Historické články | Zpravodaj - Part 5

Historické články

Chronologie vývoje Památníku Terezín

V květnu roku 2012 si připomínáme již 65. výročí založení Památníku Terezín. Podívejme se,  jaký byl sled událostí, jež se k této významné instituci váží.

6. 5. 1947

Československá vláda zřídila v prostorách Malé pevnosti Památník národního utrpení.

Již o rok dříve započala tradice květnových mírových manifestací (tryzen) konaných na Národním hřbitově. Ten byl založen záhy  po skončení 2. světové války v září 1945 a nacházel se v péči Spolku pro udržování Národního hřbitova.

11. 6. 1949

Otevření Muzea útisku v Malé pevnosti (podřízeno je Vojenskému historickému ústavu). Odborná činnost v té době neexistovala. Správa Památníku se přenesla z ministerstva vnitra na KNV v Ústí n. Labem. K Památníku jsou připojeny Národní hřbitov,  Ruský  a Židovský hřbitov s krematoriem a památné místo na břehu Ohře.

1957 – 1964

Správu Památníku vykonává Místní národní výbor v Terezíně.

60. léta 20. století

Na počátku jej charakterizuje špatný technický stav a nízká odborná činnost. V březnu 1962 prohlášena Malá pevnost s Národním  hřbitovem za národní kulturní památku. Následně předkládán návrh na zlepšení odborné činnosti.

1964  - Památník národního utrpení je opět převeden pod správu SKNV v Ústí n. L. a přejmenován na Památník Terezín. Nastal progresivní vývoj – vzniklo historické oddělení, knihovna, archiv, osvětové oddělení. Zdůrazněna potřeba vzniku Muzea ghetta v Terezíně.

1968 – Snaha vlády o napravení poměrů a vynesení Památníku na celostátní význam. Připojení památné vstupní části litoměřické podzemní továrny Richard a nedalekého krematoria.

Normalizace.

70. léta 20. století

Vydávání ročenky Terezínské listy od r. 1970.

Do r. 1972 provedeny úpravy areálu na Židovském hřbitově a pietním místě u Ohře. Snahy o zřízení Muzea ghetta opět nebyly akceptovány. Prováděn historický výzkum o Malé pevnosti, ghettu i KT Litoměřice. Pracuje zde 50 zaměstnanců.

Setkání s bývalými vězni v Rakovníku a záznam jejich vzpomínek, říjen 1983, FAPT 3842

Setkání s bývalými vězni v Rakovníku a záznam jejich vzpomínek, říjen 1983, FAPT 3842

80. léta 20. století

Rozvoj muzejní a dokumentační  práce, instalace nové expozice v Muzeu MP (v průběhu existence PT byla několikrát obměněna). Sběr vzpomínek s přeživšími  všechna zdejší represivní zařízení pokračuje ze 70. let.

90. léta 20. století

Obrat ve vývoji nastal po sametové revoluci r.1989, kdy mohl Památník splnit léta zamítaný cíl – zřídit Muzeum ghetta ve městě Terezín. Významným partnerem pro spolupráci se stalo sdružení bývalých vězňů ghetta – Terezínská iniciativa. O záměru byl informován i prezident Václav Havel.

Pro Památník uvolněna budova bývalé školy, kde od konce 70. let byla expozice Sboru národní bezpečnosti.

Václav Havel při pietním aktu v Terezíně, 20. 5. 1990, FAPT 5010

Václav Havel při pietním aktu v Terezíně, 20. 5. 1990, FAPT 5010

1. 1. 1991 – Památník se stal organizací řízenou ministerstvem kultury.

16. 10. 1991 – Otevřeno Muzeum ghetta s první historickou expozicí k dějinám tábora pro Židy v Terezíně. První slavnostní setkání bývalých vězňů ghetta.

Roku 1992 je vypracována  Koncepce činnosti a rozvoje Památníku Terezín do r. 2000. Sdělovala, že kromě muzejní, výzkumné, výstavní a dokumentační činnosti zde bude pracoviště pro výchovnou a vzdělávací činnost. Svým posláním se instituce hodlala zařadit do celoevropského i světového kontextu.

Roku 1993 – úpravy na Národním hřbitově před MP, do středu přemístěn dřevěný kříž, v roce 1995 pak do horní části umístěna kovová Davidova hvězda. U Muzea ghetta otevřen v roce 1993 Park terezínských dětí.

Roku 1994 – v bývalých Magdeburských kasárnách započaly práce na vybudování Střediska setkávání a dalších stálých expozic k dějinám ghetta. Pro veřejnost zpřístupňovány postupně v letech 1997 – 2000. Školám jsou nabízeny vzdělávací programy  jedno i vícedenní.

Umísťování Davidovy hvězdy na Národním hřbitově, duben 1995, FAPT 5745_13

Umísťování Davidovy hvězdy na Národním hřbitově, duben 1995, FAPT 5745_13

Rok 2000 – od ledna do prosince se uskutečnila  první série vzdělávacích seminářů pro pedagogy nazvaných ´Jak vyučovat o holokaustu´. Pokračují i v nadstavbové podobě a v zahraničních partnerských památnících dodnes.

21. století 

16. 10. 2001 – setkání bývalých vězňů ghetta v Terezíně. Otevřeny a zpřístupněny prostory  bývalého kolumbária a márnice ghetta.

Listopad 2001 – namísto dosavadní provizorní expozice v MG otevřena nová, nazvaná „Terezín v ‚konečném řešení židovské otázky‘ 1941 – 1945“.

Památník rozvinul všestrannou spolupráci jak s bývalými vězni a sdruženími, tak s muzejními institucemi, vzdělávacími středisky a památníky v mnoha zemích.

Konference Fenomén Holocaust, část jednání probíhala v Památníku Terezín, říjen 1999, FAPT 6081_26

Konference Fenomén Holocaust, část jednání probíhala v Památníku Terezín, říjen 1999, FAPT 6081_26

Srpen 2002 – mnoho objektů, pracovišť, expozic a sbírek zasaženo povodní. V následujících čtyřech letech se pracuje na obnově zničeného.

Prosinec 2002 – vydán první Zpravodaj, čtvrtletník vzdělávacího oddělení s historickými i aktuálními informacemi.

V současné době se Památník se prezentuje jako významná muzejní instituce se stálým vědeckým výzkumem, bohatou sbírkotvornou, publikační či výstavní činností. Do povědomí veřejnosti se dostaly i jeho vzdělávací programy a aktivity. Udržuje kontakty s významnými institucemi a památníky doma i v zahraničí.

Chl

Životní osudy mladé malířky z ghetta Terezín…

Helga Weissová – Hošková (nar. 1929)

Helga Hošková v prosinci 1941, 3 dny před transportem do Terezín, in: Katalog k výstavě v Muzeu  ghetta, Památník Terezín, 1993

Helga Hošková v prosinci 1941, 3 dny před transportem do Terezín, in: Katalog k výstavě v Muzeu ghetta, Památník Terezín, 1993

V roce 1939, kdy vznikl Protektorát Čechy a Morava a započalo pronásledování židovského obyvatelstva na jeho území, bylo Helze 10 let. I na ni postupně dopadala jednotlivá protižidovská opatření.

     V prosinci 1941 byla se svými rodiči zařazena do transportu označeného písmenem „L“ do terezínského ghetta. S sebou si vezla pastelky, vodovky a blok na malování. Společně s maminkou byla umístěna v Drážďanských kasárnách, tatínek v kasárnách mužských, Sudetských. Zpočátku se vídali jen zřídka. Helga si ještě před deportací do ghetta začal psát deník, v čemž pokračovala i v Terezíně. Z jejích zápisků se dozvídáme o tom, že v zimě 1941/1942 už vznikají v kasárnách první dětské heimy, kam se dostala i ona. Zpočátku ale chtěla být stále s maminkou, postupně si na nové uspořádání v kinderheimech zvyká a pak už by dívčí společnost nevyměnila za nic. V létě 1942 se dostala do dětského domova L 410 na pokoj č. 24. Ve volných chvílích pokračovala v psaní deníku a malovala potajmu každodenní život v ghettu.

     Zvrat do života rodiny Weissovy přináší podzim 1944 a vlna transportů vypravená z Terezína na Východ, do Osvětimi. Do prvního – údajně pracovního transportu – byl zařazen tatínek Helgy, který své manželce a dceři kladl na srdce, aby se dobrovolně do žádného transportu nehlásily. Když však byl v Terezíně o pár dnů později vyhlášen nový transport a bylo nabídnuto, že se do něj mohou hlásit příbuzní těch, kteří již odjeli. Helga s maminkou se nechaly na seznam zapsat. Stejně jako tatínek se dostaly do koncentračního tábora v Osvětimi – Birkenau. Na rozdíl od otce prošly selekcí a byly zařazeny do práce. V samotné Osvětimi zůstaly jen pár dní a brzy byly deportovány do Freibergu u Drážďan, kde pracovaly v letecké továrně. Transportem smrti putovaly v polovině dubna 1945 do koncentračního tábora Mauthausen. Podmínky v transportu byly otřesné, vězni byli nacpáni v otevřených vagonech, bez jídla. Druhá světová válka vrcholila. I díky tomu vlak na tratích na českém území nabral určité zpoždění. Do Mauthausenu vězni přijeli den poté, co zde byly zničeny plynové komory…

Helga Hošková-Weissová, Příjezd do Terezína (Arrival in Theresienstadt), in: Zeichne, was Du siest, Wallstein Verlag 1998

Helga Hošková-Weissová, Příjezd do Terezína (Arrival in Theresienstadt), in: Zeichne, was Du siest, Wallstein Verlag 1998

Po osvobození se Helga s maminkou vrací koncem května 1945 do Prahy. V Praze se setkávají s Helžiným strýcem Josefem Polákem, osvobozeným v terezínském ghettu. U něj Helga před transportem na Východ schovala v Terezíně své kresby a deník. Zásluhou strýce tak byly kresby a deník zachráněny a následně navráceny Helze.

     Po válce se nadále Helga věnovala kreslení, později odmaturovala na gymnáziu a Státní grafické škole, studovala Uměleckoprůmyslovou školu v ateliéru u prof. Emila Filly a Aloise Fišárka. Občas se vracela k zážitkům z války, ilustrovala též knihy Arnošta Lustiga. Velmi pozitivní vliv na ni měl pobyt v Izraeli v polovině 60. let, kde byla deset týdnů v umělecké kolonii a též procestovala zemi. Tehdy poprvé ožívají její kresby veselými barvami, i když i nadále se do její tvorby pochmurné vzpomínky na mládí a ztracené blízké promítají.

     V roce 1991 vytvořila pamětní desku pro shromaždiště v bývalém Radiotrhu v Holešovicích, odkud odjížděly transporty do Terezína. Spolu s dalšími bývalými vězni z ghetta Terezín často přijíždí do Terezína a zúčastňuje se besed při seminářích Památníku Terezín, ať již pro žáky a studenty či pro pedagogy.

     Její kresby byly vydány v knize „Zeichne, was Du siest“ („Maluj, co vidíš“) Dolnosaským spolkem pro podporu města Theresienstadt/Terezín.

Se

Helga Hošková-Weissová, Chleba na pohřebním voze (Bread on the Hearses), in: Zeichne, was Du siest, Wallstein Verlag 1998

Helga Hošková-Weissová, Chleba na pohřebním voze (Bread on the Hearses), in: Zeichne, was Du siest, Wallstein Verlag 1998

Perzekuce studentů a policejní věznice gestapa v Malé pevnosti v roce 1942

Případ roudnických studentů

Vězeňská karta jednoho ze studentů, Arnošta Štěpána, APT 12731

Vězeňská karta jednoho ze studentů, Arnošta Štěpána, APT 12731

V červnu 2012 uplyne již 70 let od chvíle, kdy se mezi vězni policejní věznice gestapa na Malé pevnosti ocitla také skupina 84 studentů a studentek z Roudnice nad Labem. Pojďme se podívat na události té doby.

Školní rok 1941/1942 byl již třetím rokem válečným. V kronice roudnického gymnázia se můžeme dočíst, že se opět vyznačoval nepravidelnostmi – dlouhými zimními prázdninami, změnami v osnovách, nedostatkem učebnic. O hlavních prázdninách se studenti zapojili do práce v zemědělství. Kronikář zaznamenává změny v celkové orientaci učebního cíle střední školy, který se nejvíce upíná k „praktickému životu“ a orientaci mládeže protektorátu na říši. Jsou navyšovány počty hodin němčiny, již dříve bylo např. zastaveno klasifikování a výuka dějepisu apod. Pro seznámení se s denními událostmi byly na škole odebírány německý deník Der Neue Tag, časopisy Die Wehrmacht a Böhmen und Mähren. Chodby i učebny byly vyzdobeny obrazy význačných německých i českých mužů. Bylo dbáno na přísnou kázeň, politické hovory jak profesorů, tak žáků byly přísně zakázány. Škola se opět hojně zapojila do sběrových akcí.

Na začátku roku 1942 byla z nařízení oberlandrátu zřízena protiletecká obrana, která měla 50 členů – profesorů a žáků. Zimní prázdniny byly opravdu dlouhé, až do 3. března 1942, proto bylo nakonec v únoru rozhodnuto o tom, svolávat žáky 1x týdně do školy, zadávat jim úkoly a ty také průběžně kontrolovat.

Jaro přineslo oslavy dvou – od roku 1939 nově slavených výročí: 15. 3. – oslava vzniku Protektorátu Čechy a Morava a dne 20. 4. oslava Vůdcových narozenin.

27. května, v den atentátu na Reinharda Heydricha, probíhaly ve škole ústní zkoušky dospělosti. Po smrti Heydricha posílá správce školy a profesorský sbor dopis ministru školství a osvěty, v němž vyslovuje hluboké politování nad tímto hanebným činem a ujištění věrnosti vládě.

Hlavním záměrem nacistů bylo postupně zlikvidovat inteligenci národa, včetně mládeže. Na podzim roku 1939 byly zavřeny vysoké školy, počty středních škol  snižovány, školy  zavírány, snižovaly se stavy žáků ve školách. Národ byl zastrašován, a to všemi prostředky. Po atentátu na Heydricha byl rozpoután řetěz akcí a opatření proti českému obyvatelstvu, perzekuce se nevyhnula ani mládeži.

Na základě vykonstruovaných obvinění bylo dne 20. června 1942 zatčeno ve dvou roudnických školách – na Reálném gymnáziu a ve Vyšší průmyslové škole – celkem 84 mladých lidí, z toho 16 dívek. Studenti byli obviněni z přípravy atentátu na řídícího učitele německé obecné školy v Roudnici nad Labem, Alfréda Bauera, aktivního nacistu. Dále byli studenti podezíráni z toho, že je na škole odbojová organizace, studenti průmyslové školy zase údajně vedli debaty proti říši a zdravili se „zaťatou pěstí“.

Po zatčení, které proběhlo během vyučování a kterému venku přihlíželi i někteří rodiče zatčených mladých lidí, byli studenti převezeni do vazební věznice gestapa na Malé pevnosti. Tady stáli u zdi dlouhé hodiny a postupně byli odváděni k výslechům. To vše doprovázely povely, bití a týrání. Poté byli studenti a studentky postupně rozmístěni na cely. Dívky na nově vznikající ženský dvůr, někteří chlapci nejprve na samotky, posléze všichni na cely v areálu věznice v Malé pevnosti.

Úmrtní list M. Láchy, APT 261_87-7

Úmrtní list M. Láchy, APT 261_87-7

Častěji než dívky se chlapci stávali svědky brutálního chování dozorců. Jeden z nejhorších momentů se odehrál při práci „na senách“, kdy si chlapci udělali malou přestávku. Při tom je přistihl dozorce Storch. Následně byli studenti podrobeni krutému týrání v podobě běhání, válení sudů, dělání kliků, dřepů – což bylo doprovázeno bitím dozorců. Po 14 dnech začali být kluci zařazováni do venkovních komand, což jim umožnilo dostávat se ven z pevnosti, unikat tak pozornosti dozorců a také někdy aspoň letmo zahlédnout své blízké, své rodiče, kteří chodili k pevnosti či na místa, kde studenti pracovali, a snažili se alespoň takto zjistit, zda je jejich dítě „v pořádku“.

Dívky pracovaly od léta 1942. Ve vzpomínkách dívek se můžeme dočíst, že i přes všechnu hrůzu a stesk po domově se snažily si život ve věznici zpříjemňovat zpěvem, vyprávěním obsahů knih. Jedna ze studentek – Ema Blažková například na pevnosti malovala obrázky zachycující život dívek v cele apod.

Studenti i studentky také dostávali balíčky a mohli posílat domů na vyprání prádlo, do kterého se jim dařilo ukrývat motáky.

Již v době uvěznění na Malé pevnosti dva studenti zemřeli, nejprve v červenci 1942 Miroslav Lácha na zápal plic, o měsíc později pak v litoměřické nemocnici Zdeněk Kubeš. V září 1942 začali být postupně chlapci a dívky propouštěni na svobodu. Před tím však byli vyloučeni z možnosti studia na školách v protektorátu. Po návratu z věznice se museli hlásit na gestapu a poté odcházeli na pracovní nasazení. V průběhu 3 – 6 měsíců byla většina propuštěna.

Na 20 studentů (19 chlapců a 1 dívku) ale svoboda nečekala. Od září byli postupně deportováni do dalších koncentračních táborů. Do Osvětimi, Buchenwaldu a Flossenbürgu.

V Osvětimi jich postupně zemřelo 9 a v Buchenwaldu 2. Celkem se domů nevrátilo 13 studentů.

Někteří z roudnických studentů, kteří se nevrátili domů, FAPT 1648

Někteří z roudnických studentů, kteří se nevrátili domů, FAPT 1648

…příběhy dvou studentů…

Miroslav Kubík (7. listopadu 1925)

Ve zprávě kladenského gestapa pro K. H. Franka byl označen za jednoho z „hlavních podezřelých“ při přípravě atentátu na A. Bauera a tedy v podstatě již velmi brzy po zatčení bylo rozhodnuto o jeho dalším osudu, totiž, že nebude propuštěn z Malé pevnosti, nýbrž poslán do dalšího KT.

Slávek ve své vzpomínce popisuje krutost dozorců na Malé pevnosti – a to počínaje prvním výslechem, který museli všichni podstoupit. Po 14 dnech práce na pevnosti začal být zařazován do vnějších komand, pracoval např. v komandu Reichsbahn, v litoměřické nemocnici či v komandech v Kopistech. Díky práci mimo pevnost měl možnost zahlédnout svého otce a také své dva bratry.

Na podzim 1942, kdy se již někteří ze studentů radovali ze svého propuštění z Terezína, byl sotva sedmnáctiletý Slávek s dalšími chlapci zařazen do transportu do obávaného koncentračního tábora Osvětim. Tábor byl mezi roudnickými občany v silném podvědomí, neboť tam bylo již dříve deportováno mnoho Sokolů z Roudnice.

Foto Miroslava Kubíka z KT Auschwitz, FAPT 1008

Foto Miroslava Kubíka z KT Auschwitz, FAPT 1008

V Osvětimi I byl Slávek nejprve zařazen na úklidové práce, pak se dostal na Krankenbau, později pracoval v Landwirtschaftu. V létě 1943 jej spolu s dalšími dvěma spolužáky přemístili na blok č. 11, kde se většinou nacházeli vězni, kteří byli posléze propouštěni. Študáci doufali, že budou propuštěni. O to větší zklamání je čekalo, když přišlo zařazení do transportu do dalšího koncentračního tábora, a to do Dachau. Zde byly podmínky též hrozné, ale dle slov Miroslava Kubíka, přeci jen o trošku snesitelnější než v Osvětimi. Studenti byli umístěni  na bloku č. 20. Kubík tu pracoval na různých místech, například se dostal do tzv. „Kammru“, dále jako Elektriklehrling v SS Waffenwerkstätten, poté v komandu „Plantáže“.  Již od poloviny roku 1944 prožívali vězni v táboře nálety, to pak pokračovalo až do osvobození v dubnu 1945. Ačkoliv byla v táboře vyhlášena karanténa, Slávkovi se podařilo dostat se s Alexandrem Světem z tábora a 18. května v podvečer dorazili do Roudnice. Vrátil se téměř tři roky po zatčení.

Velkou zásluhu na tom, že přežil nástrahy tří nacistických lágrů měla jednak jeho optimistická povaha a síla a pak hlavně ohromná podpora milující rodiny. S ní udržoval po celou dobu války korespondenci, rodiče mu do Osvětimi i do Dachau posílali potravinové balíčky, a to celkem 860 kg. To vše v nelehké době přídělového hospodářství, vysokých cen zboží na černém trhu a neustálého strachu o život dítěte.

Ema Blažková (31. srpna 1924 – 31. srpna 2003)

Ema Blažková, FAPT 1664

Ema Blažková, FAPT 1664

Ema přestoupila do roudnického gymnázia v osudném školním roce 1941/1942. Už tehdy malovala a v květnu 1942 dokonce žádala na ředitelství o povolení uspořádání výstavy vlastních kreseb. K výstavě však již nedošlo. Ema byla spolu se všemi zatčenými studenty též odvezena na Malou pevnost. Ze vzpomínek Emy a dalších studentek se dozvídáme mnoho zajímavého životě děvčat na pevnosti. Hrozně na ně zapůsobilo zejména to, když za nimi zapadly dveře cely a bylo zamčeno. Postupně si dívky na život ve věznici zvykaly, snažily se přežívat, jak to šlo. Ema zde výtvarně nezahálela, i když mít na pevnosti tužku bylo velmi nebezpečné. První dostala od své spolužačky. Nechala si z ní pouze tuhu a tu měla schovanou ve škvíře na podlaze. Ema na svých obrázcích dovedně zachytila každodenní život vězněných, některé své spolužačky, také malovala Miladu Horákovou, v té době vězněnou na Malé pevnosti. Nakonec se o její dovednosti dozvěděly i dozorkyně  na ženském dvoře. Ema nakonec nebyla za držení tužky potrestána, naopak kreslila obrázky i pro ně.

Na svobodu se dostala 2. listopadu 1942. Poté byla poslána na odklízení roští na Křivoklátě.

Cesta ke zřízení ghetta v Terezíně – Výročí prvních transportů

Tabulky k identifikaci Židů a „židovských míšenců“, Norimberské zákony

Tabulky k identifikaci Židů a „židovských míšenců“, Norimberské zákony

Od smutných událostí podzimu 1941 uplynulo 70 let. Co jim předcházelo ? Co přinesl 15. březen 1939, den okupace nacistickým Německem,  do řešení židovské otázky ?

Již 21. června 1939 vydal říšský protektor Konstantin von Neurath nařízení o židovském majetku, zakázal Židům disponovat hospodářskými podniky a majetkem vůbec. Správci jejich majetků se stali tzv. treuhändři. Zároveň bylo stanoveno, kdo má být považován za Žida. Směrodatné k tomu byly norimberské zákony vydané v Německu r. 1935, podle nichž byl Židem každý, kdo pocházel ze 4 – 3 židovských prarodičů. Dalšími četnými variantami byli židovští míšenci, to když rodiny byly spřízněny s árijci. Nastalo ověřování původu, registrace, hledání cesty k úniku z toho, co možná přijde. K 15. březnu 1939 žilo v Protektorátě Čechy a Morava 118 310 osob s židovským původem. Mnozí se rozhodli pro emigraci a v rozmezí let 1939 – 42  se tak ze země vystěhovalo na 26 000 osob. Předpokladem bylo obdržení víza, mít

dostatek peněz a zaplacení vysoké daně. Nejvíce žádostí vyřídily Evropa, Amerika a Palestina. Někteří Židé se rozhodli „potopit“, najít úkryt za pomoci árijských přátel.

Ghetto beze zdí

Registrace židovského obyvatelstva, FA 1617

Registrace židovského obyvatelstva, FA 1617

Na židovské záležitosti dohlížela od července 1939 Zentralstelle für  jüdische Auswanderung – Ústředna pro židovské vystěhovalectví. Vedl ji Adolf Eichmann, později Hans Günther. Této Ústředně byla přímo podřízena Židovská obec v Praze, které jako jediné zůstalo právo existovat, řídit se jejími pokyny a vykonávat vše, co nacisté nařídí. Ostatních 14 židovských obcí fungovalo jen s omezenou pravomocí, až v březnu 1942 zcela zanikly.

Sklad zabavených lůžkovin, FA 1595

Sklad zabavených lůžkovin, FA 1595

Pražská ŽO byl velký úřad s velkým aparátem, který v té době zajišťoval: evidenci Židů, možnost vystěhování, hospodaření s byty, zaměstnávání Židů, zdravotní a sociální služby, školství, dodržování protižidovských opatření, shromažďování majetku, cenných věcí a památek (ty měly vytvořit dle plánu nacistů muzeum vyhynulé rasy). Majetek Židů  byl převeden na vystěhovalecký fond, z nějž si následně měli platit své vyhlazení. Završením všech stanovených činností byla příprava, sestavování a organizace transportů.

Nařízení a zákazy postupně omezily osobám židovského původu veškerý život. Vydával je nejen říšský protektor, Ústředna, protektorátní vláda, ale též ministerstva, magistrátní úřady atd. Existovaly stovky nejrůznějších opatření. Dospělí nesměli vykonávat svá původní zaměstnání, dětem bylo zakázáno navštěvovat školu a vzdělávat se. Židé nesměli prodávat svůj majetek, byly jim zřízeny vázané účty. Nesměli navštěvovat veřejné prostory, cestovat a měnit bez povolení bydliště. Byla jim stanovena doba vycházení, nákupní doba, omezen příděl potravin a dalších výrobků či služeb. Nesměli vlastnit domácí zvířata, stýkat se s osobami árijského původu. Občanské legitimace jim byly označeny písmenem ´J´ a osoby nad šest let věku musely nosit na levé horní straně oděvu žlutou hvězdu s nápisem „Jude“ (platné od září 1941). Za porušení vydaných nařízení byly přísné tresty, stovky Židů se staly vězni nacistických věznic a KT dřív, než je stačili deportovat do ghetta v Terezíně.

Leo Haas: Internační tábor Nisko, PT 1527

Leo Haas: Internační tábor Nisko, PT 1527

Již v říjnu 1939 se pokusil A. Eichmann realizovat plán o vystěhování Židů  do východního Polska. Nařídil první deportace mužů z oblasti Ostravy a „zkusmo“ tak odjelo do Niska nad Sanem na 1300 osob. Po půl roce byl tento tábor rozpuštěn.

Zřízení ghetta

Transport na cestě z Bohušovic do Terezína, FA 777_2

Transport na cestě z Bohušovic do Terezína, FA 777_2

Poté, co 27. 9. 1941 nastoupil do funkce zastupujícího říšského protektora R. Heydrich, urychlily se přípravy k zahájení transportů. Původní záměr Židy vysídlit  byl přehodnocen na dvou říjnových poradách. Nejprve bylo rozhodnuto deportovat z protektorátu, kde se podle posledního sčítání nacházelo 88 105 Židů, několik tisíc těch  „nejvíce obtížných“. V období

od 16. 10. do 3. 11. 1941 tak odjelo 5 tisíc osob z Prahy do Lodže a 26. 11. ještě tisíc osob z Brna do Minsku. Pro ostatní Židy platilo další rozhodnutí z porady, a sice soustředění na vhodném místě v protektorátu. Tím místem se stalo pevnostní město Terezín. Z několika tipů právě on splňoval požadavky na židovský tábor: měl dostatek kasáren k ubytování a výhody opevnění, nedaleko vedla železnice k dopravě transportů a v blízkosti, v Policejní věznici v Malé pevnosti, sloužily nacistické vojenské složky.

Byl 24. listopad 1941, když do Terezína dorazil první transport se Židy, pak následovaly další a další.

K podzimním transportům roku 1944

Druhý židovský starší Dr. Paul Eppstein (stojící) při projevu v radě starších, A 806_2

Druhý židovský starší Dr. Paul Eppstein (stojící) při projevu v radě starších, A 806_2

Léto roku 1944 v Terezíně bylo ve znamení návštěvy delegace MVČK a následně velkého filmování. Obojí vneslo mezi vězně ghetta naději na blízkou svobodu. Lidé vypadali šťastněji a při probírání současné válečné situace viděli Spojence jako své zachránce. Avšak židovský starší Dr. Paul Eppstein tuto euforickou náladu nesdílel. V proslovu u příležitosti židovského nového roku 16. září neustále vyzýval dav k zachování klidu. Terezín přirovnal k lodi, která má přístav v dohledu, slyší odtud volání, ale přesto nemůže zrychlit. Správné je vyčkat, být opatrní.

Dnes víme, že mezi významné osoby ghetta pronikla z komandantury SS zpráva o plánovaném odeslání 5 – 7 tisíc branně schopných mužů pryč, jakmile skončí natáčení filmu. Záhy se tato zvěst měla stát skutkem. V září se v ghettu ubytovali vysocí němečtí úředníci – Eichmannův pobočník Möhs a vedoucí pražské Zentralstelle Günther. Důvod? Spolu s velitelem ghetta Rahmem hodlali zamezit jakémukoliv projevu odporu či vzpoury před likvidací ghetta. Preventivně bylo do Terezína posláno 60 členů německé ochranné policie a také zvláštní četnický oddíl byl posílen o větší počet četníků. Začaly se připravovat transporty.

Dne 22. 9. 1944 můžeme číst v deníku vězně W. Mahlera o komisi z Úřadu říšského protektora, která bude částečně rozhodovat o případné likvidaci či udržení sídliště.

V zápise zed ne 23. 9. se dozvídáme, že židovský starší P. Eppstein svolal apel terezínských mužů do Hamburských kasáren kde sdělil, že z rozkazu německých úřadů odjedou dva transporty, každý s 2500 muži. Nabádal k rozvaze a klidu.

První podzimní transporty

Ze strany SS bylo klamně sděleno, že půjde o pracovní skupinu, která bude poblíž Drážďan budovat a pak provozovat pracovní tábor. Podle toho byli zvláště do prvního z transportů muži pečlivě vybíráni. Posuzovala se jak pracovní schopnost každého jednotlivce (věk musel být od 16 do 55 let), tak  celková profesní struktura – jak údajná stavba nového pracovního tábora vyžadovala. Vedoucími celé pracovní skupiny byli jmenováni ing. O. Zucker a ekonom K. Schliesser. Oficiálně jim bylo sděleno, že tábor bude v Riese. Vybavení prý stačí jen nejnutnější a jídlo na den. S rodinami v Terezíně budou ve spojení. Tento transport Ek s 2500 muži odjel 28. 9. z Terezína a druhý den dorazil do Osvětimi – Birkenau. Již na příjezdové rampě byla provedena selekce a přímo do plynových komor odvedeno přes 1000 mužů. Mezi nimi Ing. Zucker a celý vybraný řídící štáb pro slibovaný pracovní tábor. Dne 29. 9. následoval transport El s 1500 muži, cíl rovněž Birkenau. Opět proběhla selekce. Práceschopní krátce nato odjížděli na různá pracoviště do Kauferingu, Golešova, Gleiwitz a jinam.



Ing. Otto Zucker, FA 5258

Ing. Otto Zucker, FA 5258

Ještě než první „pracovní transporty“ opustily Terezín, byl 27. 9. zatčen židovský starší dr. Eppstein (údajně za pokus o útěk), odvlečen do věznice v Malé pevnosti a tam zastřelen. Následně byl v utajení zpopelněn v terezínském krematoriu. Formálně však jej zapsali na říjnovou transportní listinu.

Do třetího transportu, který byl z Terezína vypraven 1. října, se k 1000 vybraným mužům smělo přihlásit i 500 žen či rodinných příslušníků. Nacisté jim slibovali, že se na konci cesty s muži setkají. Nestalo se tak. Mezi dobrovolně přihlášenými ženami byly i p. Zuckerová a Eppsteinová, které byly  rovněž zavražděny  ihned po příjezdu do Birkenau. Ani další ženy tam však své muže nepotkaly. Ti buď již nežili nebo měli štěstí, že byli mezitím vybráni k práci v říši.

Jak probíhalo sestavování transportů?

V létě r. 1944 se v ghettu nacházelo necelých 30 000 vězňů, po skončení podzimní vlny transportů (28. října) již jen 11 000, hlavně osob přestárlých a žen. Oněch 18 400 odtransportovaných představovalo veškerý pracovní potenciál, umělce, lékaře, vychovatele a mládež z heimů, i většinu funkcionářů židovské samosprávy. Odešli všichni, kteří ghetto budovali, dávali mu tvář, vyplňovali svým umem volný čas spoluvězňů. Zařazování do podzimních transportů nepřipouštělo reklamace a ochranu, jež byly možné v minulém období. Dříve mohla 30 členná transportní komise před transporty chránit osoby nepostradatelné, nemocné či nějak důležité a míšence, nyní SS razantně zasáhla a stávající postup nebyl již povolen. Do transportů dodávali nová a nová jména jak komandantura a velitel Rahm, tak Eichmannův berlínský referát, jmenovitě Möhs, Měli připravené své skupiny osob a úřadujícímu židovskému staršímu B. Murmelsteinovi je prostě diktovali. Murmelstein ve své poválečné výpovědi uvedl, že bez znalosti poměrů by SS takto suverénně nepostupovali, měli tu své informátory. Tak byl kupř. označen R. Mandler, který jako vedoucí hospodářské správy znal aparát ghetta, znal i mnoho osob již z pražské činnosti. Terezínští komandanti od něj často požadovali zprávy. Ovšem i tito „mandlerovci“ byli jako nepohodlní svědkové zařazeni do posledního odcházejícího transportu.

Hodnotící pohled na 11 podzimních transportů z Terezína do Birkenau nám zřetelně ukazuje, jaký měly pro nacisty smysl a význam : U prvních tří tu byla snaha zabránit případné pomoci Terezína českému povstání, o němž byli nacisté přesvědčeni, že propukne. Zároveň se měly dodat německému válečnému hospodářství nové pracovní síly. Příštích 8 transportů s 13 tisíci mužů, žen i dětí pak mělo hlavně naplňovat „konečné řešení“ dalšími oběťmi v Osvětimi a zbavit se přitom všech, kteří by mohli v tu chvíli nebo i později být nebezpeční.

Malá část z nich byla ještě vybrána k práci ve Freibergu, Monowicích, Fürstengrube, Frýdlantu a jinde. Zde byla alespoň šance na přežití. Výraz likvidační, který se k těmto transportům neodmyslitelně váže, dokonale potvrzuje konečná statistika : Z 18 400 vězňů odtransportovaných z Terezína v období mezi 28. 9. – 28. 10. 1944 přežilo pouhých 1570.

Ghetto zůstalo zcela ochromeno. Z těch, co zde zůstali, byly 4 tisíce starých osob nad 65 let, 4 tisíce žen a přes 2 tisíce mužů a dětí. Přesto ještě ghetto fungovalo a život se zde odvíjel dle nového nacistického plánu.

Chl



Seznam podzimních transportů 1944 do Osvětimi

Seznam podzimních transportů 1944 do Osvětimi



Ghetto Terezín před koncem války (pokračování ze Zpravodaje 1/2010)

Počátek jara 1945 zastihl ghetto opět při okrašlovací akci. Vše se znovu upravovalo, obnovovalo, jako před rokem (na jaře 1944). „Znovuzkrášlené“ město mělo být dokladem péče o staré židovské vězně. Zakládaly se zvláštní domovy starých s poměrně pohodlnějším umístěním. Zařizovaly se nové nemocniční pokoje, větší pozornost byla věnována i domovům dětí. Terezín měl zase hýřit kulturním životem. Rada starších, která měla dosud sídlo v Magdeburských kasárnách, dostala budovu bývalé městské spořitelny. Byla téměř přepychově zařízena – s koberci a telefony. Baráky na Jižním vrchu byly také zvelebeny, byly tam dovezeny postele, do oken pověšeny záclony. Na okna květiny…

Esesáci v této době také ničili stopy po tom, co se v ghettu stalo před 1. lednem 1945; do archivu musely být uloženy listiny, dokumenty, všechny písemnosti, kde byla zmínka o vězních, kteří byli z Terezína deportováni, a seznamy zemřelých v Terezíně. Později byl celý archiv odvezen na nákladních autech. To, jak bylo se spisy při nakládání zacházeno, svědčilo o tom, že budou zřejmě co nejdříve spáleny. Byly prohledávány také kanceláře a ubikace vězňů, hledal se jakýkoliv důležitý materiál, který by mohl být někde schován. Část dokumentů se ale přece jen podařilo uschovat.

Obřadní místnosti – květen 1945, FAPT 6763_6

Obřadní místnosti – květen 1945, FAPT 6763_6

Byl upravován hřbitov u krematoria. Byly zastaveny kremace a opět začali být mrtví pohřbíváni do země. Zakládání nových hrobů mělo začít tam, kde se v roce 1942 přestalo. Významným hostům chtěli nacisté takto ukázat, jak jsou židovské zvyky v ghettu respektovány. Krematorium bylo bohatě vyzdobeno květinami. Na dotaz o osudu uren, zničených na podzim 1944, se museli pracovníci krematoria naučit odpověď  – a to, že urny byly odvezeny na hřbitov do Prahy. Aby se to dalo i dokázat, bylo na pražský hřbitov  odvezeno asi 150 uren. „Přestávka“ ve spalování trvala od 18. března do 13. května 1945. Tehdy se zde opět začalo spalovat – tentokrát mrtví, kteří zemřeli na infekční nemoci po osvobození Terezína.

1.	Krematorium – květen 1945, FAPT 6763_1

Krematorium – květen 1945, FAPT 6763_1

Na začátku dubna 1945 přijely do Terezína čtyři nákladní vagony se zásilkami potravin Mezinárodního červeného kříže. Toto dotvrzuje i sdělení Židovské samosprávy z 4. 4. 1945, MT 67, kde se praví: „Dne 2. dubna 1945 přišel do Terezína dar Mezinárodního červeného kříže. Z tohoto daru dostane 5. 4. 1945 každý obyvatel Terezína 500 g cukru a 200 g rýže. Dále dostane každé dítě a mladiství do 16 let tabulku čokolády… , staří nad 65 let dostanou jedno žebro čokolády.“[1]

Před příjezdem samotné komise přijeli na kontrolu Günther a Eichmannův pobočník Möhs.  Prohlíželi si tábor, ubikace, rozmlouvali s vězni a vyptávali se jich, jak se jim daří. Staří vězňové však plakali a ptali se, co se stalo s jejich dětmi, které byly odtransportovány na Východ. Günther a Möhs byli v rozpacích, radili se s komandantem a nakonec vymysleli, že ubikace starých předvedou komisi prázdné – aby s nimi komise nemohla hovořit. Komisi bylo pak řečeno, že staří vězni odjeli na výlet. 6. dubna 1945 do Terezína dorazili komisaři: Paul Dunant, zástupce Mezinárodního červeného kříže, a další dva muži. Opět se stali svědky perfektně nacvičeného divadla. .. a pak odjeli.

Další významnou událostí, jež se odehrála v dubnu 1945, bylo ničení archivu RSHA. V krematoriu a na dvoře Sudetských kasáren byly v prázdné vodní nádrži spalovány dokumenty.

Vězeňské dílny byly zaměstnány „objednávkami“ esesáků. Ti narychlo žádali stěhovací bedny, šaty, boty a prádlo. Nechávali si opravovat batohy. Byla sestrojena pojízdná kuchyně, aby se esesáci mohli na útěku stravovat. Narychlo byly zřízeny dvě udírny, kde se udilo maso pro esesáky; byl vybíjen dobytek … Esesáci, hodnostáři RSHA a jejich rodiny balili kufry a čekali na odjezd. Jednoho dne pak přijela do Terezína opět transportní souprava, ale tentokrát ne pro vězně. Odjeli s ní esesáci kromě hlavních vedoucích a stráží. Oddělená část města, která byla vězňům nepřístupná, byla najednou prázdná.

V polovině dubna přijel do Terezína automobil s dánskou vlajkou. Bylo oznámeno, že 15. dubna odveze Švédský červený kříž dánské vězně. Ti se měli sbalit a připravit na cestu. Toho dne opravdu uvítal Terezín kolonu bílých autokarů, ze kterých vystoupili Švédové v bílých uniformách. Vězni měli sice zakázáno se k nim přibližovat, ale přesto to dělali a dostávali od Švédů cigarety. Navíc v autokarech byl puštěn nahlas rozhlas a hlásil do tábora zprávy. Dánští vězni se rozloučili a nastoupili do autokarů. Terezínští vězni si nemohli nevšimnout s jakou odměřeností se chovali Švédové k esesákům.

V této době již byla osvobozena řada táborů – Buchenwald, Bergen-Belsen… Od 20. dubna 1945 přicházely do Terezína evakuační transporty, denně i několik tisíc vězňů. Nově příchozí byli zpočátku umisťováni do Hamburských a Drážďanských kasáren. Když to však nestačilo, dávali je i do těch ubikací, kde prostě bylo ještě volné místo. Tito evakuovaní vězni s sebou do Terezína však přivezli smrtelné nebezpečí – epidemii tyfu. (O této etapě v historii terezínského ghetta jsme se zmiňovali ve Zpravodaji PT již dříve.) První květnové dny se nesly ve znamení pomoci smrtelně nemocným pacientům s tyfem. 2. 5. 1945 byly oba terezínské tábory převzaty kvůli počínající epidemii pod ochranu MČK. Kolem Terezína tehdy projížděly velké kolony ustupující německé armády. V té době již zavlály nad Terezínem československé vlajky. Ještě 5. května žádal velitel Rahm o to, aby tyto vlajky byly odstraněny, ale poté sám zmizel. 8. května 1945 projely Terezínem první sovětské tanky, které znamenaly svobodu pro zdejší vězně. 10. května 1945 převzala kontrolu nad terezínským táborem sovětská armáda a velitelem tábora se stal major Kuzmin. Situace v táboře byla v této době velmi složitá, v prvních mírových dnech opustilo tábor na 3000 vězňů. Do tábora si pro své protějšky přijížděli  manželé a manželky, rodiče hledali své děti. Epidemie skvrnitého tyfu se však stále rozrůstala, takže nakonec byla 14. 5. 1945 vyhlášena karanténa na 14 dní a nikdo se nesměl z tábora vzdálit. (Více o těchto a následujících událostech ve Zpravodajích 1 a 2/2005.)

Se



[1] Acta Theresiania, Praha 2003, sv. 1, s. 493, MT 67

Literární a výtvarná soutěž Památníku Terezín
skola_banner

Archiv Zpravodaje

Projekty českých škol

Videotéka

Videotéka

Zpravodaj

Ediční tým: Naďa Seifertová, Jiří Kleker
Kontaktujte nás: newsletter@pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín na Facebooku