Historické články

Evelina Merová – její životní příběh

Evelina Merová, 1935, soukromý archiv Eveliny Merové

Evelina Merová, 1935, soukromý archiv Eveliny Merové

Evelina Merová se narodila 25. prosince 1930 do asimilované židovské rodiny Ilse a Emila Landových (otcovo původní příjmení znělo Löwy). Měla také o deset let starší nevlastní sestru Lízu. Landovi bydleli v moderním čtyřpokojovém bytě v Praze na Letné, a to až do roku 1939, kdy se odtud museli vystěhovat. Otec se vypracoval a vlastnil společnost, která zpracovávala koňské žíně. Eva, jak se jí zkráceně říkalo, chodila do české školy, cvičila v Sokole. Pocit bezpečí, ve kterém vyrůstala, začaly narušovat události roku 1938, kdy po zabrání Rakouska dorazili do Prahy, mezi jinými židovskými uprchlíky, také příbuzní Landových a v rodině se začalo mluvit o válce. Pronásledování židů přicházelo postupně formou různých nařízení a příkazů. První bolestnou ztrátu zažila Eva, když musela odevzdat svého kanárka Puňťu. Od léta 1940 již nesměla navštěvovat českou školu, ale tatínek ji včas zapsal do jediné pražské židovské školy. Po vyučování si děti často hrály na starém židovském hřbitově, nebo na jediném sportovišti, kam měli židé vstup povolen, na Hagiboru.

Eva s rodiči, Praha 1937, soukromý archiv Eveliny Merové

Eva s rodiči, Praha 1937, soukromý archiv Eveliny Merové

Ani Landovým se nevyhnuly transporty do Terezína, a tak se celá rodina musela 28. června 1942 dostavit na shromaždiště u Veletržního paláce v Praze a 2. července byla transportem AAl deportována do terezínského ghetta. V Terezíně bydlela Eva se stejně starými dívkami v kinderheimu (dětském domově) označeném L 410 v pokoji č. 28. „Když myslím na ty opravdu zlé roky války a holocaustu, v paměti se mi vždy vynoří světlý paprsek, jeden jasný bod – náš heim v ghettu, náš pokoj 28. V Terezíně jsem byla osmnáct měsíců. V životě dospělého to není moc. Ale v životě dítěte, kterému bylo sotva dvanáct, je to skoro věčnost. V Terezíně jsem byla vytržena ze svého dětství. Začala jsem být dospělá. Začala jsem přemýšlet. Do Terezína jsem přišla jako jedenáctiletá holčička, když jsem v prosinci ghetto v transportu do Osvětimi opouštěla, připadala jsem si skoro dospělá. Heim mi pomohl vydržet hodně těžkého. Tohle štěstí však mělo jen patnáct dívek z bezmála šedesáti, které tehdy na pokoji 28 bydlely.“ V tomto domově byla její učitelkou kreslení Friedl Dicker- Brandejsová, známá malířka, která v ghettu pracovala s dětmi.

Obrázek Sněhurky namalovala Eva v terezínském ghettu, Židovské muzeum v Praze, © Evelina Merová

Obrázek Sněhurky namalovala Eva v terezínském ghettu, Židovské muzeum v Praze, © Evelina Merová

„Dovolila nám pohrát si s barvami, popustit uzdu vlastní fantazii a intuici, opustit stereotypy – a v duchu na chvíli také hranice ghetta.“ V Terezíně musela mládež už od 14-ti let pracovat; Eva byla zařazena na práci v zahradnictví, kde se pěstovala zelenina a ovoce pro esesáckou kuchyni. Tato práce byla mezi vězni velice oblíbená, protože se tak dostali na čerstvý vzduch, a také si mohli, s trochou odvahy a štěstí, přilepšit k chudé terezínské stravě. V prosinci roku 1943 se Landovi ocitli v seznamu pro transport na Východ. Jejich neznámou cílovou stanicí byl vyhlazovací tábor v Auschwitz-Birkenau. Stejně jako v případě předchozího transportu ze září 1943, ani nyní vězni nemuseli projít selekcí a byli umístěni v tzv. terezínském rodinném táboře, pod označením B II b. V evidenci byla u vězňů z těchto transportů uvedena poznámka, že po šesti měsících karantény má následovat tzv. Sonderbehandlung, což byl krycí název pro vraždu, zplynování, které také u zářijového transportu v březnu 1944 proběhlo. Evu i její maminku v červenci 1944 zachránila před jistou smrtí selekce, při níž byly obě vybrány jako práceschopné a postupně prošly tábory Stutthof, Dörbeck a Guttau, kde musely kopat protitankové zákopy. Při této těžké práci Evina maminka umírá. Evě se rozpadly dřeváky z Osvětimi, omrzly jí nohy a nemohla chodit. Proto také nenastoupila do pochodu smrti a v lednu roku 1945 byla osvobozena sovětskou armádou v opuštěném táboře v Guttau.

Eva v roce 1948, soukromý archiv Eveliny Merové

Eva v roce 1948, soukromý archiv Eveliny Merové

V sovětském sanitním vlaku se seznámila s židovským lékařem Mojsejem Ionovičem Merem, který jí navrhl, že ji jako sirotka adoptuje. Eva po krátkém rozmýšlení souhlasila a novou životní etapu tak začala v Leningradě, v Sovětském svazu. O své minulosti nesměla mluvit a veškerou svou aktivitu zaměřila na studium. Po mnoha peripetiích nakonec vystudovala germanistiku. Do Československa se dostala teprve v 60. letech, a to na pozvání od autorů knihy Továrna na smrt Ericha Kulky a Oty Krause, kterým napsala o svém osudu. Setkala se zde také s dívkami, které znala z Terezína. Od té doby začala jezdit do své bývalé vlasti pravidelně téměř každý rok a v 90. letech se v Praze usadila natrvalo. Často však jezdí na návštěvy za svými dětmi a vnoučaty do Petrohradu a Frankfurtu nad Mohanem, ale i na besedy se studenty a dospělými, kterým tímto způsobem zprostředkovává svoje zážitky a zkušenosti se dvěma totalitními režimy.

Pa

Zdroje:

Brenner-Wonschicková, Hannelore: Děvčata z pokoje 28. Přátelství, naděje a přežití, Brno 2007, s. 17.
Merová, Evelina: Opožděné vzpomínky. Životopis, který se nevešel na jednu stranu, s. 41.

Dánští Židé v Terezíně

Potvrzení o transportním čísle pro Berta Kantera, vystavila židovská samospráva ghetta v Terezíně. A 10754V

Potvrzení o transportním čísle pro Berta Kantera, vystavila židovská samospráva ghetta v Terezíně. A 10754V

První transport dánských Židů v počtu 83 osob přijel do terezínského ghetta 5. října 1943. V průběhu dalších deseti dnů pak jejich počet 0 v terezínském ghettu stoupl na více než 450, až později dosáhl konečného počtu 466 osob.

Postavení Židů v Dánsku před druhou světovou válkou bylo charakteristické vysokou mírou jejich integrace do společnosti. Tamní početně relativně malou židovskou populaci postupně navyšovaly imigrační vlny evropských Židů, kteří v Dánsku hledali útočiště před šířící se nacistickou ideologií.

Po okupaci nacistickým Německem v dubnu 1940 si Dánsko udrželo vlastní vládu i armádu a vztahy s Německem udržovalo na diplomatické bázi. Navzdory značnému úsilí se okupantům další tři roky nepodařilo prosadit v zemi protižidovské zákonodárství, avšak po destabilizaci politických poměrů a abdikaci dánské vlády v druhé polovině r. 1943 se Židé ocitli v ohrožení. V této době však zplnomocněnec německého státu v Dánsku Werner Best uskutečnil komplikovanou dvojí hru. Jednak sám podněcoval k posouzení židovské otázky na území Dánska, na druhé straně však podniká kroky k ochraně místního židovského obyvatelstva. Využívá jednoho ze svých spolupracovníků, loďaře G. F. Duckwitze, k úmyslnému vyzrazení plánů o nadcházejícím zásahu proti Židům. Následné zatýkání tak překazila nacistům záchranná akce, do níž se zapojilo jednak množství obyvatel Dánska, jednak řada společenských organizací i veřejných institucí. Hromadným útěkem do neutrálního Švédska se zachránilo přibližně 7 000 osob židovského původu, necelých 500 však bylo v zemi zatčeno a poté deportováno do ghetta v Terezíně.

Přehled přednášek - vrchní rab. Dr. M. Friediger; Památník Terezín, Heřmanova sbírka, PT 3984, © Zuzana Dvořáková

Přehled přednášek – vrchní rab. Dr. M. Friediger; Památník Terezín, Heřmanova sbírka, PT 3984, © Zuzana Dvořáková

Na rozdíl od Židů deportovaných do Terezína z jiných zemí nebyl oděv dánských Židů v čase jejich příjezdu do ghetta označen Davidovou hvězdou. Dánští Židé byli ponižujících diskriminačních opatření, obvyklých v zemích pod nacistickou nadvládou, do značné míry ušetřeni i v mnoha dalších ohledech. Jejich adaptace na poměry terezínského ghetta byla tak o to náročnější. Žluté hvězdy s nápisem Jude včetně transportních čísel, kterými nacisté přidělovali všem internovaným jejich vězeňskou identitu, obdrželi Dánové až po příjezdu do Terezína. Jytte Borstein, v roce 1943 osmileté děvčátko, popsala po válce přijetí svého transportního čísla slovy: „…moje maminka mi vysvětlila, že si musím své transportní číslo zapamatovat. Měla bych být schopná ho říci okamžitě, jakmile se mě na něj kdokoli zeptá. Pak mi matka ostrým tónem, abych pochopila důležitost věci, vysvětlila, že i když mě třeba vzbudí uprostřed noci, musím si číslo vybavit a říci ho. Jinak by mě mohli Němci i zastřelit.”

Po překonání prvotního šoku z terezínských podmínek se většina dánských Židů zařadila do společnosti vězňů a od ostatních se nijak nápadně nelišila. Dánové vykonávali různé práce, dostávali nekvalitní terezínskou stravu, podobně jako jejich spoluvězni obývali hromadné ubikace apod. V jednom zásadním ohledu byl však život Dánů odlišný. Netýkala se jich největší hrozba, a sice transporty směřující z Terezína do vyhlazovacích táborů na Východě (až na jedinou výjimku). Toto privilegium zůstalo Dánům po celou dobu pobytu v Terezíně, jakožto výsledek vyjednávání Besta s Eichmannem v listopadu 1943.

Vzhledem k vyjmutí z transportů na Východ byla nepočetná skupina dánských Židů terezínskými spoluvězni vnímána jako do jisté míry prominentní. Tento dojem od první poloviny r. 1944 navíc umocnily balíčky potravin zasílané Dánům prostřednictvím Dánského červeného kříže. Dánští Židé tak získali nejen cenné potraviny, ale i příležitost směnit je za věci v ghettu nepostradatelné a vylepšit tak své životní poměry. Postavení dánských Židů v táboře v této souvislosti zhodnotil po válce profesor Emil Utitz, v čase své internace v Terezíně vedoucí centrální knihovny ghetta: „Byli to tedy „boháči“ a musí se s vděčností uznat, že se přátelsky dělili s ostatními a že jejich veselá a přívětivá povaha, jejich řádné smýšlení a těžko otřesitelný klid byly pravým dobrodiním.“ V Terezíně se Dánové zapojili do kulturní i přednáškové činnosti, vyhledávané byly např. přednášky rabína Maxe Friedigera.

Ubikace Dánů se ocitly též na trase, kterou 23. června 1944 při své inspekci prošla delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže. Před příjezdem delegátů byly příbytky Dánů zařizovány novým nábytkem, dosavadní stísněné ubikace upravovány na pokoje obývané jednou rodinou, okna vyzdobena květinami apod. Nově vytvořená iluze měla posloužit jako ukázka běžného ubytování v ghettu. Bývalý terezínský vězeň, Alex Eisenberg, k tomu ve své poválečné vzpomínce uvedl: “…Dánové se přestěhovali do zrenovovaných a nově vybavených domů, kde v každé místnosti byl jen malý počet obyvatel. Několik dnů před návštěvou delegace stojím v dílně, kde se vyráběly dřevěné nohy ke stolům a židlím, a myslím si: Komise přece musí ucítit, že nábytek je úplně nový, neboť ještě voní čerstvým borovicovým dřevem.“ Navzdory Eisenbergově předpokladu delegace připravený klam neprohlédla.

Oznámení pro Rubena Mosese o zařazení do skupiny osob, které odjedou z ghetta dne 13. 4. 1945. A 12408

Oznámení pro Rubena Mosese o zařazení do skupiny osob, které odjedou z ghetta dne 13. 4. 1945. A 12408

Po účasti na podvodném „divadle“, zinscenovaném v ghettu při příležitosti návštěvy delegace MVČK, byla část dánské komunity donucena asistovat také při natáčení propagandistického filmu. Dánský chlapec Salle Fischermann, v čase filmování čtrnáctiletý, doprovázel štáb a vypomáhal mu drobnými pracemi. Fischermann je zachycen na jedné z dochovaných sekvencí filmu, kdy byl při návštěvě obuvnických dílen vyzván, aby se zařadil mezi ostatní dělníky a napodoboval jejich činnost: „… já si sedl a dělal jsem to co druzí, trvalo to asi 3-4 minuty a pak bylo všem řečeno, ať odejdou. A jak všichni odcházejí, můžete si všimnout, že já jako jediný nemám zástěru. Musel jsem (v průběhu pořízení záběru, pozn. JŠ) odvrátit hlavu, protože mi to přišlo hrozně komické.“

Podíl dánských Židů na životě terezínské společnosti se po roce a půl završil. 13. dubna 1945 obdrželi všichni Dánové v Terezíně písemnou výzvu, aby si sbalili svá zavazadla a dostavili se do Mysliveckých kasáren. Lístky obsahovaly také informaci, že Dánové v nejbližší době opustí Terezín. Situaci v Mysliveckých kasárnách přiblížila po válce Rachel Berkowitz, tehdy šestnáctiletá: „Tu noc, kdy jsme v kasárnách čekali na bílé autobusy, kolovaly různé dohady a my všichni jsme byli příšerně nervózní a vystrašení. Jedna fáma byla horší než druhá.“ Obavy vězňů z dalšího klamavého triku nacistů se však ukázaly jako liché a celá skupina dánských Židů opustila Terezín 15. dubna. Jejich odjezd byl důsledkem úspěšného vyjednávání švédského diplomata, hraběte Folke Bernadotteho, toho času viceprezidenta Švédského červeného kříže, který u říšského vedení vymohl propuštění několika tisíc vězňů z nacistických koncentračních táborů.

Po opuštění Terezína cestovali osvobození dánští Židé zničeným Německem, ovšem svou severskou zemí jen projeli a pokračovali do neutrálního Švédska. Definitivní návrat domů jim byl umožněn až po kapitulaci Německa.


Úryvky vzpomínek bývalých dánských vězňů pocházejí z:

www.theresienstadt.dk

dokumentární film: “THERESIENSTADT – Danish Children in Nazi Captivity”

Úryvek vzpomínky dr. Emila Utitze pochází z:

UTITZ, Emil: Psychologie života v terezínském koncentračním táboře, Dělnické nakladatelství, Praha 1947, s. 50

Poslední měsíce terezínského ghetta, věznice gestapa a KT Litoměřice

Vězni na lavičkách na náměstí Terezína v době osvobození, FAPT 4588

Vězni na lavičkách na náměstí Terezína v době osvobození, FAPT 4588

Koncem  roku 1944 již mnoho lidí tušilo, že se blíží konec války. Bitvou v Ardenách překazily jednotky západních spojenců pokusy německé armády o zvrat na západní frontě a o několik týdnů později zahájila Rudá armáda na východní frontě mohutnou zimní ofenzivu. Ačkoliv vše směřovalo k definitivnímu pádu třetí říše, nikdo nedokázal přesně odhadnout, kdy konec přijde. Jak napsal britský historik Ian Kershaw ve své monografii s názvem Konec: Německo 1944-1945 (Brno, Jota 2013): „Po krachu ardenské ofenzivy nebylo pro další reálný optimismus a víru v dobrý konec války pro Německo žádné místo. Vyjma blouznivců, umíněně čekajících na zázračné zbraně či rozpad protihitlerovské koalice, Němci pochopili, že dny existence režimu budou brzy sečteny. Nikdo kolem Hitlera, který za všech okolností trval na pokračování v boji, ale s daným stavem nemohl či nechtěl nic udělat. A tak dodělávající režim sice ztěžka, přesto dál dýchal.“

Kylies, J.: Únava na cele 41, duben 1944, PT 2021

Kylies, J.: Únava na cele 41, duben 1944, PT 2021

První měsíce roku 1945 byly v terezínském ghettu ve znamení opatření a událostí, které mohou z pohledu pozorovatele neobeznámeného s jeho rolemi (shromažďovací/tranzitní, decimační, alibistická/propagandistická) vypadat velice protichůdně. Na jedné straně se jeho nacistické vedení podílelo na alibistických akcích: připomeňme únorový odjezd 1200 vězňů do Švýcarska, dubnový transport dánských vězňů zajišťovaný Švédským červeným křížem či dubnovou návštěvu druhé delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže, které předcházela opět zkrášlovací akce. Na straně druhé se zde uvažovalo o možné likvidaci vězňů v připravované plynové komoře, jež však nebyla zprovozněna, či v upravovaném prostoru části příkopů opevnění terezínské Hlavní pevnosti, který byl nazýván „kachní rybník“ (viz Zpravodaj 1/2010). Ani transporty do ghetta nebyly zastaveny. Přijížděli jimi nyní Židé ze smíšených manželství, kteří až doposud byli před deportacemi chráněni, a také osoby, které byly dle norimberských rasových zákonů nacisty vnímány jako židovští míšenci. Situace v ghettu se začala všeobecně ještě více zhoršovat příjezdy tzv. evakuačních transportů z likvidovaných koncentračních táborů. Počet vězněných se téměř zdvojnásobil, čímž byly vzneseny nové nároky na ubytovací, stravovací a zejména zdravotnické sféry ghetta. Vězni přijíždějící evakuačními transporty byli totiž ve špatném zdravotním stavu a nakaženi leckdy závažnými chorobami, například skvrnitým tyfem, které hrozily přerůst v epidemii. K tomu nakonec skutečně došlo. Boj s epidemií nejdříve sváděli židovští lékaři věznění v ghettu, později i členové České pomocné akce (ČPA) a zdravotníci Rudé armády. Katastrofální situaci nedokázal zvrátit ani fakt, že 2. května 1945 oficiálně převzal ghetto i Malou pevnost pod ochranu Mezinárodního výboru Červeného kříže delegát této organizace Paul Dunant.

Karikatura F. Luksche: Dr. Karel Raška, FAPT 7627_7_1

Karikatura F. Luksche: Dr. Karel Raška, FAPT 7627_7_1

Také v policejní věznici gestapa v terezínské Malé pevnosti byla v posledních měsících války situace velmi tragická. Stejně jako v ghettu, i zde se nacistické velitelství věznice zamýšlelo nad způsoby možné hromadné likvidace vězňů. Ovšem kvůli technickým překážkám bylo nakonec od těchto plánů upuštěno. Zdravotní stav vězňů se velice zhoršoval. Zprávy o této záležitosti se dostaly různými cestami do lékařských kruhů v nedaleké Roudnici nad Labem a také v Praze. Tam se o zdravotní situaci vězňů zajímali zejména lékaři pracující v odbojových skupinách. Po vzniku České národní rady jako vrcholného orgánu českého domácího odboje je v jejím rámci připravována i lékařská pomoc vězňům Malé pevnosti. Její organizací byl pověřen epidemiolog Státního zdravotního ústavu v Praze MUDr. Karel Raška. 2. května 1945, tedy v den, kdy z rozkazu vedoucí úřadovny gestapa v Praze bylo v Malé pevnosti zastřeleno ještě 52 vězňů (více viz Zpravodaj 2/2010), kteří se z jejího pohledu neměli v žádném případě dožít osvobození, dorazil Raška společně s dalšími kolegy k její bráně s cílem přesvědčit velitelství věznice o nutnosti lékařského zásahu zvenčí. Dle indicií, které měl k dispozici, totiž vše nasvědčovalo tomu, že se věznicí šíří nákaza skvrnitým tyfem. To se mu nakonec po dvoudenním vyjednávání podařilo a od 4. května začal v Policejní věznici Terezín v Malé pevnosti pracovat zdravotnický tým České pomocné akce z Prahy, ke kterému se záhy připojila skupina zdravotníků z Roudnice nad Labem. Zahájili tím několikatýdenní boj s epidemií skvrnitého tyfu, která si vyžádala ještě mnoho životů.

Ze slavnostního zasedání lékařů a zdravotního personálu ČPA v Terezíně, červen 1945, FAPT 7627_3_3

Když 5. května 1945 poslední příslušníci SS a dozorčího personálu opustili terezínskou Malou pevnost i ghetto, pro mnoho z přítomných vězňů to ještě bohužel neznamenalo konec všeho utrpení. 8. května 1945 dorazily do Terezína sovětské jednotky táhnoucí na Prahu, ovšem nebyly to první vojenské útvary, které jím po odchodu nacistické správy ghetta a věznice gestapa projížděly. Těmi byly oddíly německé branné moci, jež ustupovaly právě před Rudou armádou. Pro vězně, které od příjezdu osvoboditelů dělily řádově pouhé hodiny, znamenaly jen další nebezpečí a ohrožení života. Jedna projíždějící kolona SS totiž například ostřelovala nemocnici ve Vrchlabských kasárnách a také došlo k zasažení jedné budovy ve městě v blízkosti četnických kasáren dělostřeleckým granátem. Rudoarmějci, včetně jejich lékařů, se do Terezína navrátili 10. května.

Hořící „jízdárna“ v pobočce KT Flossenbürg v Litoměřicích při likvidaci tyfové epidemie, květen 1945, FAPT 105_2

Hořící „jízdárna“ v pobočce KT Flossenbürg v Litoměřicích při likvidaci tyfové epidemie, květen 1945, FAPT 105_2

V závěru války směřovaly evakuační transporty též do pobočky koncentračního tábora Flossenbürg v nedalekých Litoměřicích. Posléze byl tábor ovšem, na rozdíl od Terezína, sám evakuován. V důsledku příjezdu mnoha nových vězňů se zde podobně jako v ghettu zhoršovaly životní podmínky a velice vzrostla úmrtnost. I z toho důvodu bylo zřízeno krematorium v provozu nedaleké cihelny: jedna z jejích budov byla přestavěna právě k tomuto účelu. Kromě mnoha litoměřických zahynulých vězňů v něm byla například zpopelněna i těla osob zastřelených 2. května 1945 během zmíněné poslední popravy v Malé pevnosti. V druhé polovině dubna 1945 byli židovští vězni převáděni do Terezína a někteří další vězni byli postupně odváděni na nádraží v Lovosicích, kde čekali několik dní ve strašných podmínkách na vypravení železničního transportu.  Na přelomu dubna a května pak byl připravován ještě další transport, který však nakonec neodjel.  Následně se udála věc v existenci nacistických koncentračních táborů naprosto neobvyklá. Vězňům bylo 6. května 1945 vydáno potvrzení o propuštění a byli převáděni po litoměřickém mostě přes Labe do prostoru Terezína. V táboře zůstalo jen cca 1200 nemocných vězňů, kteří byli po osvobození též ošetřováni personálem České pomocné akce a zdravotníky Rudé armády.

Šp

Malá pevnost v době první světové války

Dobová pohlednice Terezína z r. 1916, objekt kasáren v Malé pevnosti, FAPT  12004

Dobová pohlednice Terezína z r. 1916, objekt kasáren v Malé pevnosti, FAPT 12004

Již záhy po vzniku terezínského pevnostního areálu na konci 18. století začala jedna jeho část – Malá pevnost plnit funkci věznice. Asi nejznámější vězňové v období před vznikem Československé republiky v ní byli umístěni během první světové války. Jednalo se o několik členů skupiny Mladá Bosna, kteří provedli 28. června 1914 v bosenském Sarajevu atentát na následníka trůnů Království a zemí v Říšské radě zastoupených a Zemí svaté Štěpánské koruny uherské Františka Ferdinanda d’Este. V roce 2014 uběhlo právě 100 let od této události, která se stala záminkou k vyhlášení války Srbsku Rakousko-Uherskem.

V Terezíně byl od 5. prosince 1914 uvězněn samotný Gavrilo Princip, jenž na modenského vévodu osudné výstřely vypálil. Z důvodu své neplnoletosti však nebyl odsouzen k trestu smrti, ale k 20 letům těžkého žaláře. Principovo věznění v Malé pevnosti bylo velmi kruté. Byl umístěn v samovazbě a musel nosit okovy o váze 10 kg. Přes noc byl navíc připoután k stěně cely. Nesměl číst a psát, ani dostávat poštu. Nakonec onemocněl tuberkulózou kostí a po roce a půl věznění byl z Malé pevnosti přemístěn do vojenské nemocnice v městě Terezíně. Vzniku Československa a svého případného osvobození se ovšem nedožil, neboť zde zemřel v dubnu 1918. Společně s Principem dorazily ve stejný den do Malé pevnosti i další osoby, které se podílely na atentátu – Nedeljko Čabrinovič a Trifko Grabež. Ani oni nepřežili kruté podmínky vězení v Malé pevnosti: první zemřel v lednu 1916 a druhý v říjnu stejného roku. Všichni tři výše uvedení byli pohřbeni na terezínském městském hřbitově, a to tajně a jejich hroby nebyly nijak označeny. Kromě nich byli v Malé pevnosti umístěni ještě další jejich druhové zapojení do realizace atentátu: I. Kranjčevič (do září 1917), D. Stjepanovič (do září 1917) a L. Djukič (zemřel v březnu 1917 v ústavu pro choromyslné v Bohnicích).

Z hlediska osob vězněných v období 1914 -1918 v Malé pevnosti, jejichž činy se významně zapsaly do historie, je třeba vzpomenout také více než 500 účastníků rumburské vojenské vzpoury v květnu 1918, z nichž zde do konce války zůstalo asi 300.

Podmínky věznění byly v Malé pevnosti velice těžké, a to nejen pro výše uvedené osoby, ale i ostatní vězně. Jak se v souvislosti s válkou zhoršovala hospodářská situace habsburského mocnářství, ztěžoval se i život vězňů: zásobování potravinami bylo naprosto nedostatečné a chudá strava se odrazila i v nárůstu nemocnosti a úmrtnosti.

Kromě vězeňské funkce plnila Malá pevnost v době první světové války i roli jakéhosi internačního tábora pro rusofilské obyvatelstvo (jednalo se o celé rodiny) z oblasti Haliče, Bukoviny a Zakarpatska v počtu cca 1000 osob, které zde byly umístěny od podzimu 1914 do jara 1915. Režim internovaných byl samozřejmě mnohem volnější než režim regulérních vězňů. Obývali vyprázdněné konírny, skladiště, kasárny i některé hromadné vězeňské cely. V zimě 1914/1915 pro ně byla v Praze uspořádána velká sbírka šatstva a materiální podporu jim vyjadřovalo i obyvatelstvo Terezína a okolí.

V blízkosti Malé pevnosti byly též v době první světové války barákové zajatecké tábory, kde byli umístěni vojáci ruské, srbské, italské a rumunské armády. Stejně jako ve věznici, ani v těchto zařízeních nebyla stravovací a ubytovací situace uspokojivá. V důsledku těchto podmínek zde zahynulo více než 2000 zajatců, z toho skoro polovina mrtvých byli obyvatelé ruského impéria. Pohřbíváni byli na hřbitově založeném v Bohušovické kotlině.

Po vzniku Československé republiky v říjnu 1918 bylo přistoupeno k likvidaci zajateckých táborů. Malá pevnost však i nadále sloužila jako vojenská trestnice a věznice. Na základě svědectví též byly lokalizovány hroby Principa, Čabrinoviče a Grabeže na městském hřbitově. V roce 1920 byly jejich ostatky vyzvednuty a převezeny do Sarajeva a tam uloženy.

Šp

Osobnost lékaře Jana Levita a jeho spojení s terezínskými represivními zařízeními

V souvislosti s uvězněním Gavrila Principa v Malé pevnosti a jeho nemocí je nutno zmínit osobnost doktora Jana Levita.

Karel Vik: Operace dr. Levita, PT 9177, Památník Terezín, ©Milena Jeřábková, Jiřina Komárková

Karel Vik: Operace dr. Levita, PT 9177, Památník Terezín, ©Milena Jeřábková, Jiřina Komárková

Jan Levit se narodil v roce 1884 v Hořicích v Podkrkonoší. Svět medicíny důvěrně znal již od dětství, neboť jeho otec a dědeček byli v Hořicích váženými lékaři. Po promoci na Karlově univerzitě v Praze roku 1908 začal pracovat na pražské chirurgické klinice u významného učitele českých chirurgů, prof. Kukuly. Svou odbornost navíc prohluboval na cestách po Německu a Rakousku.

Sympatie Jana Levita k Jihoslovanům a zejména Srbům jej v době hrozící války mezi Srbskem a Tureckem zavedly v roce 1912 na Balkán, kde téměř dva roky působil jako válečný chirurg v Bělehradě a v Niši. Získané poznatky o nových způsobech léčení válečných zranění pak po návratu do Prahy předával svým kolegům a zúročil je rovněž za svého působení ve vojenské nemocnici v Kolíně, od roku 1916 pak i v posádkové nemocnici v Terezíně.

Za svého dvouletého pobytu v Terezíně v čase první světové války se MUDr. Jan Levit setkal s již zmíněným sarajevským atentátníkem Gavrilem Principem, který byl od dubna 1916 vzhledem ke svému těžkému onemocnění pacientem terezínské posádkové nemocnice. Zde jej Jan Levit několikrát operoval a soudě z lékařových poválečných vzpomínek, vznikl mezi oběma muži přátelský vztah, podporovaný patrně i Levitovou znalostí mateřské řeči pacienta. Až do Principovy smrti v roce 1918 projevoval lékař vůči svému pacientovi lidský přístup a riskoval tak vlastní postavení a bezpečí. Několikerá udání však nebyla nadřízenými orgány nikdy vyslyšena.

Na podzim 1918 byl Levit přeložen do pardubické záložní nemocnice, následujícího roku se přesunul do Prahy a praxi chirurga vykonával v několika nemocničních zařízeních. Roku 1924 se habilitoval pro obor chirurgie na lékařské fakultě Univerzity Karlovy, v roce 1928 byl jmenován mimořádným profesorem a roku 1931 se stal přednostou chirurgického oddělení městské nemocnice Na Bulovce.

Karel Vik: Z vojenské nemocnice IV, PT 9174 avs, Památník Terezín, ©Milena Jeřábková, Jiřina Komárková

Karel Vik: Z vojenské nemocnice IV, PT 9174 avs, Památník Terezín, ©Milena Jeřábková, Jiřina Komárková

V té době už byl uznáván nejen jako chirurg, ale také jako účastník odborných lékařských sjezdů a autor mnoha vědeckých publikací. Jeho práce se zabývaly především vojenskou a válečnou chirurgií, moderními problémy obecné i speciální chirurgie, průkopnické jsou jeho příspěvky k české plastické chirurgii. Dostalo se mu též mnoha ocenění.

Roku 1939, krátce po vzniku protektorátu, musel respektovaný lékař opustit své pracoviště Na Bulovce. Důvodem byl Levitův židovský původ, ačkoliv byl věřícím, až bigotním, katolíkem. Stupňující se protižidovská opatření zavedená nacisty na území Čech a Moravy, plně postihla i svobodného a bezdětného Levita, který byl 20. června 1942 transportem AAc transportován do terezínského ghetta.

Svůj druhý pobyt v Terezíně snášel Jan Levit velmi těžce – trpěl nedostatkem soukromí, sužovaly ho tělesné neduhy včetně cukrovky, poměrům v táboře se nedokázal přizpůsobit. Strádající lékař časem získal statut prominentního vězně, čímž se jeho život poněkud ulehčil. Byl navíc jmenován konsiliářem nemocnice, avšak práce na chirurgickém oddělení se účastnil už jen výjimečně. Po téměř dvou a půl letech strávených v ghettu byl profesor Jan Levit deportován 12. října 1944 do Osvětimi, kde jeho stopy končí.

Šm

 

Rumburská vzpoura a Malá pevnost Terezín

František Noha, FAPT 2976

František Noha, FAPT 2976

V posledním roce 1. světové války docházelo v zázemí rakousko-uherského mocnářství k čím dál častějším projevům odporu a nesouhlasu s dalším pokračováním válečného konfliktu. Nejen přání ukončit příliš dlouho trvající vojenský střet, ale také hladovění, nevyplácení žoldu, špatné zacházení a odepírání dovolené vojákům se stalo podnětem vzpoury 3. setniny 7. střeleckého pluku v Rumburku.

Do čela rumburských povstalců tvořených především českými navrátilci z dřívějšího ruského zajetí se na jaře 1918 postavil František Noha. Se záměrem vyvolat revoluci, a to i ve spojení s civilním obyvatelstvem a dalšími vojenskými jednotkami v celých Čechách, se vydali vzbouřenci směrem k České Lípě. Po dílčích úspěších zde narazili na přesilu vojenských a četnických oddílů loajálních k rakousko-uherské armádě. Účastníci vzpoury, kterých mohlo být mezi 1000-1200, byli poraženi a z větší části zajati.

Stanný soud v Rumburku odsoudil hlavní vůdce povstání Františka Nohu, Stanislava Vodičku a Václava Kováře k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán v ranních hodinách 29. května 1918 na prostranství za rumburským hřbitovem. Další soud, tentokrát v Novém Boru, původně odsoudil k trestu smrti 21 obžalovaných. U čtrnácti z nich byl ale rozsudek dodatečně přehodnocen a pozměněn na mnohaletý těžký žalář v rozmezí 5-10 let v Malé pevnosti v Terezíně.

Osud zbylé většiny zajištěných účastníků vzpoury byl zpečetěn jejich následným eskortováním do Malé pevnosti. Jednalo se zhruba o 560 uvězněných vojáků, z nichž bylo pět okamžitě odsouzeno k těžkému žaláři v rozmezí od 6-9 let, dalších 150 nováčků bylo z Terezína odesláno na frontu a část pak na plzeňské Bory. Zbylých asi 300 vojáků mělo být postaveno před divizní soud, jehož hlavní líčení bylo stanoveno na 28. října 1918!

Životní podmínky vězněných v Malé pevnosti byly doslova nelidské, o čemž ostatně vypovídá vzpomínka přímého účastníka vzpoury Františka Bati: „Také v pevnosti to bylo hrozné. Dostali jsme se do kobky – asi 30 nebo 20 lidí do jedné. Začátek byl nejhorší. Ráno kapek černého kafe, ždíbek chleba, sušená zelenina, večer zas polévky. To byl hlad, to žádný neví, jaký jsme zažili hlad… Také jsme tam měli vši,… Zabíjeli jsme je, žádná desinfekce nebyla. Udělali jsme si komandanta, ten dával pozor, aby všichni vybírali vši, nikdo se neulejval. V čem nás zatkli, v tom jsme byli, kolena roztrhaná, veliké díry. Nic jsme nefasovali. Slamníky jsme měli se sekaninou, vypadaly už jako hadry. Jako polštářek jsem měl kus pytle a deku – špinavou a roztrhanou. V říjnu už byla zima.“

Vznik samostatného československého státu zapříčinil, že se hlavní přelíčení nekonalo a na místo toho byli 30. října 1918 účastníci rumburské vzpoury vyvedeni českými důstojníky z Malé pevnosti do nedalekých Bohušovic nad Ohří. Odtud se vrátili zpět do Terezína, kde se zmocnili skladiště zbraní a plnili zde nepřetržitou strážní službu po tři dny a noci, než byli vystřídáni dalšími jednotkami. Většina bývalých vzbouřenců se počátkem listopadu navrátila zpět do svých domovů.

Jakousi dohrou za Rumburskou vzpourou byl telegram z rakouského ministerstva zeměbrany, jenž byl poslední říjnový den doručen diviznímu soudu v Terezíně, s příkazem k propuštění vzbouřených vojáků z vazby a předložení návrhů na udělení milosti. K formálnímu prominutí trestů došlo následně nařízením Národního výboru z 5. 11. 1918.

Ha

Podzimní transporty 1944 z ghetta na Východ ve světle reakcí vězňů

Údaje v článku vychází z výstavy Památníku Terezín „O osudu člověka se rozhoduje proužkem papíru [...]“, která byla vytvořena při příležitosti 70. výročí poslední vlny transportů z terezínského ghetta do tábora Auschwitz-Birkenau na podzim 1944.

Aussenberg, A.: Stromy v Terezíně IV - Šance/ Trees in Terezin - Ramparts, PT 8578, ©Maureen McCarthy Koth, Deirdre McCarthy-King

Aussenberg, A.: Stromy v Terezíně IV – Šance/ Trees in Terezin – Ramparts, PT 8578, ©Maureen McCarthy Koth, Deirdre McCarthy-King

Terezínské ghetto v létě 1944

Události jara a léta 1944 (postup sovětských vojsk a invaze západních spojenců ve Francii) utvrdily nacisty v plánech na likvidaci terezínských vězňů. Okupanti si byli vědomi toho, že by se jim Židé věznění v ghettu mohli v mezním případě postavit na odpor. Právě tato obava byla signálem k plánování odstranění „českého živlu v Terezíně“. K zastření plánů nacistům výborně posloužila červnová návštěva delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně a pak zejména zpráva o inspekci sepsaná dr. Mauricem Rosselem. V ní bylo zmíněno, že Terezín je „konečným táborem“, ze kterého nejsou posílány transporty na Východ. Také srpnové Slovenské národní povstání potvrdilo nacistům nutnost „vyřešit“ bezpečnostní situaci v Terezíně, neboť povstalci na Slovensku osvobodili mnoho židovských pracovních táborů a získali bývalé vězně na svoji stranu. Samotná realizace záměru nacistů v Terezíně byla nakonec odsunuta až na konec září, neboť v ghettu ještě probíhalo v srpnu a v září natáčení propagandistického „dokumentárního filmu“.

Transporty v září a v říjnu 1944

Koncept transportu ´Et´ (23. 10. 1944) z Terezína do Osvětimi-Birkenau. Uvádí počty osob zařazených do transportu, dobrovolníků (F), „weisungů“ (W) a též těch, kteří byli vyřazeni na nádraží. A 10966-4v

Koncept transportu ´Et´ (23. 10. 1944) z Terezína do Osvětimi-Birkenau. Uvádí počty osob zařazených do transportu, dobrovolníků (F), „weisungů“ (W) a též těch, kteří byli vyřazeni na nádraží. A 10966-4v

Zpráva o chystaných transportech v září 1944 zasáhla celé ghetto. Všeobecně se věřilo, že transporty jedou opravdu na práci. Toto tvrzení SS o pracovním nasazení podporovalo též stanovení věkové hranice stejně tak jako sdělení pro Radu starších, že muži odvedení na práci budou požívat stejná privilegia jako jiné dřívější pracovní skupiny (ochrana nejbližších příbuzných před transporty apod.). Během jednoho měsíce bylo z terezínského ghetta do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau odvezeno 18 402 vězňů. Osvobození se dožilo necelých 10% z nich.

Lidé byli do transportů zařazováni na základě daných kritérií. Existovaly však ještě i další způsoby, jak být zapsán na transportní listinu:

´Freiwilig´ – dobrovolně do transportu se na podzim 1944 přihlásilo nejméně 1270 osob. Tito dobrovolníci a dobrovolnice odjížděli s přesvědčením, že se setkají se svými blízkými. Ovšem šance na setkání v táboře smrti byly mizivé.

Seznam dobrovolníků (F), transport ´Et´ z Terezína do Osvětimi-Birkenau, 23. října 1944. A 10966-5v

Zařazení do transportu z příkazu SS – ´Weisung´ přicházelo na Radu starších ghetta rozkazem z více míst – od velení SS v Terezíně, z pražské Ústředny pro židovské vystěhovalectví atd. Vězni se značkou „W“ byli chápáni jako nevhodní pro další pobyt v ghettu a měli být odesláni na Východ. V rámci transportu byli zařazování do prvních nebo posledních vagónů s dalšími vězni. Do osobního vagónu, který byl vyhrazen pro příslušníky ochranné policie doprovázející transport, byli umísťováni „W-prominenti“, kteří byli po příjezdu na místo okamžitě odvedeni k fyzické likvidaci. Weisung býval udělován též osobám, které se vyhnuly nástupu do předchozích transportů. Při podzimních transportech bylo tímto způsobem deportováno na 338 ´weisungů´ (osob).

Vyřazení z transportu – ´Ausgereiht´– mohlo potkat člověka potřebného pro ghetto, např. vzhledem k řemeslu, které ovládal. Pro tyto případy existovaly ochranné listiny – kartotéky se jmény takto důležitých osob. Byly známy podle svých barev jako tzv. „modrá rezerva“ (kontingent nezbytně nutných sil) a „bílá rezerva“(kontingent velmi důležitých pracovních sil). S postupem času a potřebou dalších osob k zařazení do transportu však začaly tyto ochranné listiny pozbývat platnosti.

3-6567-vyrazeni

Proužek papíru – vyřazen z transportu, A 6567

Naděje na oficiální vyřazení z transportu byly ovšem velmi malé. Jednou z možností, jak se transportu vyhnout, bylo nenastoupení do transportu. Vězni už měli zkušenosti z dřívějška; za nenastoupení do transportu byly vyhlašovány kolektivní drakonické tresty. Ani to však neodradilo vězně z podzimních transportů 1944 pokusit se jim vyhnout. K této snaze přispívaly údajně i nápisy ve vagonech, které se kyvadlově vracely z Osvětimi do Terezína pro nové vězně: „Wir kommen gleich nach Auschwitz an.“ („Přijedeme zanedlouho do Osvětimi.“) Zpravidla však byli nenastoupivší vězni chyceni a posláni na Východ následujícím transportem. Dle záznamů se takto podařilo hrozbě podzimních transportů uniknout a zachránit se 32 vězňům.

Podzimní transporty na stránkách deníku Pavla Weinera

Rodina Weinerových před rokem 1942, FAPT 8829

Obraz ghetta podzimu 1944 je zachycen v mnoha denících terezínských vězňů. Přibližme si tyto týdny pomocí zápisků v deníku, který si psal třináctiletý Pavel Weiner (1931-2010). Pavel byl do ghetta deportován v květnu 1942 i se svými rodiči a starším bratrem Hanušem (v deníku nazývaném Handa). Žil v chlapeckém heimu L 417 na ubikaci 7.

(Deníkové zápisky jsou zkráceny, ponechány jsou pasáže související s tematikou; do citací je zasahováno pouze pro lepší pochopitelnost krácených záznamů. Originál deníku je psán česky, ručně a sestává ze 7 částí. Je uložen v archivu USHMM ve Washingtonu a jeho kopie se nachází též v archivu Památníku Terezín.)

24. září 1944

„Probudí nás paní Mautnerová. První její slovo je: Víte již, že hranice stáří byla rozšířena na 16 – 55 let. Do mě jakoby střelí. Vzpomenu na tátu a na bráchu a na jejich odjezd. To mi nedá pokoje… Rychle běžím k tátovi, kterého naštěstí zastihnu u stolu. Podle jeho líčení je již s tím smířen, že pojedou. Musím těšit tátu tím, že pojedou všichni. Je to vlastně pravda. Koho potkáš, ten ti řekne, že je v tom… Snažím se tátu utěšit, ale nedaří se mi. Již se proslýchají různé nejasné zprávy. Jako že šlojska (místo evidence přicházejících a odcházejících transportů, pozn. redakce) bude v Hamburských kasárnách v ghettu. Bude svoláno 5 tisíc lidí. Transport bude rozdělen na dva po 2 a ½ tisících… …Nejvíce bude chráněna Spedice, jelikož ženy tuto práci nemohou konat. Na cestě do baráků mi říká táta, abych se k mámě dobře choval a nezlobil ji. Je mi smutno. .. Z celé Jugendfürsorge (oddělení péče o mládež, pozn. redakce) zůstanou jenom 4 lidi. Všichni Betreueři jedou, Franta (František Maier, *1922, vedoucí Pavlova domova, pozn. redakce) též. Celý program (tajná výuka v ghettu, pozn. redakce) zkrachne, jelikož Zwicker, Kohn a Eisinger jedou. Jsem úplně zničen. Vše se vyšinulo z normálních kolejí…“

25. září 1944

„Táta a Handa si stále myslí, že jejich zavazadla jsou tuze těžká a stále je přebalují. … Pořád si ještě neuvědomuji, co se děje. Na ulici vidím jen uplakané obličeje… Konečně přijde čas vstupu do šlojsky. Naši mají zavazadla velmi těžká. Já bych neunesl ani jedno…. Před šlojskou se tísní dav lidí. Naši si s námi dají několik pus, které se neobejdou bez slz a brzy zmizí ve vratech…“

Stránka z transportního seznamu transportu ´Au1´ vypraveného z Prahy 15. 5. 1942. Zachycuje členy rodiny Weinerových. Pavel s matkou jsou vyznačeni rámečkem – přežili válku v ghettu Terezín. Tatínek a syn Hans byli deportováni do Osvětimi transportem ´Ek´v říjnu 1944. A 7369

„Sice můžeme déle ležet, ale já vstávám a utíkám do šlojsky. Okolo všude stojí četníci a geťáci. Marně vzhlížím do okna. Naši se neobjevují. V davu lidí uvidím uplakanou mámu. …V ghettu to vypadá smutně bez mužů. Nemohu si pomyslit, že bych mohl žít několik měsíců bez táty a Handy. Jdu si pro oběd. Stále se dívám na židle, kde mají sedět Handa a táta. Bůh ví, kdy je uvidím…“

2. října 1944

„…Jdu si pro oběd a poledne strávím u mámy. Tu něco strašného. Hlas: (přicházející do baráků) Víte již, že zítra jede 1500 žen přináležejících k mužům, kteří odjeli v minulých transportech – jako blesk kdyby po nás sjel. Zprvu tomu nechci věřit. Ale je téměř jistota, že pojedeme…. Já osobně si z toho vůbec nic nedělám…. Jediná naděje, vlastně nevím, jak to mám pojmenovat, je, že máma pracuje v glimru (štěpení slídy, válečná produkce v Terezíně, pozn. redakce). Prý je tento chráněn. Každý však říká něco jiného, takže to ponechám osudu. .. S kluky se již bavím jako odborník při věcech transportních. Všichni kluci mě ubezpečují, že nepojedu. Jdu tedy k mámě. Máma je celá rozčílená. Má opravdovou starost, a to, že tu budeme muset nechat ¾ našeho celého majetku. Nyní záleží všechno na tom, co uneseme… Já ponesu ruksak, bettroli a kufřík s jídlem… Proslýchá se, že budeme moci mít také příruční zavazadlo. Uvidíme. Máma nalezne ruksak a jako divá začne u nás pakovat…. Dokonce se musím obléci jako do transportu…“

5. října 1944

„Dnes zase vynáší transport. … Od nás z pokoje to dostal: Gansalka, Gustl, Brenner a Seiner….“

8. října 1944

„Cítím, jak mě někdo probudil. Vidím, že je ještě noc. Slyším Manglův hlas: Vidíš, jsme v tom. .. Je mi opravdu líto, že Mangl jede. Mám smůlu, že můj nejlepší kamarád jede. O lidech, kteří jeli již dříve, jsou hrozné zprávy. Prý jsou v Birkenau a všechno jim bylo vzato a trpí bombardováním. Ani to raději neřeknu mámě. Celé dopoledne pak sedím u mámy a čtu si Malého Lorda, což je má nejmilejší zábava…. Stále ta samá písnička, transporty… Já jsem v takovém hrozném stavu, že nejsem ničeho schopen. Večer jdeme s mámou na procházku a přemýšlíme o událostech minulých dnů. Jdu pak ještě do šlojsky k Manglovi…“

10. října 1944

„… Dnes se opět vynáší transport. Jsem již úplně k tomu lhostejný…“

13. října 1944

„Na obzoru se jeví zítřejší transport. Takového rázu tady ještě nebyl. Je to tak: Všichni z administrativy …jdou k registraci a vesměs všichni pojedou. … Žádné zprávy od mého táty…“

14. října 1944

„Transport se ještě neroznesl, každý však ví, že je v tom… Tu přijdou první pozvánky: Bäumel a Eli jsou první oběti a hned následují: Götzlinger, Koko, Kopperl, Eckstein, Lappert. Je to strašné. Z celého domova zbyde 15 kluků. .. Na ulici je vidět samý pláč… Já sám se cítím jako poslední Mohykán, který zbyl po bouři. Nevím, co s námi zamýšlejí…“

15. října 1944

„…Odebírám se k mámě. Sednu si a čtu. Tu ke mně přijde máma, celá unavená a raduje se, že dobře vypadám. Je mi jí líto, že se tak nadře. Dopoledne jde do pekárny, odpoledne do Glimru. Když pomyslím na to, že mámu celý den neuvidím, je mi smutno a teskno…. Jdu se sklopenou hlavou prázdnými ulicemi. ..Vzpomínám na tátu a Handu a je mi do pláče. Vzpomínám na Mangla, na svého kamaráda, po kterém se mi tak stýská…nyní vidím pouze samou tmu a v té tmě se bělá jediný bod a to je má máma, a ještě někde v dálce něco svítí, to je můj táta a Handa a Mangl.“

18. října 1944

„Včera se vynášel transport…. Od nás to dostal: Petera, März, Springer a Pedro, který se z toho však dostal. Na heimu je nás pouze 11. Budí to dojem prázdnoty…“

___________________

„Tyto dny, které následují, jsou strašlivé, snad jedny z nejhorších v mém životě. Cítím se tak strašně sám, tak sám, že bych křičel… Vidím před sebou opět dnešní transport. Opět se bezděčně dívám, jak mi Beran ujíždí. Nyní jsem tedy sám, úplně sám. S Beranem jsme se bavili celé dny…“

21. a 22. října 1944

„Nastupuje transport a vůbec nevíme, co bude dál… Na domově je nás pouze 8…“

27. října. 1944

„… Ráno se probudím a vidím před sebou mámu. První slova jsou, že kluci, a to 4, jsou v transportu.“

28. října 1944

„Dnes tedy má býti ten slavný 28. říjen, který má býti oslavován a zatím je tak ošklivé, deštivé počasí a v Terezíně je vidět samý pláč a smutek. Transport odjíždí. Opět, jiskřička velkého plamene odjíždí. Kam? Nikdo neví.“

_____________________________________________

Pavel a jeho maminka přežili v terezínském ghettu. Táta Ludvík zahynul v Kauferingu, pobočném táboře KT Dachau, v prosinci 1944. Hanuš, bratr Pavla, o měsíc později, v lednu 1944.

Se

Literární a výtvarná soutěž Památníku Terezín
skola_banner

Archiv Zpravodaje

Projekty českých škol

Videotéka

Videotéka

Zpravodaj

Ediční tým: Naďa Seifertová, Ludmila Chládková, Jiří Kleker
Kontaktujte nás: newsletter@pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín na Facebooku