Miroslav Kubík (7. listopadu 1925)
Ve zprávě kladenského gestapa pro K. H. Franka byl označen za jednoho z „hlavních podezřelých“ při přípravě atentátu na A. Bauera a tedy v podstatě již velmi brzy po zatčení bylo rozhodnuto o jeho dalším osudu, totiž, že nebude propuštěn z Malé pevnosti, nýbrž poslán do dalšího KT.
Slávek ve své vzpomínce popisuje krutost dozorců na Malé pevnosti – a to počínaje prvním výslechem, který museli všichni podstoupit. Po 14 dnech práce na pevnosti začal být zařazován do vnějších komand, pracoval např. v komandu Reichsbahn, v litoměřické nemocnici či v komandech v Kopistech. Díky práci mimo pevnost měl možnost zahlédnout svého otce a také své dva bratry.
Na podzim 1942, kdy se již někteří ze studentů radovali ze svého propuštění z Terezína, byl sotva sedmnáctiletý Slávek s dalšími chlapci zařazen do transportu do obávaného koncentračního tábora Osvětim. Tábor byl mezi roudnickými občany v silném podvědomí, neboť tam bylo již dříve deportováno mnoho Sokolů z Roudnice.
Foto Miroslava Kubíka z KT Auschwitz, FAPT 1008
V Osvětimi I byl Slávek nejprve zařazen na úklidové práce, pak se dostal na Krankenbau, později pracoval v Landwirtschaftu. V létě 1943 jej spolu s dalšími dvěma spolužáky přemístili na blok č. 11, kde se většinou nacházeli vězni, kteří byli posléze propouštěni. Študáci doufali, že budou propuštěni. O to větší zklamání je čekalo, když přišlo zařazení do transportu do dalšího koncentračního tábora, a to do Dachau. Zde byly podmínky též hrozné, ale dle slov Miroslava Kubíka, přeci jen o trošku snesitelnější než v Osvětimi. Studenti byli umístěni na bloku č. 20. Kubík tu pracoval na různých místech, například se dostal do tzv. „Kammru“, dále jako Elektriklehrling v SS Waffenwerkstätten, poté v komandu „Plantáže“. Již od poloviny roku 1944 prožívali vězni v táboře nálety, to pak pokračovalo až do osvobození v dubnu 1945. Ačkoliv byla v táboře vyhlášena karanténa, Slávkovi se podařilo dostat se s Alexandrem Světem z tábora a 18. května v podvečer dorazili do Roudnice. Vrátil se téměř tři roky po zatčení.
Velkou zásluhu na tom, že přežil nástrahy tří nacistických lágrů měla jednak jeho optimistická povaha a síla a pak hlavně ohromná podpora milující rodiny. S ní udržoval po celou dobu války korespondenci, rodiče mu do Osvětimi i do Dachau posílali potravinové balíčky, a to celkem 860 kg. To vše v nelehké době přídělového hospodářství, vysokých cen zboží na černém trhu a neustálého strachu o život dítěte.
Ema Blažková (31. srpna 1924 – 31. srpna 2003)
Ema Blažková, FAPT 1664
Ema přestoupila do roudnického gymnázia v osudném školním roce 1941/1942. Už tehdy malovala a v květnu 1942 dokonce žádala na ředitelství o povolení uspořádání výstavy vlastních kreseb. K výstavě však již nedošlo. Ema byla spolu se všemi zatčenými studenty též odvezena na Malou pevnost. Ze vzpomínek Emy a dalších studentek se dozvídáme mnoho zajímavého životě děvčat na pevnosti. Hrozně na ně zapůsobilo zejména to, když za nimi zapadly dveře cely a bylo zamčeno. Postupně si dívky na život ve věznici zvykaly, snažily se přežívat, jak to šlo. Ema zde výtvarně nezahálela, i když mít na pevnosti tužku bylo velmi nebezpečné. První dostala od své spolužačky. Nechala si z ní pouze tuhu a tu měla schovanou ve škvíře na podlaze. Ema na svých obrázcích dovedně zachytila každodenní život vězněných, některé své spolužačky, také malovala Miladu Horákovou, v té době vězněnou na Malé pevnosti. Nakonec se o její dovednosti dozvěděly i dozorkyně na ženském dvoře. Ema nakonec nebyla za držení tužky potrestána, naopak kreslila obrázky i pro ně.
Na svobodu se dostala 2. listopadu 1942. Poté byla poslána na odklízení roští na Křivoklátě.
