Historické články

Dětské časopisy z terezínského ghetta

Obrázek na přebalu časopisu Rim-Rim

Obrázek na přebalu časopisu Rim-Rim_Rim

V několika předchozích číslech Zpravodaje Památníku Terezína jsme vám přiblížili již tři dětské časopisy, které v ghettu vznikly, a to časopis Vedem, Domov a Kamarád. Než v budoucnu přineseme podrobnější informace o dalších z nich (Bonaco, Hlas půdy Q 306, Noviny, Rim Rim Rim), chtěli bychom se pozastavit nad tím, co vlastně časopisy pro mládež v ghettu znamenaly, jakou sehrály úlohu v životech dětí. Hlavním společným rysem všech časopisů je, že byly součástí organizace života v dětských heimech. Zpravidla rozebíraly poměry v domovech, objevuje se zde chvála či kritika hygieny, udržování pořádku, kázně. Časopisy poukazují na činnost v domovech zveřejňováním výsledků nejrůznějších soutěží, vystoupení, sportovních utkání. Svoji roli sehrály také při prohlubování vzdělávání v ghettu, tvořily doplněk k tajnému vyučování. Můžeme zde najít článečky týkající se zajímavostí z oblasti techniky, portréty významných osobností vědy, umění i sportu. V některých časopisech se objevovaly i rozbory českých či světových literárních děl apod. Důležité je, že vytváření časopisů podněcovalo literární tvorbu dětí. Nacházíme zde poezii, příběhy klukovských part, líčení námořních, válečných a špionážních dobrodružství, chlapci i dívky psali povídky a malovali. Objevují se zde samozřejmě také vzpomínky na domov, rodinu, na různé příhody odehrávající se před deportací do ghetta. Zpravidla jsou optimisticky zaměřené, vyjadřují naději a přesvědčení, že válka brzy skončí. Velkou oblastí, kterou časopisy zpracovávaly, byl život v samotném ghettu. Setkávám e se zde s nejrůznějšími zajímavostmi ze všech oblastí života; zvláště v časopise Vedem mají významné místo reportáže z různých terezínských pracovišť. A tak, jak děti a mládež poznávaly terezínskou realitu, absurditu života v uzavřeném městě, jak se seznamovaly s tím, že různé věci v ghettu fungují zcela jinak než v normálním životě, objevuje se v časopisech i kritika zdejších poměrů – vyjadřovaná často humornou či satirickou podobou, často též ve verších. Objevují se tu aforismy, epigramy. S dětmi se na tvorbě časopisů mnohdy podíleli i jejich vedoucí a vychovatelé. Vyjadřovali se zde jak k denní problematice, tak i k otázkám obecnějším – kulturním, etickým, politickým. A byli to také oni, kdo humornou a vtipnou formou předkládali mladým čtenářům realitu všedního dne v ghettu. Jedním z nich byl i Josef Taussig, jehož epigramy byly na stránkách časopisu Vedem uvedeny takto: „Redakci časopisu „Vedem“ byl zaslán malý svazek satirických veršů připomínajících břitké epigramy Karla Havlíčka. Uveřejňujeme dnes několik a doufáme, že nám cenzura nevybílí tuto stránku.“ A zde malá ukázka: Šťastný otec „Sakra s těma transportama je teď pěknej švic! Ještě štěstí, že kluk dostal těžkej zápal plic.“ Láska ve šlojsce „Moje drahá, zlíbal bych Tě od hlavy až k patě – jenomže máš dvoje šaty a patery gatě.“ Kritice neuniklo ani „divadlo“ přichystané pro návštěvu MVČK v červnu 1944. V časopise Bonaco jej dívka, podepisující se jako Sojka, charakterizovala takto: „Verschönerungsaktion přeloženo do češtiny znamená starý, ztrouchnivělý stůl, plný zplesnivělých, zhnisaných odpadků jídla, pokrytých krajkovinou.“ Kritické texty, aforismy a epigramy pomáhaly dětem trochu lépe vstřebávat a snášet nelehkou životní situaci, ve které se se svými rodiči a příbuznými ocitly. Výrazným rysem dětských časopisů byla také solidarita, kterou si v nich vyjadřovaly, a to zejména v souvislosti s transporty na Východ. Mladí autoři neměli naštěstí ponětí o jejich skutečné hrůze. Výmluvná je například skutečnost, že redakce Rim Rim Rim vydala pro deportované v květnu 1944 zvláštní číslo časopisu a v něm jim prozradila stručné dokončení dobrodružných příběhů, vycházejících v té době na pokračování… Jinou formou solidarity podle časopisu Bonaco bylo zřízení fondu pro nemocné dívky v domově XI. Tyto dívky byly odkázány jen na hubené příděly. Do fondu přispívaly ty šťastnější, které dostávaly nějaké příděly zvenčí. Tak například v první polovině roku 1944 připravil tento fond 17 takovýchto pomocných balíčků. V časopisech se často objevovala i tematika starých lidí, jejich zoufalé ubytovací podmínky, nemoci, hlad nemohly ujít pozornosti mladých autorů. Časopisy přispívaly k tříbení ducha chlapců a dívek, zvyšovaly jejich kulturnost, pěstovaly kritický i sebekritický pohled na své okolí i na sebe sama. Dětské časopisy se projevují a působí jako nedílná součást duchovního odporu v ghettu a neoddělitelně patří k terezínské kultuře. Díky tomu, že časopisy zůstaly po odjezdu jejich tvůrců v ghettu, nebyly zničeny a mohou podávat toto svědectví. Je to unikátní památka.

Se

 

Ošetřování nemocných v Malé pevnosti

Tento příspěvek navazuje na stejnojmenný článek zveřejněný ve Zpravodaji č. 1/2009, který obecně přiblížil zdravotní poměry v bývalé policejní věznici gestapa v Terezíně.

Zdravotní stav vězňů po celou dobu existence věznice neblaze ovlivňovaly špatné ubytovací, stravovací a těžké pracovní poměry, v jejichž důsledku se mezi vězni vyskytovala lehčí, ale také závažná onemocnění a zranění. K neutěšenému stavu významně přispívala i trvalá neochota velení věznice situaci smysluplně řešit.

Částečnou pomocí bylo v roce 1943 alespoň navýšení počtu lůžek na marodkách a vybavení ošetřovny základními lékařskými nástroji. Trvalou komplikací byl však nepřetržitý nárůst počtu vězňů, který od roku 1943 stále hrozivěji převyšoval kapacitu objektu Malé pevnosti až na její několikanásobné překročení v následujícím roce. Výsledkem bylo tragické zhoršení hygienických poměrů, přemnožení nebezpečného hmyzu, na hodnotě nadále ztrácela beztak již nekvalitní vězeňská strava. Na přeplněných celách se tak mezi jejich obyvateli snadněji šířily nejrůznější nemoci, přecházející mnohdy ve zhoubné epidemie.

Mezi nejzávažnější epidemiologická onemocnění patřila úplavice, která vězně postihla na sklonku roku 1944. Kvůli nerealizovaným protiepidemickým opatřením, navrhovaným policejním lékařem Benno Krönertem, úplavice zasáhla nejen mužské osazenstvo jednotlivých vězeňských dvorů, ale v počátku roku 1945 rovněž ženský úsek věznice. Ošetřující personál později odhadl počet obětí úplavice na jednu třetinu z původně nakažených.

Infikované vězně nebylo možné důkladně izolovat od ostatních, jen nejvážnější případy byly umísťovány do tehdy nově zřízené táborové nemocnice, tzv. krankenrevíru. Zdejších 60 paland však náporu nemocných zdaleka nestačilo, pacienti proto leželi i na slámě na zemi. Podmínky krankenrevíru navíc znemožňovaly důslednou péči, nemocné s různými diagnózami zdravotníci nemohli vzájemně izolovat a výjimečnými tak zdaleka nebyly případy, kdy se vyléčený, ale oslabený pacient okamžitě nakazil nemocí jinou. Velitel věznice Jöckel v této situaci nepovolil převoz nejvíce ohrožených pacientů k ošetření do Litoměřic a v hrozných podmínkách táborové nemocnice tak zemřely stovky lidí.

Krátce po zdolání úplavice se mezi vězni zejména IV. dvora začaly v březnu 1945 objevovat příznaky nového, horečnatého onemocnění. Chorobu, končící povětšinou smrtí, lékaři bez laboratorních zkoušek dlouho nedokázali jasně identifikovat. Jednalo se o vysoce nebezpečný skvrnitý tyfus, jenž do věznice zavlekli vězni IV. dvora, docházející každodenně na práci do litoměřické továrny Richard. Situaci ještě vyhrotil příliv nesmírně zubožených a nakažených lidí z evakuačních transportů, které do Terezína proudily z koncentračních táborů likvidovaných před postupující frontou. Vedle skvrnitého tyfu nadto vězeňští lékaři bojovali i s tyfem břišním. Vzhledem k totálnímu nedostatku léků a katastrofálním poměrům panujícím ve věznici tu v posledním měsíci války tyfová epidemie propukla naplno.

Přes obětavost lékařů se mnoha nemocným stala osudnou trvající nevůle velení SS na alarmující stav účinně reagovat. Heinrich Jöckel ignoroval návrhy lékařů-vězňů včetně MUDr. Krönerta, týkající se mj. důsledné karantény nemocných, snížení celkového stavu vězňů a zrušení venkovních pracovních komand. Teprve na konci dubna, kdy již nebylo možné pro vysokou nemocnost pracovní skupiny v požadovaném počtu sestavit, byla práce mimo Malou pevnost zastavena. Následně pak, 30. dubna, nechal Jöckel na Krönertovo doporučení, vyvolané neudržitelnými poměry na IV. dvoře, celý areál uzavřít a přibližně 3 000 mužů zcela izolovat od ostatních prostor věznice. K otevření IV. dvora došlo až 4. května, v den, kdy byla do Malé pevnosti po předchozích zdlouhavých vyjednáváních konečně vpuštěna zdravotnická kolona České pomocné akce.

Do likvidace tyfové nákazy se po příchodu Rudé armády do Terezína 8. května ihned zapojili rovněž zdravotníci z jejích řad. Osud bývalých vězňů nebyl lhostejný ani civilistům z okolních obcí, kteří se snažili nejrůznější formou pomáhat. Pomoc se přitom neomezovala pouze na nemocné z Malé pevnosti, ale i bývalého ghetta, jehož obyvatelé se nacházeli v podobně neutěšeném stavu. Podrobnější informace o poválečné situaci viz Zpravodaj č. 1/2005.

Svému prvořadému úkolu, totiž zamezení šíření tyfové epidemie a jiných nemocí mimo oblast Terezína, se zdravotníkům podařilo dostát. Jak dokazují data úmrtí na náhrobcích Národního hřbitova před Malou pevností, nemohli již ale zabránit smrti mnoha těžce nemocných v prvních týdnech po osvobození.

Šm

Literární a výtvarná soutěž Památníku Terezín
skola_banner

Archiv Zpravodaje

Projekty českých škol

Videotéka

Videotéka

Zpravodaj

Ediční tým: Naďa Seifertová, Ludmila Chládková, Jiří Kleker
Kontaktujte nás: newsletter@pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín na Facebooku