Životní osudy Dagmar Lieblové

Dagmar jako pětiletá dívenka s mladší sestrou a rodiči, r. 1934. Soukromý archiv Dagmar Lieblové

Dagmar jako pětiletá dívenka s mladší sestrou a rodiči, r. 1934. Soukromý archiv Dagmar Lieblové

V březnu 1939, po obsazení naší země nacisty, dopadají protižidovská nařízení také na rodinu Fantlových. Deportace do terezínského ghetta přišla počátkem června 1942,  Fantlovi byli zařazeni do transportu označeného AAb. Paní Dagmar vzpomíná, že vlastně již od podzimu 1941, kdy transporty začaly, bylo téměř jediným tématem hovorů v židovských rodinách to, co si zabalit s sebou do ghetta.  Před odjezdem se rodičům podařilo uschovat mnoho důležitých věcí právě u služebné Fanynky.

V Terezíně pracoval tatínek jako doktor a maminka jako uklízečka. Dagmar bydlela v dívčím domově. Přes den chodila pracovat do zemědělství, po večerech se zpívalo, vyprávělo atd. Dagmar zpívala též ve sboru při dětské opeře Brundibár. Čas od času jim Fanynka do ghetta zasílala balíčky a tím jim trochu přilepšovala ke zdejším slabým přídělům jídla. V prosinci 1943 byla Dagmar i s rodiči a sestrou zařazena do transportu na Východ. Cílovou stanicí byl Auschwitz-Birkenau, tzv. terezínský rodinný tábor. Zde se postupně seznamovali s hrůznou realitou místa. Dagmar bylo v té době 15 let a vzpomíná na to, jak si říkala, že už nikdy neuvidí les, nikdy neuvidí domov… V červenci 1944 přišla selekce.

Mladá slečna Dagmar počátkem roku 1942, pár měsíců před nástupem do terezínského transportu. Soukromý archiv Dagmar Lieblové

Na práci měly být vybrány práceschopné ženy ve věkovém rozmezí 16 až 40 let. Z rodiny Fantlových se dle vymezených kritérií pro transport žádná z žen nehodila; obě sestry, Dagmar i Rita, byly mladší a mamince bylo již víc než 40 let. Náhodou však došlo k chybě u tehdy patnáctileté Dagmar, rok narození jí někdo změnil z 1929 na 1925, tudíž byla považována za devatenáctiletou a vyvolána „blokovou“ k selekci. Dagmar se sice snažila omyl uvést na pravou míru, ale „bloková“ ji odbyla s tím, že platí, co je zapsáno. Tato něčí „chyba“ tak zachránila Dagmar život.

Z Osvětimi byla s dalšími ženami deportována do Hamburku. Následujících 9 měsíců strávila na nucených pracích, pomáhala odklízet trosky po bombardování. V březnu 1945 se dostala do koncentračního tábora Bergen-Belsen. Ve zdejším pekle, mezi mrtvolami, téměř bez vody a jídla, byla osvobozena britskou armádou.

Dagmar se vrátila domů, do Kutné Hory, kde se shledala s Fanynkou. Rodiče i sestra Rita v Osvětimi zahynuli. Celé 3 roky po válce se Dagmar léčila z následků válečného věznění, poté se vrátila do školy. Na Filosofické fakultě Karlovy univerzity vystudovala obor čeština–němčina. Učila na různých školách, posledních několik desetiletí působila na katedře překladatelství a tlumočnictví Filosofické fakulty UK.

Po roce 1989 založila spolu s dalšími přeživšími Terezínskou iniciativu, jejíž je řadu let předsedkyní.  V rámci činnosti iniciativy, stejně tak jako mnozí další pamětníci, tráví paní Dagmar mnoho času se žáky a studenty v Čechách i v zahraničí, vypráví jim o svém životě, o historických souvislostech holokaustu, o svém vztahu k Německu, němčině. Považuje to za jednu z nejdůležitějších věcí -  starat se o to, aby se na tyto události a jednotlivé oběti pronásledování nikdy nezapomnělo.

Se

Pozn.: Krátký film o životě Dagmar Lieblové byl vytvořen pro projekt Centropa a je ke shlédnutí ZDE.

Literární a výtvarná soutěž Památníku Terezín
skola_banner

Archiv Zpravodaje

Projekty českých škol

Videotéka

Videotéka

Zpravodaj

Ediční tým: Jana Havlínová, Naďa Seifertová, Ludmila Chládková, Jiří Kleker
Kontaktujte nás: newsletter@pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín na Facebooku

Náhodný citát

Úterý 19. ledna 1943
Cesta byla mizerná. Vstávala jsem velice brzy, ale tak tak jsem byla hotová. Byla jsem tak navlečena, že jsem se nemohla pohnout. Tatínek, teta, Trude a Lea se vezli na saních v Kyjově na dráhu. Strýc Karel a Maří táhli saně a já tlačila. Byli jsme rádi, že jsme se dostali na dráhu, tolik napadlo sněhu. Sháněli jsme zavazadla, ale bylo poměrně málo šumu, myslela jsem, že budou všichni jako bez hlavy. Ve vlaku nebylo místa na sezení. Tatínek při nastupování spadl a zdvihla ho paní doktorová Schöntalová, která velice plakala (je árijka).
Když se vlak rozjížděl, začala všechna kyjovská mládež zpívat české národní písně, za brblání Němců. Jeden četník, který stál u vlaku, byl velice pohnutý a přešel kolem vlaku, každému známému přál šťastný návrat. Za jednu a tři čtvrtě hodiny byli jsme v Uh. Brodě. Nemohla jsem unést svůj baťoh. Dali jsme ho tedy na nákladní auto, tatínek, Trude a Lea jeli také.
… Vzala jsem si 2 chlebníky a a 2 tašky a šla jsem. Když jsem došla do reálky, kde jsme byli kasernovaný, myslela jsem, že upadnu. Paní Vepřekovská mě zavedla k tetě. Ležíme na jedné matraci…
— (Z deníku Helgy Pollakové, popisuje odjezd Židů z Kyjova ke shromaždišti v Uherském Brodě), Brenner-Wonschicková, Hannelore: Děvčata z pokoje 28, Přátelství, naděje a přežití v Terezíně, Barrister & Principal, Praha, 2006, ISBN: 80-87029-03-8.