Zpravodaj 4/2014

Malá pevnost v době první světové války

Dobová pohlednice Terezína z r. 1916, objekt kasáren v Malé pevnosti, FAPT  12004

Dobová pohlednice Terezína z r. 1916, objekt kasáren v Malé pevnosti, FAPT 12004

Již záhy po vzniku terezínského pevnostního areálu na konci 18. století začala jedna jeho část – Malá pevnost plnit funkci věznice. Asi nejznámější vězňové v období před vznikem Československé republiky v ní byli umístěni během první světové války. Jednalo se o několik členů skupiny Mladá Bosna, kteří provedli 28. června 1914 v bosenském Sarajevu atentát na následníka trůnů Království a zemí v Říšské radě zastoupených a Zemí svaté Štěpánské koruny uherské Františka Ferdinanda d’Este. V roce 2014 uběhlo právě 100 let od této události, která se stala záminkou k vyhlášení války Srbsku Rakousko-Uherskem.

V Terezíně byl od 5. prosince 1914 uvězněn samotný Gavrilo Princip, jenž na modenského vévodu osudné výstřely vypálil. Z důvodu své neplnoletosti však nebyl odsouzen k trestu smrti, ale k 20 letům těžkého žaláře. Principovo věznění v Malé pevnosti bylo velmi kruté. Byl umístěn v samovazbě a musel nosit okovy o váze 10 kg. Přes noc byl navíc připoután k stěně cely. Nesměl číst a psát, ani dostávat poštu. Nakonec onemocněl tuberkulózou kostí a po roce a půl věznění byl z Malé pevnosti přemístěn do vojenské nemocnice v městě Terezíně. Vzniku Československa a svého případného osvobození se ovšem nedožil, neboť zde zemřel v dubnu 1918. Společně s Principem dorazily ve stejný den do Malé pevnosti i další osoby, které se podílely na atentátu – Nedeljko Čabrinovič a Trifko Grabež. Ani oni nepřežili kruté podmínky vězení v Malé pevnosti: první zemřel v lednu 1916 a druhý v říjnu stejného roku. Všichni tři výše uvedení byli pohřbeni na terezínském městském hřbitově, a to tajně a jejich hroby nebyly nijak označeny. Kromě nich byli v Malé pevnosti umístěni ještě další jejich druhové zapojení do realizace atentátu: I. Kranjčevič (do září 1917), D. Stjepanovič (do září 1917) a L. Djukič (zemřel v březnu 1917 v ústavu pro choromyslné v Bohnicích).

Z hlediska osob vězněných v období 1914 -1918 v Malé pevnosti, jejichž činy se významně zapsaly do historie, je třeba vzpomenout také více než 500 účastníků rumburské vojenské vzpoury v květnu 1918, z nichž zde do konce války zůstalo asi 300.

Podmínky věznění byly v Malé pevnosti velice těžké, a to nejen pro výše uvedené osoby, ale i ostatní vězně. Jak se v souvislosti s válkou zhoršovala hospodářská situace habsburského mocnářství, ztěžoval se i život vězňů: zásobování potravinami bylo naprosto nedostatečné a chudá strava se odrazila i v nárůstu nemocnosti a úmrtnosti.

Kromě vězeňské funkce plnila Malá pevnost v době první světové války i roli jakéhosi internačního tábora pro rusofilské obyvatelstvo (jednalo se o celé rodiny) z oblasti Haliče, Bukoviny a Zakarpatska v počtu cca 1000 osob, které zde byly umístěny od podzimu 1914 do jara 1915. Režim internovaných byl samozřejmě mnohem volnější než režim regulérních vězňů. Obývali vyprázdněné konírny, skladiště, kasárny i některé hromadné vězeňské cely. V zimě 1914/1915 pro ně byla v Praze uspořádána velká sbírka šatstva a materiální podporu jim vyjadřovalo i obyvatelstvo Terezína a okolí.

V blízkosti Malé pevnosti byly též v době první světové války barákové zajatecké tábory, kde byli umístěni vojáci ruské, srbské, italské a rumunské armády. Stejně jako ve věznici, ani v těchto zařízeních nebyla stravovací a ubytovací situace uspokojivá. V důsledku těchto podmínek zde zahynulo více než 2000 zajatců, z toho skoro polovina mrtvých byli obyvatelé ruského impéria. Pohřbíváni byli na hřbitově založeném v Bohušovické kotlině.

Po vzniku Československé republiky v říjnu 1918 bylo přistoupeno k likvidaci zajateckých táborů. Malá pevnost však i nadále sloužila jako vojenská trestnice a věznice. Na základě svědectví též byly lokalizovány hroby Principa, Čabrinoviče a Grabeže na městském hřbitově. V roce 1920 byly jejich ostatky vyzvednuty a převezeny do Sarajeva a tam uloženy.

Šp

Osobnost lékaře Jana Levita a jeho spojení s terezínskými represivními zařízeními

V souvislosti s uvězněním Gavrila Principa v Malé pevnosti a jeho nemocí je nutno zmínit osobnost doktora Jana Levita.

Karel Vik: Operace dr. Levita, PT 9177, Památník Terezín, ©Milena Jeřábková, Jiřina Komárková

Karel Vik: Operace dr. Levita, PT 9177, Památník Terezín, ©Milena Jeřábková, Jiřina Komárková

Jan Levit se narodil v roce 1884 v Hořicích v Podkrkonoší. Svět medicíny důvěrně znal již od dětství, neboť jeho otec a dědeček byli v Hořicích váženými lékaři. Po promoci na Karlově univerzitě v Praze roku 1908 začal pracovat na pražské chirurgické klinice u významného učitele českých chirurgů, prof. Kukuly. Svou odbornost navíc prohluboval na cestách po Německu a Rakousku.

Sympatie Jana Levita k Jihoslovanům a zejména Srbům jej v době hrozící války mezi Srbskem a Tureckem zavedly v roce 1912 na Balkán, kde téměř dva roky působil jako válečný chirurg v Bělehradě a v Niši. Získané poznatky o nových způsobech léčení válečných zranění pak po návratu do Prahy předával svým kolegům a zúročil je rovněž za svého působení ve vojenské nemocnici v Kolíně, od roku 1916 pak i v posádkové nemocnici v Terezíně.

Za svého dvouletého pobytu v Terezíně v čase první světové války se MUDr. Jan Levit setkal s již zmíněným sarajevským atentátníkem Gavrilem Principem, který byl od dubna 1916 vzhledem ke svému těžkému onemocnění pacientem terezínské posádkové nemocnice. Zde jej Jan Levit několikrát operoval a soudě z lékařových poválečných vzpomínek, vznikl mezi oběma muži přátelský vztah, podporovaný patrně i Levitovou znalostí mateřské řeči pacienta. Až do Principovy smrti v roce 1918 projevoval lékař vůči svému pacientovi lidský přístup a riskoval tak vlastní postavení a bezpečí. Několikerá udání však nebyla nadřízenými orgány nikdy vyslyšena.

Na podzim 1918 byl Levit přeložen do pardubické záložní nemocnice, následujícího roku se přesunul do Prahy a praxi chirurga vykonával v několika nemocničních zařízeních. Roku 1924 se habilitoval pro obor chirurgie na lékařské fakultě Univerzity Karlovy, v roce 1928 byl jmenován mimořádným profesorem a roku 1931 se stal přednostou chirurgického oddělení městské nemocnice Na Bulovce.

Karel Vik: Z vojenské nemocnice IV, PT 9174 avs, Památník Terezín, ©Milena Jeřábková, Jiřina Komárková

Karel Vik: Z vojenské nemocnice IV, PT 9174 avs, Památník Terezín, ©Milena Jeřábková, Jiřina Komárková

V té době už byl uznáván nejen jako chirurg, ale také jako účastník odborných lékařských sjezdů a autor mnoha vědeckých publikací. Jeho práce se zabývaly především vojenskou a válečnou chirurgií, moderními problémy obecné i speciální chirurgie, průkopnické jsou jeho příspěvky k české plastické chirurgii. Dostalo se mu též mnoha ocenění.

Roku 1939, krátce po vzniku protektorátu, musel respektovaný lékař opustit své pracoviště Na Bulovce. Důvodem byl Levitův židovský původ, ačkoliv byl věřícím, až bigotním, katolíkem. Stupňující se protižidovská opatření zavedená nacisty na území Čech a Moravy, plně postihla i svobodného a bezdětného Levita, který byl 20. června 1942 transportem AAc transportován do terezínského ghetta.

Svůj druhý pobyt v Terezíně snášel Jan Levit velmi těžce – trpěl nedostatkem soukromí, sužovaly ho tělesné neduhy včetně cukrovky, poměrům v táboře se nedokázal přizpůsobit. Strádající lékař časem získal statut prominentního vězně, čímž se jeho život poněkud ulehčil. Byl navíc jmenován konsiliářem nemocnice, avšak práce na chirurgickém oddělení se účastnil už jen výjimečně. Po téměř dvou a půl letech strávených v ghettu byl profesor Jan Levit deportován 12. října 1944 do Osvětimi, kde jeho stopy končí.

Šm

 

Rumburská vzpoura a Malá pevnost Terezín

František Noha, FAPT 2976

František Noha, FAPT 2976

V posledním roce 1. světové války docházelo v zázemí rakousko-uherského mocnářství k čím dál častějším projevům odporu a nesouhlasu s dalším pokračováním válečného konfliktu. Nejen přání ukončit příliš dlouho trvající vojenský střet, ale také hladovění, nevyplácení žoldu, špatné zacházení a odepírání dovolené vojákům se stalo podnětem vzpoury 3. setniny 7. střeleckého pluku v Rumburku.

Do čela rumburských povstalců tvořených především českými navrátilci z dřívějšího ruského zajetí se na jaře 1918 postavil František Noha. Se záměrem vyvolat revoluci, a to i ve spojení s civilním obyvatelstvem a dalšími vojenskými jednotkami v celých Čechách, se vydali vzbouřenci směrem k České Lípě. Po dílčích úspěších zde narazili na přesilu vojenských a četnických oddílů loajálních k rakousko-uherské armádě. Účastníci vzpoury, kterých mohlo být mezi 1000-1200, byli poraženi a z větší části zajati.

Stanný soud v Rumburku odsoudil hlavní vůdce povstání Františka Nohu, Stanislava Vodičku a Václava Kováře k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán v ranních hodinách 29. května 1918 na prostranství za rumburským hřbitovem. Další soud, tentokrát v Novém Boru, původně odsoudil k trestu smrti 21 obžalovaných. U čtrnácti z nich byl ale rozsudek dodatečně přehodnocen a pozměněn na mnohaletý těžký žalář v rozmezí 5-10 let v Malé pevnosti v Terezíně.

Osud zbylé většiny zajištěných účastníků vzpoury byl zpečetěn jejich následným eskortováním do Malé pevnosti. Jednalo se zhruba o 560 uvězněných vojáků, z nichž bylo pět okamžitě odsouzeno k těžkému žaláři v rozmezí od 6-9 let, dalších 150 nováčků bylo z Terezína odesláno na frontu a část pak na plzeňské Bory. Zbylých asi 300 vojáků mělo být postaveno před divizní soud, jehož hlavní líčení bylo stanoveno na 28. října 1918!

Životní podmínky vězněných v Malé pevnosti byly doslova nelidské, o čemž ostatně vypovídá vzpomínka přímého účastníka vzpoury Františka Bati: „Také v pevnosti to bylo hrozné. Dostali jsme se do kobky – asi 30 nebo 20 lidí do jedné. Začátek byl nejhorší. Ráno kapek černého kafe, ždíbek chleba, sušená zelenina, večer zas polévky. To byl hlad, to žádný neví, jaký jsme zažili hlad… Také jsme tam měli vši,… Zabíjeli jsme je, žádná desinfekce nebyla. Udělali jsme si komandanta, ten dával pozor, aby všichni vybírali vši, nikdo se neulejval. V čem nás zatkli, v tom jsme byli, kolena roztrhaná, veliké díry. Nic jsme nefasovali. Slamníky jsme měli se sekaninou, vypadaly už jako hadry. Jako polštářek jsem měl kus pytle a deku – špinavou a roztrhanou. V říjnu už byla zima.“

Vznik samostatného československého státu zapříčinil, že se hlavní přelíčení nekonalo a na místo toho byli 30. října 1918 účastníci rumburské vzpoury vyvedeni českými důstojníky z Malé pevnosti do nedalekých Bohušovic nad Ohří. Odtud se vrátili zpět do Terezína, kde se zmocnili skladiště zbraní a plnili zde nepřetržitou strážní službu po tři dny a noci, než byli vystřídáni dalšími jednotkami. Většina bývalých vzbouřenců se počátkem listopadu navrátila zpět do svých domovů.

Jakousi dohrou za Rumburskou vzpourou byl telegram z rakouského ministerstva zeměbrany, jenž byl poslední říjnový den doručen diviznímu soudu v Terezíně, s příkazem k propuštění vzbouřených vojáků z vazby a předložení návrhů na udělení milosti. K formálnímu prominutí trestů došlo následně nařízením Národního výboru z 5. 11. 1918.

Ha

Výstava „Pravda a lež. Filmování v ghettu Terezín 1942-1945“ v Památníku Terezín

Památník Terezín od září 2014 rozšířil své expozice, a to o stálou výstavu Pravda a lež. Filmování v ghettu Terezín 1942 – 1945, věnovanou nacistickým filmům vytvořeným v letech 1942 – 1945 v ghettu Terezín. Do Terezína byla výstava přemístěna z pražské Galerie Roberta Guttmanna Židovského muzea v Praze.

Výstava přináší bližší pohled na tři terezínské filmové projekty nacistů z let 1942 – 1945, které měly plnit dokumentační a propagandistickou roli. Zachyceny jsou zde též životní osudy tvůrců filmů – jak židovských vězňů, kteří dostali filmování příkazem, tak nacistů, kteří filmování řídili a přihlíželi mu.

Výstava vznikla pod taktovkou historičky Národního filmového archivu Evy Struskové a historičky pražského Židovského muzea Jany Šplíchalové, za odborné spolupráce historika Památníku Terezín Tomáše Fedoroviče. Za zveřejněnými informacemi stojí mnohaletý výzkum odborníků z Čech i ze zahraničí. Vystavené dokumenty a fotografie pocházejí z četných domácích a zahraničních institucí, fragmenty filmů promítané na výstavě jsou zapůjčeny ze sbírek Národního filmového archivu v Praze a izraelského památníku Yad Vashem.

Výstava je zpřístupněna v nově upravených výstavních prostorách na dvoře bývalých Magdeburských kasáren v Terezíně.

Se

Výstava „Pravda a lež“, Magdeburská kasárna, foto: Radim Nytl, PT

Z expozice „Pravda a lež“, foto: Radim Nytl, Památník Terezín

Archiv Zpravodaje

Literární a výtvarná soutěž Památníku Terezín
skola_banner

Projekty českých škol

Videotéka

Videotéka

Zpravodaj

Ediční tým: Naďa Seifertová, Jiří Kleker
Kontaktujte nás: newsletter@pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín na Facebooku