Historické články | Zpravodaj - Part 2

Historické články

Lisa Miková: její životní příběh

Lisa, 1924 – 1930. Soukromý archiv Lisy Mikové.

Lisa, 1924 – 1930. Soukromý archiv Lisy Mikové.

Lisa Miková se narodila roku 1922 do asimilované pražské židovské rodiny. Jak sama vypráví, přestože s matkou navštěvovala synagogu a doma slavili některé židovské svátky, v době Vánoc i tak zdobili vánoční stromek, stejně jako její kamarádi. Ve svém dětství necítila rozdíl mezi sebou a ostatními nežidovskými kamarády, což se však mělo v budoucnu radikálně změnit.

Lisin tatínek vybudoval v Praze vlastní obchodní podnik, kde mu vypomáhala maminka. Lisa prožila radostné a harmonické dětství. Naučila se několik jazyků včetně španělštiny. V době, kdy by pro ně bývalo bylo vycestování ještě možné, však otec ze země odejít nechtěl. V Praze se setkával se Židy přicházejícími ze Sudet a ti otce nabádali, aby z Československa odjeli: Musíte pryč, musíte pryč! Nesmíte tu zůstat! Ale můj otec byl přesvědčený Čech…řekl: U nás se nic takového nemůže stát,1 vzpomínala později Lisa.

Lisa s rodiči, 1940. Soukromý archiv Lisy Mikové.

Lisa s rodiči, 1940. Soukromý archiv Lisy Mikové.

Naděje na svobodu a útěk z Československa pak zpřetrhaly události, které následovaly po 15. březnu 1939. Toto datum znamenalo pro Lisu a její rodinu konec všem nadějím na svobodu. Hranice se uzavřely a stejně jako ostatní Židé v protektorátu i oni pocítili krutý dopad neustále přibývajících protižidovských opatření. Otec musel podnik odevzdat do rukou nacistů, kde se načas stal zaměstnancem nového majitele. Současně mu byl zakázán přístup k vlastním bankovním kontům. Chtěli jsme emigrovat, ale nikdo nás nechtěl,2 říká paní Miková.

Lisa, 1939. Soukromý archiv Lisy Mikové.

Lisa, 1939. Soukromý archiv Lisy Mikové.

Lisa byla deportována se svou rodinou do Terezína 31. ledna 1942 v den svých dvacátých narozenin. Díky svému výtvarnému nadání dostala práci v technické kanceláři jako kreslířka, kde se seznámila nejen s významnými terezínskými malíři, díky jejichž kresbám se nám zachovalo neocenitelné svědectví o pravé tváři terezínského života, ale především se svým budoucím manželem Františkem Mautnerem (po válce si změnil jméno na Mika), který zde pracoval jako inženýr. Do Terezína přijel vůbec prvním transportem Ak 1, tzv. Aufbaukomandem. V jeho rámci obdrželi tito muži některá privilegia a František věřil, že tak budou ochráněni před transporty. Aby ochránil i jemu milovanou Lisu, rozhodl se s ní oženit. Nechal si ji připsat na svou kartu jako manželku, a ona tak mohla nosit jeho příjmení.

Další privilegium umožnilo manželům bydlet spolu pohromadě v malém „kumbálku“, který František sám postavil v jednom ze střešních prostor jedné z budov. Svou svatbu Lisa oslavila ještě se svými rodiči a s tchýní. Z ušetřeného chleba jim pak blízcí „upekli“ svatební dort namazaný marmeládou. To byla jejich první svatba v Terezíně.

Lisa s manželem Františkem, 1945. Soukromý archiv Lisy Mikové.

Lisa s manželem Františkem, 1945. Soukromý archiv Lisy Mikové.

Jelikož v Terezíně přibývalo nenáboženských sňatků, stávala se tato situace pro nacisty nepřehlednou. Rozhodli proto, že se všechny civilní sňatky uzavřené v Terezíně musí do dvou měsíců znovu opakovat, a to na radnici před úředníkem židovské samosprávy a před dvěma svědky. V této době již Lisiny rodiče v Terezíně nebyli. V roce 1943 odjeli transportem do Polska a už je pak nikdy neviděla.

Když Lisa ještě pracovala v technické kanceláři, nevěděla, že se její manžel i s dalšími malíři podílí na odbojové činnosti. Ona sama na jeho žádost kreslila malé plány ghetta s různobarevně vyznačenými objekty. Manžel jí nechtěl prozradit, co mají tyto plány znamenat a její další setrvání v kreslírně začal považovat za nebezpečné. Lisa proto odešla pracovat do zemědělství. Později se dozvěděla, že plánky byly pašovány za hranice ghetta z důvodu případného povstání. Se svým manželem kromě jiného také pomohla zachránit kresby Bedřicha Fritty, jež jsou svědectvím o životních podmínkách v terezínském ghettu.

Židovská samospráva po čase vyzvala bezdětné manželské páry k adopci opuštěných terezínských dětí. Lisa se s manželem rozhodla adoptovat opuštěnou dvanáctiletou dívku Ruth Spier z německého Paderbornu, která toho času bydlela v dětském domově. Její otec byl Němec a matka Židovka. Když matka zemřela, otec poslal Ruth do sirotčince, odkud vedly její další kroky do terezínského ghetta. Po válce pak odjela Ruth za tetou do Velké Británie, kde ji kontaktoval její otec. Později se usadila v polské rodině v Izraeli. Paní Miková s ní udržuje kontakt až do současné doby.

Lisa, 1973. Soukromý archiv Lisy Mikové.

Lisa, 1973. Soukromý archiv Lisy Mikové.

Další události v Terezíně se pro Lisu vyvíjely podobně jako pro tisíce dalších vězňů a i ona se jednoho dne dozvěděla, že její manžel dostal předvolání do transportu. Láska k němu jí však zabránila uposlechnout naléhavého přání jejího otce, aby v Terezíně zůstala a v žádném případě se dobrovolně do transportů na Východ nehlásila. Když její manžel 28. září 1944 odjel, nacisté o několik dní později oznámili, že ženy těchto mužů se mohou do transportu dobrovolně přihlásit. Tvrdili, že muži pracují na stavbách a že jejich ženy dostanou práci v kuchyni, prádelně nebo budou moci také vykonávat lehčí stavební práce. Lisa se na základě této výzvy do tohoto transportu přihlásila a odjela do Osvětimi. Tam se však se svým mužem nikdy nesetkala. Po třech týdnech byla deportována do Freibergu, kde pracovala v továrně na výrobu křídel k letadlům. Po bombardování nedalekých Drážďan zůstala továrna zavřená a ženy byly po nějakém čase poslány do tábora ve Flossenbürgu. Na cestě podél hranic bývalého Československa strávily bez jídla a pití téměř dva týdny. Jak vzpomíná, jejich útrapy nakonec ukončil statečný čin přednosty stanice v Horní Bříze nedaleko Plzně. Nedovolil vlaku odjet a příslušníkovi SS tvrdil, že trať je rozbombardovaná a neprůjezdná.

Na svém postoji trval i ve chvíli, kdy na něj esesák mířil pistolí. Lisa se později dozvěděla o obavách tohoto muže, že když prý vlak nechá projet, dostanou se ženy do Flossenbürgu a tam je všechny postřílí. Transport nakonec odjel opačným směrem přes České Budějovice do koncentračního tábora Mauthausen. Ženy přijely ve velmi zuboženém stavu. Několik dní nejedly a nepily. Čeští vězni z Mauthausenu Lise a ostatním nosili chléb z vlastních zásob a vodu. Tím jim zachránili život. Sílu a naději všem dodávalo vědomí, že Američané jsou už blízko. Ostatní vězni je povzbuzovali a stále jim opakovali: Musíte vydržet, musíte vydržet.3 5. května byl Mauthausen Američany osvobozen. Vězni zde však zůstali ještě dva týdny, do té doby, než nabrali dost sil, aby byli schopni odjet domů.

V Praze se Lisa znovu setkala se svým manželem. Při vyřizování nových dokladů vycházeli úředníci z posledních informací před transportem do Terezína, kdy byli ještě oba dva svobodní. Oddací list z Terezína neměli. Úředníci jim proto řekli: je nám to strašně líto, ale jestli chcete, musíte se oddat znovu. Takže jsem se vdala potřetí,4 vzpomíná po válce paní Miková.

Lisa při besedě na semináři pro pedagogy „Jak vyučovat o holokaustu?“, 2016, foto: Jana Havlínová, Památník Terezín.

Lisa při besedě na semináři pro pedagogy „Jak vyučovat o holokaustu?“, 2016, foto: Jana Havlínová, Památník Terezín.

Většina členů její rodiny válku nepřežila. Ti, kteří přežili, zůstali po válce v Anglii. V prvních letech po osvobození Lisa dálkově vystudovala střední knihovnickou školu v Lipsku a celý život pak pracovala v knihkupectvích. Má jednoho syna Petra.

Do

——————————————-

[1] Transkript Miková, str. 2.
[2] http://www.ghetto-theresienstadt.info/pages/m/mikoval.htm
[3] Transkript Miková, str. 38
[4] Transkript Miková, str. 42.

„Sluníčko lágru“ – příběh Zdenky Nedvědové-Nejedlé

MÚ AAV, AAV ČR, f. Zdeněk Nejedlý, Sbírka fotografií, k. F3, inv. č. 133, maturitní fotografie Zdenky Nejedlé, červen 1927.

MÚ AAV, AAV ČR, f. Zdeněk Nejedlý, Sbírka fotografií, k. F3, inv. č. 133, maturitní fotografie Zdenky Nejedlé, červen 1927.

Za nelidskými podmínkami věznění v nacistických represivních zařízeních se běžné skrývaly nejen nedostatečná strava, pracovní vyčerpání, surové zacházení ze strany dozorčího personálu, ale i špatná, ba tristní hygienická a zdravotnická péče. Aby se jí však dostalo nemocným vězňům alespoň v minimální míře, doplňovali práci pověřeného úředního lékaře i četní doktoři, medici a sestry z řad samotných vězňů. Jejich nesnadným úkolem bylo v nastalých podmínkách, za nedostatku nejobyčejnějších léků, zdravotnického materiálu a zázemí, vytvořit alespoň zdánlivé podmínky pro samotnou léčbu. Mezi takové se zařadili i manželé Nedvědovi, kteří se svým lidským a profesionálním přístupem zapsali do vzpomínek mnoha spoluvězňů.

Zdenka Nejedlá, později Nedvědová, se narodila 20. srpna 1908. Navzdory humanistickým sklonům svého otce Zdeňka Nejedlého se rozhodla pro studium medicíny. Na lékařské fakultě se také seznámila se stejně starým Milošem Nedvědem, za něhož se nedlouho po složení poslední zkoušky na univerzitě provdala. Brzy do jejich láskou naplněného soužití přibyla i malá dcerka Hanička.

MÚ AAV, AAV ČR, f. Zdeněk Nejedlý, Miloš Nedvěd, k. 3, inv. č. 161, fotografie rodiny Nedvědových, nedatováno.

MÚ AAV, AAV ČR, f. Zdeněk Nejedlý, Miloš Nedvěd, k. 3, inv. č. 161, fotografie rodiny Nedvědových, nedatováno.

Zatímco se náklonnost Zdenky k malým pacientům projevila v jejím rozhodnutí otevřít si pediatrickou praxi, její manžel Miloš se mnohem raději, avšak se stejným zapálením, oddával studiu lékařské vědy a výzkumu. Brzy nato se z něj také stal uznávaný internista působící na přední propedeutické klinice. Oba, stejně jako jejich levicově orientovaní rodiče, se od mládí angažovali ve stranických aktivitách a organizacích komunistické strany.

Vyhrocená doba konce třicátých let nebyla nijak nakloněna jejich bezstarostnému rodinnému životu. Nedokázali se smířit s okupací zbytku českých zemí, a proto se již od počátku zapojili do ilegálního hnutí. V utajení svých pražských lékařských ordinací šířili ilegální tiskoviny a zvláště potraviny pro rodiny zatčených. O jejich aktivitách se však záhy dozvědělo pražské gestapo, které v dubnu 1942 zatklo Miloše a o pár dnů později i jeho matku a manželku. O malou Haničku se po zbytek války starala jejich blízká příbuzná Václava Pohanová.

MÚ AAV, AAV ČR, f. Zdeněk Nejedlý, Miloš Nedvěd, k. 1, inv. č. 46, korespondence Hany Nedvědové Miloši Nedvědovi, dopis z prosince 1943.

MÚ AAV, AAV ČR, f. Zdeněk Nejedlý, Miloš Nedvěd, k. 1, inv. č. 46, korespondence Hany Nedvědové Miloši Nedvědovi, dopis z prosince 1943.

Po půl roce stráveném ve věznici na Pankráci, byli všichni tři převezeni do policejní věznice v Terezíně, kde je opětovně rozdělili. Zatímco Marie a Zdenka Nedvědovy byly umístěny na třetím dvoře, Miloš se dostal na první dvůr. Jejich lékařské vzdělání je však prakticky okamžitě předurčilo k vykonávání zdejší zdravotnické služby, která skýtala řadu výhod. Kromě toho, že nemuseli zastávat fyzicky náročnou práci, jim také tyto svěřené funkce umožňovaly setkávat se během společných konzultací nad diagnostikou nemocných vězňů. Později však nalezli ještě další způsoby, byť letmých, setkávání. Jednou z možností bylo využívání sobotní návštěvy sprch na mužském dvoře. “V předsíni koupelny jsme se svlékly a potom se mělo jít rovně do sprch. Vpravo byly dveře, které vedly do mužské nemocniční marodky. Od těch dveří měli muži klíče. Já jsem obětovala koupání, a když byl vhodný okamžik, dveře se malounko pootevřely a já jsem mohla mluvit se svým mužem“[1], popisovala po válce Zdenka. Tyto maličkosti a zvláště péče o nemocné spoluvězně jim pomáhaly přečkat období v Terezíně. Svou práci, přestože zde pobyli jen necelých šest týdnů, vykonávali, jak o tom svědčí výpovědi řady spoluvězňů, zodpovědně a svědomitě. Petr Osvald po válce vzpomínal: „Při práci jsem si poranil prst a dostal jsem do něj otravu krve, Dr. Nedvěd mi ránu rozřízl a vyčistil, tím mi prst zachránil. Dr. Nedvěd měl na pevnosti autoritu; marodku řídil pečlivě, při ošetřování si oblékl dokonce bílý plášť.“[2]

PT, A 492/1, dopisnice Miloše Nedvěda Václavu Pohanovi z 1. 1. 1943.

PT, A 492/1, dopisnice Miloše Nedvěda Václavu Pohanovi z 1. 1. 1943.

Zanedlouho však přišla nečekaná zpráva o zařazení obou manželů do transportu do Osvětimi. Když dorazili v lednu 1943 do Birkenau, byli otřeseni podmínkami, které zde panovaly. Stejně tak jako v Terezíně, i tady působili oba manželé na marodkách a za nestandartních podmínek museli léčit nemocné spoluvězně. Milošovi se však tato práce stala osudnou, když se nakazil skvrnitým tyfem, v jehož důsledku v březnu 1943 nakonec zemřel. Nešťastná Zdenka se tuto smutnou zprávu dozvěděla až o měsíc později, kdy se její organismus postupně vzpamatovával z prodělané tyfové infekce. Půl rok strávený v Osvětimi jí vzal nejen manžela, ale i mnoho fyzických sil. Přesto nepřestala doufat, že se jí jednoho dne podaří s dcerou a rodiči opět shledat.

FA PT, 5340/3, fotografie Zdenky Nedvědové-Nejedlé pořízená při příjezdu do Auschwitz-Birkenau, 1943.

FA PT, 5340/3, fotografie Zdenky Nedvědové-Nejedlé pořízená při příjezdu do Auschwitz-Birkenau, 1943.

FA PT, 4335, fotografie pořízená po osvobození KT Ravensbrück. Zcela vlevo stojící Zdenka Nedvědová-Nejedlá, květen 1945.

FA PT, 4335, fotografie pořízená po osvobození KT Ravensbrück. Zcela vlevo stojící Zdenka Nedvědová-Nejedlá, květen 1945.

V polovině srpna 1943 se táborem začala šířit zpráva, že všechny tamní české vězeňkyně budou převezeny do koncentračního tábora Ravensbrück. Zdenka se tak záhy po příjezdu na nové místo opětovně starala o nemocné. Snažila se jim poskytnout nejen dostatečnou péči, ale také povzbuzení a víru v lepší zítřky. Díky této její povaze si ji velice rychle oblíbili a mezi ostatními spoluvězeňkyněmi si vysloužila přezdívku „sluníčko lágru“. Obětavě pomáhala jak nemocným ženám, tak i malým dětem, které se v táboře narodily.

S koncem války bylo rozhodnuto, že vězeňkyně z tábora budou vyslány na pochod smrti; zůstat směly jen nemocné ženy a ošetřující personál. Hlavním dějištěm se tak nyní stala táborová nemocnice v čele s neoficiální velitelkou Zdenkou Nedvědovou. Jen díky její rozhodnosti a společné vůli všech se podařilo v táboře nastolit pořádek do příchodu Rudé armády. Místo toho, aby po osvobození společně s propuštěnými tábor opustila, rozhodla se setrvat a pomoci zde vybudovat funkční nemocnici. Do Prahy odjela až jedním z posledních transportů na konci května 1945. Ihned po návratu do vlasti vyhledala svou dceru Haničku a také své rodiče, kteří se vrátili z emigrace.

MÚ AAV, AAV ČR, f. Zdeněk Nejedlý, Sbírka fotografií, k. F6, inv. č. 458, Zdena Nedvědová s dcerou Hanou, září 1945.

MÚ AAV, AAV ČR, f. Zdeněk Nejedlý, Sbírka fotografií, k. F6, inv. č. 458, Zdena Nedvědová s dcerou Hanou, září 1945.

Válečné zkušenosti vyvolaly ve Zdence potřebu se s minulostí vypořádat. Proto již brzy po skončení války vstoupila do Svazu osvobozených politických vězňů v Praze a neváhala před britským vojenským soudem podat svědectví o hrůzách páchaných v koncentračním táboře Ravensbrück.

Zdenka, poznamenána ztrátou muže, bratra a tchána, se však brzy vrátila ke své původní profesi a opět působila jako dětská lékařka v pražském Podolí. Otázkám zdravotní a výchovné péče se věnovala až do roku 1964, kdy odešla do důchodu.

Po válce se i nadále politicky angažovala v komunistické straně. Avšak poté, co veřejně odsoudila srpnovou okupaci v roce 1968, stranu opustila. Zemřela ve věku nedožitých devadesáti let, 14. června 1998.

Více o osudech Zdenky a Miloše Nedvědových se lze dočíst v Terezínských listech č. 43/2015.

Ha


[1] Památník Terezín, Sbírka vzpomínek, č. 1225 (Zdenka Nedvědová).

[2] Památník Terezín, Sbírka vzpomínek, č. 979 (Petr Osvald).

Terezínské ghetto a boj s hmyzem

Jo Spier: Dezinfekce (odhmyzování) budov, Terezín, 1943 – 1945; oficiální tvorba, Památník Terezín, PT 4343, © Peter E. Spier, Dr. Thomas Spier, Celine Spier Polak

Jo Spier: Dezinfekce (odhmyzování) budov, Terezín, 1943 – 1945; oficiální tvorba, Památník Terezín, PT 4343, © Peter E. Spier, Dr. Thomas Spier, Celine Spier Polak

Terezínské ghetto mělo být pro židovské vězně pouhou zastávkou před konečnou plánovanou likvidací nacisty na Východě. Přesto i v této „zastávce“ vznikly poměry, mající podíl na úmrtí tisíců deportovaných. Od počátku zde byly problémy spojené s umístěním a přežíváním obrovského množství lidí, nebylo možné jim zajistit dostatečnou výživu a především hygienu. Přítomné sužovaly vši, blechy, mouchy, štěnice. Až časem, díky úsilí samotných vězňů byli lidé na určitou dobu parazitů částečně zbaveni.

Již při vstupu do ghetta čekal na nově příchozí otřes; zděsili se zde špíny a spouště, jež tu zanechali vojáci wehrmachtu při vyklízení kasáren. Kasárna byla též prvním obydlím terezínských vězňů, teprve od poloviny roku 1942 byli umisťováni i do bloků civilních. Ubikace, postupně vybavované třípatrovými kavalci, byly s ohledem na obrovské početní stavy příchozích neustále přeplněné – v prosinci 1941 zde bylo 7350 osob, v červnu 1942 již 21 269 a v září 1942 počet dosahoval k 60 000 osob. Lidé spali namačkáni vedle sebe na úzkých postelích, což vytvářelo optimální podmínky k šíření nemocí a hmyzu.

Petr Kien: Ilustrace ke zprávě o zdravotním stavu, Terezín, 1942; oficiální tvorba, Památník Terezín, PT 10128

Petr Kien: Ilustrace ke zprávě o zdravotním stavu, Terezín, 1942; oficiální tvorba, Památník Terezín, PT 10128

Snaha o udržení čistoty a zamezení šíření epidemií byla zřejmá od samého počátku. Židovská samospráva činila vše pro pomoc svým lidem. Oddělení desinfekce, spadající do zdravotní péče, mělo postupem času až 300 pracovníků. Zapojeni byli i vedoucí ubikací a domů, kterým vznikla povinnost sledovat nutná opatření k šetření vodou nebo k udržování čistoty. V prvních týdnech existence ghetta začala ve Vrchlabských kasárnách fungovat též stanice k odhmyzování.

Velké problémy se zavšivením nastaly zejména v letních měsících roku 1942, kdy začaly přijíždět transporty převážně starých vězňů z Německa a Rakouska. Lidé po několikadenní cestě přijeli nemocní, špinaví a zavšivení (konkrétně v záznamu o rakouském transportu ze dne 21. 6. 1942 se uvádí, že všech tisíc lidí v něm bylo těžce zavšivených). To vše pak ohrozilo ostatní přítomné.

Dezinfekce a odvšivování

Výzva k účasti na odvšivení – tiskopis, A 1255

Ze vzniklé situace nebylo lehké najít východisko. Staré sprchové lázně ve Vrchlabských kasárnách kapacitně na odhmyzování nepostačovaly. V uzavřeném a přeplněném městě nešla vytvořit část čistá a nečistá. Odvšivení s neodvšivenými se neustále setkávali v práci, na ubikacích, ve frontách na příděly jídla apod. Zima 1942/1943 byla z tohoto hlediska velmi krutá, odvšivovací proces byl několikrát přerušen, někdy pro nedostatek personálu následkem transportů na Východ, jindy pro nedostatek pomocných látek.

V procesu odvšivování byla velice důležitá kontrola nově příchozích do ghetta. Nakažlivě nemocní byli odsouváni do izolačních místností nemocnic, zavšivení do odvšivovací stanice. 1. května 1943 byly ve starém pivovaře dány do provozu sprchové lázně, odvšivování mohlo být prováděno efektivněji.

Dalším důležitým článkem v boji proti hmyzu se staly prohlídky obydlí, pracovišť a dalších míst. Kontroly měly být prováděny opakovaně, v určitých intervalech. Podmínky na místech, kde bylo vyšetřování prováděno, byly velmi špatné. Místnosti byly tmavé, přeplněny dvou- až tříposchoďovými lůžky. Každé místečko bylo zaplněno šatstvem, prádlem, kufry, skříňkami apod. Často chyběly zásuvky pro reflektory lékařů, navíc svítidel byl nedostatek. Staří lidé schovávali teplé prádlo, kýlní pasy – z obavy, aby se jim při kontrole nic neztratilo. Nečistí utíkali nebo se schovávali, aby jejich stav nebyl zjištěn.

Předvolání k odvšivení pro Silvii Passer, srpen 1944, A 8434

Předvolání k odvšivení pro Silvii Passer, srpen 1944, A 8434

Kromě osob bylo odhmyzováno i šatstvo, zavazadla a lůžkoviny. Používala se k tomu pára, kysličník siřičitý, Ventox (vodojasná tekutina dodávaná v plechovkách), od února 1943 přicházely do ghetta zásilky kyanovodíkového přípravku Cyklon z Kolína. Některé věci byly odhmyzovány i v kufrech a bednách.

V případě zavšivení ubikací byly plynovány celé místnosti i s veškerými zavazadly, šatstvem, lůžky, atd. Tím odpadlo přenášení jednotlivých věcí do odvšivovacích stanic. Tzv. „čistící služba“ měla za úkol místnost vždy řádně vyčistit, dřevěné kavalce a jejich vložky se omyly důkladně lysolovou vodou. Pokoje byly plynovány výše zmíněnými chemickými prostředky. Ačkoliv obyvatelům plynovaných ubikací byly dávány pokyny, jak větrat a kdy se mohou nastěhovat zpět, došlo i k několika úmrtím následkem pobytu málo vyvětrané odvšivené místnosti.

Jo Spier: Karikatura králů infekčních nemocí, Terezín, 4.2.1944; Památník Terezín, PT 5212, © Peter E. Spier, Dr. Thomas Spier, Celine Spier Polak

Jo Spier: Karikatura králů infekčních nemocí, Terezín, 4.2.1944; Památník Terezín, PT 5212, © Peter E. Spier, Dr. Thomas Spier, Celine Spier Polak

Dotěrný hmyz byl problémem celého ghetta, všech věkových skupin. Články o chytání blech a jiné havěti se objevují v mládežnických i dětských časopisech, např. v dětském časopise Domov vyšel článek Nový druh sportu, řešící nekonečný noční boj člověka s bleší přesilou. V časopise Vedem nacházíme v rubrice Toulky Terezínem popis provozu Odvšivovací stanice. Blechy, vši a nesnáze s nimi spojené se staly vděčným námětem černého terezínského humoru. Většina vězňů získala časem v chytání blech ohromnou zručnost a naučila se ukončit jejich život mezi nehty dvou prstů. Manželky a přítelkyně chodily na ubikace svých mužů a pomáhaly jim chytat blechy na kavalcích. Ve snaze vyhnat dotěrný hmyz bývalo též zvykem a nutností v ubikacích větrat po ránu deky a polštáře.

Uspokojivá situace z roku 1944 byla v dubnu 1945 rázně ukončena přílivem evakuačních transportů. Lidé v těchto transportech byli k nepoznání změněni, na kost vyhublí, nemocní, špinaví, mnozí bez bot, neustále ohrožováni svými trýzniteli. Tito lidé zanesli do tábora znovu vši a navíc též epidemii tyfu, kterou paraziti roznášeli. Zejména při příchodu prvních evakuovaných byla neproveditelná účinná karanténní opatření, nebyli hned oddělení nemocní od zdravých. Velmi brzy vzplála v prostorách Terezína nová epidemie, navíc roznášená právě dotěrným hmyzem, epidemie tyfu.

————————-

Zdroj:
Terezín očima hygienika, vzpomínka J. Pacovského č. 760.
Bondyová Ruth: Život s hmyzem, in: TSD 2005, s.151 – 161

Chl, Se

Evelina Merová – její životní příběh

Evelina Merová, 1935, soukromý archiv Eveliny Merové

Evelina Merová, 1935, soukromý archiv Eveliny Merové

Evelina Merová se narodila 25. prosince 1930 do asimilované židovské rodiny Ilse a Emila Landových (otcovo původní příjmení znělo Löwy). Měla také o deset let starší nevlastní sestru Lízu. Landovi bydleli v moderním čtyřpokojovém bytě v Praze na Letné, a to až do roku 1939, kdy se odtud museli vystěhovat. Otec se vypracoval a vlastnil společnost, která zpracovávala koňské žíně. Eva, jak se jí zkráceně říkalo, chodila do české školy, cvičila v Sokole. Pocit bezpečí, ve kterém vyrůstala, začaly narušovat události roku 1938, kdy po zabrání Rakouska dorazili do Prahy, mezi jinými židovskými uprchlíky, také příbuzní Landových a v rodině se začalo mluvit o válce. Pronásledování židů přicházelo postupně formou různých nařízení a příkazů. První bolestnou ztrátu zažila Eva, když musela odevzdat svého kanárka Puňťu. Od léta 1940 již nesměla navštěvovat českou školu, ale tatínek ji včas zapsal do jediné pražské židovské školy. Po vyučování si děti často hrály na starém židovském hřbitově, nebo na jediném sportovišti, kam měli židé vstup povolen, na Hagiboru.

Eva s rodiči, Praha 1937, soukromý archiv Eveliny Merové

Eva s rodiči, Praha 1937, soukromý archiv Eveliny Merové

Ani Landovým se nevyhnuly transporty do Terezína, a tak se celá rodina musela 28. června 1942 dostavit na shromaždiště u Veletržního paláce v Praze a 2. července byla transportem AAl deportována do terezínského ghetta. V Terezíně bydlela Eva se stejně starými dívkami v kinderheimu (dětském domově) označeném L 410 v pokoji č. 28. „Když myslím na ty opravdu zlé roky války a holocaustu, v paměti se mi vždy vynoří světlý paprsek, jeden jasný bod – náš heim v ghettu, náš pokoj 28. V Terezíně jsem byla osmnáct měsíců. V životě dospělého to není moc. Ale v životě dítěte, kterému bylo sotva dvanáct, je to skoro věčnost. V Terezíně jsem byla vytržena ze svého dětství. Začala jsem být dospělá. Začala jsem přemýšlet. Do Terezína jsem přišla jako jedenáctiletá holčička, když jsem v prosinci ghetto v transportu do Osvětimi opouštěla, připadala jsem si skoro dospělá. Heim mi pomohl vydržet hodně těžkého. Tohle štěstí však mělo jen patnáct dívek z bezmála šedesáti, které tehdy na pokoji 28 bydlely.“ V tomto domově byla její učitelkou kreslení Friedl Dicker- Brandejsová, známá malířka, která v ghettu pracovala s dětmi.

Obrázek Sněhurky namalovala Eva v terezínském ghettu, Židovské muzeum v Praze, © Evelina Merová

Obrázek Sněhurky namalovala Eva v terezínském ghettu, Židovské muzeum v Praze, © Evelina Merová

„Dovolila nám pohrát si s barvami, popustit uzdu vlastní fantazii a intuici, opustit stereotypy – a v duchu na chvíli také hranice ghetta.“ V Terezíně musela mládež už od 14-ti let pracovat; Eva byla zařazena na práci v zahradnictví, kde se pěstovala zelenina a ovoce pro esesáckou kuchyni. Tato práce byla mezi vězni velice oblíbená, protože se tak dostali na čerstvý vzduch, a také si mohli, s trochou odvahy a štěstí, přilepšit k chudé terezínské stravě. V prosinci roku 1943 se Landovi ocitli v seznamu pro transport na Východ. Jejich neznámou cílovou stanicí byl vyhlazovací tábor v Auschwitz-Birkenau. Stejně jako v případě předchozího transportu ze září 1943, ani nyní vězni nemuseli projít selekcí a byli umístěni v tzv. terezínském rodinném táboře, pod označením B II b. V evidenci byla u vězňů z těchto transportů uvedena poznámka, že po šesti měsících karantény má následovat tzv. Sonderbehandlung, což byl krycí název pro vraždu, zplynování, které také u zářijového transportu v březnu 1944 proběhlo. Evu i její maminku v červenci 1944 zachránila před jistou smrtí selekce, při níž byly obě vybrány jako práceschopné a postupně prošly tábory Stutthof, Dörbeck a Guttau, kde musely kopat protitankové zákopy. Při této těžké práci Evina maminka umírá. Evě se rozpadly dřeváky z Osvětimi, omrzly jí nohy a nemohla chodit. Proto také nenastoupila do pochodu smrti a v lednu roku 1945 byla osvobozena sovětskou armádou v opuštěném táboře v Guttau.

Eva v roce 1948, soukromý archiv Eveliny Merové

Eva v roce 1948, soukromý archiv Eveliny Merové

V sovětském sanitním vlaku se seznámila s židovským lékařem Mojsejem Ionovičem Merem, který jí navrhl, že ji jako sirotka adoptuje. Eva po krátkém rozmýšlení souhlasila a novou životní etapu tak začala v Leningradě, v Sovětském svazu. O své minulosti nesměla mluvit a veškerou svou aktivitu zaměřila na studium. Po mnoha peripetiích nakonec vystudovala germanistiku. Do Československa se dostala teprve v 60. letech, a to na pozvání od autorů knihy Továrna na smrt Ericha Kulky a Oty Krause, kterým napsala o svém osudu. Setkala se zde také s dívkami, které znala z Terezína. Od té doby začala jezdit do své bývalé vlasti pravidelně téměř každý rok a v 90. letech se v Praze usadila natrvalo. Často však jezdí na návštěvy za svými dětmi a vnoučaty do Petrohradu a Frankfurtu nad Mohanem, ale i na besedy se studenty a dospělými, kterým tímto způsobem zprostředkovává svoje zážitky a zkušenosti se dvěma totalitními režimy.

Pa

Zdroje:

Brenner-Wonschicková, Hannelore: Děvčata z pokoje 28. Přátelství, naděje a přežití, Brno 2007, s. 17.
Merová, Evelina: Opožděné vzpomínky. Životopis, který se nevešel na jednu stranu, s. 41.

Dánští Židé v Terezíně

Potvrzení o transportním čísle pro Berta Kantera, vystavila židovská samospráva ghetta v Terezíně. A 10754V

Potvrzení o transportním čísle pro Berta Kantera, vystavila židovská samospráva ghetta v Terezíně. A 10754V

První transport dánských Židů v počtu 83 osob přijel do terezínského ghetta 5. října 1943. V průběhu dalších deseti dnů pak jejich počet 0 v terezínském ghettu stoupl na více než 450, až později dosáhl konečného počtu 466 osob.

Postavení Židů v Dánsku před druhou světovou válkou bylo charakteristické vysokou mírou jejich integrace do společnosti. Tamní početně relativně malou židovskou populaci postupně navyšovaly imigrační vlny evropských Židů, kteří v Dánsku hledali útočiště před šířící se nacistickou ideologií.

Po okupaci nacistickým Německem v dubnu 1940 si Dánsko udrželo vlastní vládu i armádu a vztahy s Německem udržovalo na diplomatické bázi. Navzdory značnému úsilí se okupantům další tři roky nepodařilo prosadit v zemi protižidovské zákonodárství, avšak po destabilizaci politických poměrů a abdikaci dánské vlády v druhé polovině r. 1943 se Židé ocitli v ohrožení. V této době však zplnomocněnec německého státu v Dánsku Werner Best uskutečnil komplikovanou dvojí hru. Jednak sám podněcoval k posouzení židovské otázky na území Dánska, na druhé straně však podniká kroky k ochraně místního židovského obyvatelstva. Využívá jednoho ze svých spolupracovníků, loďaře G. F. Duckwitze, k úmyslnému vyzrazení plánů o nadcházejícím zásahu proti Židům. Následné zatýkání tak překazila nacistům záchranná akce, do níž se zapojilo jednak množství obyvatel Dánska, jednak řada společenských organizací i veřejných institucí. Hromadným útěkem do neutrálního Švédska se zachránilo přibližně 7 000 osob židovského původu, necelých 500 však bylo v zemi zatčeno a poté deportováno do ghetta v Terezíně.

Přehled přednášek - vrchní rab. Dr. M. Friediger; Památník Terezín, Heřmanova sbírka, PT 3984, © Zuzana Dvořáková

Přehled přednášek – vrchní rab. Dr. M. Friediger; Památník Terezín, Heřmanova sbírka, PT 3984, © Zuzana Dvořáková

Na rozdíl od Židů deportovaných do Terezína z jiných zemí nebyl oděv dánských Židů v čase jejich příjezdu do ghetta označen Davidovou hvězdou. Dánští Židé byli ponižujících diskriminačních opatření, obvyklých v zemích pod nacistickou nadvládou, do značné míry ušetřeni i v mnoha dalších ohledech. Jejich adaptace na poměry terezínského ghetta byla tak o to náročnější. Žluté hvězdy s nápisem Jude včetně transportních čísel, kterými nacisté přidělovali všem internovaným jejich vězeňskou identitu, obdrželi Dánové až po příjezdu do Terezína. Jytte Borstein, v roce 1943 osmileté děvčátko, popsala po válce přijetí svého transportního čísla slovy: „…moje maminka mi vysvětlila, že si musím své transportní číslo zapamatovat. Měla bych být schopná ho říci okamžitě, jakmile se mě na něj kdokoli zeptá. Pak mi matka ostrým tónem, abych pochopila důležitost věci, vysvětlila, že i když mě třeba vzbudí uprostřed noci, musím si číslo vybavit a říci ho. Jinak by mě mohli Němci i zastřelit.”

Po překonání prvotního šoku z terezínských podmínek se většina dánských Židů zařadila do společnosti vězňů a od ostatních se nijak nápadně nelišila. Dánové vykonávali různé práce, dostávali nekvalitní terezínskou stravu, podobně jako jejich spoluvězni obývali hromadné ubikace apod. V jednom zásadním ohledu byl však život Dánů odlišný. Netýkala se jich největší hrozba, a sice transporty směřující z Terezína do vyhlazovacích táborů na Východě (až na jedinou výjimku). Toto privilegium zůstalo Dánům po celou dobu pobytu v Terezíně, jakožto výsledek vyjednávání Besta s Eichmannem v listopadu 1943.

Vzhledem k vyjmutí z transportů na Východ byla nepočetná skupina dánských Židů terezínskými spoluvězni vnímána jako do jisté míry prominentní. Tento dojem od první poloviny r. 1944 navíc umocnily balíčky potravin zasílané Dánům prostřednictvím Dánského červeného kříže. Dánští Židé tak získali nejen cenné potraviny, ale i příležitost směnit je za věci v ghettu nepostradatelné a vylepšit tak své životní poměry. Postavení dánských Židů v táboře v této souvislosti zhodnotil po válce profesor Emil Utitz, v čase své internace v Terezíně vedoucí centrální knihovny ghetta: „Byli to tedy „boháči“ a musí se s vděčností uznat, že se přátelsky dělili s ostatními a že jejich veselá a přívětivá povaha, jejich řádné smýšlení a těžko otřesitelný klid byly pravým dobrodiním.“ V Terezíně se Dánové zapojili do kulturní i přednáškové činnosti, vyhledávané byly např. přednášky rabína Maxe Friedigera.

Ubikace Dánů se ocitly též na trase, kterou 23. června 1944 při své inspekci prošla delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže. Před příjezdem delegátů byly příbytky Dánů zařizovány novým nábytkem, dosavadní stísněné ubikace upravovány na pokoje obývané jednou rodinou, okna vyzdobena květinami apod. Nově vytvořená iluze měla posloužit jako ukázka běžného ubytování v ghettu. Bývalý terezínský vězeň, Alex Eisenberg, k tomu ve své poválečné vzpomínce uvedl: “…Dánové se přestěhovali do zrenovovaných a nově vybavených domů, kde v každé místnosti byl jen malý počet obyvatel. Několik dnů před návštěvou delegace stojím v dílně, kde se vyráběly dřevěné nohy ke stolům a židlím, a myslím si: Komise přece musí ucítit, že nábytek je úplně nový, neboť ještě voní čerstvým borovicovým dřevem.“ Navzdory Eisenbergově předpokladu delegace připravený klam neprohlédla.

Oznámení pro Rubena Mosese o zařazení do skupiny osob, které odjedou z ghetta dne 13. 4. 1945. A 12408

Oznámení pro Rubena Mosese o zařazení do skupiny osob, které odjedou z ghetta dne 13. 4. 1945. A 12408

Po účasti na podvodném „divadle“, zinscenovaném v ghettu při příležitosti návštěvy delegace MVČK, byla část dánské komunity donucena asistovat také při natáčení propagandistického filmu. Dánský chlapec Salle Fischermann, v čase filmování čtrnáctiletý, doprovázel štáb a vypomáhal mu drobnými pracemi. Fischermann je zachycen na jedné z dochovaných sekvencí filmu, kdy byl při návštěvě obuvnických dílen vyzván, aby se zařadil mezi ostatní dělníky a napodoboval jejich činnost: „… já si sedl a dělal jsem to co druzí, trvalo to asi 3-4 minuty a pak bylo všem řečeno, ať odejdou. A jak všichni odcházejí, můžete si všimnout, že já jako jediný nemám zástěru. Musel jsem (v průběhu pořízení záběru, pozn. JŠ) odvrátit hlavu, protože mi to přišlo hrozně komické.“

Podíl dánských Židů na životě terezínské společnosti se po roce a půl završil. 13. dubna 1945 obdrželi všichni Dánové v Terezíně písemnou výzvu, aby si sbalili svá zavazadla a dostavili se do Mysliveckých kasáren. Lístky obsahovaly také informaci, že Dánové v nejbližší době opustí Terezín. Situaci v Mysliveckých kasárnách přiblížila po válce Rachel Berkowitz, tehdy šestnáctiletá: „Tu noc, kdy jsme v kasárnách čekali na bílé autobusy, kolovaly různé dohady a my všichni jsme byli příšerně nervózní a vystrašení. Jedna fáma byla horší než druhá.“ Obavy vězňů z dalšího klamavého triku nacistů se však ukázaly jako liché a celá skupina dánských Židů opustila Terezín 15. dubna. Jejich odjezd byl důsledkem úspěšného vyjednávání švédského diplomata, hraběte Folke Bernadotteho, toho času viceprezidenta Švédského červeného kříže, který u říšského vedení vymohl propuštění několika tisíc vězňů z nacistických koncentračních táborů.

Po opuštění Terezína cestovali osvobození dánští Židé zničeným Německem, ovšem svou severskou zemí jen projeli a pokračovali do neutrálního Švédska. Definitivní návrat domů jim byl umožněn až po kapitulaci Německa.


Úryvky vzpomínek bývalých dánských vězňů pocházejí z:

www.theresienstadt.dk

dokumentární film: “THERESIENSTADT – Danish Children in Nazi Captivity”

Úryvek vzpomínky dr. Emila Utitze pochází z:

UTITZ, Emil: Psychologie života v terezínském koncentračním táboře, Dělnické nakladatelství, Praha 1947, s. 50

Poslední měsíce terezínského ghetta, věznice gestapa a KT Litoměřice

Vězni na lavičkách na náměstí Terezína v době osvobození, FAPT 4588

Vězni na lavičkách na náměstí Terezína v době osvobození, FAPT 4588

Koncem  roku 1944 již mnoho lidí tušilo, že se blíží konec války. Bitvou v Ardenách překazily jednotky západních spojenců pokusy německé armády o zvrat na západní frontě a o několik týdnů později zahájila Rudá armáda na východní frontě mohutnou zimní ofenzivu. Ačkoliv vše směřovalo k definitivnímu pádu třetí říše, nikdo nedokázal přesně odhadnout, kdy konec přijde. Jak napsal britský historik Ian Kershaw ve své monografii s názvem Konec: Německo 1944-1945 (Brno, Jota 2013): „Po krachu ardenské ofenzivy nebylo pro další reálný optimismus a víru v dobrý konec války pro Německo žádné místo. Vyjma blouznivců, umíněně čekajících na zázračné zbraně či rozpad protihitlerovské koalice, Němci pochopili, že dny existence režimu budou brzy sečteny. Nikdo kolem Hitlera, který za všech okolností trval na pokračování v boji, ale s daným stavem nemohl či nechtěl nic udělat. A tak dodělávající režim sice ztěžka, přesto dál dýchal.“

Kylies, J.: Únava na cele 41, duben 1944, PT 2021

Kylies, J.: Únava na cele 41, duben 1944, PT 2021

První měsíce roku 1945 byly v terezínském ghettu ve znamení opatření a událostí, které mohou z pohledu pozorovatele neobeznámeného s jeho rolemi (shromažďovací/tranzitní, decimační, alibistická/propagandistická) vypadat velice protichůdně. Na jedné straně se jeho nacistické vedení podílelo na alibistických akcích: připomeňme únorový odjezd 1200 vězňů do Švýcarska, dubnový transport dánských vězňů zajišťovaný Švédským červeným křížem či dubnovou návštěvu druhé delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže, které předcházela opět zkrášlovací akce. Na straně druhé se zde uvažovalo o možné likvidaci vězňů v připravované plynové komoře, jež však nebyla zprovozněna, či v upravovaném prostoru části příkopů opevnění terezínské Hlavní pevnosti, který byl nazýván „kachní rybník“ (viz Zpravodaj 1/2010). Ani transporty do ghetta nebyly zastaveny. Přijížděli jimi nyní Židé ze smíšených manželství, kteří až doposud byli před deportacemi chráněni, a také osoby, které byly dle norimberských rasových zákonů nacisty vnímány jako židovští míšenci. Situace v ghettu se začala všeobecně ještě více zhoršovat příjezdy tzv. evakuačních transportů z likvidovaných koncentračních táborů. Počet vězněných se téměř zdvojnásobil, čímž byly vzneseny nové nároky na ubytovací, stravovací a zejména zdravotnické sféry ghetta. Vězni přijíždějící evakuačními transporty byli totiž ve špatném zdravotním stavu a nakaženi leckdy závažnými chorobami, například skvrnitým tyfem, které hrozily přerůst v epidemii. K tomu nakonec skutečně došlo. Boj s epidemií nejdříve sváděli židovští lékaři věznění v ghettu, později i členové České pomocné akce (ČPA) a zdravotníci Rudé armády. Katastrofální situaci nedokázal zvrátit ani fakt, že 2. května 1945 oficiálně převzal ghetto i Malou pevnost pod ochranu Mezinárodního výboru Červeného kříže delegát této organizace Paul Dunant.

Karikatura F. Luksche: Dr. Karel Raška, FAPT 7627_7_1

Karikatura F. Luksche: Dr. Karel Raška, FAPT 7627_7_1

Také v policejní věznici gestapa v terezínské Malé pevnosti byla v posledních měsících války situace velmi tragická. Stejně jako v ghettu, i zde se nacistické velitelství věznice zamýšlelo nad způsoby možné hromadné likvidace vězňů. Ovšem kvůli technickým překážkám bylo nakonec od těchto plánů upuštěno. Zdravotní stav vězňů se velice zhoršoval. Zprávy o této záležitosti se dostaly různými cestami do lékařských kruhů v nedaleké Roudnici nad Labem a také v Praze. Tam se o zdravotní situaci vězňů zajímali zejména lékaři pracující v odbojových skupinách. Po vzniku České národní rady jako vrcholného orgánu českého domácího odboje je v jejím rámci připravována i lékařská pomoc vězňům Malé pevnosti. Její organizací byl pověřen epidemiolog Státního zdravotního ústavu v Praze MUDr. Karel Raška. 2. května 1945, tedy v den, kdy z rozkazu vedoucí úřadovny gestapa v Praze bylo v Malé pevnosti zastřeleno ještě 52 vězňů (více viz Zpravodaj 2/2010), kteří se z jejího pohledu neměli v žádném případě dožít osvobození, dorazil Raška společně s dalšími kolegy k její bráně s cílem přesvědčit velitelství věznice o nutnosti lékařského zásahu zvenčí. Dle indicií, které měl k dispozici, totiž vše nasvědčovalo tomu, že se věznicí šíří nákaza skvrnitým tyfem. To se mu nakonec po dvoudenním vyjednávání podařilo a od 4. května začal v Policejní věznici Terezín v Malé pevnosti pracovat zdravotnický tým České pomocné akce z Prahy, ke kterému se záhy připojila skupina zdravotníků z Roudnice nad Labem. Zahájili tím několikatýdenní boj s epidemií skvrnitého tyfu, která si vyžádala ještě mnoho životů.

Ze slavnostního zasedání lékařů a zdravotního personálu ČPA v Terezíně, červen 1945, FAPT 7627_3_3

Když 5. května 1945 poslední příslušníci SS a dozorčího personálu opustili terezínskou Malou pevnost i ghetto, pro mnoho z přítomných vězňů to ještě bohužel neznamenalo konec všeho utrpení. 8. května 1945 dorazily do Terezína sovětské jednotky táhnoucí na Prahu, ovšem nebyly to první vojenské útvary, které jím po odchodu nacistické správy ghetta a věznice gestapa projížděly. Těmi byly oddíly německé branné moci, jež ustupovaly právě před Rudou armádou. Pro vězně, které od příjezdu osvoboditelů dělily řádově pouhé hodiny, znamenaly jen další nebezpečí a ohrožení života. Jedna projíždějící kolona SS totiž například ostřelovala nemocnici ve Vrchlabských kasárnách a také došlo k zasažení jedné budovy ve městě v blízkosti četnických kasáren dělostřeleckým granátem. Rudoarmějci, včetně jejich lékařů, se do Terezína navrátili 10. května.

Hořící „jízdárna“ v pobočce KT Flossenbürg v Litoměřicích při likvidaci tyfové epidemie, květen 1945, FAPT 105_2

Hořící „jízdárna“ v pobočce KT Flossenbürg v Litoměřicích při likvidaci tyfové epidemie, květen 1945, FAPT 105_2

V závěru války směřovaly evakuační transporty též do pobočky koncentračního tábora Flossenbürg v nedalekých Litoměřicích. Posléze byl tábor ovšem, na rozdíl od Terezína, sám evakuován. V důsledku příjezdu mnoha nových vězňů se zde podobně jako v ghettu zhoršovaly životní podmínky a velice vzrostla úmrtnost. I z toho důvodu bylo zřízeno krematorium v provozu nedaleké cihelny: jedna z jejích budov byla přestavěna právě k tomuto účelu. Kromě mnoha litoměřických zahynulých vězňů v něm byla například zpopelněna i těla osob zastřelených 2. května 1945 během zmíněné poslední popravy v Malé pevnosti. V druhé polovině dubna 1945 byli židovští vězni převáděni do Terezína a někteří další vězni byli postupně odváděni na nádraží v Lovosicích, kde čekali několik dní ve strašných podmínkách na vypravení železničního transportu.  Na přelomu dubna a května pak byl připravován ještě další transport, který však nakonec neodjel.  Následně se udála věc v existenci nacistických koncentračních táborů naprosto neobvyklá. Vězňům bylo 6. května 1945 vydáno potvrzení o propuštění a byli převáděni po litoměřickém mostě přes Labe do prostoru Terezína. V táboře zůstalo jen cca 1200 nemocných vězňů, kteří byli po osvobození též ošetřováni personálem České pomocné akce a zdravotníky Rudé armády.

Šp

Malá pevnost v době první světové války

Dobová pohlednice Terezína z r. 1916, objekt kasáren v Malé pevnosti, FAPT  12004

Dobová pohlednice Terezína z r. 1916, objekt kasáren v Malé pevnosti, FAPT 12004

Již záhy po vzniku terezínského pevnostního areálu na konci 18. století začala jedna jeho část – Malá pevnost plnit funkci věznice. Asi nejznámější vězňové v období před vznikem Československé republiky v ní byli umístěni během první světové války. Jednalo se o několik členů skupiny Mladá Bosna, kteří provedli 28. června 1914 v bosenském Sarajevu atentát na následníka trůnů Království a zemí v Říšské radě zastoupených a Zemí svaté Štěpánské koruny uherské Františka Ferdinanda d’Este. V roce 2014 uběhlo právě 100 let od této události, která se stala záminkou k vyhlášení války Srbsku Rakousko-Uherskem.

V Terezíně byl od 5. prosince 1914 uvězněn samotný Gavrilo Princip, jenž na modenského vévodu osudné výstřely vypálil. Z důvodu své neplnoletosti však nebyl odsouzen k trestu smrti, ale k 20 letům těžkého žaláře. Principovo věznění v Malé pevnosti bylo velmi kruté. Byl umístěn v samovazbě a musel nosit okovy o váze 10 kg. Přes noc byl navíc připoután k stěně cely. Nesměl číst a psát, ani dostávat poštu. Nakonec onemocněl tuberkulózou kostí a po roce a půl věznění byl z Malé pevnosti přemístěn do vojenské nemocnice v městě Terezíně. Vzniku Československa a svého případného osvobození se ovšem nedožil, neboť zde zemřel v dubnu 1918. Společně s Principem dorazily ve stejný den do Malé pevnosti i další osoby, které se podílely na atentátu – Nedeljko Čabrinovič a Trifko Grabež. Ani oni nepřežili kruté podmínky vězení v Malé pevnosti: první zemřel v lednu 1916 a druhý v říjnu stejného roku. Všichni tři výše uvedení byli pohřbeni na terezínském městském hřbitově, a to tajně a jejich hroby nebyly nijak označeny. Kromě nich byli v Malé pevnosti umístěni ještě další jejich druhové zapojení do realizace atentátu: I. Kranjčevič (do září 1917), D. Stjepanovič (do září 1917) a L. Djukič (zemřel v březnu 1917 v ústavu pro choromyslné v Bohnicích).

Z hlediska osob vězněných v období 1914 -1918 v Malé pevnosti, jejichž činy se významně zapsaly do historie, je třeba vzpomenout také více než 500 účastníků rumburské vojenské vzpoury v květnu 1918, z nichž zde do konce války zůstalo asi 300.

Podmínky věznění byly v Malé pevnosti velice těžké, a to nejen pro výše uvedené osoby, ale i ostatní vězně. Jak se v souvislosti s válkou zhoršovala hospodářská situace habsburského mocnářství, ztěžoval se i život vězňů: zásobování potravinami bylo naprosto nedostatečné a chudá strava se odrazila i v nárůstu nemocnosti a úmrtnosti.

Kromě vězeňské funkce plnila Malá pevnost v době první světové války i roli jakéhosi internačního tábora pro rusofilské obyvatelstvo (jednalo se o celé rodiny) z oblasti Haliče, Bukoviny a Zakarpatska v počtu cca 1000 osob, které zde byly umístěny od podzimu 1914 do jara 1915. Režim internovaných byl samozřejmě mnohem volnější než režim regulérních vězňů. Obývali vyprázdněné konírny, skladiště, kasárny i některé hromadné vězeňské cely. V zimě 1914/1915 pro ně byla v Praze uspořádána velká sbírka šatstva a materiální podporu jim vyjadřovalo i obyvatelstvo Terezína a okolí.

V blízkosti Malé pevnosti byly též v době první světové války barákové zajatecké tábory, kde byli umístěni vojáci ruské, srbské, italské a rumunské armády. Stejně jako ve věznici, ani v těchto zařízeních nebyla stravovací a ubytovací situace uspokojivá. V důsledku těchto podmínek zde zahynulo více než 2000 zajatců, z toho skoro polovina mrtvých byli obyvatelé ruského impéria. Pohřbíváni byli na hřbitově založeném v Bohušovické kotlině.

Po vzniku Československé republiky v říjnu 1918 bylo přistoupeno k likvidaci zajateckých táborů. Malá pevnost však i nadále sloužila jako vojenská trestnice a věznice. Na základě svědectví též byly lokalizovány hroby Principa, Čabrinoviče a Grabeže na městském hřbitově. V roce 1920 byly jejich ostatky vyzvednuty a převezeny do Sarajeva a tam uloženy.

Šp

Literární a výtvarná soutěž Památníku Terezín
skola_banner

Archiv Zpravodaje

Projekty českých škol

Videotéka

Videotéka

Zpravodaj

Ediční tým: Naďa Seifertová, Jiří Kleker
Kontaktujte nás: newsletter@pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín na Facebooku