Sonderbehandlung v Policejní věznici Terezín

„Brána smrti“ – cesta na popraviště v Malé pevnosti

„Brána smrti“ – cesta na popraviště v Malé pevnosti

Bezpečnostně represivní orgány nacistického Německa často zaváděly užívání eufemistických výrazů, které kryly pravou podstatu jejich přístupu k obyvatelstvu jimi ovládaných oblastí. Jedním z nich, vedle termínů jako konečné řešení židovské otázky či evakuace, je též nevinně znějící sousloví zvláštní zacházení, německy sonderbehandlung. Pokud bychom se zeptali na jeho význam neznalého laika, těžko by asi odpověděl, že se jedná de facto o vraždu – popravu bez soudního řízení pouze na základě policejního rozhodnutí.

Institut sonderbehandlungu zavedl Reinhard Heydrich, jako velitel bezpečnostní policie (SiPo) a bezpečnostní služby (SD) v říši, a to v září 1939 ve výnosu nazvaném Zásady vnitřního zabezpečení státu během války.  Ve vztahu k obyvatelstvu Protektorátu Čechy a Morava mohl sonderbehandlung zpočátku nařizovat pouze říšský vůdce SS Heinrich Himmler na základě návrhů velitelů řídících úřadoven gestapa v Praze a v Brně, jež byly podány prostřednictvím velitele bezpečnostní policie a SD v protektorátě či vyššího velitele SS a policie K. H. Franka. Ovšem od září 1943 již mohl tento způsob likvidace nepohodlných osob schvalovat na území českých zemí již samotný Frank, aniž by potřeboval Himmlerovo vyjádření.

Ačkoliv do poprav v režimu zvláštního zacházení spadá například zastřelení studentských funkcionářů v Praze-Ruzyni 17. listopadu 1939, popravy protektorátních příslušníků v rámci sonderbehandlungu byly v prvních letech okupace prováděny většinou mimo území Čech a Moravy, a to zejména v koncentračním táboře Mauthausen. Ovšem od roku 1943 se tak začíná dít ve větší míře i přímo na území protektorátu, a to hlavně ve věznicích gestapa nebo tam, kde byl proveden nějaký říši nepřátelský čin, jenž bylo nutné dle policejních orgánů potrestat smrtí přímo na místě. Provedení sonderbehandlungu tak v těchto příkladech mělo mít odstrašující účinek pro místní obyvatelstvo.

Popraviště v Malé pevnosti

Popraviště v Malé pevnosti

Od roku 1943 se také Policejní věznice Terezín stává místem vykonávání poprav bez soudu na návrh vedení pražského gestapa schvalovaného K. H. Frankem. První exekuce byly pravděpodobně prováděny v prostoru pozdějšího IV. vězeňského dvora, až později byl jejich výkon přesunut na cvičnou střelnici. Prvním takto zavražděným vězněm byl s největší pravděpodobností v květnu 1943 příslušník komunistického odboje František Prokop. Kromě členů domácích odbojových skupin zde byli tímto způsobem vražděni i někteří dopadení členové československých vojenských paravýsadků a dokonce i mentálně a tělesně postižené osoby, které se ovšem dostaly do spárů gestapa z jiných důvodů. Dohromady se jednalo asi o 250 – 300 osob.

Až na výjimky popravy vykonávali příslušníci strážní roty SS. Tato jednotka přímo nepodléhala veliteli věznice Jöckelovi, ale velitelství strážního praporu SS Böhmen und Mähren a později strážnímu praporu SS Prag. Počet strážných SS v Malé pevnosti se pohyboval v průběhu let 1940 – 1945 od 16 do 100 osob a v čele roty se vystřídalo postupně 5 velitelů. Svým sadistickým chováním v průběhu exekucí v rámci sonderbehandlungu smutně proslul zejména poslední velitel strážní roty Fritz Vogt, který ještě před salvou popravčí čety střílel na vězně z pistole tím způsobem, že je pouze bolestivě zraňoval. Dle svědectví též nařizoval členům popravčí čety nabíjet zbraně tak, že první dvě patrony byly slepé. Oběti tedy byly nejdříve pouze polekány neškodnými výstřely, než je konečně zasáhla kulka vystřelená z ostré nábojnice. Největší poprava se dokonce udála ještě několik dní před osvobozením (2. května 1945), kdy bylo zastřeleno 52 osob (50 odbojářů, 1 sovětský partyzán a 1 konfident, jehož gestapo potrestalo jako zrádce, protože se těsně před koncem války z alibistických důvodů snažil přeběhnout k odboji). Provedena byla i přesto, že šéf Hlavního říšského bezpečnostního úřadu Ernst Kaltenbrunner nařídil při své návštěvě Malé pevnosti 19. dubna 1945 ukončení vykonávání exekucí. Ovšem pražské gestapo a K. H. Frank měli jiný názor. Mnohé z těchto takto zavražděných obětí byli velmi mladí lidé. (Více o poslední popravě v Terezíně ve Zpravodaji 2/2010.)

Šp

Literární a výtvarná soutěž Památníku Terezín
skola_banner

Archiv Zpravodaje

Projekty českých škol

Videotéka

Videotéka

Zpravodaj

Ediční tým: Jana Havlínová, Naďa Seifertová, Ludmila Chládková, Jiří Kleker
Kontaktujte nás: newsletter@pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín na Facebooku

Náhodný citát

Úterý 19. ledna 1943
Cesta byla mizerná. Vstávala jsem velice brzy, ale tak tak jsem byla hotová. Byla jsem tak navlečena, že jsem se nemohla pohnout. Tatínek, teta, Trude a Lea se vezli na saních v Kyjově na dráhu. Strýc Karel a Maří táhli saně a já tlačila. Byli jsme rádi, že jsme se dostali na dráhu, tolik napadlo sněhu. Sháněli jsme zavazadla, ale bylo poměrně málo šumu, myslela jsem, že budou všichni jako bez hlavy. Ve vlaku nebylo místa na sezení. Tatínek při nastupování spadl a zdvihla ho paní doktorová Schöntalová, která velice plakala (je árijka).
Když se vlak rozjížděl, začala všechna kyjovská mládež zpívat české národní písně, za brblání Němců. Jeden četník, který stál u vlaku, byl velice pohnutý a přešel kolem vlaku, každému známému přál šťastný návrat. Za jednu a tři čtvrtě hodiny byli jsme v Uh. Brodě. Nemohla jsem unést svůj baťoh. Dali jsme ho tedy na nákladní auto, tatínek, Trude a Lea jeli také.
… Vzala jsem si 2 chlebníky a a 2 tašky a šla jsem. Když jsem došla do reálky, kde jsme byli kasernovaný, myslela jsem, že upadnu. Paní Vepřekovská mě zavedla k tetě. Ležíme na jedné matraci…
— (Z deníku Helgy Pollakové, popisuje odjezd Židů z Kyjova ke shromaždišti v Uherském Brodě), Brenner-Wonschicková, Hannelore: Děvčata z pokoje 28, Přátelství, naděje a přežití v Terezíně, Barrister & Principal, Praha, 2006, ISBN: 80-87029-03-8.