že by se podílela na zabavených kresbách, proto nebyla zatčena. Jejím přímým nadřízeným se do konce války stal holandský karikaturista Jo Spier.

Charlotta se podílela kostýmy a návrhem opony i na některých divadelních představeních, která se připravovala v závěru existence ghetta Terezín. Konkrétně na hře se zpěvy pro děti Broučci a nerealizovaných inscenacích Rusalka a Lašské tance.

Charlotta Burešová: Kopaná, 1942-1945, Památník Terezín, PT 5531, © MUDr. Radim Bureš.

Charlotta Burešová: Kopaná, 1942-1945, Památník Terezín, PT 5531, © MUDr. Radim Bureš.

Terezín opustila 3. května 1945, kdy si pro ni přijel její manžel autem a odvezl ji do Prahy.

V poválečném období se malířka věnovala tradičně pojatým zátiším a dílům s dětskými náměty. V 50. a 60. letech často ilustrovala školní učebnice a publikace s psychologickou a pedagogickou tématikou. Zemřela roku 1983.

Ve sbírkách Památníku Terezín se nachází více než 50 jejích prací (portréty, skici, žánrové výjevy, návrhy kostýmů) z doby jejího věznění v ghettu a tři malby z období krátce po válce, jež reflektují autorčiny zážitky z doby nesvobody.

St

———————————————————————

1 Památník Terezín, Sbírka vzpomínek, č. 638 (Charlotta Burešová).

Doris Grozdanovičová – životní příběh

Doris s pasoucími se ovečkami během věznění v terezínském ghettu, 1943, Památník Terezín, FAPT, A 4423.

Doris s pasoucími se ovečkami během věznění v terezínském ghettu, 1943, Památník Terezín, FAPT, A 4423.

Narodila se 7. 4. 1926 v Jihlavě, v rodině Karla a Růženy Schimmerlingových. V roce 1933 se přestěhovali do Brna, kde otec pracoval v bance a později v pojišťovně. Doris měla o pět let staršího bratra Hanuše. Oba tu absolvovali základní vzdělání a bratr stihl v r. 1939 odmaturovat.

Z původního bytu se museli v listopadu 1941 přestěhovat do třípokojového v Offermannově ulici. Tam už další židovské rodiny obývaly taktéž jeden pokoj. Transportem U se pak 28. 1. 1942 uskutečnila deportace do Terezína. Zde ještě žili původní obyvatelé a pro Židy sloužily pouze kasárny. Jak Doris vzpomíná, ve šlojsce už byla rodina rozdělena: otec s bratrem šli dále do Sudetských, ale bratr brzy pobýval v domech, kde také působil jako vychovatel. Ženy dostaly ubytování v kasárnách Hamburských. Doris následně díky pracovnímu zařazení prošla řadou dalších ubikací – bydlela v postavených tzv. západních barácích i v žádaných půdních mansardách spolu s kamarádkami i sama. Již v ghettu byla rodina zasažena smutkem: nedlouho po příjezdu tu zemřela babička na zápal plic, později se zdravotní problémy vyskytly u matky, která zemřela po operaci v únoru 1944. Doris samotná potíže se zdravím neměla. Prodělala tu infekční žloutenku a v zimním období trpěla omrzlinami v důsledku nepřetržité venkovní práce. Ale jak sama říká, ta ji nakonec spíše zocelila.

Práce s ovečkami

Doris při hlídání oveček v terezínském ghettu, 1943, Památník Terezín, FAPT, A 4424.

Doris při hlídání oveček v terezínském ghettu, 1943, Památník Terezín, FAPT, A 4424.

Od samého počátku byla Doris v Terezíně zařazena na práce v zemědělství, nejprve v zahradnictví, později i na polní práce. Nejdelší čas však strávila jako pasačka ovcí (někteří vězni jí dodnes říkají „ovečka“). Stádo v počtu 300 kusů se tu objevilo již začátkem léta 1942. Přidělené pasačky měly povinnost se o ovce kompletně starat, tzn. krmit, dojit, stříhat. Při pasení pak dohlížela každá z dívek na stádo čítající asi 70 ovcí. Na pomoc tu měly i ovčáckého psa zvaného Tygr. Pracovní den jim začínal ráno v sedm a končil v sedmnáct hodin, pak bylo trochu volna. Na louku vždy některá přinášela z ghetta polední příděly jídla, ale nejvíce se těšily na kbelík pro psa, neboť jeho obsah pocházel z kuchyně SS a bylo to chutnější. Doris si na pastvu s sebou nosila knížku a mnoho chvil kromě hlídání ovcí využívala ke vzdělávání a rozšiřování obzoru – vždyť ve svých 16 – 19 letech věznění v Terezíně by za jiných okolností studovala na gymnáziu. Ve chvílích volna s kamarádkami občas využívala nabídky terezínské kultury – opery, kabarety a koncerty. V roce 1943 se zúčastnila i nácviku představení Princezna Pampeliška, jejž vedla režisérka Irena Dodalová. Hra se tu však nakonec neuskutečnila.

Pasačky v ohrožení

Kartotéční lístek Doris Schimmerlingové v kartotéce České pomocné akce, který obdržela po osvobození terezínského ghetta v roce 1945, 1945, APT A 12735/Kartotéka.

Kartotéční lístek Doris Schimmerlingové v kartotéce České pomocné akce, který obdržela po osvobození terezínského ghetta v roce 1945, 1945, APT A 12735/Kartotéka.

Krátké období hrůzy a nejistoty zažila Doris po 7. říjnu 1942. Tehdy se na poli za Terezínem, v blízkosti, kde Doris, Eva M. a Hana S. pásly ovce, pohyboval člověk, který se rozhodl pomáhat a přispívat vězňům ghetta potravinami. Přinesený balíček tehdy od něj převzala Eva, jež byla nejblíže. Při večerním návratu do ghetta četnická kontrola neobvyklé zásoby u Evy objevila, byla zadržena a umístěna do vězení v Drážďanských kasárnách. Doris a Hanu čekal výslech druhý den. Obě pasačky nakonec skončily bez trestu, nedalo se jim dokázat, že by s civilem mluvily a cokoliv si braly. Postupně zmizely též obavy z trestného zařazení do transportu, pasačky se mohly vrátit ke své práci. Jen Eva zůstala ve vězení celý měsíc, civila Karla Košvance však neprozradila. Kontakty s ním udržela až do konce války a mnoha vězňům jeho balíčky pomohly přežívat v ghettu bez úporného hladu.

Doris se synem Janem na návštěvě u manželů Urbanových v roce 1963, soukromý archiv Doris Grozdanovičové.

Doris se synem Janem na návštěvě u manželů Urbanových v roce 1963, soukromý archiv Doris Grozdanovičové.

Pohled na ovce v Terezíně je zachován dodnes. Zcela potajmu byla Doris ještě se svým stádem na louce vyfocena civilním vrtmistrem Jaroslavem Tomanem. Fotografie jí předal až po válce a dnes neodmyslitelně patří do terezínské historie.

Co bylo dál?

Přišel podzim 1944 a Doris zůstala v Terezíně z celé rodiny sama. Posledními transporty na Východ odešli otec i bratr Hanuš. Krátce před osvobozením se stalo něco zcela výjimečného: četník Josef Urban, který tu sloužil v závěru války, nabídl Doris adopci. Rádi by se doma o osamocenou dívku starali, když jim vlastní dcera před třemi lety zemřela. V květnu 1945 jí zařídil repatriační příkaz do Kostelce n. Orlicí, kde bude nadále bydlet. K adopci nakonec nedošlo.

Doris v současné době se svojí sbírkou oveček, soukromý archiv Doris Grozdanovičové.

Doris v současné době se svojí sbírkou oveček, soukromý archiv Doris Grozdanovičové.

Když se z KT šťastně vrátil bratr, setkali se a vrátili se spolu do Brna (otec zahynul v Osvětimi, matka již v Terezíně). Rozhodli se studovat. Doris absolvovala během jednoho roku, kdy musela dohnat ztracené tři roky, gymnázium a maturovala v roce 1946. Vystudovala na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity angličtinu a filosofii, Hanuš se zaměřil na zemědělství.

Po studiích začala pracovat a žít v Praze. Při svém povolání redaktorky v nakladatelství Československý spisovatel bohatě využívala jazykových znalostí angličtiny a němčiny, překládala a tlumočila.

Doris během besedy se studenty gymnázia Přerov, leden 2017, soukromý archiv Gymnázia Přerov.

Doris během besedy se studenty gymnázia Přerov, leden 2017, soukromý archiv Gymnázia Přerov.

Této činnosti se věnuje dodnes. Z manželství má syna Jana Grozdanoviče, který je advokát a působí v ČR i Anglii. Do rodiny patří i dva již dospělí vnuci. K příbuzným četníka Urbana jezdí Doris stále, zejména na Vánoce.

Doris však žije svůj život do veliké šíře. Je aktivní členkou Terezínské iniciativy a výkonnou redaktorkou jejího časopisu. Velice často vypráví své nezapomenutelné zážitky při besedách se studenty doma i v zahraničí. Dojmy ze setkání s paní Doris se nedají zapomenout.

Chl

Poštovní styk mezi protektorátem a ghettem

Charlotta Burešová: Interiér úřadu (pošta), 1944, Památník Terezín, PT 5544, © MUDr. Radim Bureš.

Charlotta Burešová: Interiér úřadu (pošta), 1944, Památník Terezín, PT 5544, © MUDr. Radim Bureš.

Poštovní styk jako nástroj komunikace vězňů s venkovním světem patřil ze strany vedení ghetta k nejpřísněji sledovaným oblastem a podléhal zvláštním předpisům. Po nejrůznějších omezeních v prvních měsících existence ghetta se pravidelný poštovní styk začal rozvíjet od září 1942. Při korespondenci s okolím museli vězni respektovat řadu průběžně upravovaných podmínek, v zásadě však bylo třeba splňovat následující pravidla: snadno čitelné sdělení muselo být napsáno výhradně v německém jazyce a nesmělo překročit rozsah třiceti slov či jednu stranu malé dopisnice. Striktně byl definován také okruh zakázaných témat – texty s politickým obsahem byly nepřípustné, pisatelé se nesměli urážlivě vyjadřovat o říši a jejích představitelích, zákaz se vztahoval i na jakékoliv negativní informace o životních poměrech v ghettu apod. Z těchto omezení pak vycházelo víceméně unifikované sdělení, že se pisateli daří dobře.

Charlotta Burešová: Na poště – balíková přepážka, 1942 - 1945, Památník Terezín, PT 12468, © MUDr. Radim Bureš.

Charlotta Burešová: Na poště – balíková přepážka, 1942 – 1945, Památník Terezín, PT 12468, © MUDr. Radim Bureš.

Zvláštní pozornost byla věnována cenzuře informací. K poštovnímu styku používali vězni speciální dopisnice, které získávali prostřednictvím terezínské židovské samosprávy. Po napsání putoval dopis do rukou cenzora v židovské samosprávě tábora. Cenzor obsah zkontroloval a dopis označil razítkem s písmenem „Z“ (odvozeno od německého slova Zensur = cenzura) a svým vlastním cenzorským číslem. Tímto úkonem převzal cenzor odpovědnost za nezávadný obsah dopisu a psaní mohlo být předáno k další cenzuře prováděné na velitelství SS. Teprve po kontrole esesmany byly dopisy odesílány z Terezína dál. V případě, že byl adresátem obyvatel Protektorátu Čechy a Morava, byl dopis z Terezína dopraven kurýrní cestou do pražské Ústředny pro židovské vystěhovalectví, kde pracovníci Židovské obce dopisy vyzvedávali, třídili a teprve poté byly poštou odesílány adresátovi.

Charlotta Burešová: Pošta v Terezíně, 1944, Památník Terezín, PT 5540, © MUDr. Radim Bureš.

Charlotta Burešová: Pošta v Terezíně, 1944, Památník Terezín, PT 5540, © MUDr. Radim Bureš.

Vzhledem k obrovskému množství obyvatel ghetta a zároveň omezeným kapacitám vězeňského úřednického aparátu, který korespondenci cenzuroval, evidoval atd., směli vězni odesílat dopisy jen v určených turnusech. Délka turnusů se průběžně měnila a pohybovala se v rozpětí přibližně dvou až tří měsíců. Pakliže pisatel porušil regule dané pro písemný styk, např. obsahem dopisu nebo jeho úpravou, byl mu dopis vězeňským cenzorem vrácen s možností urychleně napsat dopis nový. Pokud ani druhé psaní neodpovídalo stanoveným pravidlům, musel jeho autor počkat, až přijde na řadu v dalším turnusu. I přes stanovené turnusy, zavedené kvůli náročné administraci vězeňské korespondence, dosahoval objem zásilek obrovských rozměrů.

Vedle oficiální vězeňské korespondence existovala v ghettu také nelegální cesta, kterou vězni odesílali či přijímali poštu od svých příbuzných či přátel. Do tajného doručování zásilek se zapojili někteří četníci, ale také jednotlivci.

Dopisnice z ghetta Terezín od Margarete Zemanek pro Idu Svobodovou, datovaná 24. 5. 1942, se znakem cenzora, 1. strana, APT A 7859/K43/Gh.

Dopisnice z ghetta Terezín od Margarete Zemanek pro Idu Svobodovou, datovaná 24. 5. 1942, se znakem cenzora, 1. strana, APT A 7859/K43/Gh.

K nezištně pomáhajícím jednotlivcům patřil například Josef Bleha pocházející z Terezína, kde vedl malou trafiku. Kontakt mezi ním a vězni vznikl hned v počátku fungování ghetta a pokračoval i po rozpuštění obce Terezín v únoru 1942 a Blehově následném přestěhování do sousedních Bohušovic. Na jaře roku 1943 gestapo jeho ilegální činnost odhalilo. Josef Bleha byl poté zatčen a uvězněn v policejní věznici gestapa v Malé pevnosti, odkud byl později poslán do německého koncentračního tábora. Po osvobození se vrátil do Bohušovic, o své podpoře terezínských vězňů však nemluvil. Za své humánní zásluhy byl Josef Bleha posmrtně oceněn titulem Spravedlivý mezi národy, udělovaným izraelským Památníkem holocaustu Jad Vashem.

Dopisnice z ghetta Terezín od Margarete Zemanek pro Idu Svobodovou, 2. strana, APT A 7859/K43/Gh.

Dopisnice z ghetta Terezín od Margarete Zemanek pro Idu Svobodovou, 2. strana, APT A 7859/K43/Gh.

Vězeňská pošta zajišťovala vedle písemných zásilek také doručování táborové úřední pošty, balíků atd. Balíky určené vězňům přicházely do Terezína někdy porušené a zčásti vykradené, místní velitelství SS navíc některé zásilky občas zadrželo a vězňům vůbec nepředalo. To platilo zejména v případě balíků zasílaných do ghetta různými zahraničními organizacemi bez udání konkrétního adresáta. U balíků adresovaných konkrétním jednotlivcům byla situace lepší, k jistotě o jejich doručení navíc přispělo potvrzení o příjmu, zavedené v polovině roku 1943. Ve stejném období došlo také k zavedení tzv. připouštěcích známek, kterými velitelství SS regulovalo, fakticky ale snížilo množství balíků zasílaných do ghetta.

Připouštěcí známka na balík, ATP A 12769/K45/Gh.

Připouštěcí známka na balík, ATP A 12769/K45/Gh.

Uvedená opatření se mnoha vězňů nijak nedotkla, neboť mimo území ghetta neměli nikoho, kdo by jim balík zaslal. Ti šťastlivci, kteří do zavedení připouštěcích známek dostávali balíky třeba i častěji, však byli naráz ochuzeni, neboť získání připouštěcí známky bylo opět podřízeno stanoveným turnusům, mimo něž nebylo možné balíky do Terezína posílat. Připouštěcí známky však měly ještě jednu funkci – díky přesné evidenci odesílatelů balíků získal nacistický policejní aparát protektorátu přehled o těch obyvatelích Čech a Moravy, kteří vůči Židům vězněným v Terezíně projevovali tímto způsobem své sympatie.

Každý odesílatel byl povinen vložit do zásilky přesný soupis obsahu, který byl v Terezíně při předávání balíku za účasti příjemce kontrolován. Balík nesměl obsahovat zakázané věci jako cigarety, tabák, hodinky atd., i přes tato omezení ale představoval pro každého příjemce značné přilepšení. U spoluvězňů pak tito šťastlivci vzbuzovali často závist, neboť balík vylepšil nejen materiální výbavu vězně, ale obohatil ho také o tolik potřebné potraviny. Právě potraviny v balících byly lákadlem pro vězně zaměstnané na poště. Někteří z nich, sužování hladem, svodům neodolali, avšak po přistižení při krádeži následovaly přísné tresty.

Umístění centrální pošty se v areálu ghetta v průběhu války několikrát změnilo. K tomuto účelu byl využíván například objekt bývalé zbrojnice, přízemí objektu L 414 na náměstí (dnešní čp. 612) a jiné.

Šm

Příběh Jindřicha Jetela, jednoho z popravených v terezínském ghettu

Svatební fotografie Věry a Jindřicha Jetelových. Soukromý archiv Ludmily Chládkové.

Svatební fotografie Věry a Jindřicha Jetelových. Soukromý archiv Ludmily Chládkové.

Události, které otřásly ghettem

Za tři a půl roku své existence (od 24. 11. 1941 do května 1945) prošlo terezínské ghetto určitým vývojem a změnami. Následujícím příspěvkem bychom chtěli připomenout jeho úplné začátky.

Rozhodující moc a postavení měla v ghettu od prvních dnů nacistická komandatura. Od ní vycházely pokyny a zejména četné zákazy. Počátkem 6. 12. vydal velitel SS komandatury Seidl příkaz k oddělení mužů a žen. Ženy s dětmi do 12 let byly z původních Sudetských kasáren přemístěny do Drážďanských kasáren; pro židovskou samosprávu pak byla určena kasárna Magdeburská. Od té doby byl jakýkoliv styk mužů a žen zakázán, děti a mladiství mohli své rodiče navštívit jen jednou týdně.

Další zákazy plynuly i z toho, že v Terezíně žili až do poloviny roku 1942 původní civilní obyvatelé. Komandatura jim zakázala mluvit s přítomnými Židy, pomáhat či stýkat se s nimi. Záhy však byl zjištěn opak – někteří občané vězňům pomáhali s posíláním dopisů a v osobních setkáních s rodinnými příslušníky. Již 2. 12. 1941 byl pod trestem smrti zakázán poštovní styk s venkovním světem. 7. 12. však velitel ghetta obdržel konkrétní informace o pašování korespondence a zapojených osobách. Řada vězňů proto byla zavřena do sklepení komandatury, tzv. bunkrů, poté nastalo vyšetřování a s nadřízenými v Praze se jednalo o způsobu potrestání.

Kopie prvního dopisu Jindřicha Jetela manželce zaslaný z Terezína. Soukromý archiv Ludmily Chládkové.

Informace o všem, co se v ghettu dělo a především co se dělat nesmělo, dostávaly tisíce přítomných vězňů formou tištěných denních rozkazů (Tagesbefehlů = TB). Židovská samospráva je začala vydávat 15. 12. 1941 a k existujícímu problému s nelegální poštou se vyjadřovala velice často: TB č. 8 a 9 z 23. a 24. prosince 1941 informovaly vězně ghetta o nových zatčeních kvůli pašování dopisů a úřední místa varovala zastavením veškeré pošty, Zanedlouho TB č. 12 již informoval o zákazu pošty z nařízení velitele. TB č. 23 z 10. ledna 1942 pak oznamoval: Z nařízení velitele bezpečnostní služby bylo devět obyvatel židovského ghetta odsouzeno k smrti oběšením. Rozsudek byl dnes vykonán…

Kopie prvního dopisu Jindřicha Jetela manželce zaslaný z Terezína. Soukromý archiv Ludmily Chládkové.

Kopie prvního dopisu Jindřicha Jetela manželce zaslaný z Terezína. Soukromý archiv Ludmily Chládkové.

Tomuto krutému sdělení předcházely dny a bezesné noci, kdy židovská samospráva musela zajistit stavbu šibenice za Ústeckými kasárnami, najít popravčího a předem nechat vykopat hromadný hrob. U popravy byla kromě obětí přítomna Židovská rada starších, četnictvo i SS, včetně komandatury. Odsouzení přijali rozsudek „za tupení Německa“ statečně, byly slyšet hlasy „tím válku nevyhrajete“. Po popravě byl u židovského staršího tajně sloužen kadiš, modlitba za zemřelé.

Dne 26. února 1942 bylo popraveno dalších sedm mužů ze stejného důvodu a stejným způsobem. V budoucnu se další popravy v ghettu nekonaly, přestupky proti vězeňskému řádu se trestaly méně drastickými způsoby.

Osud Jindřicha Jetela

Jedním z devíti mužů, popravených v ghettu 10. 1. 1942, byl Jindřich Jetel. Jeho manželka Věra nám v letech 1992 – 94 poskytla k celému případu několik písemných informací. V nich dobu jejich manželství výstižně nazvala „maličko štěstí a tolik tragédie“.

Jindřich, nar. roku 1920 v Praze, byl židovský míšenec, zapsán u Židovské náboženské obce. Pocházel z úřednické rodiny, povoláním byl elektrotechnik. Věra Kurzová, nar. roku 1916 ve Vršovicích, měla původ árijský, ale před svatbou se též přihlásila k ŽNO. Pracovala jako soukromá úřednice. Oba se znali již od dob studií a přes odpor rodin se nakonec 5. června 1941 v Praze vzali.

K událostem v Terezíně nám Věra Jetelová sdělila, že po Jindřichově odjezdu transportem Ak I dne 24. listopadu 1941 od něj obdržela několik dopisů s ujištěním, že vše bude v pořádku. 25. listopadu popisuje terezínské ubytování, práci s nacpáváním slamníků, a též spokojenost s umývárnou a tekoucí vodou. Ale že mu taktéž chybí ona i její neustálé štěbetání. 27. listopadu si Jindřich napsal o zaslání větší misky na polévku. Podobně jako jiné ženy se i Věra Jetelová vydala v prosinci do Terezína osobně. Přijela tam s paní Stránskou (její manžel byl též popraven). Viděly muže, předaly jim balíčky a hovořily s nimi přes plot u kasáren. Netušily, že jsou pozorovány a že budou zadrženy. Na strážnici v Sudetských kasárnách je převzali dva četníci. Když jim na vyzvání předaly tajné dopisy od několika dalších mužů z ghetta, které měly v Praze doručit jejich rodinám, četník je začal vhazovat do velkých kamen. Vypadalo to, že problém s dopisy řešen nebude. Pak s nimi, již za přítomnosti německého vojáka, sepsal četník protokol. Propuštěny byly se slovy, že se už nesmí o návštěvu pokoušet. Před odchodem ven ještě viděly skupinu zadržených mužů včetně těch svých. Poté Věře nastaly dny plné obav, co s muži v Terezíně udělají. Kontakty přestaly, balíček zaslaný Jindřichovi před Vánoci se jí vrátil zcela plesnivý zpět. Její pražské známé, které měly muže též v ghettu a dozvěděly se o popravě devíti vybraných 10. ledna 1942, se snažily Věru ještě od této události chránit. Krutou pravdu se dozvěděla mnohem později, Oficiální potvrzení o popravě manžela obdržela od ŽNO v Praze až jeden a půl roku poté.

Současné umístění pomníčku se jmény popravených v ghettu – Židovský hřbitov v Terezíně, 2012, foto: Radim Nytl, Památník Terezín.

Současné umístění pomníčku se jmény popravených v ghettu – Židovský hřbitov v Terezíně, 2012, foto: Radim Nytl, Památník Terezín.

Nakonec ještě Věra Jetelová sdělila: Když se s Jindřichem poznali, netušili, jaká hrozba visí nad nimi a celým světem. Terezín pak pro ni navždy zůstal místem největší nespravedlnosti, jež nešla zapomenout.

Chl

Lisa Miková: její životní příběh

Lisa, 1924 – 1930. Soukromý archiv Lisy Mikové.

Lisa, 1924 – 1930. Soukromý archiv Lisy Mikové.

Lisa Miková se narodila roku 1922 do asimilované pražské židovské rodiny. Jak sama vypráví, přestože s matkou navštěvovala synagogu a doma slavili některé židovské svátky, v době Vánoc i tak zdobili vánoční stromek, stejně jako její kamarádi. Ve svém dětství necítila rozdíl mezi sebou a ostatními nežidovskými kamarády, což se však mělo v budoucnu radikálně změnit.

Lisin tatínek vybudoval v Praze vlastní obchodní podnik, kde mu vypomáhala maminka. Lisa prožila radostné a harmonické dětství. Naučila se několik jazyků včetně španělštiny. V době, kdy by pro ně bývalo bylo vycestování ještě možné, však otec ze země odejít nechtěl. V Praze se setkával se Židy přicházejícími ze Sudet a ti otce nabádali, aby z Československa odjeli: Musíte pryč, musíte pryč! Nesmíte tu zůstat! Ale můj otec byl přesvědčený Čech…řekl: U nás se nic takového nemůže stát,1 vzpomínala později Lisa.

Lisa s rodiči, 1940. Soukromý archiv Lisy Mikové.

Lisa s rodiči, 1940. Soukromý archiv Lisy Mikové.

Naděje na svobodu a útěk z Československa pak zpřetrhaly události, které následovaly po 15. březnu 1939. Toto datum znamenalo pro Lisu a její rodinu konec všem nadějím na svobodu. Hranice se uzavřely a stejně jako ostatní Židé v protektorátu i oni pocítili krutý dopad neustále přibývajících protižidovských opatření. Otec musel podnik odevzdat do rukou nacistů, kde se načas stal zaměstnancem nového majitele. Současně mu byl zakázán přístup k vlastním bankovním kontům. Chtěli jsme emigrovat, ale nikdo nás nechtěl,2 říká paní Miková.

Lisa, 1939. Soukromý archiv Lisy Mikové.

Lisa, 1939. Soukromý archiv Lisy Mikové.

Lisa byla deportována se svou rodinou do Terezína 31. ledna 1942 v den svých dvacátých narozenin. Díky svému výtvarnému nadání dostala práci v technické kanceláři jako kreslířka, kde se seznámila nejen s významnými terezínskými malíři, díky jejichž kresbám se nám zachovalo neocenitelné svědectví o pravé tváři terezínského života, ale především se svým budoucím manželem Františkem Mautnerem (po válce si změnil jméno na Mika), který zde pracoval jako inženýr. Do Terezína přijel vůbec prvním transportem Ak 1, tzv. Aufbaukomandem. V jeho rámci obdrželi tito muži některá privilegia a František věřil, že tak budou ochráněni před transporty. Aby ochránil i jemu milovanou Lisu, rozhodl se s ní oženit. Nechal si ji připsat na svou kartu jako manželku, a ona tak mohla nosit jeho příjmení.

Další privilegium umožnilo manželům bydlet spolu pohromadě v malém „kumbálku“, který František sám postavil v jednom ze střešních prostor jedné z budov. Svou svatbu Lisa oslavila ještě se svými rodiči a s tchýní. Z ušetřeného chleba jim pak blízcí „upekli“ svatební dort namazaný marmeládou. To byla jejich první svatba v Terezíně.

Lisa s manželem Františkem, 1945. Soukromý archiv Lisy Mikové.

Lisa s manželem Františkem, 1945. Soukromý archiv Lisy Mikové.

Jelikož v Terezíně přibývalo nenáboženských sňatků, stávala se tato situace pro nacisty nepřehlednou. Rozhodli proto, že se všechny civilní sňatky uzavřené v Terezíně musí do dvou měsíců znovu opakovat, a to na radnici před úředníkem židovské samosprávy a před dvěma svědky. V této době již Lisiny rodiče v Terezíně nebyli. V roce 1943 odjeli transportem do Polska a už je pak nikdy neviděla.

Když Lisa ještě pracovala v technické kanceláři, nevěděla, že se její manžel i s dalšími malíři podílí na odbojové činnosti. Ona sama na jeho žádost kreslila malé plány ghetta s různobarevně vyznačenými objekty. Manžel jí nechtěl prozradit, co mají tyto plány znamenat a její další setrvání v kreslírně začal považovat za nebezpečné. Lisa proto odešla pracovat do zemědělství. Později se dozvěděla, že plánky byly pašovány za hranice ghetta z důvodu případného povstání. Se svým manželem kromě jiného také pomohla zachránit kresby Bedřicha Fritty, jež jsou svědectvím o životních podmínkách v terezínském ghettu.

Židovská samospráva po čase vyzvala bezdětné manželské páry k adopci opuštěných terezínských dětí. Lisa se s manželem rozhodla adoptovat opuštěnou dvanáctiletou dívku Ruth Spier z německého Paderbornu, která toho času bydlela v dětském domově. Její otec byl Němec a matka Židovka. Když matka zemřela, otec poslal Ruth do sirotčince, odkud vedly její další kroky do terezínského ghetta. Po válce pak odjela Ruth za tetou do Velké Británie, kde ji kontaktoval její otec. Později se usadila v polské rodině v Izraeli. Paní Miková s ní udržuje kontakt až do současné doby.

Lisa, 1973. Soukromý archiv Lisy Mikové.

Lisa, 1973. Soukromý archiv Lisy Mikové.

Další události v Terezíně se pro Lisu vyvíjely podobně jako pro tisíce dalších vězňů a i ona se jednoho dne dozvěděla, že její manžel dostal předvolání do transportu. Láska k němu jí však zabránila uposlechnout naléhavého přání jejího otce, aby v Terezíně zůstala a v žádném případě se dobrovolně do transportů na Východ nehlásila. Když její manžel 28. září 1944 odjel, nacisté o několik dní později oznámili, že ženy těchto mužů se mohou do transportu dobrovolně přihlásit. Tvrdili, že muži pracují na stavbách a že jejich ženy dostanou práci v kuchyni, prádelně nebo budou moci také vykonávat lehčí stavební práce. Lisa se na základě této výzvy do tohoto transportu přihlásila a odjela do Osvětimi. Tam se však se svým mužem nikdy nesetkala. Po třech týdnech byla deportována do Freibergu, kde pracovala v továrně na výrobu křídel k letadlům. Po bombardování nedalekých Drážďan zůstala továrna zavřená a ženy byly po nějakém čase poslány do tábora ve Flossenbürgu. Na cestě podél hranic bývalého Československa strávily bez jídla a pití téměř dva týdny. Jak vzpomíná, jejich útrapy nakonec ukončil statečný čin přednosty stanice v Horní Bříze nedaleko Plzně. Nedovolil vlaku odjet a příslušníkovi SS tvrdil, že trať je rozbombardovaná a neprůjezdná.

Na svém postoji trval i ve chvíli, kdy na něj esesák mířil pistolí. Lisa se později dozvěděla o obavách tohoto muže, že když prý vlak nechá projet, dostanou se ženy do Flossenbürgu a tam je všechny postřílí. Transport nakonec odjel opačným směrem přes České Budějovice do koncentračního tábora Mauthausen. Ženy přijely ve velmi zuboženém stavu. Několik dní nejedly a nepily. Čeští vězni z Mauthausenu Lise a ostatním nosili chléb z vlastních zásob a vodu. Tím jim zachránili život. Sílu a naději všem dodávalo vědomí, že Američané jsou už blízko. Ostatní vězni je povzbuzovali a stále jim opakovali: Musíte vydržet, musíte vydržet.3 5. května byl Mauthausen Američany osvobozen. Vězni zde však zůstali ještě dva týdny, do té doby, než nabrali dost sil, aby byli schopni odjet domů.

V Praze se Lisa znovu setkala se svým manželem. Při vyřizování nových dokladů vycházeli úředníci z posledních informací před transportem do Terezína, kdy byli ještě oba dva svobodní. Oddací list z Terezína neměli. Úředníci jim proto řekli: je nám to strašně líto, ale jestli chcete, musíte se oddat znovu. Takže jsem se vdala potřetí,4 vzpomíná po válce paní Miková.

Lisa při besedě na semináři pro pedagogy „Jak vyučovat o holokaustu?“, 2016, foto: Jana Havlínová, Památník Terezín.

Lisa při besedě na semináři pro pedagogy „Jak vyučovat o holokaustu?“, 2016, foto: Jana Havlínová, Památník Terezín.

Většina členů její rodiny válku nepřežila. Ti, kteří přežili, zůstali po válce v Anglii. V prvních letech po osvobození Lisa dálkově vystudovala střední knihovnickou školu v Lipsku a celý život pak pracovala v knihkupectvích. Má jednoho syna Petra.

Do

——————————————-

[1] Transkript Miková, str. 2.
[2] http://www.ghetto-theresienstadt.info/pages/m/mikoval.htm
[3] Transkript Miková, str. 38
[4] Transkript Miková, str. 42.

„Sluníčko lágru“ – příběh Zdenky Nedvědové-Nejedlé

MÚ AAV, AAV ČR, f. Zdeněk Nejedlý, Sbírka fotografií, k. F3, inv. č. 133, maturitní fotografie Zdenky Nejedlé, červen 1927.

MÚ AAV, AAV ČR, f. Zdeněk Nejedlý, Sbírka fotografií, k. F3, inv. č. 133, maturitní fotografie Zdenky Nejedlé, červen 1927.

Za nelidskými podmínkami věznění v nacistických represivních zařízeních se běžné skrývaly nejen nedostatečná strava, pracovní vyčerpání, surové zacházení ze strany dozorčího personálu, ale i špatná, ba tristní hygienická a zdravotnická péče. Aby se jí však dostalo nemocným vězňům alespoň v minimální míře, doplňovali práci pověřeného úředního lékaře i četní doktoři, medici a sestry z řad samotných vězňů. Jejich nesnadným úkolem bylo v nastalých podmínkách, za nedostatku nejobyčejnějších léků, zdravotnického materiálu a zázemí, vytvořit alespoň zdánlivé podmínky pro samotnou léčbu. Mezi takové se zařadili i manželé Nedvědovi, kteří se svým lidským a profesionálním přístupem zapsali do vzpomínek mnoha spoluvězňů.

Zdenka Nejedlá, později Nedvědová, se narodila 20. srpna 1908. Navzdory humanistickým sklonům svého otce Zdeňka Nejedlého se rozhodla pro studium medicíny. Na lékařské fakultě se také seznámila se stejně starým Milošem Nedvědem, za něhož se nedlouho po složení poslední zkoušky na univerzitě provdala. Brzy do jejich láskou naplněného soužití přibyla i malá dcerka Hanička.

MÚ AAV, AAV ČR, f. Zdeněk Nejedlý, Miloš Nedvěd, k. 3, inv. č. 161, fotografie rodiny Nedvědových, nedatováno.

MÚ AAV, AAV ČR, f. Zdeněk Nejedlý, Miloš Nedvěd, k. 3, inv. č. 161, fotografie rodiny Nedvědových, nedatováno.

Zatímco se náklonnost Zdenky k malým pacientům projevila v jejím rozhodnutí otevřít si pediatrickou praxi, její manžel Miloš se mnohem raději, avšak se stejným zapálením, oddával studiu lékařské vědy a výzkumu. Brzy nato se z něj také stal uznávaný internista působící na přední propedeutické klinice. Oba, stejně jako jejich levicově orientovaní rodiče, se od mládí angažovali ve stranických aktivitách a organizacích komunistické strany.

Vyhrocená doba konce třicátých let nebyla nijak nakloněna jejich bezstarostnému rodinnému životu. Nedokázali se smířit s okupací zbytku českých zemí, a proto se již od počátku zapojili do ilegálního hnutí. V utajení svých pražských lékařských ordinací šířili ilegální tiskoviny a zvláště potraviny pro rodiny zatčených. O jejich aktivitách se však záhy dozvědělo pražské gestapo, které v dubnu 1942 zatklo Miloše a o pár dnů později i jeho matku a manželku. O malou Haničku se po zbytek války starala jejich blízká příbuzná Václava Pohanová.

MÚ AAV, AAV ČR, f. Zdeněk Nejedlý, Miloš Nedvěd, k. 1, inv. č. 46, korespondence Hany Nedvědové Miloši Nedvědovi, dopis z prosince 1943.

MÚ AAV, AAV ČR, f. Zdeněk Nejedlý, Miloš Nedvěd, k. 1, inv. č. 46, korespondence Hany Nedvědové Miloši Nedvědovi, dopis z prosince 1943.

Po půl roce stráveném ve věznici na Pankráci, byli všichni tři převezeni do policejní věznice v Terezíně, kde je opětovně rozdělili. Zatímco Marie a Zdenka Nedvědovy byly umístěny na třetím dvoře, Miloš se dostal na první dvůr. Jejich lékařské vzdělání je však prakticky okamžitě předurčilo k vykonávání zdejší zdravotnické služby, která skýtala řadu výhod. Kromě toho, že nemuseli zastávat fyzicky náročnou práci, jim také tyto svěřené funkce umožňovaly setkávat se během společných konzultací nad diagnostikou nemocných vězňů. Později však nalezli ještě další způsoby, byť letmých, setkávání. Jednou z možností bylo využívání sobotní návštěvy sprch na mužském dvoře. “V předsíni koupelny jsme se svlékly a potom se mělo jít rovně do sprch. Vpravo byly dveře, které vedly do mužské nemocniční marodky. Od těch dveří měli muži klíče. Já jsem obětovala koupání, a když byl vhodný okamžik, dveře se malounko pootevřely a já jsem mohla mluvit se svým mužem“[1], popisovala po válce Zdenka. Tyto maličkosti a zvláště péče o nemocné spoluvězně jim pomáhaly přečkat období v Terezíně. Svou práci, přestože zde pobyli jen necelých šest týdnů, vykonávali, jak o tom svědčí výpovědi řady spoluvězňů, zodpovědně a svědomitě. Petr Osvald po válce vzpomínal: „Při práci jsem si poranil prst a dostal jsem do něj otravu krve, Dr. Nedvěd mi ránu rozřízl a vyčistil, tím mi prst zachránil. Dr. Nedvěd měl na pevnosti autoritu; marodku řídil pečlivě, při ošetřování si oblékl dokonce bílý plášť.“[2]

PT, A 492/1, dopisnice Miloše Nedvěda Václavu Pohanovi z 1. 1. 1943.

PT, A 492/1, dopisnice Miloše Nedvěda Václavu Pohanovi z 1. 1. 1943.

Zanedlouho však přišla nečekaná zpráva o zařazení obou manželů do transportu do Osvětimi. Když dorazili v lednu 1943 do Birkenau, byli otřeseni podmínkami, které zde panovaly. Stejně tak jako v Terezíně, i tady působili oba manželé na marodkách a za nestandartních podmínek museli léčit nemocné spoluvězně. Milošovi se však tato práce stala osudnou, když se nakazil skvrnitým tyfem, v jehož důsledku v březnu 1943 nakonec zemřel. Nešťastná Zdenka se tuto smutnou zprávu dozvěděla až o měsíc později, kdy se její organismus postupně vzpamatovával z prodělané tyfové infekce. Půl rok strávený v Osvětimi jí vzal nejen manžela, ale i mnoho fyzických sil. Přesto nepřestala doufat, že se jí jednoho dne podaří s dcerou a rodiči opět shledat.

FA PT, 5340/3, fotografie Zdenky Nedvědové-Nejedlé pořízená při příjezdu do Auschwitz-Birkenau, 1943.

FA PT, 5340/3, fotografie Zdenky Nedvědové-Nejedlé pořízená při příjezdu do Auschwitz-Birkenau, 1943.

FA PT, 4335, fotografie pořízená po osvobození KT Ravensbrück. Zcela vlevo stojící Zdenka Nedvědová-Nejedlá, květen 1945.

FA PT, 4335, fotografie pořízená po osvobození KT Ravensbrück. Zcela vlevo stojící Zdenka Nedvědová-Nejedlá, květen 1945.

V polovině srpna 1943 se táborem začala šířit zpráva, že všechny tamní české vězeňkyně budou převezeny do koncentračního tábora Ravensbrück. Zdenka se tak záhy po příjezdu na nové místo opětovně starala o nemocné. Snažila se jim poskytnout nejen dostatečnou péči, ale také povzbuzení a víru v lepší zítřky. Díky této její povaze si ji velice rychle oblíbili a mezi ostatními spoluvězeňkyněmi si vysloužila přezdívku „sluníčko lágru“. Obětavě pomáhala jak nemocným ženám, tak i malým dětem, které se v táboře narodily.

S koncem války bylo rozhodnuto, že vězeňkyně z tábora budou vyslány na pochod smrti; zůstat směly jen nemocné ženy a ošetřující personál. Hlavním dějištěm se tak nyní stala táborová nemocnice v čele s neoficiální velitelkou Zdenkou Nedvědovou. Jen díky její rozhodnosti a společné vůli všech se podařilo v táboře nastolit pořádek do příchodu Rudé armády. Místo toho, aby po osvobození společně s propuštěnými tábor opustila, rozhodla se setrvat a pomoci zde vybudovat funkční nemocnici. Do Prahy odjela až jedním z posledních transportů na konci května 1945. Ihned po návratu do vlasti vyhledala svou dceru Haničku a také své rodiče, kteří se vrátili z emigrace.

MÚ AAV, AAV ČR, f. Zdeněk Nejedlý, Sbírka fotografií, k. F6, inv. č. 458, Zdena Nedvědová s dcerou Hanou, září 1945.

MÚ AAV, AAV ČR, f. Zdeněk Nejedlý, Sbírka fotografií, k. F6, inv. č. 458, Zdena Nedvědová s dcerou Hanou, září 1945.

Válečné zkušenosti vyvolaly ve Zdence potřebu se s minulostí vypořádat. Proto již brzy po skončení války vstoupila do Svazu osvobozených politických vězňů v Praze a neváhala před britským vojenským soudem podat svědectví o hrůzách páchaných v koncentračním táboře Ravensbrück.

Zdenka, poznamenána ztrátou muže, bratra a tchána, se však brzy vrátila ke své původní profesi a opět působila jako dětská lékařka v pražském Podolí. Otázkám zdravotní a výchovné péče se věnovala až do roku 1964, kdy odešla do důchodu.

Po válce se i nadále politicky angažovala v komunistické straně. Avšak poté, co veřejně odsoudila srpnovou okupaci v roce 1968, stranu opustila. Zemřela ve věku nedožitých devadesáti let, 14. června 1998.

Více o osudech Zdenky a Miloše Nedvědových se lze dočíst v Terezínských listech č. 43/2015.

Ha


[1] Památník Terezín, Sbírka vzpomínek, č. 1225 (Zdenka Nedvědová).

[2] Památník Terezín, Sbírka vzpomínek, č. 979 (Petr Osvald).

Terezínské ghetto a boj s hmyzem

Jo Spier: Dezinfekce (odhmyzování) budov, Terezín, 1943 – 1945; oficiální tvorba, Památník Terezín, PT 4343, © Peter E. Spier, Dr. Thomas Spier, Celine Spier Polak

Jo Spier: Dezinfekce (odhmyzování) budov, Terezín, 1943 – 1945; oficiální tvorba, Památník Terezín, PT 4343, © Peter E. Spier, Dr. Thomas Spier, Celine Spier Polak

Terezínské ghetto mělo být pro židovské vězně pouhou zastávkou před konečnou plánovanou likvidací nacisty na Východě. Přesto i v této „zastávce“ vznikly poměry, mající podíl na úmrtí tisíců deportovaných. Od počátku zde byly problémy spojené s umístěním a přežíváním obrovského množství lidí, nebylo možné jim zajistit dostatečnou výživu a především hygienu. Přítomné sužovaly vši, blechy, mouchy, štěnice. Až časem, díky úsilí samotných vězňů byli lidé na určitou dobu parazitů částečně zbaveni.

Již při vstupu do ghetta čekal na nově příchozí otřes; zděsili se zde špíny a spouště, jež tu zanechali vojáci wehrmachtu při vyklízení kasáren. Kasárna byla též prvním obydlím terezínských vězňů, teprve od poloviny roku 1942 byli umisťováni i do bloků civilních. Ubikace, postupně vybavované třípatrovými kavalci, byly s ohledem na obrovské početní stavy příchozích neustále přeplněné – v prosinci 1941 zde bylo 7350 osob, v červnu 1942 již 21 269 a v září 1942 počet dosahoval k 60 000 osob. Lidé spali namačkáni vedle sebe na úzkých postelích, což vytvářelo optimální podmínky k šíření nemocí a hmyzu.

Petr Kien: Ilustrace ke zprávě o zdravotním stavu, Terezín, 1942; oficiální tvorba, Památník Terezín, PT 10128

Petr Kien: Ilustrace ke zprávě o zdravotním stavu, Terezín, 1942; oficiální tvorba, Památník Terezín, PT 10128

Snaha o udržení čistoty a zamezení šíření epidemií byla zřejmá od samého počátku. Židovská samospráva činila vše pro pomoc svým lidem. Oddělení desinfekce, spadající do zdravotní péče, mělo postupem času až 300 pracovníků. Zapojeni byli i vedoucí ubikací a domů, kterým vznikla povinnost sledovat nutná opatření k šetření vodou nebo k udržování čistoty. V prvních týdnech existence ghetta začala ve Vrchlabských kasárnách fungovat též stanice k odhmyzování.

Velké problémy se zavšivením nastaly zejména v letních měsících roku 1942, kdy začaly přijíždět transporty převážně starých vězňů z Německa a Rakouska. Lidé po několikadenní cestě přijeli nemocní, špinaví a zavšivení (konkrétně v záznamu o rakouském transportu ze dne 21. 6. 1942 se uvádí, že všech tisíc lidí v něm bylo těžce zavšivených). To vše pak ohrozilo ostatní přítomné.

Dezinfekce a odvšivování

Výzva k účasti na odvšivení – tiskopis, A 1255

Ze vzniklé situace nebylo lehké najít východisko. Staré sprchové lázně ve Vrchlabských kasárnách kapacitně na odhmyzování nepostačovaly. V uzavřeném a přeplněném městě nešla vytvořit část čistá a nečistá. Odvšivení s neodvšivenými se neustále setkávali v práci, na ubikacích, ve frontách na příděly jídla apod. Zima 1942/1943 byla z tohoto hlediska velmi krutá, odvšivovací proces byl několikrát přerušen, někdy pro nedostatek personálu následkem transportů na Východ, jindy pro nedostatek pomocných látek.

V procesu odvšivování byla velice důležitá kontrola nově příchozích do ghetta. Nakažlivě nemocní byli odsouváni do izolačních místností nemocnic, zavšivení do odvšivovací stanice. 1. května 1943 byly ve starém pivovaře dány do provozu sprchové lázně, odvšivování mohlo být prováděno efektivněji.

Dalším důležitým článkem v boji proti hmyzu se staly prohlídky obydlí, pracovišť a dalších míst. Kontroly měly být prováděny opakovaně, v určitých intervalech. Podmínky na místech, kde bylo vyšetřování prováděno, byly velmi špatné. Místnosti byly tmavé, přeplněny dvou- až tříposchoďovými lůžky. Každé místečko bylo zaplněno šatstvem, prádlem, kufry, skříňkami apod. Často chyběly zásuvky pro reflektory lékařů, navíc svítidel byl nedostatek. Staří lidé schovávali teplé prádlo, kýlní pasy – z obavy, aby se jim při kontrole nic neztratilo. Nečistí utíkali nebo se schovávali, aby jejich stav nebyl zjištěn.

Předvolání k odvšivení pro Silvii Passer, srpen 1944, A 8434

Předvolání k odvšivení pro Silvii Passer, srpen 1944, A 8434

Kromě osob bylo odhmyzováno i šatstvo, zavazadla a lůžkoviny. Používala se k tomu pára, kysličník siřičitý, Ventox (vodojasná tekutina dodávaná v plechovkách), od února 1943 přicházely do ghetta zásilky kyanovodíkového přípravku Cyklon z Kolína. Některé věci byly odhmyzovány i v kufrech a bednách.

V případě zavšivení ubikací byly plynovány celé místnosti i s veškerými zavazadly, šatstvem, lůžky, atd. Tím odpadlo přenášení jednotlivých věcí do odvšivovacích stanic. Tzv. „čistící služba“ měla za úkol místnost vždy řádně vyčistit, dřevěné kavalce a jejich vložky se omyly důkladně lysolovou vodou. Pokoje byly plynovány výše zmíněnými chemickými prostředky. Ačkoliv obyvatelům plynovaných ubikací byly dávány pokyny, jak větrat a kdy se mohou nastěhovat zpět, došlo i k několika úmrtím následkem pobytu málo vyvětrané odvšivené místnosti.

Jo Spier: Karikatura králů infekčních nemocí, Terezín, 4.2.1944; Památník Terezín, PT 5212, © Peter E. Spier, Dr. Thomas Spier, Celine Spier Polak

Jo Spier: Karikatura králů infekčních nemocí, Terezín, 4.2.1944; Památník Terezín, PT 5212, © Peter E. Spier, Dr. Thomas Spier, Celine Spier Polak

Dotěrný hmyz byl problémem celého ghetta, všech věkových skupin. Články o chytání blech a jiné havěti se objevují v mládežnických i dětských časopisech, např. v dětském časopise Domov vyšel článek Nový druh sportu, řešící nekonečný noční boj člověka s bleší přesilou. V časopise Vedem nacházíme v rubrice Toulky Terezínem popis provozu Odvšivovací stanice. Blechy, vši a nesnáze s nimi spojené se staly vděčným námětem černého terezínského humoru. Většina vězňů získala časem v chytání blech ohromnou zručnost a naučila se ukončit jejich život mezi nehty dvou prstů. Manželky a přítelkyně chodily na ubikace svých mužů a pomáhaly jim chytat blechy na kavalcích. Ve snaze vyhnat dotěrný hmyz bývalo též zvykem a nutností v ubikacích větrat po ránu deky a polštáře.

Uspokojivá situace z roku 1944 byla v dubnu 1945 rázně ukončena přílivem evakuačních transportů. Lidé v těchto transportech byli k nepoznání změněni, na kost vyhublí, nemocní, špinaví, mnozí bez bot, neustále ohrožováni svými trýzniteli. Tito lidé zanesli do tábora znovu vši a navíc též epidemii tyfu, kterou paraziti roznášeli. Zejména při příchodu prvních evakuovaných byla neproveditelná účinná karanténní opatření, nebyli hned oddělení nemocní od zdravých. Velmi brzy vzplála v prostorách Terezína nová epidemie, navíc roznášená právě dotěrným hmyzem, epidemie tyfu.

————————-

Zdroj:
Terezín očima hygienika, vzpomínka J. Pacovského č. 760.
Bondyová Ruth: Život s hmyzem, in: TSD 2005, s.151 – 161

Chl, Se

1 2 3 6
Literární a výtvarná soutěž Památníku Terezín
skola_banner

Archiv Zpravodaje

Projekty českých škol

Videotéka

Videotéka

Zpravodaj

Ediční tým: Naďa Seifertová, Ludmila Chládková, Jiří Kleker
Kontaktujte nás: newsletter@pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín na Facebooku