Historické články

Ghetto Terezín před koncem války (pokračování ze Zpravodaje 1/2010)

Počátek jara 1945 zastihl ghetto opět při okrašlovací akci. Vše se znovu upravovalo, obnovovalo, jako před rokem (na jaře 1944). „Znovuzkrášlené“ město mělo být dokladem péče o staré židovské vězně. Zakládaly se zvláštní domovy starých s poměrně pohodlnějším umístěním. Zařizovaly se nové nemocniční pokoje, větší pozornost byla věnována i domovům dětí. Terezín měl zase hýřit kulturním životem. Rada starších, která měla dosud sídlo v Magdeburských kasárnách, dostala budovu bývalé městské spořitelny. Byla téměř přepychově zařízena – s koberci a telefony. Baráky na Jižním vrchu byly také zvelebeny, byly tam dovezeny postele, do oken pověšeny záclony. Na okna květiny…

Esesáci v této době také ničili stopy po tom, co se v ghettu stalo před 1. lednem 1945; do archivu musely být uloženy listiny, dokumenty, všechny písemnosti, kde byla zmínka o vězních, kteří byli z Terezína deportováni, a seznamy zemřelých v Terezíně. Později byl celý archiv odvezen na nákladních autech. To, jak bylo se spisy při nakládání zacházeno, svědčilo o tom, že budou zřejmě co nejdříve spáleny. Byly prohledávány také kanceláře a ubikace vězňů, hledal se jakýkoliv důležitý materiál, který by mohl být někde schován. Část dokumentů se ale přece jen podařilo uschovat.

Obřadní místnosti – květen 1945, FAPT 6763_6

Obřadní místnosti – květen 1945, FAPT 6763_6

Byl upravován hřbitov u krematoria. Byly zastaveny kremace a opět začali být mrtví pohřbíváni do země. Zakládání nových hrobů mělo začít tam, kde se v roce 1942 přestalo. Významným hostům chtěli nacisté takto ukázat, jak jsou židovské zvyky v ghettu respektovány. Krematorium bylo bohatě vyzdobeno květinami. Na dotaz o osudu uren, zničených na podzim 1944, se museli pracovníci krematoria naučit odpověď  – a to, že urny byly odvezeny na hřbitov do Prahy. Aby se to dalo i dokázat, bylo na pražský hřbitov  odvezeno asi 150 uren. „Přestávka“ ve spalování trvala od 18. března do 13. května 1945. Tehdy se zde opět začalo spalovat – tentokrát mrtví, kteří zemřeli na infekční nemoci po osvobození Terezína.

1.	Krematorium – květen 1945, FAPT 6763_1

Krematorium – květen 1945, FAPT 6763_1

Na začátku dubna 1945 přijely do Terezína čtyři nákladní vagony se zásilkami potravin Mezinárodního červeného kříže. Toto dotvrzuje i sdělení Židovské samosprávy z 4. 4. 1945, MT 67, kde se praví: „Dne 2. dubna 1945 přišel do Terezína dar Mezinárodního červeného kříže. Z tohoto daru dostane 5. 4. 1945 každý obyvatel Terezína 500 g cukru a 200 g rýže. Dále dostane každé dítě a mladiství do 16 let tabulku čokolády… , staří nad 65 let dostanou jedno žebro čokolády.“[1]

Před příjezdem samotné komise přijeli na kontrolu Günther a Eichmannův pobočník Möhs.  Prohlíželi si tábor, ubikace, rozmlouvali s vězni a vyptávali se jich, jak se jim daří. Staří vězňové však plakali a ptali se, co se stalo s jejich dětmi, které byly odtransportovány na Východ. Günther a Möhs byli v rozpacích, radili se s komandantem a nakonec vymysleli, že ubikace starých předvedou komisi prázdné – aby s nimi komise nemohla hovořit. Komisi bylo pak řečeno, že staří vězni odjeli na výlet. 6. dubna 1945 do Terezína dorazili komisaři: Paul Dunant, zástupce Mezinárodního červeného kříže, a další dva muži. Opět se stali svědky perfektně nacvičeného divadla. .. a pak odjeli.

Další významnou událostí, jež se odehrála v dubnu 1945, bylo ničení archivu RSHA. V krematoriu a na dvoře Sudetských kasáren byly v prázdné vodní nádrži spalovány dokumenty.

Vězeňské dílny byly zaměstnány „objednávkami“ esesáků. Ti narychlo žádali stěhovací bedny, šaty, boty a prádlo. Nechávali si opravovat batohy. Byla sestrojena pojízdná kuchyně, aby se esesáci mohli na útěku stravovat. Narychlo byly zřízeny dvě udírny, kde se udilo maso pro esesáky; byl vybíjen dobytek … Esesáci, hodnostáři RSHA a jejich rodiny balili kufry a čekali na odjezd. Jednoho dne pak přijela do Terezína opět transportní souprava, ale tentokrát ne pro vězně. Odjeli s ní esesáci kromě hlavních vedoucích a stráží. Oddělená část města, která byla vězňům nepřístupná, byla najednou prázdná.

V polovině dubna přijel do Terezína automobil s dánskou vlajkou. Bylo oznámeno, že 15. dubna odveze Švédský červený kříž dánské vězně. Ti se měli sbalit a připravit na cestu. Toho dne opravdu uvítal Terezín kolonu bílých autokarů, ze kterých vystoupili Švédové v bílých uniformách. Vězni měli sice zakázáno se k nim přibližovat, ale přesto to dělali a dostávali od Švédů cigarety. Navíc v autokarech byl puštěn nahlas rozhlas a hlásil do tábora zprávy. Dánští vězni se rozloučili a nastoupili do autokarů. Terezínští vězni si nemohli nevšimnout s jakou odměřeností se chovali Švédové k esesákům.

V této době již byla osvobozena řada táborů – Buchenwald, Bergen-Belsen… Od 20. dubna 1945 přicházely do Terezína evakuační transporty, denně i několik tisíc vězňů. Nově příchozí byli zpočátku umisťováni do Hamburských a Drážďanských kasáren. Když to však nestačilo, dávali je i do těch ubikací, kde prostě bylo ještě volné místo. Tito evakuovaní vězni s sebou do Terezína však přivezli smrtelné nebezpečí – epidemii tyfu. (O této etapě v historii terezínského ghetta jsme se zmiňovali ve Zpravodaji PT již dříve.) První květnové dny se nesly ve znamení pomoci smrtelně nemocným pacientům s tyfem. 2. 5. 1945 byly oba terezínské tábory převzaty kvůli počínající epidemii pod ochranu MČK. Kolem Terezína tehdy projížděly velké kolony ustupující německé armády. V té době již zavlály nad Terezínem československé vlajky. Ještě 5. května žádal velitel Rahm o to, aby tyto vlajky byly odstraněny, ale poté sám zmizel. 8. května 1945 projely Terezínem první sovětské tanky, které znamenaly svobodu pro zdejší vězně. 10. května 1945 převzala kontrolu nad terezínským táborem sovětská armáda a velitelem tábora se stal major Kuzmin. Situace v táboře byla v této době velmi složitá, v prvních mírových dnech opustilo tábor na 3000 vězňů. Do tábora si pro své protějšky přijížděli  manželé a manželky, rodiče hledali své děti. Epidemie skvrnitého tyfu se však stále rozrůstala, takže nakonec byla 14. 5. 1945 vyhlášena karanténa na 14 dní a nikdo se nesměl z tábora vzdálit. (Více o těchto a následujících událostech ve Zpravodajích 1 a 2/2005.)

Se



[1] Acta Theresiania, Praha 2003, sv. 1, s. 493, MT 67

Poslední poprava v Terezíně

V den dobytí Berlína sovětskými vojsky 2. května 1945, kdy byla porážka nacistického Německa již nezvratná, došlo v terezínské policejní věznici gestapa v Malé pevnosti k poslední a zároveň největší popravě v její historii. Šest dní před příchodem vojáků Rudé armády do Terezína zde z příkazu pražského gestapa přišlo o život 51 převážně mladých příslušníků levicových odbojových organizací.

Na úmrtí řady z nich měli svůj přímý podíl konfidenti spolupracující s německou tajnou státní policií, bez jejichž informací by gestapo jen obtížně pronikalo do tajů české rezistence a nabourávalo činnost odbojových skupin.  Konfidentskou síť začali okupanti intenzivně budovat zejména od roku 1942. Významné místo v ní zaujímal Jaroslav Fiala, o jehož činnost se zajímal i sám K. H. Frank. Za svou snahu získat pro sebe na konci války alibi byl Fiala zatčen a 2. 5. 1945 popraven v Malé pevnosti spolu s těmi, jejichž osud svou kolaborací mnohdy sám do jisté míry ovlivnil. Popravených tak bylo ve skutečnosti 52, Fialovo jméno však k antifašistům, o nichž pojednává tento článek, připočítat nelze.

Mnozí z 51 popravených byli více či méně aktivní v odboji již po několik let, do bezprostředního styku s okupačním potlačovacím aparátem se ale dostali až v průběhu léta a podzimu 1944, popř. na začátku posledního válečného roku. Charakteristickým rysem odboje v letech okupace byla tendence sjednocovat různé odbojové složky a podřídit je jednotnému vedení, které by koordinovalo veškerou činnost při konečném střetu s nepřítelem. Aktivní byla v této snaze rovněž ilegální KSČ, na niž byly mnohé oběti poslední terezínské popravy různým způsobem, ať už vědomě či nevědomě, napojené. Až do příchodu do Malé pevnosti a jejich soustředění na IV. dvoře se vzájemně většinou ani neznaly.

S blížícím se koncem války a postupem osvoboditelských armád se k českým zemím nebezpečně blížil i úmysl nacistů označovaný jako „plán spálené země“. Šlo o ničení důležitých hodnot, objektů a jejich zařízení včetně evakuace vězňů koncentračních táborů a káznic do oblastí více vzdálených od fronty. V souladu s tímto programem postupovala i řídící úřadovna gestapa v Praze, pod jejíž správu spadala policejní věznice v Terezíně. Z rozhodnutí K. H. Franka a špiček pražského gestapa byl vypracován seznam zvlášť nebezpečných vězňů, k jejichž jménům byla připsána poznámka XYZ. Tato zkratka znamenala likvidaci vytipovaných osob bez alespoň formálního soudního řízení, na které se nacistům na jaře 1945 již nedostávalo času. Frankova iniciativa v této věci ukazuje mj. na jeho bezohlednost a známou nenávist vůči všemu českému, protože Frank tímto rozkazem porušil příkaz šéfa berlínského Hlavního říšského bezpečnostního úřadu Ernsta Kaltenbrunnera. Ten, jak vyplývá z poválečných výpovědí nacistů, navštívil Terezín v druhé půli dubna 1945 a popravy dosud neodsouzených vězňů zakázal.

V osudný druhý květnový den přijeli do Malé pevnosti úředníci pražského gestapa se seznamem asi 70 vězňů s označením XYZ, kteří byli následně vyvoláváni z cel IV., popřípadě ženského dvora. Nikdo z nich přitom netušil, co je v následujících chvílích čeká, naopak věřili ve své propuštění na svobodu, neboť předchozí den opustila brány věznice skupina tuberkulózních vězňů. Teprve střelba, která se ozvala z prostoru popraviště, prozradila skutečný účel jejich výběru, a tak ze seznamu dosud nevybraní vězni na vyvolávání nezareagovali a schovali se mezi spoluvězni. Život si tak zachránilo přibližně dvacet osob.

O vlastním průběhu asi dvouhodinové exekuce, respektive vraždění bez soudního rozsudku, se nezachovalo příliš autentických údajů. Z 51popravených byly tři ženy, nejmladší z obětí bylo osmnáct let, nejstarší pak padesát sedm. Těla popravených byla zpopelněna v krematoriu litoměřického koncentračního tábora, popel je dnes uložen pod ústředním pylonem Národního hřbitova před Malou pevností. Tragiku jejich osudu podtrhuje fakt, že tři dny po jejich úmrtí opustili Terezín dozorci a strážní rota SS.

Šm

Ghetto Terezín – před koncem války

V květnu 2010 uplyne již 65 let od konce 2. světové války, od ukončení existence terezínského ghetta. V tomto článku bychom chtěli připomenout, co vše se odehrávalo v Terezíně v posledních měsících válečného konfliktu, v roce 1945.

Prostranství před plánovanou plynovou komorou; FAPT 1922

Prostranství před plánovanou plynovou komorou

Konec roku 1944 a posléze první měsíce roku 1945 se nesly ve znamení několika událostí. 23. 12. 1944 dorazil do Terezína transport z pracovního tábora v Seredi  na Slovensku; bylo jím sem dopraveno 416 slovenských Židů. Poté následovalo ještě dalších 1000 osob. Slovenští vězni byli novou skupinou mezi terezínskými vězni. Do dění v ghettu příliš nezasáhli, velký zvrat však způsobily informace, které měli. Slováci věděli, co se děje na Východě, jak je „řešena židovská otázka“, věděli o hromadném střílení, o plynových komorách, věděli, že za názvem „Birkenau bei Neu Berun“ se skrývá vyhlazovací tábor Osvětim II. Terezínští vězni nemohli uvěřit. Nechtěli uvěřit. Bylo to příliš kruté. Dokazovali příchozím, že jim deportovaní psali i z Birkenau, co však nevěděli, bylo, že lístky měly jiná data, než byl skutečný den, kdy byly napsány, a že je esesáci odesílali až po smrti vězňů.

V této době se ghetto pečlivě připravovalo také na 7 transportů, které z protektorátu přivezly Židy, kteří byli až do té chvíle chráněni před deportacemi, protože žili ve „smíšených manželstvích“. Do ghetta byly tehdy poslány i děti z těchto manželství. Na rozdíl od předchozích transportů tyto byly posílány do Terezína jako do pracovního tábora. Transporty nebyly při odjezdu podrobeny prohlídce. Vězňové si proto mohli s sebou vzít, co chtěli. Přivezli si peníze, cennosti, cigarety. Vše jim ale bylo odebráno po příjezdu do Terezína. Za tímto účelem vybudovali nacisté v Hraničářských kasárnách místnosti pro přijímání transportů – byla tam dělící zábradlí a prohlídkové stoly, byly zde také různé nápisy s výzvami k odložení věcí. Další vězni ze „smíšených manželství“ a „míšenci“ přijížděli do Terezína i z říše.

V únoru 1945 přišla komandantura se sdělením, že 1200 vězňů odjede do Švýcarska. Terezínští této zprávě příliš nevěřili, mysleli si, že je to další lež ze strany nacistů. Kritéria pro výběr byla dána, začala být roznášena předvolání do transportu. Bylo vybráno 3940 vězňů. Ti měli ihned říct, zda-li chtějí být do transportu zařazeni nebo ne. Přihlásilo se asi 1900 vězňů, ostatní komandantuře nedůvěřovali. Zdálo se jim podezřelé, že do transportu nesměli být zařazeni Dánové – nejvíce chráněná skupina vězňů. Nakonec bylo vybráno 1200 jmen. Tito vězni byli vyzváni, aby si s sebou vzali jen ruční zavazadlo a kufr. Pokud to neměli, dostali je ze skladiště. Přijela pro ně skutečná rychlíková souprava, ne obvyklé nákladní vagony. Příslušníci SS tentokrát dokonce úslužně pomáhali vězňům do vagonů. Po cestě na říšském území dostali vězni příkaz odstranit si z oděvů hvězdy. Na hranicích se Švýcarskem dostali vodu, holicí potřeby a líčidla, aby se mohli pěkně upravit. 6. února v pozdních večerních hodinách vjel vlak na švýcarské území, vězňové byli na svobodě. V Terezíně vězni prvnímu telegramu, že transport dorazil v pořádku, nevěřili. Až teprve, když dorazily lístky se švýcarskými známkami a když i na tajně poslouchaném zahraničním rozhlase hlásili zprávy o transportu – tehdy uvěřili. Ovšem další takovéto transporty již vypraveny nebyly.

Další, tajemstvím opředenou akcí a terezínskými vězni ostře sledovanou – byla stavba ´plynové komory´. Začátkem února 1945 si komandant SS Rahm a další příslušníci SS zevrubně prohlíželi opevnění, zejména ravelín XVIII. Poté sem byli přivedeni vězni – stavební odborníci – a začali zazdívat staré střílny, probourávat vchod a u stropu prorážet otvory pro větráky. Ve vězeňských dílnách byly vyráběny železné mříže do větráků a hermeticky uzavírající dveře se zavíráním zvenčí. Vězňům to bylo podezřelé a mluvilo se o tom, že se staví plynová komora..  Na začátku března si stavbu také osobně při své návštěvě ghetta prohlédl Adolf Eichmann. Krátce poté velitel tábora Rahm převzal klíče od skladu kyanovodíku. Vězňové si byli vědomi hrozícího nebezpečí. Požádali komandanturu o menší množství kyanovodíku pro odhmyzování. Přitom nenápadně vyměnili zámek a klíče od skladu. Jeden klíč tak zůstal vězňům. V případě hrozícího nebezpečí mělo být skladiště s kyanovodíkem vyhozeno do povětří.

V téže době vznikala ještě jedna záhadná stavba, a to v příkopu u ravelínu XV. Příkop, obehnaný na 3 stranách hradbami, byl přehrazován zdí, vysokou 5-6 metrů. Nahoře byla zeď opatřena skleněnými střepy.

"Kachní farma" v ravelinu XV

"Kachní farma" v ravelinu XV

Obě stavby byly pravděpodobně určeny k fyzické likvidaci terezínských vězňů. Ravelín XVIII mohl pojmout na 4000 lidí – tolik vězňů bylo na Malé pevnosti v policejní věznici gestapa – a také velitel H. Jöckel se o práci na komoře zajímal. Ohraničený prostor v ravelínu XV měl být zas pastí pro vězně z ghetta. Mohl pojmout asi 40 000 osob. Vězňové nahnaní do této pasti mohli být postříleni či zatopeni vodou. Rahm měl i pro druhou stavbu „vysvětlení“ – měla zde být založena kachní farma.

Židovský starší B. Murmelstein se na nátlak vězňů nakonec obrátil na velitele tábora Rahma s tím, že v táboře panuje nervozita díky oběma stavbám. Rahm tyto zvěsti odmítl tvrzením, že se jedná o sklad potravin a v druhém případě o drůbeží farmu s rybníkem.

Zatímco se německý prostor v Evropě očividně zmenšoval a válečná situace nutila nacisty k ústupkům, Terezína jakoby se události ve světě netýkaly. Připravoval se zde nový podvod pro mezinárodní komisi. (Další události jara 1945 přineseme ve Zpravodaji 2/2010.)

Se

Dětské časopisy z terezínského ghetta

Obrázek na přebalu časopisu Rim-Rim

Obrázek na přebalu časopisu Rim-Rim_Rim

V několika předchozích číslech Zpravodaje Památníku Terezína jsme vám přiblížili již tři dětské časopisy, které v ghettu vznikly, a to časopis Vedem, Domov a Kamarád. Než v budoucnu přineseme podrobnější informace o dalších z nich (Bonaco, Hlas půdy Q 306, Noviny, Rim Rim Rim), chtěli bychom se pozastavit nad tím, co vlastně časopisy pro mládež v ghettu znamenaly, jakou sehrály úlohu v životech dětí. Hlavním společným rysem všech časopisů je, že byly součástí organizace života v dětských heimech. Zpravidla rozebíraly poměry v domovech, objevuje se zde chvála či kritika hygieny, udržování pořádku, kázně. Časopisy poukazují na činnost v domovech zveřejňováním výsledků nejrůznějších soutěží, vystoupení, sportovních utkání. Svoji roli sehrály také při prohlubování vzdělávání v ghettu, tvořily doplněk k tajnému vyučování. Můžeme zde najít článečky týkající se zajímavostí z oblasti techniky, portréty významných osobností vědy, umění i sportu. V některých časopisech se objevovaly i rozbory českých či světových literárních děl apod. Důležité je, že vytváření časopisů podněcovalo literární tvorbu dětí. Nacházíme zde poezii, příběhy klukovských part, líčení námořních, válečných a špionážních dobrodružství, chlapci i dívky psali povídky a malovali. Objevují se zde samozřejmě také vzpomínky na domov, rodinu, na různé příhody odehrávající se před deportací do ghetta. Zpravidla jsou optimisticky zaměřené, vyjadřují naději a přesvědčení, že válka brzy skončí. Velkou oblastí, kterou časopisy zpracovávaly, byl život v samotném ghettu. Setkávám e se zde s nejrůznějšími zajímavostmi ze všech oblastí života; zvláště v časopise Vedem mají významné místo reportáže z různých terezínských pracovišť. A tak, jak děti a mládež poznávaly terezínskou realitu, absurditu života v uzavřeném městě, jak se seznamovaly s tím, že různé věci v ghettu fungují zcela jinak než v normálním životě, objevuje se v časopisech i kritika zdejších poměrů – vyjadřovaná často humornou či satirickou podobou, často též ve verších. Objevují se tu aforismy, epigramy. S dětmi se na tvorbě časopisů mnohdy podíleli i jejich vedoucí a vychovatelé. Vyjadřovali se zde jak k denní problematice, tak i k otázkám obecnějším – kulturním, etickým, politickým. A byli to také oni, kdo humornou a vtipnou formou předkládali mladým čtenářům realitu všedního dne v ghettu. Jedním z nich byl i Josef Taussig, jehož epigramy byly na stránkách časopisu Vedem uvedeny takto: „Redakci časopisu „Vedem“ byl zaslán malý svazek satirických veršů připomínajících břitké epigramy Karla Havlíčka. Uveřejňujeme dnes několik a doufáme, že nám cenzura nevybílí tuto stránku.“ A zde malá ukázka: Šťastný otec „Sakra s těma transportama je teď pěknej švic! Ještě štěstí, že kluk dostal těžkej zápal plic.“ Láska ve šlojsce „Moje drahá, zlíbal bych Tě od hlavy až k patě – jenomže máš dvoje šaty a patery gatě.“ Kritice neuniklo ani „divadlo“ přichystané pro návštěvu MVČK v červnu 1944. V časopise Bonaco jej dívka, podepisující se jako Sojka, charakterizovala takto: „Verschönerungsaktion přeloženo do češtiny znamená starý, ztrouchnivělý stůl, plný zplesnivělých, zhnisaných odpadků jídla, pokrytých krajkovinou.“ Kritické texty, aforismy a epigramy pomáhaly dětem trochu lépe vstřebávat a snášet nelehkou životní situaci, ve které se se svými rodiči a příbuznými ocitly. Výrazným rysem dětských časopisů byla také solidarita, kterou si v nich vyjadřovaly, a to zejména v souvislosti s transporty na Východ. Mladí autoři neměli naštěstí ponětí o jejich skutečné hrůze. Výmluvná je například skutečnost, že redakce Rim Rim Rim vydala pro deportované v květnu 1944 zvláštní číslo časopisu a v něm jim prozradila stručné dokončení dobrodružných příběhů, vycházejících v té době na pokračování… Jinou formou solidarity podle časopisu Bonaco bylo zřízení fondu pro nemocné dívky v domově XI. Tyto dívky byly odkázány jen na hubené příděly. Do fondu přispívaly ty šťastnější, které dostávaly nějaké příděly zvenčí. Tak například v první polovině roku 1944 připravil tento fond 17 takovýchto pomocných balíčků. V časopisech se často objevovala i tematika starých lidí, jejich zoufalé ubytovací podmínky, nemoci, hlad nemohly ujít pozornosti mladých autorů. Časopisy přispívaly k tříbení ducha chlapců a dívek, zvyšovaly jejich kulturnost, pěstovaly kritický i sebekritický pohled na své okolí i na sebe sama. Dětské časopisy se projevují a působí jako nedílná součást duchovního odporu v ghettu a neoddělitelně patří k terezínské kultuře. Díky tomu, že časopisy zůstaly po odjezdu jejich tvůrců v ghettu, nebyly zničeny a mohou podávat toto svědectví. Je to unikátní památka.

Se

 

Ošetřování nemocných v Malé pevnosti

Tento příspěvek navazuje na stejnojmenný článek zveřejněný ve Zpravodaji č. 1/2009, který obecně přiblížil zdravotní poměry v bývalé policejní věznici gestapa v Terezíně.

Zdravotní stav vězňů po celou dobu existence věznice neblaze ovlivňovaly špatné ubytovací, stravovací a těžké pracovní poměry, v jejichž důsledku se mezi vězni vyskytovala lehčí, ale také závažná onemocnění a zranění. K neutěšenému stavu významně přispívala i trvalá neochota velení věznice situaci smysluplně řešit.

Částečnou pomocí bylo v roce 1943 alespoň navýšení počtu lůžek na marodkách a vybavení ošetřovny základními lékařskými nástroji. Trvalou komplikací byl však nepřetržitý nárůst počtu vězňů, který od roku 1943 stále hrozivěji převyšoval kapacitu objektu Malé pevnosti až na její několikanásobné překročení v následujícím roce. Výsledkem bylo tragické zhoršení hygienických poměrů, přemnožení nebezpečného hmyzu, na hodnotě nadále ztrácela beztak již nekvalitní vězeňská strava. Na přeplněných celách se tak mezi jejich obyvateli snadněji šířily nejrůznější nemoci, přecházející mnohdy ve zhoubné epidemie.

Mezi nejzávažnější epidemiologická onemocnění patřila úplavice, která vězně postihla na sklonku roku 1944. Kvůli nerealizovaným protiepidemickým opatřením, navrhovaným policejním lékařem Benno Krönertem, úplavice zasáhla nejen mužské osazenstvo jednotlivých vězeňských dvorů, ale v počátku roku 1945 rovněž ženský úsek věznice. Ošetřující personál později odhadl počet obětí úplavice na jednu třetinu z původně nakažených.

Infikované vězně nebylo možné důkladně izolovat od ostatních, jen nejvážnější případy byly umísťovány do tehdy nově zřízené táborové nemocnice, tzv. krankenrevíru. Zdejších 60 paland však náporu nemocných zdaleka nestačilo, pacienti proto leželi i na slámě na zemi. Podmínky krankenrevíru navíc znemožňovaly důslednou péči, nemocné s různými diagnózami zdravotníci nemohli vzájemně izolovat a výjimečnými tak zdaleka nebyly případy, kdy se vyléčený, ale oslabený pacient okamžitě nakazil nemocí jinou. Velitel věznice Jöckel v této situaci nepovolil převoz nejvíce ohrožených pacientů k ošetření do Litoměřic a v hrozných podmínkách táborové nemocnice tak zemřely stovky lidí.

Krátce po zdolání úplavice se mezi vězni zejména IV. dvora začaly v březnu 1945 objevovat příznaky nového, horečnatého onemocnění. Chorobu, končící povětšinou smrtí, lékaři bez laboratorních zkoušek dlouho nedokázali jasně identifikovat. Jednalo se o vysoce nebezpečný skvrnitý tyfus, jenž do věznice zavlekli vězni IV. dvora, docházející každodenně na práci do litoměřické továrny Richard. Situaci ještě vyhrotil příliv nesmírně zubožených a nakažených lidí z evakuačních transportů, které do Terezína proudily z koncentračních táborů likvidovaných před postupující frontou. Vedle skvrnitého tyfu nadto vězeňští lékaři bojovali i s tyfem břišním. Vzhledem k totálnímu nedostatku léků a katastrofálním poměrům panujícím ve věznici tu v posledním měsíci války tyfová epidemie propukla naplno.

Přes obětavost lékařů se mnoha nemocným stala osudnou trvající nevůle velení SS na alarmující stav účinně reagovat. Heinrich Jöckel ignoroval návrhy lékařů-vězňů včetně MUDr. Krönerta, týkající se mj. důsledné karantény nemocných, snížení celkového stavu vězňů a zrušení venkovních pracovních komand. Teprve na konci dubna, kdy již nebylo možné pro vysokou nemocnost pracovní skupiny v požadovaném počtu sestavit, byla práce mimo Malou pevnost zastavena. Následně pak, 30. dubna, nechal Jöckel na Krönertovo doporučení, vyvolané neudržitelnými poměry na IV. dvoře, celý areál uzavřít a přibližně 3 000 mužů zcela izolovat od ostatních prostor věznice. K otevření IV. dvora došlo až 4. května, v den, kdy byla do Malé pevnosti po předchozích zdlouhavých vyjednáváních konečně vpuštěna zdravotnická kolona České pomocné akce.

Do likvidace tyfové nákazy se po příchodu Rudé armády do Terezína 8. května ihned zapojili rovněž zdravotníci z jejích řad. Osud bývalých vězňů nebyl lhostejný ani civilistům z okolních obcí, kteří se snažili nejrůznější formou pomáhat. Pomoc se přitom neomezovala pouze na nemocné z Malé pevnosti, ale i bývalého ghetta, jehož obyvatelé se nacházeli v podobně neutěšeném stavu. Podrobnější informace o poválečné situaci viz Zpravodaj č. 1/2005.

Svému prvořadému úkolu, totiž zamezení šíření tyfové epidemie a jiných nemocí mimo oblast Terezína, se zdravotníkům podařilo dostát. Jak dokazují data úmrtí na náhrobcích Národního hřbitova před Malou pevností, nemohli již ale zabránit smrti mnoha těžce nemocných v prvních týdnech po osvobození.

Šm

Literární a výtvarná soutěž Památníku Terezín
skola_banner

Archiv Zpravodaje

Projekty českých škol

Videotéka

Videotéka

Zpravodaj

Ediční tým: Naďa Seifertová, Jiří Kleker
Kontaktujte nás: newsletter@pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín na Facebooku