Židé z Říšského komisariátu Nizozemí v terezínském ghettu

Zpráva o příjezdu transportu XXIV/1 z Holandska do terezínského ghetta v dubnu 1943. PT 11017.

Zpráva o příjezdu transportu XXIV/1 z Holandska do terezínského ghetta v dubnu 1943. PT 11017.

Strohým oznámením v denním rozkaze z 23. dubna 1943 bylo dáno na vědomí vězňům terezínského ghetta, že do Terezína přijel 22. 4. 1943 z Amsterodamu transport označený XXIV/1 s 295 lidmi. Do listopadu 1944 postupně dorazilo ještě dalších sedm transportů.

Výše zmíněné transporty byly složeny z téměř 5000 osob, většinou internovaných v táboře Westerbork. Ten byl založen už v roce 1939 pro židovské imigranty z jiných zemí. Od jara 1942 sem byly vypravovány transporty nizozemských Židů, v létě začaly odjíždět transporty „na Východ“. Přes Westerbork bylo deportováno na 100 000 Židů.

Dohady o možnosti posílat transporty do Terezína se zde objevily v říjnu 1942, a to v souvislosti s otázkou, jak naložit s židovskými bojovníky z první světové války. Nacistům se pro ně nabízel Terezín, neboť tam byly posílány i podobné „případy“ z Říše.  Terezín byl v Nizozemsku chápán jako lepší varianta při deportaci na Východ, byl brán jako starobní ghetto a místo, kam je možné se dostat za zásluhy či pro stáří.

[nggallery id=11]

V lednu 1943 byla upřesněna kritéria, podle kterých měl výběr do prvního transportu pro terezínské ghetto probíhat: nárok na zařazení měli např. držitelé Železného kříže první třídy, nositelé odpovídajících rakouských vyznamenání, ženy, které byly za první světové války vyznamenány jako zdravotní sestry. S nimi směli jet jejich manželé a děti do 14 let a další. Soubor kritérií pro následující „terezínské“ transporty byl rozšiřován.

Život v Terezíně

Soupis přednášek prof. dr. Jehudy Lion Palache. PT 4119,  Památník Terezín, Heřmanova sbírka, © Zuzana Dvořáková

Soupis přednášek prof. dr. Jehudy Lion Palache. PT 4119, Památník Terezín, Heřmanova sbírka, © Zuzana Dvořáková

V Terezíně byli Židé z Nizozemí čtvrtou velkou skupinou, která se sem po protektorátních, německých a rakouských Židech dostala.  Jejich velké naděje a radost, že nejsou zařazeni do transportu do Osvětimi, byly zmařeny poté, co zjistili, že i odsud odjíždějí transporty na Východ.

Nizozemské transporty představovaly směsici osob různých národností. V Nizozemsku bylo od 30. let mnoho německých Židů, kteří sem uprchli z Německa před pronásledováním. Po příjezdu do ghetta se transportovaní z Nizozemí rozdělili na dvě skupiny podle země původu, a to na „německé Nizozemce“ a „nizozemské Nizozemce“ (jak tomu bylo už i ve Westerborku). Němečtí Nizozemci se lépe zapojovali do táborového života, do práce. Neměli problém z hlediska jazykového.  Mnozí se zde setkali se svými známými z doby před emigrací. Ti, již znalí poměrů v ghettu, jim pomáhali k lepší práci, poskytovali jim cenné informace – důležité pro zdejší život.

Nizozemští Nizozemci byli z hlediska jazykového mírně znevýhodněni. Ti Nizozemci, kteří pocházeli z bohatších a vzdělanějších vrstev, též zpravidla němčinu ovládali, neboť před válkou byl v Nizozemí kladen důraz na výuku jazyků. Ale chudší Židé, dělníci, kteří nebyli vzdělaní, měli život v Terezíně ztížený neznalostí německého jazyka a museli se domlouvat všemi způsoby. Často se však naučili i některá česká slova.

Foto M. Romana na upomínkovém listu pro K. Herrmanna. PT 4185, Památník Terezín, Heřmanova sbírka, © Zuzana Dvořáková

Foto M. Romana na upomínkovém listu pro K. Herrmanna. PT 4185, Památník Terezín, Heřmanova sbírka, © Zuzana Dvořáková

Dobré vztahy mezi vězni v táborech obecně nikdy nebyly v zájmu nacistů – z rozhádaného společenství je jednodušší získávat „materiál“ pro transporty na Východ. Tato myšlenka byla v Terezíně při příjezdu nizozemských transportů v zimě 1944 naplněna skutečností, že kvůli nim bylo nutno vystěhovat z Hamburských kasáren na 3000 žen deportovaných z protektorátu, které tam do té doby žily. To pochopitelně vrhlo na nově příchozí špatné světlo. Nizozemci většinou nebyli v ghettu ubytováni společně, což jim také znesnadňovalo pěstovat mezi sebou soudržnost.

Do dětských domovů bylo umístěno jen málo dětí z nizozemských transportů. Je velmi pravděpodobné, že jejich rodiče byli o této možnosti informováni, ale v nastalé situaci po příjezdu transportu, kdy byli většinou vyhladovělí, unavení a byla jim „odňata“ většina majetku, neměli pomyšlení na to, aby umístili své děti do mládežnických a dětských domovů. V provozu byla krátký čas také nizozemská školička.  Na jaře a v létě 1944 spoluorganizoval rabín Jehuda Palache nizozemské vyučování. V Hamburských kasárnách, kde žila velká část Nizozemců, vznikl nizozemský dětský domov pro děti do 14 let. Měl kapacitu až 100 dětí.

Plakátek k působení swingového orchestru v ghettu pod vedením Martina Romana. PT 3979, Památník Terezín, Heřmanova sbírka, © Zuzana Dvořáková

Plakátek k působení swingového orchestru v ghettu pod vedením Martina Romana. PT 3979, Památník Terezín, Heřmanova sbírka, © Zuzana Dvořáková

Terezínská strava se Nizozemcům jevila jako nedostačující, avšak česká kuchyně je dle poznámek v denících příjemně překvapovala, zejména např. buchtičky se šodó nebo knedlíky. Nizozemci se celkem obratně zapojili do černého obchodování v ghettu. Vyměňovali za peníze, měnili své osobní věci, např. za rtěnku bylo půl chleba. Jiný z Nizozemců, pracující v zeleninové zahradě u Malé pevnosti, nabízel po celé léto 1944 pašovanou zeleninu. Měl k tomu speciálně přizpůsobené dlouhé punčocháče.

Výraznou osobností, která se dostala do Terezína z Nizozemí, byl například Jo Spier. I zde provozoval svoji práci kreslíře a pracoval v kreslírně.  Mnoho Nizozemců našlo v ghettu uplatnění ve zdravotnictví. Po odjezdu podzimních transportů v roce 1944 nastoupili na opuštěná místa zdravotníků. Dále se uplatnili ve velké míře v hudbě, v přednáškové činnosti, v kabaretních vystoupeních.  Výrazně se do kulturních dějin ghetta zapsal režisér Kurt Gerron či džezový pianista Martin Roman, oba němečtí Židé.

Do Osvětimi bylo z Terezína deportováno na 2800 Nizozemců. V Terezíně jich zemřelo 163.

Plakátek k vystoupení Machiela Gobetse v ghettu. (Před válkou byl vynikajícím pěvcem, působil např. v královské opeře v Nizozemsku.) PT 4219, Památník Terezín, Heřmanova sbírka, © Zuzana Dvořáková

Plakátek k vystoupení Machiela Gobetse v ghettu. (Před válkou byl vynikajícím pěvcem, působil např. v královské opeře v Nizozemsku.) PT 4219, Památník Terezín, Heřmanova sbírka, © Zuzana Dvořáková

Karikatura Machiela Gobetse. PT 4180, Památník Terezín, Heřmanova sbírka, © Zuzana Dvořáková

Karikatura Machiela Gobetse. PT 4180, Památník Terezín, Heřmanova sbírka, © Zuzana Dvořáková

Literární a výtvarná soutěž Památníku Terezín
skola_banner

Archiv Zpravodaje

Projekty českých škol

Videotéka

Videotéka

Zpravodaj

Ediční tým: Jana Havlínová, Naďa Seifertová, Ludmila Chládková, Jiří Kleker
Kontaktujte nás: newsletter@pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín na Facebooku

Náhodný citát

Úterý 19. ledna 1943
Cesta byla mizerná. Vstávala jsem velice brzy, ale tak tak jsem byla hotová. Byla jsem tak navlečena, že jsem se nemohla pohnout. Tatínek, teta, Trude a Lea se vezli na saních v Kyjově na dráhu. Strýc Karel a Maří táhli saně a já tlačila. Byli jsme rádi, že jsme se dostali na dráhu, tolik napadlo sněhu. Sháněli jsme zavazadla, ale bylo poměrně málo šumu, myslela jsem, že budou všichni jako bez hlavy. Ve vlaku nebylo místa na sezení. Tatínek při nastupování spadl a zdvihla ho paní doktorová Schöntalová, která velice plakala (je árijka).
Když se vlak rozjížděl, začala všechna kyjovská mládež zpívat české národní písně, za brblání Němců. Jeden četník, který stál u vlaku, byl velice pohnutý a přešel kolem vlaku, každému známému přál šťastný návrat. Za jednu a tři čtvrtě hodiny byli jsme v Uh. Brodě. Nemohla jsem unést svůj baťoh. Dali jsme ho tedy na nákladní auto, tatínek, Trude a Lea jeli také.
… Vzala jsem si 2 chlebníky a a 2 tašky a šla jsem. Když jsem došla do reálky, kde jsme byli kasernovaný, myslela jsem, že upadnu. Paní Vepřekovská mě zavedla k tetě. Ležíme na jedné matraci…
— (Z deníku Helgy Pollakové, popisuje odjezd Židů z Kyjova ke shromaždišti v Uherském Brodě), Brenner-Wonschicková, Hannelore: Děvčata z pokoje 28, Přátelství, naděje a přežití v Terezíně, Barrister & Principal, Praha, 2006, ISBN: 80-87029-03-8.