Historické články | Zpravodaj - Part 3

Historické články

Osobnost lékaře Jana Levita a jeho spojení s terezínskými represivními zařízeními

V souvislosti s uvězněním Gavrila Principa v Malé pevnosti a jeho nemocí je nutno zmínit osobnost doktora Jana Levita.

Karel Vik: Operace dr. Levita, PT 9177, Památník Terezín, ©Milena Jeřábková, Jiřina Komárková

Karel Vik: Operace dr. Levita, PT 9177, Památník Terezín, ©Milena Jeřábková, Jiřina Komárková

Jan Levit se narodil v roce 1884 v Hořicích v Podkrkonoší. Svět medicíny důvěrně znal již od dětství, neboť jeho otec a dědeček byli v Hořicích váženými lékaři. Po promoci na Karlově univerzitě v Praze roku 1908 začal pracovat na pražské chirurgické klinice u významného učitele českých chirurgů, prof. Kukuly. Svou odbornost navíc prohluboval na cestách po Německu a Rakousku.

Sympatie Jana Levita k Jihoslovanům a zejména Srbům jej v době hrozící války mezi Srbskem a Tureckem zavedly v roce 1912 na Balkán, kde téměř dva roky působil jako válečný chirurg v Bělehradě a v Niši. Získané poznatky o nových způsobech léčení válečných zranění pak po návratu do Prahy předával svým kolegům a zúročil je rovněž za svého působení ve vojenské nemocnici v Kolíně, od roku 1916 pak i v posádkové nemocnici v Terezíně.

Za svého dvouletého pobytu v Terezíně v čase první světové války se MUDr. Jan Levit setkal s již zmíněným sarajevským atentátníkem Gavrilem Principem, který byl od dubna 1916 vzhledem ke svému těžkému onemocnění pacientem terezínské posádkové nemocnice. Zde jej Jan Levit několikrát operoval a soudě z lékařových poválečných vzpomínek, vznikl mezi oběma muži přátelský vztah, podporovaný patrně i Levitovou znalostí mateřské řeči pacienta. Až do Principovy smrti v roce 1918 projevoval lékař vůči svému pacientovi lidský přístup a riskoval tak vlastní postavení a bezpečí. Několikerá udání však nebyla nadřízenými orgány nikdy vyslyšena.

Na podzim 1918 byl Levit přeložen do pardubické záložní nemocnice, následujícího roku se přesunul do Prahy a praxi chirurga vykonával v několika nemocničních zařízeních. Roku 1924 se habilitoval pro obor chirurgie na lékařské fakultě Univerzity Karlovy, v roce 1928 byl jmenován mimořádným profesorem a roku 1931 se stal přednostou chirurgického oddělení městské nemocnice Na Bulovce.

Karel Vik: Z vojenské nemocnice IV, PT 9174 avs, Památník Terezín, ©Milena Jeřábková, Jiřina Komárková

Karel Vik: Z vojenské nemocnice IV, PT 9174 avs, Památník Terezín, ©Milena Jeřábková, Jiřina Komárková

V té době už byl uznáván nejen jako chirurg, ale také jako účastník odborných lékařských sjezdů a autor mnoha vědeckých publikací. Jeho práce se zabývaly především vojenskou a válečnou chirurgií, moderními problémy obecné i speciální chirurgie, průkopnické jsou jeho příspěvky k české plastické chirurgii. Dostalo se mu též mnoha ocenění.

Roku 1939, krátce po vzniku protektorátu, musel respektovaný lékař opustit své pracoviště Na Bulovce. Důvodem byl Levitův židovský původ, ačkoliv byl věřícím, až bigotním, katolíkem. Stupňující se protižidovská opatření zavedená nacisty na území Čech a Moravy, plně postihla i svobodného a bezdětného Levita, který byl 20. června 1942 transportem AAc transportován do terezínského ghetta.

Svůj druhý pobyt v Terezíně snášel Jan Levit velmi těžce – trpěl nedostatkem soukromí, sužovaly ho tělesné neduhy včetně cukrovky, poměrům v táboře se nedokázal přizpůsobit. Strádající lékař časem získal statut prominentního vězně, čímž se jeho život poněkud ulehčil. Byl navíc jmenován konsiliářem nemocnice, avšak práce na chirurgickém oddělení se účastnil už jen výjimečně. Po téměř dvou a půl letech strávených v ghettu byl profesor Jan Levit deportován 12. října 1944 do Osvětimi, kde jeho stopy končí.

Šm

 

Rumburská vzpoura a Malá pevnost Terezín

František Noha, FAPT 2976

František Noha, FAPT 2976

V posledním roce 1. světové války docházelo v zázemí rakousko-uherského mocnářství k čím dál častějším projevům odporu a nesouhlasu s dalším pokračováním válečného konfliktu. Nejen přání ukončit příliš dlouho trvající vojenský střet, ale také hladovění, nevyplácení žoldu, špatné zacházení a odepírání dovolené vojákům se stalo podnětem vzpoury 3. setniny 7. střeleckého pluku v Rumburku.

Do čela rumburských povstalců tvořených především českými navrátilci z dřívějšího ruského zajetí se na jaře 1918 postavil František Noha. Se záměrem vyvolat revoluci, a to i ve spojení s civilním obyvatelstvem a dalšími vojenskými jednotkami v celých Čechách, se vydali vzbouřenci směrem k České Lípě. Po dílčích úspěších zde narazili na přesilu vojenských a četnických oddílů loajálních k rakousko-uherské armádě. Účastníci vzpoury, kterých mohlo být mezi 1000-1200, byli poraženi a z větší části zajati.

Stanný soud v Rumburku odsoudil hlavní vůdce povstání Františka Nohu, Stanislava Vodičku a Václava Kováře k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán v ranních hodinách 29. května 1918 na prostranství za rumburským hřbitovem. Další soud, tentokrát v Novém Boru, původně odsoudil k trestu smrti 21 obžalovaných. U čtrnácti z nich byl ale rozsudek dodatečně přehodnocen a pozměněn na mnohaletý těžký žalář v rozmezí 5-10 let v Malé pevnosti v Terezíně.

Osud zbylé většiny zajištěných účastníků vzpoury byl zpečetěn jejich následným eskortováním do Malé pevnosti. Jednalo se zhruba o 560 uvězněných vojáků, z nichž bylo pět okamžitě odsouzeno k těžkému žaláři v rozmezí od 6-9 let, dalších 150 nováčků bylo z Terezína odesláno na frontu a část pak na plzeňské Bory. Zbylých asi 300 vojáků mělo být postaveno před divizní soud, jehož hlavní líčení bylo stanoveno na 28. října 1918!

Životní podmínky vězněných v Malé pevnosti byly doslova nelidské, o čemž ostatně vypovídá vzpomínka přímého účastníka vzpoury Františka Bati: „Také v pevnosti to bylo hrozné. Dostali jsme se do kobky – asi 30 nebo 20 lidí do jedné. Začátek byl nejhorší. Ráno kapek černého kafe, ždíbek chleba, sušená zelenina, večer zas polévky. To byl hlad, to žádný neví, jaký jsme zažili hlad… Také jsme tam měli vši,… Zabíjeli jsme je, žádná desinfekce nebyla. Udělali jsme si komandanta, ten dával pozor, aby všichni vybírali vši, nikdo se neulejval. V čem nás zatkli, v tom jsme byli, kolena roztrhaná, veliké díry. Nic jsme nefasovali. Slamníky jsme měli se sekaninou, vypadaly už jako hadry. Jako polštářek jsem měl kus pytle a deku – špinavou a roztrhanou. V říjnu už byla zima.“

Vznik samostatného československého státu zapříčinil, že se hlavní přelíčení nekonalo a na místo toho byli 30. října 1918 účastníci rumburské vzpoury vyvedeni českými důstojníky z Malé pevnosti do nedalekých Bohušovic nad Ohří. Odtud se vrátili zpět do Terezína, kde se zmocnili skladiště zbraní a plnili zde nepřetržitou strážní službu po tři dny a noci, než byli vystřídáni dalšími jednotkami. Většina bývalých vzbouřenců se počátkem listopadu navrátila zpět do svých domovů.

Jakousi dohrou za Rumburskou vzpourou byl telegram z rakouského ministerstva zeměbrany, jenž byl poslední říjnový den doručen diviznímu soudu v Terezíně, s příkazem k propuštění vzbouřených vojáků z vazby a předložení návrhů na udělení milosti. K formálnímu prominutí trestů došlo následně nařízením Národního výboru z 5. 11. 1918.

Ha

Podzimní transporty 1944 z ghetta na Východ ve světle reakcí vězňů

Údaje v článku vychází z výstavy Památníku Terezín „O osudu člověka se rozhoduje proužkem papíru [...]“, která byla vytvořena při příležitosti 70. výročí poslední vlny transportů z terezínského ghetta do tábora Auschwitz-Birkenau na podzim 1944.

Aussenberg, A.: Stromy v Terezíně IV - Šance/ Trees in Terezin - Ramparts, PT 8578, ©Maureen McCarthy Koth, Deirdre McCarthy-King

Aussenberg, A.: Stromy v Terezíně IV – Šance/ Trees in Terezin – Ramparts, PT 8578, ©Maureen McCarthy Koth, Deirdre McCarthy-King

Terezínské ghetto v létě 1944

Události jara a léta 1944 (postup sovětských vojsk a invaze západních spojenců ve Francii) utvrdily nacisty v plánech na likvidaci terezínských vězňů. Okupanti si byli vědomi toho, že by se jim Židé věznění v ghettu mohli v mezním případě postavit na odpor. Právě tato obava byla signálem k plánování odstranění „českého živlu v Terezíně“. K zastření plánů nacistům výborně posloužila červnová návštěva delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně a pak zejména zpráva o inspekci sepsaná dr. Mauricem Rosselem. V ní bylo zmíněno, že Terezín je „konečným táborem“, ze kterého nejsou posílány transporty na Východ. Také srpnové Slovenské národní povstání potvrdilo nacistům nutnost „vyřešit“ bezpečnostní situaci v Terezíně, neboť povstalci na Slovensku osvobodili mnoho židovských pracovních táborů a získali bývalé vězně na svoji stranu. Samotná realizace záměru nacistů v Terezíně byla nakonec odsunuta až na konec září, neboť v ghettu ještě probíhalo v srpnu a v září natáčení propagandistického „dokumentárního filmu“.

Transporty v září a v říjnu 1944

Koncept transportu ´Et´ (23. 10. 1944) z Terezína do Osvětimi-Birkenau. Uvádí počty osob zařazených do transportu, dobrovolníků (F), „weisungů“ (W) a též těch, kteří byli vyřazeni na nádraží. A 10966-4v

Koncept transportu ´Et´ (23. 10. 1944) z Terezína do Osvětimi-Birkenau. Uvádí počty osob zařazených do transportu, dobrovolníků (F), „weisungů“ (W) a též těch, kteří byli vyřazeni na nádraží. A 10966-4v

Zpráva o chystaných transportech v září 1944 zasáhla celé ghetto. Všeobecně se věřilo, že transporty jedou opravdu na práci. Toto tvrzení SS o pracovním nasazení podporovalo též stanovení věkové hranice stejně tak jako sdělení pro Radu starších, že muži odvedení na práci budou požívat stejná privilegia jako jiné dřívější pracovní skupiny (ochrana nejbližších příbuzných před transporty apod.). Během jednoho měsíce bylo z terezínského ghetta do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau odvezeno 18 402 vězňů. Osvobození se dožilo necelých 10% z nich.

Lidé byli do transportů zařazováni na základě daných kritérií. Existovaly však ještě i další způsoby, jak být zapsán na transportní listinu:

´Freiwilig´ – dobrovolně do transportu se na podzim 1944 přihlásilo nejméně 1270 osob. Tito dobrovolníci a dobrovolnice odjížděli s přesvědčením, že se setkají se svými blízkými. Ovšem šance na setkání v táboře smrti byly mizivé.

Seznam dobrovolníků (F), transport ´Et´ z Terezína do Osvětimi-Birkenau, 23. října 1944. A 10966-5v

Zařazení do transportu z příkazu SS – ´Weisung´ přicházelo na Radu starších ghetta rozkazem z více míst – od velení SS v Terezíně, z pražské Ústředny pro židovské vystěhovalectví atd. Vězni se značkou „W“ byli chápáni jako nevhodní pro další pobyt v ghettu a měli být odesláni na Východ. V rámci transportu byli zařazování do prvních nebo posledních vagónů s dalšími vězni. Do osobního vagónu, který byl vyhrazen pro příslušníky ochranné policie doprovázející transport, byli umísťováni „W-prominenti“, kteří byli po příjezdu na místo okamžitě odvedeni k fyzické likvidaci. Weisung býval udělován též osobám, které se vyhnuly nástupu do předchozích transportů. Při podzimních transportech bylo tímto způsobem deportováno na 338 ´weisungů´ (osob).

Vyřazení z transportu – ´Ausgereiht´– mohlo potkat člověka potřebného pro ghetto, např. vzhledem k řemeslu, které ovládal. Pro tyto případy existovaly ochranné listiny – kartotéky se jmény takto důležitých osob. Byly známy podle svých barev jako tzv. „modrá rezerva“ (kontingent nezbytně nutných sil) a „bílá rezerva“(kontingent velmi důležitých pracovních sil). S postupem času a potřebou dalších osob k zařazení do transportu však začaly tyto ochranné listiny pozbývat platnosti.

3-6567-vyrazeni

Proužek papíru – vyřazen z transportu, A 6567

Naděje na oficiální vyřazení z transportu byly ovšem velmi malé. Jednou z možností, jak se transportu vyhnout, bylo nenastoupení do transportu. Vězni už měli zkušenosti z dřívějška; za nenastoupení do transportu byly vyhlašovány kolektivní drakonické tresty. Ani to však neodradilo vězně z podzimních transportů 1944 pokusit se jim vyhnout. K této snaze přispívaly údajně i nápisy ve vagonech, které se kyvadlově vracely z Osvětimi do Terezína pro nové vězně: „Wir kommen gleich nach Auschwitz an.“ („Přijedeme zanedlouho do Osvětimi.“) Zpravidla však byli nenastoupivší vězni chyceni a posláni na Východ následujícím transportem. Dle záznamů se takto podařilo hrozbě podzimních transportů uniknout a zachránit se 32 vězňům.

Podzimní transporty na stránkách deníku Pavla Weinera

Rodina Weinerových před rokem 1942, FAPT 8829

Obraz ghetta podzimu 1944 je zachycen v mnoha denících terezínských vězňů. Přibližme si tyto týdny pomocí zápisků v deníku, který si psal třináctiletý Pavel Weiner (1931-2010). Pavel byl do ghetta deportován v květnu 1942 i se svými rodiči a starším bratrem Hanušem (v deníku nazývaném Handa). Žil v chlapeckém heimu L 417 na ubikaci 7.

(Deníkové zápisky jsou zkráceny, ponechány jsou pasáže související s tematikou; do citací je zasahováno pouze pro lepší pochopitelnost krácených záznamů. Originál deníku je psán česky, ručně a sestává ze 7 částí. Je uložen v archivu USHMM ve Washingtonu a jeho kopie se nachází též v archivu Památníku Terezín.)

24. září 1944

„Probudí nás paní Mautnerová. První její slovo je: Víte již, že hranice stáří byla rozšířena na 16 – 55 let. Do mě jakoby střelí. Vzpomenu na tátu a na bráchu a na jejich odjezd. To mi nedá pokoje… Rychle běžím k tátovi, kterého naštěstí zastihnu u stolu. Podle jeho líčení je již s tím smířen, že pojedou. Musím těšit tátu tím, že pojedou všichni. Je to vlastně pravda. Koho potkáš, ten ti řekne, že je v tom… Snažím se tátu utěšit, ale nedaří se mi. Již se proslýchají různé nejasné zprávy. Jako že šlojska (místo evidence přicházejících a odcházejících transportů, pozn. redakce) bude v Hamburských kasárnách v ghettu. Bude svoláno 5 tisíc lidí. Transport bude rozdělen na dva po 2 a ½ tisících… …Nejvíce bude chráněna Spedice, jelikož ženy tuto práci nemohou konat. Na cestě do baráků mi říká táta, abych se k mámě dobře choval a nezlobil ji. Je mi smutno. .. Z celé Jugendfürsorge (oddělení péče o mládež, pozn. redakce) zůstanou jenom 4 lidi. Všichni Betreueři jedou, Franta (František Maier, *1922, vedoucí Pavlova domova, pozn. redakce) též. Celý program (tajná výuka v ghettu, pozn. redakce) zkrachne, jelikož Zwicker, Kohn a Eisinger jedou. Jsem úplně zničen. Vše se vyšinulo z normálních kolejí…“

25. září 1944

„Táta a Handa si stále myslí, že jejich zavazadla jsou tuze těžká a stále je přebalují. … Pořád si ještě neuvědomuji, co se děje. Na ulici vidím jen uplakané obličeje… Konečně přijde čas vstupu do šlojsky. Naši mají zavazadla velmi těžká. Já bych neunesl ani jedno…. Před šlojskou se tísní dav lidí. Naši si s námi dají několik pus, které se neobejdou bez slz a brzy zmizí ve vratech…“

Stránka z transportního seznamu transportu ´Au1´ vypraveného z Prahy 15. 5. 1942. Zachycuje členy rodiny Weinerových. Pavel s matkou jsou vyznačeni rámečkem – přežili válku v ghettu Terezín. Tatínek a syn Hans byli deportováni do Osvětimi transportem ´Ek´v říjnu 1944. A 7369

„Sice můžeme déle ležet, ale já vstávám a utíkám do šlojsky. Okolo všude stojí četníci a geťáci. Marně vzhlížím do okna. Naši se neobjevují. V davu lidí uvidím uplakanou mámu. …V ghettu to vypadá smutně bez mužů. Nemohu si pomyslit, že bych mohl žít několik měsíců bez táty a Handy. Jdu si pro oběd. Stále se dívám na židle, kde mají sedět Handa a táta. Bůh ví, kdy je uvidím…“

2. října 1944

„…Jdu si pro oběd a poledne strávím u mámy. Tu něco strašného. Hlas: (přicházející do baráků) Víte již, že zítra jede 1500 žen přináležejících k mužům, kteří odjeli v minulých transportech – jako blesk kdyby po nás sjel. Zprvu tomu nechci věřit. Ale je téměř jistota, že pojedeme…. Já osobně si z toho vůbec nic nedělám…. Jediná naděje, vlastně nevím, jak to mám pojmenovat, je, že máma pracuje v glimru (štěpení slídy, válečná produkce v Terezíně, pozn. redakce). Prý je tento chráněn. Každý však říká něco jiného, takže to ponechám osudu. .. S kluky se již bavím jako odborník při věcech transportních. Všichni kluci mě ubezpečují, že nepojedu. Jdu tedy k mámě. Máma je celá rozčílená. Má opravdovou starost, a to, že tu budeme muset nechat ¾ našeho celého majetku. Nyní záleží všechno na tom, co uneseme… Já ponesu ruksak, bettroli a kufřík s jídlem… Proslýchá se, že budeme moci mít také příruční zavazadlo. Uvidíme. Máma nalezne ruksak a jako divá začne u nás pakovat…. Dokonce se musím obléci jako do transportu…“

5. října 1944

„Dnes zase vynáší transport. … Od nás z pokoje to dostal: Gansalka, Gustl, Brenner a Seiner….“

8. října 1944

„Cítím, jak mě někdo probudil. Vidím, že je ještě noc. Slyším Manglův hlas: Vidíš, jsme v tom. .. Je mi opravdu líto, že Mangl jede. Mám smůlu, že můj nejlepší kamarád jede. O lidech, kteří jeli již dříve, jsou hrozné zprávy. Prý jsou v Birkenau a všechno jim bylo vzato a trpí bombardováním. Ani to raději neřeknu mámě. Celé dopoledne pak sedím u mámy a čtu si Malého Lorda, což je má nejmilejší zábava…. Stále ta samá písnička, transporty… Já jsem v takovém hrozném stavu, že nejsem ničeho schopen. Večer jdeme s mámou na procházku a přemýšlíme o událostech minulých dnů. Jdu pak ještě do šlojsky k Manglovi…“

10. října 1944

„… Dnes se opět vynáší transport. Jsem již úplně k tomu lhostejný…“

13. října 1944

„Na obzoru se jeví zítřejší transport. Takového rázu tady ještě nebyl. Je to tak: Všichni z administrativy …jdou k registraci a vesměs všichni pojedou. … Žádné zprávy od mého táty…“

14. října 1944

„Transport se ještě neroznesl, každý však ví, že je v tom… Tu přijdou první pozvánky: Bäumel a Eli jsou první oběti a hned následují: Götzlinger, Koko, Kopperl, Eckstein, Lappert. Je to strašné. Z celého domova zbyde 15 kluků. .. Na ulici je vidět samý pláč… Já sám se cítím jako poslední Mohykán, který zbyl po bouři. Nevím, co s námi zamýšlejí…“

15. října 1944

„…Odebírám se k mámě. Sednu si a čtu. Tu ke mně přijde máma, celá unavená a raduje se, že dobře vypadám. Je mi jí líto, že se tak nadře. Dopoledne jde do pekárny, odpoledne do Glimru. Když pomyslím na to, že mámu celý den neuvidím, je mi smutno a teskno…. Jdu se sklopenou hlavou prázdnými ulicemi. ..Vzpomínám na tátu a Handu a je mi do pláče. Vzpomínám na Mangla, na svého kamaráda, po kterém se mi tak stýská…nyní vidím pouze samou tmu a v té tmě se bělá jediný bod a to je má máma, a ještě někde v dálce něco svítí, to je můj táta a Handa a Mangl.“

18. října 1944

„Včera se vynášel transport…. Od nás to dostal: Petera, März, Springer a Pedro, který se z toho však dostal. Na heimu je nás pouze 11. Budí to dojem prázdnoty…“

___________________

„Tyto dny, které následují, jsou strašlivé, snad jedny z nejhorších v mém životě. Cítím se tak strašně sám, tak sám, že bych křičel… Vidím před sebou opět dnešní transport. Opět se bezděčně dívám, jak mi Beran ujíždí. Nyní jsem tedy sám, úplně sám. S Beranem jsme se bavili celé dny…“

21. a 22. října 1944

„Nastupuje transport a vůbec nevíme, co bude dál… Na domově je nás pouze 8…“

27. října. 1944

„… Ráno se probudím a vidím před sebou mámu. První slova jsou, že kluci, a to 4, jsou v transportu.“

28. října 1944

„Dnes tedy má býti ten slavný 28. říjen, který má býti oslavován a zatím je tak ošklivé, deštivé počasí a v Terezíně je vidět samý pláč a smutek. Transport odjíždí. Opět, jiskřička velkého plamene odjíždí. Kam? Nikdo neví.“

_____________________________________________

Pavel a jeho maminka přežili v terezínském ghettu. Táta Ludvík zahynul v Kauferingu, pobočném táboře KT Dachau, v prosinci 1944. Hanuš, bratr Pavla, o měsíc později, v lednu 1944.

Se

Sonderbehandlung v Policejní věznici Terezín

„Brána smrti“ – cesta na popraviště v Malé pevnosti

„Brána smrti“ – cesta na popraviště v Malé pevnosti

Bezpečnostně represivní orgány nacistického Německa často zaváděly užívání eufemistických výrazů, které kryly pravou podstatu jejich přístupu k obyvatelstvu jimi ovládaných oblastí. Jedním z nich, vedle termínů jako konečné řešení židovské otázky či evakuace, je též nevinně znějící sousloví zvláštní zacházení, německy sonderbehandlung. Pokud bychom se zeptali na jeho význam neznalého laika, těžko by asi odpověděl, že se jedná de facto o vraždu – popravu bez soudního řízení pouze na základě policejního rozhodnutí.

Institut sonderbehandlungu zavedl Reinhard Heydrich, jako velitel bezpečnostní policie (SiPo) a bezpečnostní služby (SD) v říši, a to v září 1939 ve výnosu nazvaném Zásady vnitřního zabezpečení státu během války.  Ve vztahu k obyvatelstvu Protektorátu Čechy a Morava mohl sonderbehandlung zpočátku nařizovat pouze říšský vůdce SS Heinrich Himmler na základě návrhů velitelů řídících úřadoven gestapa v Praze a v Brně, jež byly podány prostřednictvím velitele bezpečnostní policie a SD v protektorátě či vyššího velitele SS a policie K. H. Franka. Ovšem od září 1943 již mohl tento způsob likvidace nepohodlných osob schvalovat na území českých zemí již samotný Frank, aniž by potřeboval Himmlerovo vyjádření.

Ačkoliv do poprav v režimu zvláštního zacházení spadá například zastřelení studentských funkcionářů v Praze-Ruzyni 17. listopadu 1939, popravy protektorátních příslušníků v rámci sonderbehandlungu byly v prvních letech okupace prováděny většinou mimo území Čech a Moravy, a to zejména v koncentračním táboře Mauthausen. Ovšem od roku 1943 se tak začíná dít ve větší míře i přímo na území protektorátu, a to hlavně ve věznicích gestapa nebo tam, kde byl proveden nějaký říši nepřátelský čin, jenž bylo nutné dle policejních orgánů potrestat smrtí přímo na místě. Provedení sonderbehandlungu tak v těchto příkladech mělo mít odstrašující účinek pro místní obyvatelstvo.

Popraviště v Malé pevnosti

Popraviště v Malé pevnosti

Od roku 1943 se také Policejní věznice Terezín stává místem vykonávání poprav bez soudu na návrh vedení pražského gestapa schvalovaného K. H. Frankem. První exekuce byly pravděpodobně prováděny v prostoru pozdějšího IV. vězeňského dvora, až později byl jejich výkon přesunut na cvičnou střelnici. Prvním takto zavražděným vězněm byl s největší pravděpodobností v květnu 1943 příslušník komunistického odboje František Prokop. Kromě členů domácích odbojových skupin zde byli tímto způsobem vražděni i někteří dopadení členové československých vojenských paravýsadků a dokonce i mentálně a tělesně postižené osoby, které se ovšem dostaly do spárů gestapa z jiných důvodů. Dohromady se jednalo asi o 250 – 300 osob.

Až na výjimky popravy vykonávali příslušníci strážní roty SS. Tato jednotka přímo nepodléhala veliteli věznice Jöckelovi, ale velitelství strážního praporu SS Böhmen und Mähren a později strážnímu praporu SS Prag. Počet strážných SS v Malé pevnosti se pohyboval v průběhu let 1940 – 1945 od 16 do 100 osob a v čele roty se vystřídalo postupně 5 velitelů. Svým sadistickým chováním v průběhu exekucí v rámci sonderbehandlungu smutně proslul zejména poslední velitel strážní roty Fritz Vogt, který ještě před salvou popravčí čety střílel na vězně z pistole tím způsobem, že je pouze bolestivě zraňoval. Dle svědectví též nařizoval členům popravčí čety nabíjet zbraně tak, že první dvě patrony byly slepé. Oběti tedy byly nejdříve pouze polekány neškodnými výstřely, než je konečně zasáhla kulka vystřelená z ostré nábojnice. Největší poprava se dokonce udála ještě několik dní před osvobozením (2. května 1945), kdy bylo zastřeleno 52 osob (50 odbojářů, 1 sovětský partyzán a 1 konfident, jehož gestapo potrestalo jako zrádce, protože se těsně před koncem války z alibistických důvodů snažil přeběhnout k odboji). Provedena byla i přesto, že šéf Hlavního říšského bezpečnostního úřadu Ernst Kaltenbrunner nařídil při své návštěvě Malé pevnosti 19. dubna 1945 ukončení vykonávání exekucí. Ovšem pražské gestapo a K. H. Frank měli jiný názor. Mnohé z těchto takto zavražděných obětí byli velmi mladí lidé. (Více o poslední popravě v Terezíně ve Zpravodaji 2/2010.)

Šp

Životní příběhy dvou popravených…

Jiří Langer (1916 – 1945)

Jiří Langer s rodinou, FAPT 8551

Jiří Langer s rodinou, FAPT 8551

Po dětství stráveném v Brandýse n. L. se Jiří vyučil elektrotechnikem a v roce 1934 získává výuční list. Ve 2. polovině 30. let nastoupil dvouletou prezenční službu. Nejprve působil jako telefonista dělostřeleckého pluku č. 51 a hned nato, v době od října 1938 až do února 1939 pokračuje v další činné službě.

Od roku 1941 pracuje v pražské Jawě. Po svatbě s modistkou Annou Hrnčířovou a stěhuje se do Lysé nad Labem a o 10 měsíců později se stává otcem malé Evičky.

V té době je již činný v odboji. Má kontakt s bratry Kohoutovými z Brandýsa n. L., kamarády z dětství. Spolu s nimi zakládá ilegální organizaci Ústředí revolučního národního výboru Střed za pomoci dřívější vojenské Obrany národa. Dle vzpomínek své manželky často předstíral nemoc, aby nemusel do práce a mohl potajmu odjet a zapojit se do ilegální činnosti. Tajné materiály údajně schovával v polorozbořené zdi na zahradě.

Moták Jiřího Langera manželce z Malé pevnosti, A 10405-9

Moták Jiřího Langera manželce z Malé pevnosti, A 10405-9

Za svoji činnost je zatčen v polovině června 1944. Nejprve se dostává na Pankrác se záznamem: příprava velezrady. Koncem roku 1944 se ocitá v terezínské Malé pevnosti. Na kartě má připsáno KSČ, později se objeví poznámka: XYZ (označení užívané v Terezíně; takto byli označeni vězni, u nichž se dalo předpokládat, že by při soudním řízení byli odsouzeni k trestu smrti).

V terezínské policejní věznici se dostává díky svému vyučení na tzv. dílenský dvůr, pomáhá civilnímu zaměstnanci J. Rážkovi z Radošovic. Podmínky k přežití byly na tomto dvoře o trochu lepší než v ostatních částech věznice, neřádil zde tyfus. Jeho spoluvězeň po válce vzpomínal, že Jiří na cele občas velice ohnivě hlásal komunismus – musel ho mírnit,   neboť i mezi vězni byli zrádcové.

V předvečer poslední terezínské popravy dostal Langer injekci proti tyfu. Druhý den ráno, 2. května 1945, to nahlásil vedoucímu dílny Rážkovi s tím, že si jde raději lehnout. Avšak po obědě si pro něj přišli dozorci a postavili ho ke zdi dílny. Jiří uhodl, co se chystá, a pokusil se o útěk. Na prchajícího prý upozornil štěkot psů a Jiří Langer byl při pokusu o útěk zastřelen. Byl tak jediným ze všech vybraných k poslední popravě v Terezíně, kterého se nacistům nepodařilo dovést až na popraviště.

Alžběta Schwarzová (1923 – 1945)

Alžběta Schwarzová, FAPT 3652

Alžběta Schwarzová, FAPT 3652

Alžběta Schwarzová se narodila ve Vídni českým rodičům. Ti i přes své bydliště zůstávali srdcem Čechy – po pádu Rakouska-Uherska v roce 1918 se přihlásili k československému občanství. Když ale Německo v březnu 1938 provedlo “anšlus” (připojení) Rakouska, odstěhovali se Schwarzovi do Československa. Jejich obava byla opodstatněná – otec Alžběty byl podle norimberských zákonů Židem, Alžběta židovskou míšenkou. Za rok však nebyli v bezpečí ani v Praze.

Ve školním roce 1942/1943 navštěvuje Alžběta oktávu Akademického gymnázia v Praze II Na Příkopě. Dva měsíce před maturitou je z gymnázia vyloučena – z rasových důvodů. Nalézá zaměstnání v továrně na chemické papíry, kde pracují převážně Židé a tzv. míšenci. To už je zapojena do ilegálního odboje. Působí v komunistické odbojové skupině, která rozšiřuje ilegální tiskoviny. Jsou však vypátráni gestapem a v srpnu 1944 je Alžběta zatčena. Dva a půl měsíce stráví ve vězení v Praze na Pankráci, načež je převezena do Policejní věznice Terezín. Zde se setkává na ženském dvoře s maminkou. Maminka o Lízu ve vězení pečuje jako o malou holčičku, z útržků vlny posbírané od ostatních vězenkyň jí plete svetr. Obě tu prožijí Vánoce. Na jaře 1945 jejich naděje na šťastné přežití roste, protože na tzv. ženském dvoře nejsou tak těžké podmínky, jako v dalších částech věznice zasažené tyfovou epidemií.

Maminka Alžběty se po osvobození z Terezína vrátí. Alžběta je však 2. května 1945 spolu s dalšími vězni při poslední terezínské popravě zastřelena.

Se

Informace o poslední popravě v Policejní věznici Terezín a dalších popravených v knize: Hájková, A.: Poslední poprava v Terezíně, Svoboda, Praha 1988

Životní osudy Dagmar Lieblové

Dagmar jako pětiletá dívenka s mladší sestrou a rodiči, r. 1934. Soukromý archiv Dagmar Lieblové

Dagmar jako pětiletá dívenka s mladší sestrou a rodiči, r. 1934. Soukromý archiv Dagmar Lieblové

V březnu 1939, po obsazení naší země nacisty, dopadají protižidovská nařízení také na rodinu Fantlových. Deportace do terezínského ghetta přišla počátkem června 1942,  Fantlovi byli zařazeni do transportu označeného AAb. Paní Dagmar vzpomíná, že vlastně již od podzimu 1941, kdy transporty začaly, bylo téměř jediným tématem hovorů v židovských rodinách to, co si zabalit s sebou do ghetta.  Před odjezdem se rodičům podařilo uschovat mnoho důležitých věcí právě u služebné Fanynky.

V Terezíně pracoval tatínek jako doktor a maminka jako uklízečka. Dagmar bydlela v dívčím domově. Přes den chodila pracovat do zemědělství, po večerech se zpívalo, vyprávělo atd. Dagmar zpívala též ve sboru při dětské opeře Brundibár. Čas od času jim Fanynka do ghetta zasílala balíčky a tím jim trochu přilepšovala ke zdejším slabým přídělům jídla. V prosinci 1943 byla Dagmar i s rodiči a sestrou zařazena do transportu na Východ. Cílovou stanicí byl Auschwitz-Birkenau, tzv. terezínský rodinný tábor. Zde se postupně seznamovali s hrůznou realitou místa. Dagmar bylo v té době 15 let a vzpomíná na to, jak si říkala, že už nikdy neuvidí les, nikdy neuvidí domov… V červenci 1944 přišla selekce.

Mladá slečna Dagmar počátkem roku 1942, pár měsíců před nástupem do terezínského transportu. Soukromý archiv Dagmar Lieblové

Na práci měly být vybrány práceschopné ženy ve věkovém rozmezí 16 až 40 let. Z rodiny Fantlových se dle vymezených kritérií pro transport žádná z žen nehodila; obě sestry, Dagmar i Rita, byly mladší a mamince bylo již víc než 40 let. Náhodou však došlo k chybě u tehdy patnáctileté Dagmar, rok narození jí někdo změnil z 1929 na 1925, tudíž byla považována za devatenáctiletou a vyvolána „blokovou“ k selekci. Dagmar se sice snažila omyl uvést na pravou míru, ale „bloková“ ji odbyla s tím, že platí, co je zapsáno. Tato něčí „chyba“ tak zachránila Dagmar život.

Z Osvětimi byla s dalšími ženami deportována do Hamburku. Následujících 9 měsíců strávila na nucených pracích, pomáhala odklízet trosky po bombardování. V březnu 1945 se dostala do koncentračního tábora Bergen-Belsen. Ve zdejším pekle, mezi mrtvolami, téměř bez vody a jídla, byla osvobozena britskou armádou.

Dagmar se vrátila domů, do Kutné Hory, kde se shledala s Fanynkou. Rodiče i sestra Rita v Osvětimi zahynuli. Celé 3 roky po válce se Dagmar léčila z následků válečného věznění, poté se vrátila do školy. Na Filosofické fakultě Karlovy univerzity vystudovala obor čeština–němčina. Učila na různých školách, posledních několik desetiletí působila na katedře překladatelství a tlumočnictví Filosofické fakulty UK.

Po roce 1989 založila spolu s dalšími přeživšími Terezínskou iniciativu, jejíž je řadu let předsedkyní.  V rámci činnosti iniciativy, stejně tak jako mnozí další pamětníci, tráví paní Dagmar mnoho času se žáky a studenty v Čechách i v zahraničí, vypráví jim o svém životě, o historických souvislostech holokaustu, o svém vztahu k Německu, němčině. Považuje to za jednu z nejdůležitějších věcí -  starat se o to, aby se na tyto události a jednotlivé oběti pronásledování nikdy nezapomnělo.

Se

Pozn.: Krátký film o životě Dagmar Lieblové byl vytvořen pro projekt Centropa a je ke shlédnutí ZDE.

Esesácký statek v ghettu Terezín

Arnošt Klein: Pohled na část zelinářské zahrady v ghettu Terezín. PT 3638

Arnošt Klein: Pohled na část zelinářské zahrady v ghettu Terezín. PT 3638

„Zemědělství“ neboli Landwirtschaft  bylo jednou z částí Hospodářského oddělení správy terezínského ghetta. Jeho začátky byly těžké, neboť v podstatě vše, co je potřeba v zemědělství, chybělo. Též vězni zařazení sem na práci byli většinou nevyškolení, často pocházeli z měst, někteří dokonce nikdy neměli v ruce motyku či jiné nástroje. Z důvodu nedostatku odborníků se čas od času v denních rozkazech objevovaly výzvy, aby se přihlásili např. včelaři či zvěrolékaři, později byli hledáni sekáči trávy,i řidič traktoru apod. 

První zemědělské plochy převzalo oddělení již v polovině prosince 1941. Postupně mělo v držení až 311 ha půdy – z čehož bylo přes 70 ha ornice, 84 ha luk, 73 ha pastvin, 15 ha zahrad, zbytek tvořil les a další. 35 ha měla pronajatých Policejní věznice Terezín v Malé pevnosti. V rámci polního hospodářství se pěstoval  např. oves, mák, brambory, kukuřice atd., v zelinářských zahradách se vězni starali o květák, fazole, mrkev, petržel, pórek, špenát,  celer a další. Z ovocných stromů se sklízely plody jablek, hrušek, třešní i višní, dále švestky, meruňky, broskve.

Uvnitř kravína, autor neznámý. PT 3455

Uvnitř kravína, autor neznámý. PT 3455

Rozvíjela se i živočišná výroba. Počátkem roku 1942 byly do Terezína dopraveny 2 páry tažných koní.  Ke konci války se tu kromě asi 30 koní nacházelo také na 70 kusů hovězího dobytka,  přes 60 prasat, ovce, drůbež (slepice, husy, kachny, krocani), včelařské úly a chov bource morušového.

I mládež se od svých 14 let zapojovala do zemědělských prací, většinou v tzv. mládežnických zahradách. V deníku Pavla Weinera (nar. 1931) si o tom můžeme přečíst: „Jelikož jsem přihlášen do zahrady, musím si pospíšit, abych nezmeškal. Nástup je v ½ 8. V určenou dobu jsme v L 410, kde je sraz….Nejprve bylo rozdělení služeb. Byl jsem určen na dělání květináčů… Dívám se, co kde roste, abych to případně okusil. Cítím pocit, že jsem dnes poprvé v životě pracoval. Doma bych to jistě nedělal.“ (Deník, 4. května 1944) S velkou opatrností bylo možné si uzmout potajmu okurku, cibuli, jablko apod.: „Vezmu si jenom dvě mrkve a jablko… Ve 4. zahradě nakousnu cibuli a pak ji znovu zasadím.“  (Deník, 11. srpna 1944).

Plánek (s legendou) hospodářského dvora z náčrtníku M. Robitscheka.  APT 11775

Plánek (s legendou) hospodářského dvora z náčrtníku M. Robitscheka. APT 11775

Plánek (s legendou) hospodářského dvora z náčrtníku M. Robitscheka.  APT 11775

Plánek (s legendou) hospodářského dvora z náčrtníku M. Robitscheka. APT 11775

Jiný z chlapců, čtrnáctiletý Martin Robitschek (nar. 1930) pracoval od října 1944 ve dvoře objektu v ulici L 1 – Seestrasse , kde byl ustájen dobytek. Čistil stáje koní a volů, později jezdil s volským povozem pro seno či slámu na pole.  Martin si udělal plánek (viz obrázek), kam zakreslil stání jednotlivých zvířat a rozmístění nejrůznějších zařízení pro zemědělství a péči o dobytek (např. místnost pro odstředivku a nástroje na mléko, komoru s nástroji zvěrolékaře aj.).

 Veškeré výtěžky ze statku byly určeny výhradně pro potřeby esesáků, sami vězni z nich neměli nic. Pouze v případě, že se zeleninu nepodařilo včas exportovat a ta povadla či byla jinak znehodnocena, povolili esesáci její využití ve vězeňské kuchyni. Většinou jí pak byla obohacena strava dětí. Ani z chovu dobytka neměli vězni žádný užitek, maso se po porážce vyváželo mimo tábor. Pokud se maso objevilo na jídelníčku vězňů, bylo většinou koňské a  pocházelo z nucených porážek z jatek v blízkosti Terezína.

 Oddělení zemědělství poskytlo pracovní místa pro stovky vězňů. Přes všechny útrapy a zákazy spojené s prací na polích a v zahradách (např. zákaz brát zeleninu a ovoce – v případě přistižení mohli hlídači na vězně i střílet) mělo toto nasazení své výhody. Vězňově se dostali ven, za hradby ghetta na čerstvý vzduch. A pokud byli opatrní, výpěstky jim poskytovaly též přilepšení k nedostatečným přídělům.

Se

Literární a výtvarná soutěž Památníku Terezín
skola_banner

Archiv Zpravodaje

Projekty českých škol

Videotéka

Videotéka

Zpravodaj

Ediční tým: Naďa Seifertová, Jiří Kleker
Kontaktujte nás: newsletter@pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín na Facebooku