Výstava „Pravda a lež. Filmování v ghettu Terezín 1942-1945“ v Památníku Terezín

Památník Terezín od září 2014 rozšířil své expozice, a to o stálou výstavu Pravda a lež. Filmování v ghettu Terezín 1942 – 1945, věnovanou nacistickým filmům vytvořeným v letech 1942 – 1945 v ghettu Terezín. Do Terezína byla výstava přemístěna z pražské Galerie Roberta Guttmanna Židovského muzea v Praze.

Výstava přináší bližší pohled na tři terezínské filmové projekty nacistů z let 1942 – 1945, které měly plnit dokumentační a propagandistickou roli. Zachyceny jsou zde též životní osudy tvůrců filmů – jak židovských vězňů, kteří dostali filmování příkazem, tak nacistů, kteří filmování řídili a přihlíželi mu.

Výstava vznikla pod taktovkou historičky Národního filmového archivu Evy Struskové a historičky pražského Židovského muzea Jany Šplíchalové, za odborné spolupráce historika Památníku Terezín Tomáše Fedoroviče. Za zveřejněnými informacemi stojí mnohaletý výzkum odborníků z Čech i ze zahraničí. Vystavené dokumenty a fotografie pocházejí z četných domácích a zahraničních institucí, fragmenty filmů promítané na výstavě jsou zapůjčeny ze sbírek Národního filmového archivu v Praze a izraelského památníku Yad Vashem.

Výstava je zpřístupněna v nově upravených výstavních prostorách na dvoře bývalých Magdeburských kasáren v Terezíně.

Se

Výstava „Pravda a lež“, Magdeburská kasárna, foto: Radim Nytl, PT

Z expozice „Pravda a lež“, foto: Radim Nytl, Památník Terezín

Literární a výtvarná soutěž Památníku Terezín
skola_banner

Archiv Zpravodaje

Projekty českých škol

Videotéka

Videotéka

Zpravodaj

Ediční tým: Jana Havlínová, Naďa Seifertová, Ludmila Chládková, Jiří Kleker
Kontaktujte nás: newsletter@pamatnik-terezin.cz

Památník Terezín na Facebooku

Náhodný citát

Úterý 19. ledna 1943
Cesta byla mizerná. Vstávala jsem velice brzy, ale tak tak jsem byla hotová. Byla jsem tak navlečena, že jsem se nemohla pohnout. Tatínek, teta, Trude a Lea se vezli na saních v Kyjově na dráhu. Strýc Karel a Maří táhli saně a já tlačila. Byli jsme rádi, že jsme se dostali na dráhu, tolik napadlo sněhu. Sháněli jsme zavazadla, ale bylo poměrně málo šumu, myslela jsem, že budou všichni jako bez hlavy. Ve vlaku nebylo místa na sezení. Tatínek při nastupování spadl a zdvihla ho paní doktorová Schöntalová, která velice plakala (je árijka).
Když se vlak rozjížděl, začala všechna kyjovská mládež zpívat české národní písně, za brblání Němců. Jeden četník, který stál u vlaku, byl velice pohnutý a přešel kolem vlaku, každému známému přál šťastný návrat. Za jednu a tři čtvrtě hodiny byli jsme v Uh. Brodě. Nemohla jsem unést svůj baťoh. Dali jsme ho tedy na nákladní auto, tatínek, Trude a Lea jeli také.
… Vzala jsem si 2 chlebníky a a 2 tašky a šla jsem. Když jsem došla do reálky, kde jsme byli kasernovaný, myslela jsem, že upadnu. Paní Vepřekovská mě zavedla k tetě. Ležíme na jedné matraci…
— (Z deníku Helgy Pollakové, popisuje odjezd Židů z Kyjova ke shromaždišti v Uherském Brodě), Brenner-Wonschicková, Hannelore: Děvčata z pokoje 28, Přátelství, naděje a přežití v Terezíně, Barrister & Principal, Praha, 2006, ISBN: 80-87029-03-8.