Historické články

Životní příběhy dvou popravených…

Jiří Langer (1916 – 1945)

Jiří Langer s rodinou, FAPT 8551

Jiří Langer s rodinou, FAPT 8551

Po dětství stráveném v Brandýse n. L. se Jiří vyučil elektrotechnikem a v roce 1934 získává výuční list. Ve 2. polovině 30. let nastoupil dvouletou prezenční službu. Nejprve působil jako telefonista dělostřeleckého pluku č. 51 a hned nato, v době od října 1938 až do února 1939 pokračuje v další činné službě.

Od roku 1941 pracuje v pražské Jawě. Po svatbě s modistkou Annou Hrnčířovou a stěhuje se do Lysé nad Labem a o 10 měsíců později se stává otcem malé Evičky.

V té době je již činný v odboji. Má kontakt s bratry Kohoutovými z Brandýsa n. L., kamarády z dětství. Spolu s nimi zakládá ilegální organizaci Ústředí revolučního národního výboru Střed za pomoci dřívější vojenské Obrany národa. Dle vzpomínek své manželky často předstíral nemoc, aby nemusel do práce a mohl potajmu odjet a zapojit se do ilegální činnosti. Tajné materiály údajně schovával v polorozbořené zdi na zahradě.

Moták Jiřího Langera manželce z Malé pevnosti, A 10405-9

Moták Jiřího Langera manželce z Malé pevnosti, A 10405-9

Za svoji činnost je zatčen v polovině června 1944. Nejprve se dostává na Pankrác se záznamem: příprava velezrady. Koncem roku 1944 se ocitá v terezínské Malé pevnosti. Na kartě má připsáno KSČ, později se objeví poznámka: XYZ (označení užívané v Terezíně; takto byli označeni vězni, u nichž se dalo předpokládat, že by při soudním řízení byli odsouzeni k trestu smrti).

V terezínské policejní věznici se dostává díky svému vyučení na tzv. dílenský dvůr, pomáhá civilnímu zaměstnanci J. Rážkovi z Radošovic. Podmínky k přežití byly na tomto dvoře o trochu lepší než v ostatních částech věznice, neřádil zde tyfus. Jeho spoluvězeň po válce vzpomínal, že Jiří na cele občas velice ohnivě hlásal komunismus – musel ho mírnit,   neboť i mezi vězni byli zrádcové.

V předvečer poslední terezínské popravy dostal Langer injekci proti tyfu. Druhý den ráno, 2. května 1945, to nahlásil vedoucímu dílny Rážkovi s tím, že si jde raději lehnout. Avšak po obědě si pro něj přišli dozorci a postavili ho ke zdi dílny. Jiří uhodl, co se chystá, a pokusil se o útěk. Na prchajícího prý upozornil štěkot psů a Jiří Langer byl při pokusu o útěk zastřelen. Byl tak jediným ze všech vybraných k poslední popravě v Terezíně, kterého se nacistům nepodařilo dovést až na popraviště.

Alžběta Schwarzová (1923 – 1945)

Alžběta Schwarzová, FAPT 3652

Alžběta Schwarzová, FAPT 3652

Alžběta Schwarzová se narodila ve Vídni českým rodičům. Ti i přes své bydliště zůstávali srdcem Čechy – po pádu Rakouska-Uherska v roce 1918 se přihlásili k československému občanství. Když ale Německo v březnu 1938 provedlo “anšlus” (připojení) Rakouska, odstěhovali se Schwarzovi do Československa. Jejich obava byla opodstatněná – otec Alžběty byl podle norimberských zákonů Židem, Alžběta židovskou míšenkou. Za rok však nebyli v bezpečí ani v Praze.

Ve školním roce 1942/1943 navštěvuje Alžběta oktávu Akademického gymnázia v Praze II Na Příkopě. Dva měsíce před maturitou je z gymnázia vyloučena – z rasových důvodů. Nalézá zaměstnání v továrně na chemické papíry, kde pracují převážně Židé a tzv. míšenci. To už je zapojena do ilegálního odboje. Působí v komunistické odbojové skupině, která rozšiřuje ilegální tiskoviny. Jsou však vypátráni gestapem a v srpnu 1944 je Alžběta zatčena. Dva a půl měsíce stráví ve vězení v Praze na Pankráci, načež je převezena do Policejní věznice Terezín. Zde se setkává na ženském dvoře s maminkou. Maminka o Lízu ve vězení pečuje jako o malou holčičku, z útržků vlny posbírané od ostatních vězenkyň jí plete svetr. Obě tu prožijí Vánoce. Na jaře 1945 jejich naděje na šťastné přežití roste, protože na tzv. ženském dvoře nejsou tak těžké podmínky, jako v dalších částech věznice zasažené tyfovou epidemií.

Maminka Alžběty se po osvobození z Terezína vrátí. Alžběta je však 2. května 1945 spolu s dalšími vězni při poslední terezínské popravě zastřelena.

Se

Informace o poslední popravě v Policejní věznici Terezín a dalších popravených v knize: Hájková, A.: Poslední poprava v Terezíně, Svoboda, Praha 1988

Životní osudy Dagmar Lieblové

Dagmar jako pětiletá dívenka s mladší sestrou a rodiči, r. 1934. Soukromý archiv Dagmar Lieblové

Dagmar jako pětiletá dívenka s mladší sestrou a rodiči, r. 1934. Soukromý archiv Dagmar Lieblové

V březnu 1939, po obsazení naší země nacisty, dopadají protižidovská nařízení také na rodinu Fantlových. Deportace do terezínského ghetta přišla počátkem června 1942,  Fantlovi byli zařazeni do transportu označeného AAb. Paní Dagmar vzpomíná, že vlastně již od podzimu 1941, kdy transporty začaly, bylo téměř jediným tématem hovorů v židovských rodinách to, co si zabalit s sebou do ghetta.  Před odjezdem se rodičům podařilo uschovat mnoho důležitých věcí právě u služebné Fanynky.

V Terezíně pracoval tatínek jako doktor a maminka jako uklízečka. Dagmar bydlela v dívčím domově. Přes den chodila pracovat do zemědělství, po večerech se zpívalo, vyprávělo atd. Dagmar zpívala též ve sboru při dětské opeře Brundibár. Čas od času jim Fanynka do ghetta zasílala balíčky a tím jim trochu přilepšovala ke zdejším slabým přídělům jídla. V prosinci 1943 byla Dagmar i s rodiči a sestrou zařazena do transportu na Východ. Cílovou stanicí byl Auschwitz-Birkenau, tzv. terezínský rodinný tábor. Zde se postupně seznamovali s hrůznou realitou místa. Dagmar bylo v té době 15 let a vzpomíná na to, jak si říkala, že už nikdy neuvidí les, nikdy neuvidí domov… V červenci 1944 přišla selekce.

Mladá slečna Dagmar počátkem roku 1942, pár měsíců před nástupem do terezínského transportu. Soukromý archiv Dagmar Lieblové

Na práci měly být vybrány práceschopné ženy ve věkovém rozmezí 16 až 40 let. Z rodiny Fantlových se dle vymezených kritérií pro transport žádná z žen nehodila; obě sestry, Dagmar i Rita, byly mladší a mamince bylo již víc než 40 let. Náhodou však došlo k chybě u tehdy patnáctileté Dagmar, rok narození jí někdo změnil z 1929 na 1925, tudíž byla považována za devatenáctiletou a vyvolána „blokovou“ k selekci. Dagmar se sice snažila omyl uvést na pravou míru, ale „bloková“ ji odbyla s tím, že platí, co je zapsáno. Tato něčí „chyba“ tak zachránila Dagmar život.

Z Osvětimi byla s dalšími ženami deportována do Hamburku. Následujících 9 měsíců strávila na nucených pracích, pomáhala odklízet trosky po bombardování. V březnu 1945 se dostala do koncentračního tábora Bergen-Belsen. Ve zdejším pekle, mezi mrtvolami, téměř bez vody a jídla, byla osvobozena britskou armádou.

Dagmar se vrátila domů, do Kutné Hory, kde se shledala s Fanynkou. Rodiče i sestra Rita v Osvětimi zahynuli. Celé 3 roky po válce se Dagmar léčila z následků válečného věznění, poté se vrátila do školy. Na Filosofické fakultě Karlovy univerzity vystudovala obor čeština–němčina. Učila na různých školách, posledních několik desetiletí působila na katedře překladatelství a tlumočnictví Filosofické fakulty UK.

Po roce 1989 založila spolu s dalšími přeživšími Terezínskou iniciativu, jejíž je řadu let předsedkyní.  V rámci činnosti iniciativy, stejně tak jako mnozí další pamětníci, tráví paní Dagmar mnoho času se žáky a studenty v Čechách i v zahraničí, vypráví jim o svém životě, o historických souvislostech holokaustu, o svém vztahu k Německu, němčině. Považuje to za jednu z nejdůležitějších věcí -  starat se o to, aby se na tyto události a jednotlivé oběti pronásledování nikdy nezapomnělo.

Se

Pozn.: Krátký film o životě Dagmar Lieblové byl vytvořen pro projekt Centropa a je ke shlédnutí ZDE.

Esesácký statek v ghettu Terezín

Arnošt Klein: Pohled na část zelinářské zahrady v ghettu Terezín. PT 3638

Arnošt Klein: Pohled na část zelinářské zahrady v ghettu Terezín. PT 3638

„Zemědělství“ neboli Landwirtschaft  bylo jednou z částí Hospodářského oddělení správy terezínského ghetta. Jeho začátky byly těžké, neboť v podstatě vše, co je potřeba v zemědělství, chybělo. Též vězni zařazení sem na práci byli většinou nevyškolení, často pocházeli z měst, někteří dokonce nikdy neměli v ruce motyku či jiné nástroje. Z důvodu nedostatku odborníků se čas od času v denních rozkazech objevovaly výzvy, aby se přihlásili např. včelaři či zvěrolékaři, později byli hledáni sekáči trávy,i řidič traktoru apod. 

První zemědělské plochy převzalo oddělení již v polovině prosince 1941. Postupně mělo v držení až 311 ha půdy – z čehož bylo přes 70 ha ornice, 84 ha luk, 73 ha pastvin, 15 ha zahrad, zbytek tvořil les a další. 35 ha měla pronajatých Policejní věznice Terezín v Malé pevnosti. V rámci polního hospodářství se pěstoval  např. oves, mák, brambory, kukuřice atd., v zelinářských zahradách se vězni starali o květák, fazole, mrkev, petržel, pórek, špenát,  celer a další. Z ovocných stromů se sklízely plody jablek, hrušek, třešní i višní, dále švestky, meruňky, broskve.

Uvnitř kravína, autor neznámý. PT 3455

Uvnitř kravína, autor neznámý. PT 3455

Rozvíjela se i živočišná výroba. Počátkem roku 1942 byly do Terezína dopraveny 2 páry tažných koní.  Ke konci války se tu kromě asi 30 koní nacházelo také na 70 kusů hovězího dobytka,  přes 60 prasat, ovce, drůbež (slepice, husy, kachny, krocani), včelařské úly a chov bource morušového.

I mládež se od svých 14 let zapojovala do zemědělských prací, většinou v tzv. mládežnických zahradách. V deníku Pavla Weinera (nar. 1931) si o tom můžeme přečíst: „Jelikož jsem přihlášen do zahrady, musím si pospíšit, abych nezmeškal. Nástup je v ½ 8. V určenou dobu jsme v L 410, kde je sraz….Nejprve bylo rozdělení služeb. Byl jsem určen na dělání květináčů… Dívám se, co kde roste, abych to případně okusil. Cítím pocit, že jsem dnes poprvé v životě pracoval. Doma bych to jistě nedělal.“ (Deník, 4. května 1944) S velkou opatrností bylo možné si uzmout potajmu okurku, cibuli, jablko apod.: „Vezmu si jenom dvě mrkve a jablko… Ve 4. zahradě nakousnu cibuli a pak ji znovu zasadím.“  (Deník, 11. srpna 1944).

Plánek (s legendou) hospodářského dvora z náčrtníku M. Robitscheka.  APT 11775

Plánek (s legendou) hospodářského dvora z náčrtníku M. Robitscheka. APT 11775

Plánek (s legendou) hospodářského dvora z náčrtníku M. Robitscheka.  APT 11775

Plánek (s legendou) hospodářského dvora z náčrtníku M. Robitscheka. APT 11775

Jiný z chlapců, čtrnáctiletý Martin Robitschek (nar. 1930) pracoval od října 1944 ve dvoře objektu v ulici L 1 – Seestrasse , kde byl ustájen dobytek. Čistil stáje koní a volů, později jezdil s volským povozem pro seno či slámu na pole.  Martin si udělal plánek (viz obrázek), kam zakreslil stání jednotlivých zvířat a rozmístění nejrůznějších zařízení pro zemědělství a péči o dobytek (např. místnost pro odstředivku a nástroje na mléko, komoru s nástroji zvěrolékaře aj.).

 Veškeré výtěžky ze statku byly určeny výhradně pro potřeby esesáků, sami vězni z nich neměli nic. Pouze v případě, že se zeleninu nepodařilo včas exportovat a ta povadla či byla jinak znehodnocena, povolili esesáci její využití ve vězeňské kuchyni. Většinou jí pak byla obohacena strava dětí. Ani z chovu dobytka neměli vězni žádný užitek, maso se po porážce vyváželo mimo tábor. Pokud se maso objevilo na jídelníčku vězňů, bylo většinou koňské a  pocházelo z nucených porážek z jatek v blízkosti Terezína.

 Oddělení zemědělství poskytlo pracovní místa pro stovky vězňů. Přes všechny útrapy a zákazy spojené s prací na polích a v zahradách (např. zákaz brát zeleninu a ovoce – v případě přistižení mohli hlídači na vězně i střílet) mělo toto nasazení své výhody. Vězňově se dostali ven, za hradby ghetta na čerstvý vzduch. A pokud byli opatrní, výpěstky jim poskytovaly též přilepšení k nedostatečným přídělům.

Se

Lidické ovce v Terezíně – pravda či mýtus?

Doris Grozdanovičová, roz. Schimerlingová, zachycena při pasení ovcí, FAPT 4423

 „Základ k chovu ovcí a koz daly esesákům ovce a kozy lidické.“ (Město za mřížemi)

Terezínská historiografie se musela vyrovnat s mnoha nechtěně rozšířenými mýty. Trvalým úkolem Památníku Terezín bylo a je neustále poukazovat na fakt, že ghetto Terezín bylo především místem velkého utrpení a smrti navzdory vzpomínkám na mnohé zde pořádané kulturní akce. Také název propagandistického filmu z roku 1944 Terezín. Dokumentární film z židovského sídelního území nese mezi širokou veřejností zažitý název „Vůdce daroval Židům město“.1

Dle mého názoru se jako další téma, které je nutno prozkoumat, nabízí otázka skutečného původu v Terezíně chovaných ovcí. Doposavad se většině návštěvníků bývalého terezínského ghetta dostane informace, že ovce chované v ghettu pocházely ze zničených Lidic. Není se čemu divit, neboť tato zažitá představa má základ již v době existence ghetta. Typickým příkladem těchto „válečných kořenů“ je terezínská báseň Die Schafe von Liditz básnířky Ilse Weber (1903-1944). „Huňaté zažloutlé ovce, kde je váš domácí lán? Stáj vaše popelem lehla a zabit kde leží váš pán.“ 2

I deníkové záznamy Bedřicha Kohna3 nebo vedoucího oddělení Péče o mládež (Jugendfürsorge) Egona Redlicha nalezené v roce 1967 na jedné z terezínských půd podporovaly zažitou představu, že ovce v Terezíně pocházejí z Lidic. Ve svém zápise z 11. 6. 1942 autor konstatuje: „Z ghetta bylo na práci v této vesnici vysláno 30 Židů. Jeli s hráběmi. Poslali sem též dobytek a ovce.“4 Již nyní však můžeme předeslat, že původ hospodářského zvířectva a především ovcí byl nad jeho rozlišovací schopnosti. Tato teze byla brána za bernou minci a přešla „plynule“ do poválečné terezínské historiografie.

Mýtus o lidických ovcích v Terezíně byl podpořen i poválečnou filmovou tvorbou. Film Transport z ráje (1962) podle knižní předlohy Noc a naděje Arnošta Lustiga, bývalého terezínského vězně, zachycuje dialog mezi generálem a jeho doprovodem na právě vyháněné stádo ovcí z náměstí před židovskou bankou. Na generálovu otázku: „Co je to za dobytek?“ dostává odpověď, „Ovce z Lidic.“

Také bývalé vězeňkyně pracující v zemědělství, které se dostaly k chovu ovcí po válce podporovaly tuto verzi. V devadesátých letech vzpomíná E.R. pro židovské muzeum v Praze „… v zahradě, pásla jsem lidické ovce…“5 Také D.S. se ve svých vzpomínkách (i audiovizuálních) vyjadřovala, že to byly husy a ovce z Lidic, o které se během svého působení v terezínském ghettu starala. Poněkud paradoxně se pak můžeme dočíst ve vzpomínce H.B.: „S D.S. jsme byly jednou jedinkrát hlídat ovce. Přišly ty ovce z Lidic. A.L.: D. to popírá, že byly z Lidic.“6

I vychovatelka malých dětí M.M. vzpomíná, že při procházkách potkávaly „pasačku oveček, které se dostaly do Terezína z Lidic, po té tragedii.“7

Tento mýtus je autorizován i popiskou světoznámé fotografie pocházející od vrtmistra Jaroslava Tomana, uložené v Památníku Terezín a v Židovském muzeu v Praze, kde je u fotografie pasačky ovcí následující popiska „D.S., terezínská pastýřka lidických ovcí.“8

Ovšem obstojí tvrzení o lidických ovcích v Terezíně ve světle historických dokumentů?

Chronologicky musíme začít zprávou velitele bezpečnostní policie a bezpečnostní služby v Protektorátu Horsta Böhmeho z 12. června 1942, týkající se opatření vůči osadě Lidice. V ní kromě jiného K. H. Frankovi sděluje, že na statek v Buštěhradu bylo z Lidic odvezeno 32 koní, 167 kusů dobytka, 150 prasat, 144 koz a kromě dosud nezjištěného počtu domácí drůbeže a králíků i 16 ovcí [sic].9

Při výslechu vyšetřovateli Státní bezpečnosti v internačním táboře v Terezíně v únoru 1946 byl Heinrich Jöckel vyzván, aby popsal svou roli při vyhlazení Lidic. Ve výpovědi uvedl, že pro Malou pevnost vyzvedl v Buštěhradu asi 600 králíků, 90 koz, asi 40 slepic, 90 hus a asi 30 kachen. Později přivezl ještě 2 koně, 4 krávy a různé hospodářské nářadí. Část z tohoto živého inventáře dostalo i terezínské ghetto. Jak je z Jöckelova výčtu patrné, ovce mezi nimi chyběly.10 Příjezd těchto zvířat z Lidic zachytily i některé deníky. Již výše jsem uvedl vzpomínku E. R. o existenci ovcí z Lidic v Terezíně. Ta ovšem kontrastuje s vlastními deníkovými záznamy z inkriminovaných dní. „1942 – 7.6. neděle: Husy tu ještě nebyly zato kozy a kůzlata, prý z Lidic. Kozy musely být hned podojeny [...] 8.6. pondělí: Došlo dvěstě husí. V hrozně zuboženém stavu, jako židovský transport [...] 10.6. středa: Odpoledne přišlo sto ovcí [sic] [...] 30.6. úterý: Přišlo dalších stodvacet ovcí [...] “11

Ponecháme-li stranou otázku chybné datace, kdy mohlo zvířectvo z Lidic dorazit do Terezína, překvapí nás i nepoměr mezi 16 ovcemi odvezenými z Lidic do Buštěhradu a zmínkou v deníku E.R. o příchodu sta ovcí. Odkud tedy byly doopravdy tyto ovce? Odpověď nám poskytuje spisek Ein Jahr Landwirtschaft [Jeden rok zemědělství].

Pro využití zelených ploch a šancí byly objednány ovce, které ovšem ne tak brzo, jak by bylo bývalo vhodné, dorazily v červnu ze Slovenska. První transport činil 100 kusů, dalších 200 ovcí přibylo v červenci. V této době přišly z jedné vesnice také kozy, husy, kachny, slepice a králíci [...].“12

Jak je možné, že si terezínští vězni spojili ovce ze Slovenska s ostatním zvířectvem z Lidic? Tuto otázku zodpovídá další z terezínských pasaček ovcí T. P. ve své vzpomínce pro Židovské muzeum v Praze, která vyzdvihuje časovou souhru příjezdu těchto dvou rozdílných zvířecích kontingentů. „To bylo po Lidicích, a tam přišla lidická zvířata, to znamená kozy, kůzlata, krávy, koně, husy slepice [...] ne ovce ne [...] konečně byl večer, chtěli jsme jít domů a najednou přišel vagón a v tom vagónu byly ovce, které přišly ze Slovenska, stádo ovcí. Všude bylo psáno, že to byly lidické ovce, ale to nebyly lidické ovce, to byly ovce ze Slovenska.“13

Na základě pramenů můžeme tedy konstatovat, že spolu s lidickým zvířectvem přichází do Terezína v červnu 1942 i první z kontingentu slovenských ovcí. Ten dosáhne v září 1942 až 370 kusů,14 v listopadu t. r. poklesl na 357 kusů.15

Uvedení této neúmyslně smyšlené legendy o „lidických“ ovcích v Terezíně na pravou míru pomocí výše uvedených historických dokumentů, však nic nemění na osudovém propojení lidické tragédie s životem mnoha terezínských vězňů.

Tomáš Fedorovič

1 Karel MARGRY, Nacistický propagandistický film o Terezíně, in: Terezín v konečném řešení židovské otázky. Mezinárodní konference historiků k 50. výročí vzniku terezínského ghetta 1941-1945. [Ed.]: Miroslav KÁRNÝ – Vojtěch BLODIG. Praha, 1992. s. 208-224.

2Otokar GUTH, Ovce z Lidic (český překlad básně Ilse Weberové), Židovské muzeum v Praze (dále JMP), fond Terezín, inv.č. 326, Literární produkce dospělých – původní rukopisy a opisy (1942-1945).

3 Deník Bedřicha Kohna, Památník Terezín, A 11891. „Přitom na druhé straně krásný srpnový den, stranou se pasou ovce a kozy, které přišly z Lidic, obrázek klidu a míru.“

4 Egon REDLICH: Zítra jedeme, synu, pojedeme transportem. Deník Egona Redlicha z Terezína 1.1. 1942 – 22.10. 1944. [K vyd. připr.]: Miroslav KRYL. Brno 1995, s. 125.

5 Vzpomínka E.R., JMP, interview 492, 14.5.1995.

6 Vzpomínka H.B., JMP, interview 1038, 6.5.2004.

7 Vzpomínka M.M., JMP, interview 596, s.d.

8 Památník Terezín, FAPT 4423, FAPT 4424.

9 Odvetná opatření vůči osadě Lidice, Zpráva o vyhlazení Lidic pro K.H. Franka, 12.6.1942, Národní archiv v Praze, 114-10/1.

10 Státní oblastní archiv v Litoměřicích, Mimořádný lidový soud Litoměřice, proces proti Heinrichu Jöckelovi, Lsp 1200/46, č.j. 5353-46-2, 1.2.1946.

11 Přepis deníku E.R., záznamy z června 1942, Památník Terezín, A 11890.

12 Ein Jahr Landwirtschaft [Jeden rok zemědělství], Památník Terezín, A 9059.

13 Vzpomínka T.P., JMP, interview 255, 6.1.1994.

14 Zpráva o činnosti terezínské samosprávy za měsíc září 1942, PT, A 9032.

15 Zpráva o činnosti terezínské samosprávy za měsíc listopad 1942, PT, A 1849. 

Byli tu před námi…

Joseph Eduard Adolf Spier (1900 – 1978)

„Sdělení židovské samosprávy“ s poetickým obrázkem Terezína od Jo Spiera,  A 3469

„Sdělení židovské samosprávy“ s poetickým obrázkem Terezína od Jo Spiera, A 3469

Jo Spier byl před 2. světovou válkou známým holandským umělcem, tvůrcem humorných ilustrací a karikatur zachycujících každodenní život. Pracoval pro noviny De Telegraaf.

V době, kdy už byli Židé v obsazeném Nizozemsku pronásledováni nacisty, Spierově rodině pomohla známost s Antonem Mussertem, vedoucím zdejšího Národně socialistického hnutí a obdivovatelem jeho kreseb v jedné osobě. Židé byli z této strany v roce 1938 vyloučeni a Mussert se snažil postarat alespoň o část z nich. Mezi nimi byla i rodina Jo Spiera, jenž sám však v této straně nebyl. Ochránit trvale tuto skupinu se Mussertovi nepodařilo. Její členové byli při sestavování prvního transportu z Westerborku do terezínského ghetta přiřazeni do transportního seznamu.

Tak byl Jo Spier s manželkou a jejich třemi dětmi deportován na konci dubna 1943 do ghetta Terezín transportem s označením XXIV/1. V Terezíně se zapojil do práce v tzv. Werkstätte für Kunstgewerbe und Gebrauchsmalerei (dílna uměleckoprůmyslového a užitného malířství). S jeho jménem jsou v ghettu spjaty jemně kolorované kresby zachycující ghetto Terezín – jaké ve skutečnosti nebylo. Jeho poetický obrázek se nacházel také v hlavičce každého oficiálního Sdělení židovské samosprávy. Spier se uplatnil též při zkrášlovací akci, kdy vytvořil kresby pro upomínkové album Bilder aus Theresienstadt (Terezínské pohledy), které bylo jako suvenýr rozdáváno členům delegace MVČK, nacistickým pohlavárům a dalším. Při návštěvě delegátů MVČK v červnu 1944 byl Spier vydáván za reprezentanta holandských Židů v terezínském ghettu. O pár měsíců později, při natáčení propagandistického filmu, vytvořil – nejspíše na příkaz služebny SS (jak byla v době zkrášlování terezínská komandantura SS přejmenována) – kreslenou dokumentaci ke scénáři pro tento film.

Joseph Spier se dožil s rodinou v ghettu osvobození. Poté se vrátili do rodného Nizozemí. Kvůli neprokázanému nařčení z kolaborace se rodina v roce 1951 vystěhovala do USA.

Osud manželů Friedricha a Louise Gutmannových

Koncem května 1943 přibyly do početního stavu terezínského ghetta dvě další osoby, manželé Gutmannovi. Do Terezína přijeli z Bohušovic osobním autem plným zavazadel, což vzbudilo mezi terezínskými vězni velký ohlas. Jednalo se o německo-židovské manžele, občany Nizozemska. Zpětně byli administrativně přiřazeni k prvnímu nizozemskému transportu (XXIV/I).

Pozvánka na večer pořádaný na počest Hausältesterů (starší domovů), autor: Jo Spier, PT 4235

Pozvánka na večer pořádaný na počest Hausältesterů (starší domovů), autor: Jo Spier, PT 4235

Proč jim ale byla věnována taková pozornost? Gutmannovi byli známou rodinou v bankovním světě, otec barona Friedricha Gutmanna byl zakladatelem Drážďanské banky (Dresdner Bank). Rodina měla též vazby k vysoké italské šlechtě. Sestra Friedricha Gutmanna byla provdána za barona Orsiniho, bývalého italského velvyslance v Berlíně. Gutmann sám měl přátele mezi významnými italskými osobnostmi.

V době, kdy v Holandsku začali být Židé internováni v táboře Westerbork, Gutmannovým se díky vztahům s italskou diplomacií a majetku dostávalo jisté ochrany a privilegií. Nedařilo se jim však získat povolení vycestovat z okupované země. Jejich italští příbuzní se snažili uplatnit svůj vliv v diplomatických kruzích. Italský velvyslanec v Berlíně za ně intervenoval u Himmlera. Ten měl po domluvě s Mussolinim přislíbit, že se manželům nic nestane. Údajně byl vydán pokyn služebnám v Haagu, aby Gutmannovi byli ponecháni v bytě a byli vyňati z bezpečnostně policejních opatření všeobecné povahy. Nebyla to však ochrana před opatřeními „zvláštní povahy“ (tzv. Sonderbehandlungem) a tudíž před zvůlí jiných vedoucích nacistů. Mezi nimi totiž docházelo v těchto případech k mocenským bojům, díky kterým mnohé záchranné akce ztroskotaly.

Říšský komisař pro obsazené Nizozemsko Seyss-Inquart nechtěl nechat Gutmannovy vycestovat ze země, dokud nebude přepsána část jejich majetku na Třetí říši. Jednalo se o sbírku německých zlatých a stříbrných předmětů ze 16. a 17. století založenou otcem Gutmanna, dále o obrazy starých mistrů a impresionistů; o sbírky měl zájem Göring.

Později, po druhé intervenci, bylo Gutmannovým povoleno odjet. Na hranici odjeli vozem první třídy, tam přestoupili a druhou třídou pokračovali přes Berlín až do Bohušovic. Přesedli do auta, avšak nečekala je cesta na svobodu, nýbrž byli převezeni do ghetta Terezín.

Oba manželé, Louise i Friedrich se v Terezíně zapojili do pracovního nasazení. Friedrich Gutmann pomáhal roznášet uhlí, Louise chléb a učila angličtinu. Měli povoleno psát do Říma a Florencie. V době internace v ghettu byl Friedrich Gutmann povolán na velitelství, kde na něj byl činěn nátlak, aby podepsal dokumenty o přepsání majetku, což on odmítal. V té době probíhala i další jednání o jejich vycestování či alespoň o povolení návštěvy v Terezíně.

Z alba Bilder aus Theresienstadt, autor Jo Spier, PT 2696-3

Z alba Bilder aus Theresienstadt, autor Jo Spier, PT 2696-3

Ačkoliv se nacistům nepodařilo v ghettu přimět Gutmannovy přepsat jejich majetek na německou říši, bylo jim nakonec oznámeno, že mohou odjet do Itálie. Vozem byli odvezeni i s jejich zavazadly z ghetta, ovšem auto mířilo do Policejní věznice Terezín v Malé pevnosti, kde jejich věznění pokračovalo. Bylo to v polovině dubna 1944. Vězni v ghettu byli dlouho přesvědčeni o tom, že tito prominenti byli propuštěni. Teprve o několik měsíců později informace o jejich internaci v Malé pevnosti prosákla do ghetta.

Friedrich Gutmann zemřel v Malé pevnosti hned v dubnu 1944. Louise po jeho smrti ztratila ochranu před deportací na Východ. V srpnu 1944 byla zařazena do transportu do Osvětimi, kde zahynula v plynové komoře.

 Se

Židé z Říšského komisariátu Nizozemí v terezínském ghettu

Zpráva o příjezdu transportu XXIV/1 z Holandska do terezínského ghetta v dubnu 1943. PT 11017.

Zpráva o příjezdu transportu XXIV/1 z Holandska do terezínského ghetta v dubnu 1943. PT 11017.

Strohým oznámením v denním rozkaze z 23. dubna 1943 bylo dáno na vědomí vězňům terezínského ghetta, že do Terezína přijel 22. 4. 1943 z Amsterodamu transport označený XXIV/1 s 295 lidmi. Do listopadu 1944 postupně dorazilo ještě dalších sedm transportů.

Výše zmíněné transporty byly složeny z téměř 5000 osob, většinou internovaných v táboře Westerbork. Ten byl založen už v roce 1939 pro židovské imigranty z jiných zemí. Od jara 1942 sem byly vypravovány transporty nizozemských Židů, v létě začaly odjíždět transporty „na Východ“. Přes Westerbork bylo deportováno na 100 000 Židů.

Dohady o možnosti posílat transporty do Terezína se zde objevily v říjnu 1942, a to v souvislosti s otázkou, jak naložit s židovskými bojovníky z první světové války. Nacistům se pro ně nabízel Terezín, neboť tam byly posílány i podobné „případy“ z Říše.  Terezín byl v Nizozemsku chápán jako lepší varianta při deportaci na Východ, byl brán jako starobní ghetto a místo, kam je možné se dostat za zásluhy či pro stáří.

[nggallery id=11]

V lednu 1943 byla upřesněna kritéria, podle kterých měl výběr do prvního transportu pro terezínské ghetto probíhat: nárok na zařazení měli např. držitelé Železného kříže první třídy, nositelé odpovídajících rakouských vyznamenání, ženy, které byly za první světové války vyznamenány jako zdravotní sestry. S nimi směli jet jejich manželé a děti do 14 let a další. Soubor kritérií pro následující „terezínské“ transporty byl rozšiřován.

Život v Terezíně

Soupis přednášek prof. dr. Jehudy Lion Palache. PT 4119,  Památník Terezín, Heřmanova sbírka, © Zuzana Dvořáková

Soupis přednášek prof. dr. Jehudy Lion Palache. PT 4119, Památník Terezín, Heřmanova sbírka, © Zuzana Dvořáková

V Terezíně byli Židé z Nizozemí čtvrtou velkou skupinou, která se sem po protektorátních, německých a rakouských Židech dostala.  Jejich velké naděje a radost, že nejsou zařazeni do transportu do Osvětimi, byly zmařeny poté, co zjistili, že i odsud odjíždějí transporty na Východ.

Nizozemské transporty představovaly směsici osob různých národností. V Nizozemsku bylo od 30. let mnoho německých Židů, kteří sem uprchli z Německa před pronásledováním. Po příjezdu do ghetta se transportovaní z Nizozemí rozdělili na dvě skupiny podle země původu, a to na „německé Nizozemce“ a „nizozemské Nizozemce“ (jak tomu bylo už i ve Westerborku). Němečtí Nizozemci se lépe zapojovali do táborového života, do práce. Neměli problém z hlediska jazykového.  Mnozí se zde setkali se svými známými z doby před emigrací. Ti, již znalí poměrů v ghettu, jim pomáhali k lepší práci, poskytovali jim cenné informace – důležité pro zdejší život.

Nizozemští Nizozemci byli z hlediska jazykového mírně znevýhodněni. Ti Nizozemci, kteří pocházeli z bohatších a vzdělanějších vrstev, též zpravidla němčinu ovládali, neboť před válkou byl v Nizozemí kladen důraz na výuku jazyků. Ale chudší Židé, dělníci, kteří nebyli vzdělaní, měli život v Terezíně ztížený neznalostí německého jazyka a museli se domlouvat všemi způsoby. Často se však naučili i některá česká slova.

Foto M. Romana na upomínkovém listu pro K. Herrmanna. PT 4185, Památník Terezín, Heřmanova sbírka, © Zuzana Dvořáková

Foto M. Romana na upomínkovém listu pro K. Herrmanna. PT 4185, Památník Terezín, Heřmanova sbírka, © Zuzana Dvořáková

Dobré vztahy mezi vězni v táborech obecně nikdy nebyly v zájmu nacistů – z rozhádaného společenství je jednodušší získávat „materiál“ pro transporty na Východ. Tato myšlenka byla v Terezíně při příjezdu nizozemských transportů v zimě 1944 naplněna skutečností, že kvůli nim bylo nutno vystěhovat z Hamburských kasáren na 3000 žen deportovaných z protektorátu, které tam do té doby žily. To pochopitelně vrhlo na nově příchozí špatné světlo. Nizozemci většinou nebyli v ghettu ubytováni společně, což jim také znesnadňovalo pěstovat mezi sebou soudržnost.

Do dětských domovů bylo umístěno jen málo dětí z nizozemských transportů. Je velmi pravděpodobné, že jejich rodiče byli o této možnosti informováni, ale v nastalé situaci po příjezdu transportu, kdy byli většinou vyhladovělí, unavení a byla jim „odňata“ většina majetku, neměli pomyšlení na to, aby umístili své děti do mládežnických a dětských domovů. V provozu byla krátký čas také nizozemská školička.  Na jaře a v létě 1944 spoluorganizoval rabín Jehuda Palache nizozemské vyučování. V Hamburských kasárnách, kde žila velká část Nizozemců, vznikl nizozemský dětský domov pro děti do 14 let. Měl kapacitu až 100 dětí.

Plakátek k působení swingového orchestru v ghettu pod vedením Martina Romana. PT 3979, Památník Terezín, Heřmanova sbírka, © Zuzana Dvořáková

Plakátek k působení swingového orchestru v ghettu pod vedením Martina Romana. PT 3979, Památník Terezín, Heřmanova sbírka, © Zuzana Dvořáková

Terezínská strava se Nizozemcům jevila jako nedostačující, avšak česká kuchyně je dle poznámek v denících příjemně překvapovala, zejména např. buchtičky se šodó nebo knedlíky. Nizozemci se celkem obratně zapojili do černého obchodování v ghettu. Vyměňovali za peníze, měnili své osobní věci, např. za rtěnku bylo půl chleba. Jiný z Nizozemců, pracující v zeleninové zahradě u Malé pevnosti, nabízel po celé léto 1944 pašovanou zeleninu. Měl k tomu speciálně přizpůsobené dlouhé punčocháče.

Výraznou osobností, která se dostala do Terezína z Nizozemí, byl například Jo Spier. I zde provozoval svoji práci kreslíře a pracoval v kreslírně.  Mnoho Nizozemců našlo v ghettu uplatnění ve zdravotnictví. Po odjezdu podzimních transportů v roce 1944 nastoupili na opuštěná místa zdravotníků. Dále se uplatnili ve velké míře v hudbě, v přednáškové činnosti, v kabaretních vystoupeních.  Výrazně se do kulturních dějin ghetta zapsal režisér Kurt Gerron či džezový pianista Martin Roman, oba němečtí Židé.

Do Osvětimi bylo z Terezína deportováno na 2800 Nizozemců. V Terezíně jich zemřelo 163.

Plakátek k vystoupení Machiela Gobetse v ghettu. (Před válkou byl vynikajícím pěvcem, působil např. v královské opeře v Nizozemsku.) PT 4219, Památník Terezín, Heřmanova sbírka, © Zuzana Dvořáková

Plakátek k vystoupení Machiela Gobetse v ghettu. (Před válkou byl vynikajícím pěvcem, působil např. v královské opeře v Nizozemsku.) PT 4219, Památník Terezín, Heřmanova sbírka, © Zuzana Dvořáková

Karikatura Machiela Gobetse. PT 4180, Památník Terezín, Heřmanova sbírka, © Zuzana Dvořáková

Karikatura Machiela Gobetse. PT 4180, Památník Terezín, Heřmanova sbírka, © Zuzana Dvořáková

Příběh Hany Lustigové – Greenfieldové

Počátky spolupráce mezi Hanou Greenfieldovou (vlevo) a vzdělávacím oddělením Památníku Terezín, tehdy pod vedením Ludmily Chládkové

Počátky spolupráce mezi Hanou Greenfieldovou (vlevo) a vzdělávacím oddělením Památníku Terezín, tehdy pod vedením Ludmily Chládkové

Hana se narodila 3. 11. 1926 v Kolíně. Se svou starší sestrou Irenou vyrůstaly v české vlastenecké rodině. Ani s příchodem německé okupace a nastolením protižidovských opatření její rodiče neuvažovali o emigraci.

Pak přišel Terezín. Do ghetta se Hana dostala s širší rodinou kolínským transportem AAd dne 13. 6. 1942. Zařazení na práci v kuchyni jí pomohlo překonávat ubohé táborové poměry, přesto ale nastaly situace, jež jí pobyt v ghettu činily téměř zoufalým. Sebevraždou tu ukončil život její dědeček, po operaci zemřel milovaný kamarád, do neznáma odjela maminka. Hana od ní byla oddělena zcela nečekaně poté, co v srpnu 1943 přibyl do Terezína transport dětí z Bialystoku. Ošetřovatelka Marie Lustigová byla jedním z 53 vězňů přidělených k péči o tyto děti. Tito vybraní ošetřovatelé zůstávali s bialystockými dětmi v nově postavených  západních barácích za ghettem, s nikým se nesměli stýkat, aby mezi terezínské vězně nerozšířili informace získané od dětí o poměrech v polských ghettech a táborech. Hana se přesto několikrát pokusila maminku alespoň spatřit. Čekání se vyplatilo a jednou na ni mohla z úkrytu zavolat a promluvit s ní. 5. října 1943 transport dvanácti set bialystockých dětí i s terezínskými ošetřovateli odjel – prý do Švýcarska. Až po válce vyšla najevo skutečnost, že transport skončil v Osvětimi – v plynu.  (Po několikaletém pátrání Hana objevila v archivu listiny se jmény všech, kteří  se  tehdy ve zvláštním transportu  Dn/a  nacházeli. Bylo to kruté potvrzení matčina osudu.)

Z rukou starostky města Terezín Růženy Čechové přebírá Hana Greenfieldová čestné občanství města Terezín, r. 2001

Z rukou starostky města Terezín Růženy Čechové přebírá Hana Greenfieldová čestné občanství města Terezín, r. 2001

Přišel rok 1944, v Terezíně vrcholily přípravy k přijetí delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže. Přeplněné ghetto muselo opustit sedm a půl tisíce vězňů, mezi nimi i Hana. Transportem Eb se dostala v květnu  do rodinného tábora v Osvětimi – Birkenau. Na počátku července 1944 se tam konala selekce všech přítomných, jež pro ni znamenala odjezd na práci do Německa.  Její pracovní skupina skončila ve Freihafenu u Hamburku. Po celou zimu, až do roku 1945, v širokém okolí vězeňkyně odklízely trosky po spojeneckém bombardování. Z této doby Haně utkvěla jedna vzpomínka na pomoc neznámých lidí. Ve chvíli, kdy polevil dozor SS, se jí podařilo odběhnout z rozbité ulice k domku, tam zaklepala a poprosila o trochu jídla. Dostala polévku a pokyn, ať přijde zase. Podruhé kromě jídla jí rodina věnovala velké boty s novou pevnou podrážkou, což byl v tu chvíli drahocenný dar. Už tolik nebude trpět zimou jako dosud. Dodnes na tyto lidi Hana nezapomněla.

Bombardování německých měst neustávalo, blížil se konec války a zbytek Haniny pracovní skupiny byl převezen do tábora v Bergen – Belsenu. Tamní hrůzu a nakonec radost nelze zapomenout: žízeň, infikovaná voda, hlad, hromady mrtvých a pak první britský tank – to už byl 15. duben 1945 a osvobození.

Poválečný pobyt v rodném Kolíně nebyl dlouhý, Hana se po čase vystěhovala do Izraele, kde žije se svou rodinou dodnes. V novém domově se rozhodla studovat a následně předávat informace o období holokaustu. Vypracovala vzdělávací program a školila nejen mladé lidi, ale i osoby přeživší  koncentrační  tábory, aby pak mohly též vystupovat, mluvit o zážitcích a vést besedy.

Opět v Terezíně

Boty, pro Hanu symbol nového života

Boty, pro Hanu symbol nového života

Hana Greenfieldová nabídla Památníku Terezín svou pomoc záhy po vzniku jeho vzdělávacího oddělení. Mohla předat zkušenosti i představy, mohla řadu nových aktivit sponzorovat. Její návrh na pořádání literárních či výtvarných soutěží s tematikou holokaustu pro školní mládež jsme naplnili hned v roce 1994. Vyhlášená literární soutěž měla sice jen regionální dosah, ale poznali jsme, že zájem lze podnítit. Hana v tu chvíli založila fond, z nějž jsme nadále mohli čerpat finanční prostředky na vše, co se k soutěžím váže: na ceny za vítězné práce, na katalogy, kalendáře atd. Dodnes se do soutěží Památníku Terezín hlásí každým rokem desítky škol, stovky žáků a studentů z celé České republiky. Vítězové měli možnost setkat se s Hanu osobně, když přijížděla k slavnostnímu předávání cen. Všichni znají  její memoárovou knížku  „Z Kolína do Jeruzaléma“, kterou  úspěšným soutěžícím věnujeme.  Spolupráce s Hanou trvá již 19 let. Za její podpory jsme vydali dva kalendáře (1997 a 2007) a publikaci „Člověk není číslo“, jež byla následně představena roku 1998 na Mezinárodním knižním veletrhu v Praze. S Haninou pomocí jsme zorganizovali dvě zahraniční putovní výstavy z kreseb zaslaných do soutěží: V Los Angeles byla roku 2000 instalována výstava „Holokaust očima českých dětí“ a roku 2005 putovala do Jeruzaléma výstava „Zůstat člověkem“.

Hned v počátcích spolupráce se Hana Greenfieldová stala členkou Čestné rady ředitelů Památníku Terezín. Roku 2001 byla za dlouholetou podporu a spolupráci při vzdělávání mládeže jmenována čestnou občankou města Terezín.

Chl

Literární a výtvarná soutěž Památníku Terezín
skola_banner

Archiv Zpravodaje

Projekty českých škol

Videotéka

Videotéka

Zpravodaj

Ediční tým: Jana Havlínová, Naďa Seifertová, Ludmila Chládková, Jiří Kleker
Kontaktujte nás: newsletter@pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín na Facebooku