Historické články

…příběhy dvou studentů…

Miroslav Kubík (7. listopadu 1925)

Ve zprávě kladenského gestapa pro K. H. Franka byl označen za jednoho z „hlavních podezřelých“ při přípravě atentátu na A. Bauera a tedy v podstatě již velmi brzy po zatčení bylo rozhodnuto o jeho dalším osudu, totiž, že nebude propuštěn z Malé pevnosti, nýbrž poslán do dalšího KT.

Slávek ve své vzpomínce popisuje krutost dozorců na Malé pevnosti – a to počínaje prvním výslechem, který museli všichni podstoupit. Po 14 dnech práce na pevnosti začal být zařazován do vnějších komand, pracoval např. v komandu Reichsbahn, v litoměřické nemocnici či v komandech v Kopistech. Díky práci mimo pevnost měl možnost zahlédnout svého otce a také své dva bratry.

Na podzim 1942, kdy se již někteří ze studentů radovali ze svého propuštění z Terezína, byl sotva sedmnáctiletý Slávek s dalšími chlapci zařazen do transportu do obávaného koncentračního tábora Osvětim. Tábor byl mezi roudnickými občany v silném podvědomí, neboť tam bylo již dříve deportováno mnoho Sokolů z Roudnice.

Foto Miroslava Kubíka z KT Auschwitz, FAPT 1008

Foto Miroslava Kubíka z KT Auschwitz, FAPT 1008

V Osvětimi I byl Slávek nejprve zařazen na úklidové práce, pak se dostal na Krankenbau, později pracoval v Landwirtschaftu. V létě 1943 jej spolu s dalšími dvěma spolužáky přemístili na blok č. 11, kde se většinou nacházeli vězni, kteří byli posléze propouštěni. Študáci doufali, že budou propuštěni. O to větší zklamání je čekalo, když přišlo zařazení do transportu do dalšího koncentračního tábora, a to do Dachau. Zde byly podmínky též hrozné, ale dle slov Miroslava Kubíka, přeci jen o trošku snesitelnější než v Osvětimi. Studenti byli umístěni  na bloku č. 20. Kubík tu pracoval na různých místech, například se dostal do tzv. „Kammru“, dále jako Elektriklehrling v SS Waffenwerkstätten, poté v komandu „Plantáže“.  Již od poloviny roku 1944 prožívali vězni v táboře nálety, to pak pokračovalo až do osvobození v dubnu 1945. Ačkoliv byla v táboře vyhlášena karanténa, Slávkovi se podařilo dostat se s Alexandrem Světem z tábora a 18. května v podvečer dorazili do Roudnice. Vrátil se téměř tři roky po zatčení.

Velkou zásluhu na tom, že přežil nástrahy tří nacistických lágrů měla jednak jeho optimistická povaha a síla a pak hlavně ohromná podpora milující rodiny. S ní udržoval po celou dobu války korespondenci, rodiče mu do Osvětimi i do Dachau posílali potravinové balíčky, a to celkem 860 kg. To vše v nelehké době přídělového hospodářství, vysokých cen zboží na černém trhu a neustálého strachu o život dítěte.

Ema Blažková (31. srpna 1924 – 31. srpna 2003)

Ema Blažková, FAPT 1664

Ema Blažková, FAPT 1664

Ema přestoupila do roudnického gymnázia v osudném školním roce 1941/1942. Už tehdy malovala a v květnu 1942 dokonce žádala na ředitelství o povolení uspořádání výstavy vlastních kreseb. K výstavě však již nedošlo. Ema byla spolu se všemi zatčenými studenty též odvezena na Malou pevnost. Ze vzpomínek Emy a dalších studentek se dozvídáme mnoho zajímavého životě děvčat na pevnosti. Hrozně na ně zapůsobilo zejména to, když za nimi zapadly dveře cely a bylo zamčeno. Postupně si dívky na život ve věznici zvykaly, snažily se přežívat, jak to šlo. Ema zde výtvarně nezahálela, i když mít na pevnosti tužku bylo velmi nebezpečné. První dostala od své spolužačky. Nechala si z ní pouze tuhu a tu měla schovanou ve škvíře na podlaze. Ema na svých obrázcích dovedně zachytila každodenní život vězněných, některé své spolužačky, také malovala Miladu Horákovou, v té době vězněnou na Malé pevnosti. Nakonec se o její dovednosti dozvěděly i dozorkyně  na ženském dvoře. Ema nakonec nebyla za držení tužky potrestána, naopak kreslila obrázky i pro ně.

Na svobodu se dostala 2. listopadu 1942. Poté byla poslána na odklízení roští na Křivoklátě.

Cesta ke zřízení ghetta v Terezíně – Výročí prvních transportů

Tabulky k identifikaci Židů a „židovských míšenců“, Norimberské zákony

Tabulky k identifikaci Židů a „židovských míšenců“, Norimberské zákony

Od smutných událostí podzimu 1941 uplynulo 70 let. Co jim předcházelo ? Co přinesl 15. březen 1939, den okupace nacistickým Německem,  do řešení židovské otázky ?

Již 21. června 1939 vydal říšský protektor Konstantin von Neurath nařízení o židovském majetku, zakázal Židům disponovat hospodářskými podniky a majetkem vůbec. Správci jejich majetků se stali tzv. treuhändři. Zároveň bylo stanoveno, kdo má být považován za Žida. Směrodatné k tomu byly norimberské zákony vydané v Německu r. 1935, podle nichž byl Židem každý, kdo pocházel ze 4 – 3 židovských prarodičů. Dalšími četnými variantami byli židovští míšenci, to když rodiny byly spřízněny s árijci. Nastalo ověřování původu, registrace, hledání cesty k úniku z toho, co možná přijde. K 15. březnu 1939 žilo v Protektorátě Čechy a Morava 118 310 osob s židovským původem. Mnozí se rozhodli pro emigraci a v rozmezí let 1939 – 42  se tak ze země vystěhovalo na 26 000 osob. Předpokladem bylo obdržení víza, mít

dostatek peněz a zaplacení vysoké daně. Nejvíce žádostí vyřídily Evropa, Amerika a Palestina. Někteří Židé se rozhodli „potopit“, najít úkryt za pomoci árijských přátel.

Ghetto beze zdí

Registrace židovského obyvatelstva, FA 1617

Registrace židovského obyvatelstva, FA 1617

Na židovské záležitosti dohlížela od července 1939 Zentralstelle für  jüdische Auswanderung – Ústředna pro židovské vystěhovalectví. Vedl ji Adolf Eichmann, později Hans Günther. Této Ústředně byla přímo podřízena Židovská obec v Praze, které jako jediné zůstalo právo existovat, řídit se jejími pokyny a vykonávat vše, co nacisté nařídí. Ostatních 14 židovských obcí fungovalo jen s omezenou pravomocí, až v březnu 1942 zcela zanikly.

Sklad zabavených lůžkovin, FA 1595

Sklad zabavených lůžkovin, FA 1595

Pražská ŽO byl velký úřad s velkým aparátem, který v té době zajišťoval: evidenci Židů, možnost vystěhování, hospodaření s byty, zaměstnávání Židů, zdravotní a sociální služby, školství, dodržování protižidovských opatření, shromažďování majetku, cenných věcí a památek (ty měly vytvořit dle plánu nacistů muzeum vyhynulé rasy). Majetek Židů  byl převeden na vystěhovalecký fond, z nějž si následně měli platit své vyhlazení. Završením všech stanovených činností byla příprava, sestavování a organizace transportů.

Nařízení a zákazy postupně omezily osobám židovského původu veškerý život. Vydával je nejen říšský protektor, Ústředna, protektorátní vláda, ale též ministerstva, magistrátní úřady atd. Existovaly stovky nejrůznějších opatření. Dospělí nesměli vykonávat svá původní zaměstnání, dětem bylo zakázáno navštěvovat školu a vzdělávat se. Židé nesměli prodávat svůj majetek, byly jim zřízeny vázané účty. Nesměli navštěvovat veřejné prostory, cestovat a měnit bez povolení bydliště. Byla jim stanovena doba vycházení, nákupní doba, omezen příděl potravin a dalších výrobků či služeb. Nesměli vlastnit domácí zvířata, stýkat se s osobami árijského původu. Občanské legitimace jim byly označeny písmenem ´J´ a osoby nad šest let věku musely nosit na levé horní straně oděvu žlutou hvězdu s nápisem „Jude“ (platné od září 1941). Za porušení vydaných nařízení byly přísné tresty, stovky Židů se staly vězni nacistických věznic a KT dřív, než je stačili deportovat do ghetta v Terezíně.

Leo Haas: Internační tábor Nisko, PT 1527

Leo Haas: Internační tábor Nisko, PT 1527

Již v říjnu 1939 se pokusil A. Eichmann realizovat plán o vystěhování Židů  do východního Polska. Nařídil první deportace mužů z oblasti Ostravy a „zkusmo“ tak odjelo do Niska nad Sanem na 1300 osob. Po půl roce byl tento tábor rozpuštěn.

Zřízení ghetta

Transport na cestě z Bohušovic do Terezína, FA 777_2

Transport na cestě z Bohušovic do Terezína, FA 777_2

Poté, co 27. 9. 1941 nastoupil do funkce zastupujícího říšského protektora R. Heydrich, urychlily se přípravy k zahájení transportů. Původní záměr Židy vysídlit  byl přehodnocen na dvou říjnových poradách. Nejprve bylo rozhodnuto deportovat z protektorátu, kde se podle posledního sčítání nacházelo 88 105 Židů, několik tisíc těch  „nejvíce obtížných“. V období

od 16. 10. do 3. 11. 1941 tak odjelo 5 tisíc osob z Prahy do Lodže a 26. 11. ještě tisíc osob z Brna do Minsku. Pro ostatní Židy platilo další rozhodnutí z porady, a sice soustředění na vhodném místě v protektorátu. Tím místem se stalo pevnostní město Terezín. Z několika tipů právě on splňoval požadavky na židovský tábor: měl dostatek kasáren k ubytování a výhody opevnění, nedaleko vedla železnice k dopravě transportů a v blízkosti, v Policejní věznici v Malé pevnosti, sloužily nacistické vojenské složky.

Byl 24. listopad 1941, když do Terezína dorazil první transport se Židy, pak následovaly další a další.

K podzimním transportům roku 1944

Druhý židovský starší Dr. Paul Eppstein (stojící) při projevu v radě starších, A 806_2

Druhý židovský starší Dr. Paul Eppstein (stojící) při projevu v radě starších, A 806_2

Léto roku 1944 v Terezíně bylo ve znamení návštěvy delegace MVČK a následně velkého filmování. Obojí vneslo mezi vězně ghetta naději na blízkou svobodu. Lidé vypadali šťastněji a při probírání současné válečné situace viděli Spojence jako své zachránce. Avšak židovský starší Dr. Paul Eppstein tuto euforickou náladu nesdílel. V proslovu u příležitosti židovského nového roku 16. září neustále vyzýval dav k zachování klidu. Terezín přirovnal k lodi, která má přístav v dohledu, slyší odtud volání, ale přesto nemůže zrychlit. Správné je vyčkat, být opatrní.

Dnes víme, že mezi významné osoby ghetta pronikla z komandantury SS zpráva o plánovaném odeslání 5 – 7 tisíc branně schopných mužů pryč, jakmile skončí natáčení filmu. Záhy se tato zvěst měla stát skutkem. V září se v ghettu ubytovali vysocí němečtí úředníci – Eichmannův pobočník Möhs a vedoucí pražské Zentralstelle Günther. Důvod? Spolu s velitelem ghetta Rahmem hodlali zamezit jakémukoliv projevu odporu či vzpoury před likvidací ghetta. Preventivně bylo do Terezína posláno 60 členů německé ochranné policie a také zvláštní četnický oddíl byl posílen o větší počet četníků. Začaly se připravovat transporty.

Dne 22. 9. 1944 můžeme číst v deníku vězně W. Mahlera o komisi z Úřadu říšského protektora, která bude částečně rozhodovat o případné likvidaci či udržení sídliště.

V zápise zed ne 23. 9. se dozvídáme, že židovský starší P. Eppstein svolal apel terezínských mužů do Hamburských kasáren kde sdělil, že z rozkazu německých úřadů odjedou dva transporty, každý s 2500 muži. Nabádal k rozvaze a klidu.

První podzimní transporty

Ze strany SS bylo klamně sděleno, že půjde o pracovní skupinu, která bude poblíž Drážďan budovat a pak provozovat pracovní tábor. Podle toho byli zvláště do prvního z transportů muži pečlivě vybíráni. Posuzovala se jak pracovní schopnost každého jednotlivce (věk musel být od 16 do 55 let), tak  celková profesní struktura – jak údajná stavba nového pracovního tábora vyžadovala. Vedoucími celé pracovní skupiny byli jmenováni ing. O. Zucker a ekonom K. Schliesser. Oficiálně jim bylo sděleno, že tábor bude v Riese. Vybavení prý stačí jen nejnutnější a jídlo na den. S rodinami v Terezíně budou ve spojení. Tento transport Ek s 2500 muži odjel 28. 9. z Terezína a druhý den dorazil do Osvětimi – Birkenau. Již na příjezdové rampě byla provedena selekce a přímo do plynových komor odvedeno přes 1000 mužů. Mezi nimi Ing. Zucker a celý vybraný řídící štáb pro slibovaný pracovní tábor. Dne 29. 9. následoval transport El s 1500 muži, cíl rovněž Birkenau. Opět proběhla selekce. Práceschopní krátce nato odjížděli na různá pracoviště do Kauferingu, Golešova, Gleiwitz a jinam.



Ing. Otto Zucker, FA 5258

Ing. Otto Zucker, FA 5258

Ještě než první „pracovní transporty“ opustily Terezín, byl 27. 9. zatčen židovský starší dr. Eppstein (údajně za pokus o útěk), odvlečen do věznice v Malé pevnosti a tam zastřelen. Následně byl v utajení zpopelněn v terezínském krematoriu. Formálně však jej zapsali na říjnovou transportní listinu.

Do třetího transportu, který byl z Terezína vypraven 1. října, se k 1000 vybraným mužům smělo přihlásit i 500 žen či rodinných příslušníků. Nacisté jim slibovali, že se na konci cesty s muži setkají. Nestalo se tak. Mezi dobrovolně přihlášenými ženami byly i p. Zuckerová a Eppsteinová, které byly  rovněž zavražděny  ihned po příjezdu do Birkenau. Ani další ženy tam však své muže nepotkaly. Ti buď již nežili nebo měli štěstí, že byli mezitím vybráni k práci v říši.

Jak probíhalo sestavování transportů?

V létě r. 1944 se v ghettu nacházelo necelých 30 000 vězňů, po skončení podzimní vlny transportů (28. října) již jen 11 000, hlavně osob přestárlých a žen. Oněch 18 400 odtransportovaných představovalo veškerý pracovní potenciál, umělce, lékaře, vychovatele a mládež z heimů, i většinu funkcionářů židovské samosprávy. Odešli všichni, kteří ghetto budovali, dávali mu tvář, vyplňovali svým umem volný čas spoluvězňů. Zařazování do podzimních transportů nepřipouštělo reklamace a ochranu, jež byly možné v minulém období. Dříve mohla 30 členná transportní komise před transporty chránit osoby nepostradatelné, nemocné či nějak důležité a míšence, nyní SS razantně zasáhla a stávající postup nebyl již povolen. Do transportů dodávali nová a nová jména jak komandantura a velitel Rahm, tak Eichmannův berlínský referát, jmenovitě Möhs, Měli připravené své skupiny osob a úřadujícímu židovskému staršímu B. Murmelsteinovi je prostě diktovali. Murmelstein ve své poválečné výpovědi uvedl, že bez znalosti poměrů by SS takto suverénně nepostupovali, měli tu své informátory. Tak byl kupř. označen R. Mandler, který jako vedoucí hospodářské správy znal aparát ghetta, znal i mnoho osob již z pražské činnosti. Terezínští komandanti od něj často požadovali zprávy. Ovšem i tito „mandlerovci“ byli jako nepohodlní svědkové zařazeni do posledního odcházejícího transportu.

Hodnotící pohled na 11 podzimních transportů z Terezína do Birkenau nám zřetelně ukazuje, jaký měly pro nacisty smysl a význam : U prvních tří tu byla snaha zabránit případné pomoci Terezína českému povstání, o němž byli nacisté přesvědčeni, že propukne. Zároveň se měly dodat německému válečnému hospodářství nové pracovní síly. Příštích 8 transportů s 13 tisíci mužů, žen i dětí pak mělo hlavně naplňovat „konečné řešení“ dalšími oběťmi v Osvětimi a zbavit se přitom všech, kteří by mohli v tu chvíli nebo i později být nebezpeční.

Malá část z nich byla ještě vybrána k práci ve Freibergu, Monowicích, Fürstengrube, Frýdlantu a jinde. Zde byla alespoň šance na přežití. Výraz likvidační, který se k těmto transportům neodmyslitelně váže, dokonale potvrzuje konečná statistika : Z 18 400 vězňů odtransportovaných z Terezína v období mezi 28. 9. – 28. 10. 1944 přežilo pouhých 1570.

Ghetto zůstalo zcela ochromeno. Z těch, co zde zůstali, byly 4 tisíce starých osob nad 65 let, 4 tisíce žen a přes 2 tisíce mužů a dětí. Přesto ještě ghetto fungovalo a život se zde odvíjel dle nového nacistického plánu.

Chl



Seznam podzimních transportů 1944 do Osvětimi

Seznam podzimních transportů 1944 do Osvětimi



Ghetto Terezín před koncem války (pokračování ze Zpravodaje 1/2010)

Počátek jara 1945 zastihl ghetto opět při okrašlovací akci. Vše se znovu upravovalo, obnovovalo, jako před rokem (na jaře 1944). „Znovuzkrášlené“ město mělo být dokladem péče o staré židovské vězně. Zakládaly se zvláštní domovy starých s poměrně pohodlnějším umístěním. Zařizovaly se nové nemocniční pokoje, větší pozornost byla věnována i domovům dětí. Terezín měl zase hýřit kulturním životem. Rada starších, která měla dosud sídlo v Magdeburských kasárnách, dostala budovu bývalé městské spořitelny. Byla téměř přepychově zařízena – s koberci a telefony. Baráky na Jižním vrchu byly také zvelebeny, byly tam dovezeny postele, do oken pověšeny záclony. Na okna květiny…

Esesáci v této době také ničili stopy po tom, co se v ghettu stalo před 1. lednem 1945; do archivu musely být uloženy listiny, dokumenty, všechny písemnosti, kde byla zmínka o vězních, kteří byli z Terezína deportováni, a seznamy zemřelých v Terezíně. Později byl celý archiv odvezen na nákladních autech. To, jak bylo se spisy při nakládání zacházeno, svědčilo o tom, že budou zřejmě co nejdříve spáleny. Byly prohledávány také kanceláře a ubikace vězňů, hledal se jakýkoliv důležitý materiál, který by mohl být někde schován. Část dokumentů se ale přece jen podařilo uschovat.

Obřadní místnosti – květen 1945, FAPT 6763_6

Obřadní místnosti – květen 1945, FAPT 6763_6

Byl upravován hřbitov u krematoria. Byly zastaveny kremace a opět začali být mrtví pohřbíváni do země. Zakládání nových hrobů mělo začít tam, kde se v roce 1942 přestalo. Významným hostům chtěli nacisté takto ukázat, jak jsou židovské zvyky v ghettu respektovány. Krematorium bylo bohatě vyzdobeno květinami. Na dotaz o osudu uren, zničených na podzim 1944, se museli pracovníci krematoria naučit odpověď  – a to, že urny byly odvezeny na hřbitov do Prahy. Aby se to dalo i dokázat, bylo na pražský hřbitov  odvezeno asi 150 uren. „Přestávka“ ve spalování trvala od 18. března do 13. května 1945. Tehdy se zde opět začalo spalovat – tentokrát mrtví, kteří zemřeli na infekční nemoci po osvobození Terezína.

1.	Krematorium – květen 1945, FAPT 6763_1

Krematorium – květen 1945, FAPT 6763_1

Na začátku dubna 1945 přijely do Terezína čtyři nákladní vagony se zásilkami potravin Mezinárodního červeného kříže. Toto dotvrzuje i sdělení Židovské samosprávy z 4. 4. 1945, MT 67, kde se praví: „Dne 2. dubna 1945 přišel do Terezína dar Mezinárodního červeného kříže. Z tohoto daru dostane 5. 4. 1945 každý obyvatel Terezína 500 g cukru a 200 g rýže. Dále dostane každé dítě a mladiství do 16 let tabulku čokolády… , staří nad 65 let dostanou jedno žebro čokolády.“[1]

Před příjezdem samotné komise přijeli na kontrolu Günther a Eichmannův pobočník Möhs.  Prohlíželi si tábor, ubikace, rozmlouvali s vězni a vyptávali se jich, jak se jim daří. Staří vězňové však plakali a ptali se, co se stalo s jejich dětmi, které byly odtransportovány na Východ. Günther a Möhs byli v rozpacích, radili se s komandantem a nakonec vymysleli, že ubikace starých předvedou komisi prázdné – aby s nimi komise nemohla hovořit. Komisi bylo pak řečeno, že staří vězni odjeli na výlet. 6. dubna 1945 do Terezína dorazili komisaři: Paul Dunant, zástupce Mezinárodního červeného kříže, a další dva muži. Opět se stali svědky perfektně nacvičeného divadla. .. a pak odjeli.

Další významnou událostí, jež se odehrála v dubnu 1945, bylo ničení archivu RSHA. V krematoriu a na dvoře Sudetských kasáren byly v prázdné vodní nádrži spalovány dokumenty.

Vězeňské dílny byly zaměstnány „objednávkami“ esesáků. Ti narychlo žádali stěhovací bedny, šaty, boty a prádlo. Nechávali si opravovat batohy. Byla sestrojena pojízdná kuchyně, aby se esesáci mohli na útěku stravovat. Narychlo byly zřízeny dvě udírny, kde se udilo maso pro esesáky; byl vybíjen dobytek … Esesáci, hodnostáři RSHA a jejich rodiny balili kufry a čekali na odjezd. Jednoho dne pak přijela do Terezína opět transportní souprava, ale tentokrát ne pro vězně. Odjeli s ní esesáci kromě hlavních vedoucích a stráží. Oddělená část města, která byla vězňům nepřístupná, byla najednou prázdná.

V polovině dubna přijel do Terezína automobil s dánskou vlajkou. Bylo oznámeno, že 15. dubna odveze Švédský červený kříž dánské vězně. Ti se měli sbalit a připravit na cestu. Toho dne opravdu uvítal Terezín kolonu bílých autokarů, ze kterých vystoupili Švédové v bílých uniformách. Vězni měli sice zakázáno se k nim přibližovat, ale přesto to dělali a dostávali od Švédů cigarety. Navíc v autokarech byl puštěn nahlas rozhlas a hlásil do tábora zprávy. Dánští vězni se rozloučili a nastoupili do autokarů. Terezínští vězni si nemohli nevšimnout s jakou odměřeností se chovali Švédové k esesákům.

V této době již byla osvobozena řada táborů – Buchenwald, Bergen-Belsen… Od 20. dubna 1945 přicházely do Terezína evakuační transporty, denně i několik tisíc vězňů. Nově příchozí byli zpočátku umisťováni do Hamburských a Drážďanských kasáren. Když to však nestačilo, dávali je i do těch ubikací, kde prostě bylo ještě volné místo. Tito evakuovaní vězni s sebou do Terezína však přivezli smrtelné nebezpečí – epidemii tyfu. (O této etapě v historii terezínského ghetta jsme se zmiňovali ve Zpravodaji PT již dříve.) První květnové dny se nesly ve znamení pomoci smrtelně nemocným pacientům s tyfem. 2. 5. 1945 byly oba terezínské tábory převzaty kvůli počínající epidemii pod ochranu MČK. Kolem Terezína tehdy projížděly velké kolony ustupující německé armády. V té době již zavlály nad Terezínem československé vlajky. Ještě 5. května žádal velitel Rahm o to, aby tyto vlajky byly odstraněny, ale poté sám zmizel. 8. května 1945 projely Terezínem první sovětské tanky, které znamenaly svobodu pro zdejší vězně. 10. května 1945 převzala kontrolu nad terezínským táborem sovětská armáda a velitelem tábora se stal major Kuzmin. Situace v táboře byla v této době velmi složitá, v prvních mírových dnech opustilo tábor na 3000 vězňů. Do tábora si pro své protějšky přijížděli  manželé a manželky, rodiče hledali své děti. Epidemie skvrnitého tyfu se však stále rozrůstala, takže nakonec byla 14. 5. 1945 vyhlášena karanténa na 14 dní a nikdo se nesměl z tábora vzdálit. (Více o těchto a následujících událostech ve Zpravodajích 1 a 2/2005.)

Se



[1] Acta Theresiania, Praha 2003, sv. 1, s. 493, MT 67

Poslední poprava v Terezíně

V den dobytí Berlína sovětskými vojsky 2. května 1945, kdy byla porážka nacistického Německa již nezvratná, došlo v terezínské policejní věznici gestapa v Malé pevnosti k poslední a zároveň největší popravě v její historii. Šest dní před příchodem vojáků Rudé armády do Terezína zde z příkazu pražského gestapa přišlo o život 51 převážně mladých příslušníků levicových odbojových organizací.

Na úmrtí řady z nich měli svůj přímý podíl konfidenti spolupracující s německou tajnou státní policií, bez jejichž informací by gestapo jen obtížně pronikalo do tajů české rezistence a nabourávalo činnost odbojových skupin.  Konfidentskou síť začali okupanti intenzivně budovat zejména od roku 1942. Významné místo v ní zaujímal Jaroslav Fiala, o jehož činnost se zajímal i sám K. H. Frank. Za svou snahu získat pro sebe na konci války alibi byl Fiala zatčen a 2. 5. 1945 popraven v Malé pevnosti spolu s těmi, jejichž osud svou kolaborací mnohdy sám do jisté míry ovlivnil. Popravených tak bylo ve skutečnosti 52, Fialovo jméno však k antifašistům, o nichž pojednává tento článek, připočítat nelze.

Mnozí z 51 popravených byli více či méně aktivní v odboji již po několik let, do bezprostředního styku s okupačním potlačovacím aparátem se ale dostali až v průběhu léta a podzimu 1944, popř. na začátku posledního válečného roku. Charakteristickým rysem odboje v letech okupace byla tendence sjednocovat různé odbojové složky a podřídit je jednotnému vedení, které by koordinovalo veškerou činnost při konečném střetu s nepřítelem. Aktivní byla v této snaze rovněž ilegální KSČ, na niž byly mnohé oběti poslední terezínské popravy různým způsobem, ať už vědomě či nevědomě, napojené. Až do příchodu do Malé pevnosti a jejich soustředění na IV. dvoře se vzájemně většinou ani neznaly.

S blížícím se koncem války a postupem osvoboditelských armád se k českým zemím nebezpečně blížil i úmysl nacistů označovaný jako „plán spálené země“. Šlo o ničení důležitých hodnot, objektů a jejich zařízení včetně evakuace vězňů koncentračních táborů a káznic do oblastí více vzdálených od fronty. V souladu s tímto programem postupovala i řídící úřadovna gestapa v Praze, pod jejíž správu spadala policejní věznice v Terezíně. Z rozhodnutí K. H. Franka a špiček pražského gestapa byl vypracován seznam zvlášť nebezpečných vězňů, k jejichž jménům byla připsána poznámka XYZ. Tato zkratka znamenala likvidaci vytipovaných osob bez alespoň formálního soudního řízení, na které se nacistům na jaře 1945 již nedostávalo času. Frankova iniciativa v této věci ukazuje mj. na jeho bezohlednost a známou nenávist vůči všemu českému, protože Frank tímto rozkazem porušil příkaz šéfa berlínského Hlavního říšského bezpečnostního úřadu Ernsta Kaltenbrunnera. Ten, jak vyplývá z poválečných výpovědí nacistů, navštívil Terezín v druhé půli dubna 1945 a popravy dosud neodsouzených vězňů zakázal.

V osudný druhý květnový den přijeli do Malé pevnosti úředníci pražského gestapa se seznamem asi 70 vězňů s označením XYZ, kteří byli následně vyvoláváni z cel IV., popřípadě ženského dvora. Nikdo z nich přitom netušil, co je v následujících chvílích čeká, naopak věřili ve své propuštění na svobodu, neboť předchozí den opustila brány věznice skupina tuberkulózních vězňů. Teprve střelba, která se ozvala z prostoru popraviště, prozradila skutečný účel jejich výběru, a tak ze seznamu dosud nevybraní vězni na vyvolávání nezareagovali a schovali se mezi spoluvězni. Život si tak zachránilo přibližně dvacet osob.

O vlastním průběhu asi dvouhodinové exekuce, respektive vraždění bez soudního rozsudku, se nezachovalo příliš autentických údajů. Z 51popravených byly tři ženy, nejmladší z obětí bylo osmnáct let, nejstarší pak padesát sedm. Těla popravených byla zpopelněna v krematoriu litoměřického koncentračního tábora, popel je dnes uložen pod ústředním pylonem Národního hřbitova před Malou pevností. Tragiku jejich osudu podtrhuje fakt, že tři dny po jejich úmrtí opustili Terezín dozorci a strážní rota SS.

Šm

Ghetto Terezín – před koncem války

V květnu 2010 uplyne již 65 let od konce 2. světové války, od ukončení existence terezínského ghetta. V tomto článku bychom chtěli připomenout, co vše se odehrávalo v Terezíně v posledních měsících válečného konfliktu, v roce 1945.

Prostranství před plánovanou plynovou komorou; FAPT 1922

Prostranství před plánovanou plynovou komorou

Konec roku 1944 a posléze první měsíce roku 1945 se nesly ve znamení několika událostí. 23. 12. 1944 dorazil do Terezína transport z pracovního tábora v Seredi  na Slovensku; bylo jím sem dopraveno 416 slovenských Židů. Poté následovalo ještě dalších 1000 osob. Slovenští vězni byli novou skupinou mezi terezínskými vězni. Do dění v ghettu příliš nezasáhli, velký zvrat však způsobily informace, které měli. Slováci věděli, co se děje na Východě, jak je „řešena židovská otázka“, věděli o hromadném střílení, o plynových komorách, věděli, že za názvem „Birkenau bei Neu Berun“ se skrývá vyhlazovací tábor Osvětim II. Terezínští vězni nemohli uvěřit. Nechtěli uvěřit. Bylo to příliš kruté. Dokazovali příchozím, že jim deportovaní psali i z Birkenau, co však nevěděli, bylo, že lístky měly jiná data, než byl skutečný den, kdy byly napsány, a že je esesáci odesílali až po smrti vězňů.

V této době se ghetto pečlivě připravovalo také na 7 transportů, které z protektorátu přivezly Židy, kteří byli až do té chvíle chráněni před deportacemi, protože žili ve „smíšených manželstvích“. Do ghetta byly tehdy poslány i děti z těchto manželství. Na rozdíl od předchozích transportů tyto byly posílány do Terezína jako do pracovního tábora. Transporty nebyly při odjezdu podrobeny prohlídce. Vězňové si proto mohli s sebou vzít, co chtěli. Přivezli si peníze, cennosti, cigarety. Vše jim ale bylo odebráno po příjezdu do Terezína. Za tímto účelem vybudovali nacisté v Hraničářských kasárnách místnosti pro přijímání transportů – byla tam dělící zábradlí a prohlídkové stoly, byly zde také různé nápisy s výzvami k odložení věcí. Další vězni ze „smíšených manželství“ a „míšenci“ přijížděli do Terezína i z říše.

V únoru 1945 přišla komandantura se sdělením, že 1200 vězňů odjede do Švýcarska. Terezínští této zprávě příliš nevěřili, mysleli si, že je to další lež ze strany nacistů. Kritéria pro výběr byla dána, začala být roznášena předvolání do transportu. Bylo vybráno 3940 vězňů. Ti měli ihned říct, zda-li chtějí být do transportu zařazeni nebo ne. Přihlásilo se asi 1900 vězňů, ostatní komandantuře nedůvěřovali. Zdálo se jim podezřelé, že do transportu nesměli být zařazeni Dánové – nejvíce chráněná skupina vězňů. Nakonec bylo vybráno 1200 jmen. Tito vězni byli vyzváni, aby si s sebou vzali jen ruční zavazadlo a kufr. Pokud to neměli, dostali je ze skladiště. Přijela pro ně skutečná rychlíková souprava, ne obvyklé nákladní vagony. Příslušníci SS tentokrát dokonce úslužně pomáhali vězňům do vagonů. Po cestě na říšském území dostali vězni příkaz odstranit si z oděvů hvězdy. Na hranicích se Švýcarskem dostali vodu, holicí potřeby a líčidla, aby se mohli pěkně upravit. 6. února v pozdních večerních hodinách vjel vlak na švýcarské území, vězňové byli na svobodě. V Terezíně vězni prvnímu telegramu, že transport dorazil v pořádku, nevěřili. Až teprve, když dorazily lístky se švýcarskými známkami a když i na tajně poslouchaném zahraničním rozhlase hlásili zprávy o transportu – tehdy uvěřili. Ovšem další takovéto transporty již vypraveny nebyly.

Další, tajemstvím opředenou akcí a terezínskými vězni ostře sledovanou – byla stavba ´plynové komory´. Začátkem února 1945 si komandant SS Rahm a další příslušníci SS zevrubně prohlíželi opevnění, zejména ravelín XVIII. Poté sem byli přivedeni vězni – stavební odborníci – a začali zazdívat staré střílny, probourávat vchod a u stropu prorážet otvory pro větráky. Ve vězeňských dílnách byly vyráběny železné mříže do větráků a hermeticky uzavírající dveře se zavíráním zvenčí. Vězňům to bylo podezřelé a mluvilo se o tom, že se staví plynová komora..  Na začátku března si stavbu také osobně při své návštěvě ghetta prohlédl Adolf Eichmann. Krátce poté velitel tábora Rahm převzal klíče od skladu kyanovodíku. Vězňové si byli vědomi hrozícího nebezpečí. Požádali komandanturu o menší množství kyanovodíku pro odhmyzování. Přitom nenápadně vyměnili zámek a klíče od skladu. Jeden klíč tak zůstal vězňům. V případě hrozícího nebezpečí mělo být skladiště s kyanovodíkem vyhozeno do povětří.

V téže době vznikala ještě jedna záhadná stavba, a to v příkopu u ravelínu XV. Příkop, obehnaný na 3 stranách hradbami, byl přehrazován zdí, vysokou 5-6 metrů. Nahoře byla zeď opatřena skleněnými střepy.

"Kachní farma" v ravelinu XV

"Kachní farma" v ravelinu XV

Obě stavby byly pravděpodobně určeny k fyzické likvidaci terezínských vězňů. Ravelín XVIII mohl pojmout na 4000 lidí – tolik vězňů bylo na Malé pevnosti v policejní věznici gestapa – a také velitel H. Jöckel se o práci na komoře zajímal. Ohraničený prostor v ravelínu XV měl být zas pastí pro vězně z ghetta. Mohl pojmout asi 40 000 osob. Vězňové nahnaní do této pasti mohli být postříleni či zatopeni vodou. Rahm měl i pro druhou stavbu „vysvětlení“ – měla zde být založena kachní farma.

Židovský starší B. Murmelstein se na nátlak vězňů nakonec obrátil na velitele tábora Rahma s tím, že v táboře panuje nervozita díky oběma stavbám. Rahm tyto zvěsti odmítl tvrzením, že se jedná o sklad potravin a v druhém případě o drůbeží farmu s rybníkem.

Zatímco se německý prostor v Evropě očividně zmenšoval a válečná situace nutila nacisty k ústupkům, Terezína jakoby se události ve světě netýkaly. Připravoval se zde nový podvod pro mezinárodní komisi. (Další události jara 1945 přineseme ve Zpravodaji 2/2010.)

Se

Dětské časopisy z terezínského ghetta

Obrázek na přebalu časopisu Rim-Rim

Obrázek na přebalu časopisu Rim-Rim_Rim

V několika předchozích číslech Zpravodaje Památníku Terezína jsme vám přiblížili již tři dětské časopisy, které v ghettu vznikly, a to časopis Vedem, Domov a Kamarád. Než v budoucnu přineseme podrobnější informace o dalších z nich (Bonaco, Hlas půdy Q 306, Noviny, Rim Rim Rim), chtěli bychom se pozastavit nad tím, co vlastně časopisy pro mládež v ghettu znamenaly, jakou sehrály úlohu v životech dětí. Hlavním společným rysem všech časopisů je, že byly součástí organizace života v dětských heimech. Zpravidla rozebíraly poměry v domovech, objevuje se zde chvála či kritika hygieny, udržování pořádku, kázně. Časopisy poukazují na činnost v domovech zveřejňováním výsledků nejrůznějších soutěží, vystoupení, sportovních utkání. Svoji roli sehrály také při prohlubování vzdělávání v ghettu, tvořily doplněk k tajnému vyučování. Můžeme zde najít článečky týkající se zajímavostí z oblasti techniky, portréty významných osobností vědy, umění i sportu. V některých časopisech se objevovaly i rozbory českých či světových literárních děl apod. Důležité je, že vytváření časopisů podněcovalo literární tvorbu dětí. Nacházíme zde poezii, příběhy klukovských part, líčení námořních, válečných a špionážních dobrodružství, chlapci i dívky psali povídky a malovali. Objevují se zde samozřejmě také vzpomínky na domov, rodinu, na různé příhody odehrávající se před deportací do ghetta. Zpravidla jsou optimisticky zaměřené, vyjadřují naději a přesvědčení, že válka brzy skončí. Velkou oblastí, kterou časopisy zpracovávaly, byl život v samotném ghettu. Setkávám e se zde s nejrůznějšími zajímavostmi ze všech oblastí života; zvláště v časopise Vedem mají významné místo reportáže z různých terezínských pracovišť. A tak, jak děti a mládež poznávaly terezínskou realitu, absurditu života v uzavřeném městě, jak se seznamovaly s tím, že různé věci v ghettu fungují zcela jinak než v normálním životě, objevuje se v časopisech i kritika zdejších poměrů – vyjadřovaná často humornou či satirickou podobou, často též ve verších. Objevují se tu aforismy, epigramy. S dětmi se na tvorbě časopisů mnohdy podíleli i jejich vedoucí a vychovatelé. Vyjadřovali se zde jak k denní problematice, tak i k otázkám obecnějším – kulturním, etickým, politickým. A byli to také oni, kdo humornou a vtipnou formou předkládali mladým čtenářům realitu všedního dne v ghettu. Jedním z nich byl i Josef Taussig, jehož epigramy byly na stránkách časopisu Vedem uvedeny takto: „Redakci časopisu „Vedem“ byl zaslán malý svazek satirických veršů připomínajících břitké epigramy Karla Havlíčka. Uveřejňujeme dnes několik a doufáme, že nám cenzura nevybílí tuto stránku.“ A zde malá ukázka: Šťastný otec „Sakra s těma transportama je teď pěknej švic! Ještě štěstí, že kluk dostal těžkej zápal plic.“ Láska ve šlojsce „Moje drahá, zlíbal bych Tě od hlavy až k patě – jenomže máš dvoje šaty a patery gatě.“ Kritice neuniklo ani „divadlo“ přichystané pro návštěvu MVČK v červnu 1944. V časopise Bonaco jej dívka, podepisující se jako Sojka, charakterizovala takto: „Verschönerungsaktion přeloženo do češtiny znamená starý, ztrouchnivělý stůl, plný zplesnivělých, zhnisaných odpadků jídla, pokrytých krajkovinou.“ Kritické texty, aforismy a epigramy pomáhaly dětem trochu lépe vstřebávat a snášet nelehkou životní situaci, ve které se se svými rodiči a příbuznými ocitly. Výrazným rysem dětských časopisů byla také solidarita, kterou si v nich vyjadřovaly, a to zejména v souvislosti s transporty na Východ. Mladí autoři neměli naštěstí ponětí o jejich skutečné hrůze. Výmluvná je například skutečnost, že redakce Rim Rim Rim vydala pro deportované v květnu 1944 zvláštní číslo časopisu a v něm jim prozradila stručné dokončení dobrodružných příběhů, vycházejících v té době na pokračování… Jinou formou solidarity podle časopisu Bonaco bylo zřízení fondu pro nemocné dívky v domově XI. Tyto dívky byly odkázány jen na hubené příděly. Do fondu přispívaly ty šťastnější, které dostávaly nějaké příděly zvenčí. Tak například v první polovině roku 1944 připravil tento fond 17 takovýchto pomocných balíčků. V časopisech se často objevovala i tematika starých lidí, jejich zoufalé ubytovací podmínky, nemoci, hlad nemohly ujít pozornosti mladých autorů. Časopisy přispívaly k tříbení ducha chlapců a dívek, zvyšovaly jejich kulturnost, pěstovaly kritický i sebekritický pohled na své okolí i na sebe sama. Dětské časopisy se projevují a působí jako nedílná součást duchovního odporu v ghettu a neoddělitelně patří k terezínské kultuře. Díky tomu, že časopisy zůstaly po odjezdu jejich tvůrců v ghettu, nebyly zničeny a mohou podávat toto svědectví. Je to unikátní památka.

Se

 

Literární a výtvarná soutěž Památníku Terezín
skola_banner

Archiv Zpravodaje

Projekty českých škol

Videotéka

Videotéka

Zpravodaj

Ediční tým: Naďa Seifertová, Ludmila Chládková, Jiří Kleker
Kontaktujte nás: newsletter@pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín na Facebooku