Osobnost lékaře Jana Levita a jeho spojení s terezínskými represivními zařízeními

V souvislosti s uvězněním Gavrila Principa v Malé pevnosti a jeho nemocí je nutno zmínit osobnost doktora Jana Levita.

Karel Vik: Operace dr. Levita, PT 9177, Památník Terezín, ©Milena Jeřábková, Jiřina Komárková

Karel Vik: Operace dr. Levita, PT 9177, Památník Terezín, ©Milena Jeřábková, Jiřina Komárková

Jan Levit se narodil v roce 1884 v Hořicích v Podkrkonoší. Svět medicíny důvěrně znal již od dětství, neboť jeho otec a dědeček byli v Hořicích váženými lékaři. Po promoci na Karlově univerzitě v Praze roku 1908 začal pracovat na pražské chirurgické klinice u významného učitele českých chirurgů, prof. Kukuly. Svou odbornost navíc prohluboval na cestách po Německu a Rakousku.

Sympatie Jana Levita k Jihoslovanům a zejména Srbům jej v době hrozící války mezi Srbskem a Tureckem zavedly v roce 1912 na Balkán, kde téměř dva roky působil jako válečný chirurg v Bělehradě a v Niši. Získané poznatky o nových způsobech léčení válečných zranění pak po návratu do Prahy předával svým kolegům a zúročil je rovněž za svého působení ve vojenské nemocnici v Kolíně, od roku 1916 pak i v posádkové nemocnici v Terezíně.

Za svého dvouletého pobytu v Terezíně v čase první světové války se MUDr. Jan Levit setkal s již zmíněným sarajevským atentátníkem Gavrilem Principem, který byl od dubna 1916 vzhledem ke svému těžkému onemocnění pacientem terezínské posádkové nemocnice. Zde jej Jan Levit několikrát operoval a soudě z lékařových poválečných vzpomínek, vznikl mezi oběma muži přátelský vztah, podporovaný patrně i Levitovou znalostí mateřské řeči pacienta. Až do Principovy smrti v roce 1918 projevoval lékař vůči svému pacientovi lidský přístup a riskoval tak vlastní postavení a bezpečí. Několikerá udání však nebyla nadřízenými orgány nikdy vyslyšena.

Na podzim 1918 byl Levit přeložen do pardubické záložní nemocnice, následujícího roku se přesunul do Prahy a praxi chirurga vykonával v několika nemocničních zařízeních. Roku 1924 se habilitoval pro obor chirurgie na lékařské fakultě Univerzity Karlovy, v roce 1928 byl jmenován mimořádným profesorem a roku 1931 se stal přednostou chirurgického oddělení městské nemocnice Na Bulovce.

Karel Vik: Z vojenské nemocnice IV, PT 9174 avs, Památník Terezín, ©Milena Jeřábková, Jiřina Komárková

Karel Vik: Z vojenské nemocnice IV, PT 9174 avs, Památník Terezín, ©Milena Jeřábková, Jiřina Komárková

V té době už byl uznáván nejen jako chirurg, ale také jako účastník odborných lékařských sjezdů a autor mnoha vědeckých publikací. Jeho práce se zabývaly především vojenskou a válečnou chirurgií, moderními problémy obecné i speciální chirurgie, průkopnické jsou jeho příspěvky k české plastické chirurgii. Dostalo se mu též mnoha ocenění.

Roku 1939, krátce po vzniku protektorátu, musel respektovaný lékař opustit své pracoviště Na Bulovce. Důvodem byl Levitův židovský původ, ačkoliv byl věřícím, až bigotním, katolíkem. Stupňující se protižidovská opatření zavedená nacisty na území Čech a Moravy, plně postihla i svobodného a bezdětného Levita, který byl 20. června 1942 transportem AAc transportován do terezínského ghetta.

Svůj druhý pobyt v Terezíně snášel Jan Levit velmi těžce – trpěl nedostatkem soukromí, sužovaly ho tělesné neduhy včetně cukrovky, poměrům v táboře se nedokázal přizpůsobit. Strádající lékař časem získal statut prominentního vězně, čímž se jeho život poněkud ulehčil. Byl navíc jmenován konsiliářem nemocnice, avšak práce na chirurgickém oddělení se účastnil už jen výjimečně. Po téměř dvou a půl letech strávených v ghettu byl profesor Jan Levit deportován 12. října 1944 do Osvětimi, kde jeho stopy končí.

Šm

 

Literární a výtvarná soutěž Památníku Terezín
skola_banner

Archiv Zpravodaje

Projekty českých škol

Videotéka

Videotéka

Zpravodaj

Ediční tým: Jana Havlínová, Naďa Seifertová, Ludmila Chládková, Jiří Kleker
Kontaktujte nás: newsletter@pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín na Facebooku

Náhodný citát

S příchodem nacistů se mé dětské mysli otevřely podivné obzory. Uvědomil jsem si, že nelze spontánně ctít starosty, radní, duchovní, soudce, učitele, různé přednosty, ale že si naši úctu musí zasloužit. Vždyť někteří z těch, které jsem míval v oblibě, zvedali pravici k poctě vůdce a později pilně vstupovali do komunistické strany. Začal jsem brzy lidi třídit. — Tom Luke, Kolektiv autorů: Pokoj 127, Domov mládeže Q708, Terezín, Gymnázium Plzeň a o.s. HUMR, 2007, s. 89.