Životní příběhy dvou popravených…

Jiří Langer (1916 – 1945)

Jiří Langer s rodinou, FAPT 8551

Jiří Langer s rodinou, FAPT 8551

Po dětství stráveném v Brandýse n. L. se Jiří vyučil elektrotechnikem a v roce 1934 získává výuční list. Ve 2. polovině 30. let nastoupil dvouletou prezenční službu. Nejprve působil jako telefonista dělostřeleckého pluku č. 51 a hned nato, v době od října 1938 až do února 1939 pokračuje v další činné službě.

Od roku 1941 pracuje v pražské Jawě. Po svatbě s modistkou Annou Hrnčířovou a stěhuje se do Lysé nad Labem a o 10 měsíců později se stává otcem malé Evičky.

V té době je již činný v odboji. Má kontakt s bratry Kohoutovými z Brandýsa n. L., kamarády z dětství. Spolu s nimi zakládá ilegální organizaci Ústředí revolučního národního výboru Střed za pomoci dřívější vojenské Obrany národa. Dle vzpomínek své manželky často předstíral nemoc, aby nemusel do práce a mohl potajmu odjet a zapojit se do ilegální činnosti. Tajné materiály údajně schovával v polorozbořené zdi na zahradě.

Moták Jiřího Langera manželce z Malé pevnosti, A 10405-9

Moták Jiřího Langera manželce z Malé pevnosti, A 10405-9

Za svoji činnost je zatčen v polovině června 1944. Nejprve se dostává na Pankrác se záznamem: příprava velezrady. Koncem roku 1944 se ocitá v terezínské Malé pevnosti. Na kartě má připsáno KSČ, později se objeví poznámka: XYZ (označení užívané v Terezíně; takto byli označeni vězni, u nichž se dalo předpokládat, že by při soudním řízení byli odsouzeni k trestu smrti).

V terezínské policejní věznici se dostává díky svému vyučení na tzv. dílenský dvůr, pomáhá civilnímu zaměstnanci J. Rážkovi z Radošovic. Podmínky k přežití byly na tomto dvoře o trochu lepší než v ostatních částech věznice, neřádil zde tyfus. Jeho spoluvězeň po válce vzpomínal, že Jiří na cele občas velice ohnivě hlásal komunismus – musel ho mírnit,   neboť i mezi vězni byli zrádcové.

V předvečer poslední terezínské popravy dostal Langer injekci proti tyfu. Druhý den ráno, 2. května 1945, to nahlásil vedoucímu dílny Rážkovi s tím, že si jde raději lehnout. Avšak po obědě si pro něj přišli dozorci a postavili ho ke zdi dílny. Jiří uhodl, co se chystá, a pokusil se o útěk. Na prchajícího prý upozornil štěkot psů a Jiří Langer byl při pokusu o útěk zastřelen. Byl tak jediným ze všech vybraných k poslední popravě v Terezíně, kterého se nacistům nepodařilo dovést až na popraviště.

Alžběta Schwarzová (1923 – 1945)

Alžběta Schwarzová, FAPT 3652

Alžběta Schwarzová, FAPT 3652

Alžběta Schwarzová se narodila ve Vídni českým rodičům. Ti i přes své bydliště zůstávali srdcem Čechy – po pádu Rakouska-Uherska v roce 1918 se přihlásili k československému občanství. Když ale Německo v březnu 1938 provedlo “anšlus” (připojení) Rakouska, odstěhovali se Schwarzovi do Československa. Jejich obava byla opodstatněná – otec Alžběty byl podle norimberských zákonů Židem, Alžběta židovskou míšenkou. Za rok však nebyli v bezpečí ani v Praze.

Ve školním roce 1942/1943 navštěvuje Alžběta oktávu Akademického gymnázia v Praze II Na Příkopě. Dva měsíce před maturitou je z gymnázia vyloučena – z rasových důvodů. Nalézá zaměstnání v továrně na chemické papíry, kde pracují převážně Židé a tzv. míšenci. To už je zapojena do ilegálního odboje. Působí v komunistické odbojové skupině, která rozšiřuje ilegální tiskoviny. Jsou však vypátráni gestapem a v srpnu 1944 je Alžběta zatčena. Dva a půl měsíce stráví ve vězení v Praze na Pankráci, načež je převezena do Policejní věznice Terezín. Zde se setkává na ženském dvoře s maminkou. Maminka o Lízu ve vězení pečuje jako o malou holčičku, z útržků vlny posbírané od ostatních vězenkyň jí plete svetr. Obě tu prožijí Vánoce. Na jaře 1945 jejich naděje na šťastné přežití roste, protože na tzv. ženském dvoře nejsou tak těžké podmínky, jako v dalších částech věznice zasažené tyfovou epidemií.

Maminka Alžběty se po osvobození z Terezína vrátí. Alžběta je však 2. května 1945 spolu s dalšími vězni při poslední terezínské popravě zastřelena.

Se

Informace o poslední popravě v Policejní věznici Terezín a dalších popravených v knize: Hájková, A.: Poslední poprava v Terezíně, Svoboda, Praha 1988

Literární a výtvarná soutěž Památníku Terezín
skola_banner

Archiv Zpravodaje

Projekty českých škol

Videotéka

Videotéka

Zpravodaj

Ediční tým: Jana Havlínová, Naďa Seifertová, Ludmila Chládková, Jiří Kleker
Kontaktujte nás: newsletter@pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín na Facebooku

Náhodný citát

Úterý 19. ledna 1943
Cesta byla mizerná. Vstávala jsem velice brzy, ale tak tak jsem byla hotová. Byla jsem tak navlečena, že jsem se nemohla pohnout. Tatínek, teta, Trude a Lea se vezli na saních v Kyjově na dráhu. Strýc Karel a Maří táhli saně a já tlačila. Byli jsme rádi, že jsme se dostali na dráhu, tolik napadlo sněhu. Sháněli jsme zavazadla, ale bylo poměrně málo šumu, myslela jsem, že budou všichni jako bez hlavy. Ve vlaku nebylo místa na sezení. Tatínek při nastupování spadl a zdvihla ho paní doktorová Schöntalová, která velice plakala (je árijka).
Když se vlak rozjížděl, začala všechna kyjovská mládež zpívat české národní písně, za brblání Němců. Jeden četník, který stál u vlaku, byl velice pohnutý a přešel kolem vlaku, každému známému přál šťastný návrat. Za jednu a tři čtvrtě hodiny byli jsme v Uh. Brodě. Nemohla jsem unést svůj baťoh. Dali jsme ho tedy na nákladní auto, tatínek, Trude a Lea jeli také.
… Vzala jsem si 2 chlebníky a a 2 tašky a šla jsem. Když jsem došla do reálky, kde jsme byli kasernovaný, myslela jsem, že upadnu. Paní Vepřekovská mě zavedla k tetě. Ležíme na jedné matraci…
— (Z deníku Helgy Pollakové, popisuje odjezd Židů z Kyjova ke shromaždišti v Uherském Brodě), Brenner-Wonschicková, Hannelore: Děvčata z pokoje 28, Přátelství, naděje a přežití v Terezíně, Barrister & Principal, Praha, 2006, ISBN: 80-87029-03-8.