Rumburská vzpoura a Malá pevnost Terezín

V posledním roce 1. světové války docházelo v zázemí rakousko-uherského mocnářství k čím dál častějším projevům odporu a nesouhlasu s dalším pokračováním válečného konfliktu. Nejen přání ukončit příliš dlouho trvající vojenský střet, ale také hladovění, nevyplácení žoldu, špatné zacházení a odepírání dovolené vojákům se stalo podnětem vzpoury 3. setniny 7. střeleckého pluku v Rumburku.

Do čela rumburských povstalců tvořených především českými navrátilci z dřívějšího ruského zajetí se na jaře 1918 postavil František Noha. Se záměrem vyvolat revoluci, a to i ve spojení s civilním obyvatelstvem a dalšími vojenskými jednotkami v celých Čechách, se vydali vzbouřenci směrem k České Lípě. Po dílčích úspěších zde narazili na přesilu vojenských a četnických oddílů loajálních k rakousko-uherské armádě. Účastníci vzpoury, kterých mohlo být mezi 1000-1200, byli poraženi a z větší části zajati.

Stanný soud v Rumburku odsoudil hlavní vůdce povstání Františka Nohu, Stanislava Vodičku a Václava Kováře k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán v ranních hodinách 29. května 1918 na prostranství za rumburským hřbitovem. Další soud, tentokrát v Novém Boru, původně odsoudil k trestu smrti 21 obžalovaných. U čtrnácti z nich byl ale rozsudek dodatečně přehodnocen a pozměněn na mnohaletý těžký žalář v rozmezí 5-10 let v Malé pevnosti v Terezíně.

Osud zbylé většiny zajištěných účastníků vzpoury byl zpečetěn jejich následným eskortováním do Malé pevnosti. Jednalo se zhruba o 560 uvězněných vojáků, z nichž bylo pět okamžitě odsouzeno k těžkému žaláři v rozmezí od 6-9 let, dalších 150 nováčků bylo z Terezína odesláno na frontu a část pak na plzeňské Bory. Zbylých asi 300 vojáků mělo být postaveno před divizní soud, jehož hlavní líčení bylo stanoveno na 28. října 1918!

Životní podmínky vězněných v Malé pevnosti byly doslova nelidské, o čemž ostatně vypovídá vzpomínka přímého účastníka vzpoury Františka Bati: „Také v pevnosti to bylo hrozné. Dostali jsme se do kobky – asi 30 nebo 20 lidí do jedné. Začátek byl nejhorší. Ráno kapek černého kafe, ždíbek chleba, sušená zelenina, večer zas polévky. To byl hlad, to žádný neví, jaký jsme zažili hlad… Také jsme tam měli vši,… Zabíjeli jsme je, žádná desinfekce nebyla. Udělali jsme si komandanta, ten dával pozor, aby všichni vybírali vši, nikdo se neulejval. V čem nás zatkli, v tom jsme byli, kolena roztrhaná, veliké díry. Nic jsme nefasovali. Slamníky jsme měli se sekaninou, vypadaly už jako hadry. Jako polštářek jsem měl kus pytle a deku – špinavou a roztrhanou. V říjnu už byla zima.“

Vznik samostatného československého státu zapříčinil, že se hlavní přelíčení nekonalo a na místo toho byli 30. října 1918 účastníci rumburské vzpoury vyvedeni českými důstojníky z Malé pevnosti do nedalekých Bohušovic nad Ohří. Odtud se vrátili zpět do Terezína, kde se zmocnili skladiště zbraní a plnili zde nepřetržitou strážní službu po tři dny a noci, než byli vystřídáni dalšími jednotkami. Většina bývalých vzbouřenců se počátkem listopadu navrátila zpět do svých domovů.

Jakousi dohrou za Rumburskou vzpourou byl telegram z rakouského ministerstva zeměbrany, jenž byl poslední říjnový den doručen diviznímu soudu v Terezíně, s příkazem k propuštění vzbouřených vojáků z vazby a předložení návrhů na udělení milosti. K formálnímu prominutí trestů došlo následně nařízením Národního výboru z 5. 11. 1918.

Ha