14-tiletá Jindřiška Nováková, která odvezla Kubišovo kolo po atentátu na R. Heydricha také prošla policejní věznicí v Malé pevnosti v Terezíně. Z Terezína byla též deportována do KT Mauthausen, kde byla zavražděna 23. října 1942, APT 4053
Od atentátu na Reinharda Heydricha uplynulo v tomto roce již 70 let. Situace, která nastala v Protektorátu Čechy a Morava po atentátu, měla své dopady i na život v terezínském ghettu a policejní věznici gestapa v Malé pevnosti.
V protektorátě bylo 28. 5. 1942 vyhlášeno stanné právo, což umožňovalo nacistům poslat člověka do vězení či dokonce na smrt bez soudu. Okupanti se v první řadě snažili dopadnout atentátníky a lidi, kteří jim pomáhali, přičemž zatýkali a popravili tisíce českých občanů.
Policejní věznice gestapa v Malé pevnosti
Jedněmi z těch, kteří pocítili dopad stanného práva, byli studenti z Roudnice nad Labem. 20. června 1942 byla do Malé pevnosti dopravena skupina 84 žáků dvou roudnických škol. Záminkou k jejich zatčení bylo udání, že připravují atentát na Alfréda Bauera, řídícího učitele německé obecné školy v Roudnici n. L. (viz Zpravodaj 4/2011).
V policejní věznici bylo po vypálení obce Lidice vězněno též několik lidických žen.
Vězni spojení s atentátníky Janem Kubišem a Josefem Valčíkem
Od léta 1942 byla v policejní věznici gestapa vězněna skupina, kterou i samotní vězni označovali jako “parašutisté“. Jednalo se o osoby příbuzné a pomocníky atentátníků J. Kubiše a J. Valčíka. Terezínští dozorci si na nich vylévali zlost a uplatňovali ten nejtvrdší režim.
Byly tu vesměs celé rodiny včetně dětí. O těch se gestapo teprve rozhodovalo, co s nimi udělá.
Dopisnice Antonína Valčíka (bratra Josefa Valčíka) z věznice gestapa v Malé pevnosti, APT 6912
Nakonec pražská řídící úřadovna vyslala dva autobusy, které odvezly děti mladší 14 let k internaci do sirotčince v Krči. Všem přítomným vězňům utkvěly v paměti srdceryvné scény při odebírání těchto dětí matkám, které tušily, že je už možná nikdy neuvidí.
Dne 29. září 1942 byl nad 252 osobami v akci „parašutisté“ německým stanným soudem vynesen rozsudek smrti. Nikdo z nich u soudu nestál, nikdo nebyl s tímto rozsudkem seznámen. Pak přišel 21. říjen 1942, který posunul dění kolem této skupiny v Terezíně k tragickému konci.
Jak vzpomínali na poslední hodiny života těchto nevinných osob spoluvězni? Zde jsou některé postřehy a sdělení Josefa Mojžíše a Františka Rafaje, uvězněných rovněž v Malé pevnosti: Pozdě večer vyhlášení poplachu a nástup cel 1. dvora. Celý dvůr byl jasně nasvícen reflektory. Mluvilo se o transportu. U kanceláře velitele dvora se shromáždili dozorci i s Jöcklem. Byl přečten došlý rozkaz a následně vyvolávána jména příslušníků rodin Kubišů, Valčíků, rodiny Svatošovy, Fafkovy a jiných. Zjištěné osoby přecházely na vedlejší dvůr, kde se převlékaly a řadily do pětistupů.
22. říjen 1942
Ráno byly k seřazeným mužům přivedeny ze dvora i ženy a celý průvod asi 300 vězňů odešel z Malé pevnosti směrem k bohušovickému nádraží. Provázelo je neustálé pobízení a řev strážných. Na nádraží stál zvláštní vlak, kterým všichni odjeli směr Praha. Tehdy měli ještě kapku naděje, že je vezou k soudu. Vlak však pokračoval stále na jih, tedy do KT v Rakousku.
Panenka vyrobená v policejní věznici gestapa příbuznou J. Valčíka Terezií Beňovou a zaslaná z Malé pevnosti dětem, APT 1509_1
Ve stanici Mauthausen zastavili kolem půlnoci. Dále je hnali několik kilometrů až do brány tábora, který je již očekával. Jak si všiml vězeň Rafaj, ženy s nimi na tamní seřadiště nepřišly. (F. Rafaj přijel spolu s několika desítkami dalších vězňů v tomto transportu, nepatřil však do skupiny příbuzných a pomocníků atentátníků. Přežil.)
23. říjen 1942
Nastoupení muži byli ještě v noci pod světly reflektorů pečlivě zkontrolováni
SS many a poté rozděleni na dvě skupiny. První tvořili „parašutisté“, druhou ti ostatní. Následovala snad koupel v místních sklepních umývárnách. Jak F. Rafaj vzpomíná, ozýval se odtud hrozný nářek, jak byli kamarádi z první skupiny mláceni. Vyběhli celí zkrvavení a potlučení. Někteří řádění nepřežili. Do sprch šla následně i druhá skupina, ta dostala dokonce i oblečení. Když je kápové vyhnali na nádvoří, ti první zde již nestáli.
24. říjen 1942
Strážní věž v KT Mauthausen, APT 5452
Tento den proběhla hlavní likvidace skupiny 252 osob dopravených z Terezína a obviněných z nepřátelství k Německu a napomáhání k atentátu na R. Heydricha. Muži byli zastřeleni ranou do týla, ženy zahynuly v plynové komoře. Ve skupině bylo i dvanáct mladistvých do 17 let.
Počátkem roku 1943 obdrželi příbuzní povražděných v Mauthausenu úmrtní oznámení. Srovnáním údajů na těchto úředních dokladech bylo zřejmé, že umírali minutu po minutě.
Ghetto v Terezíně
Také terezínské ghetto ovlivnil atentát a odvetné akce nacistů. S ghettem je velmi úzce spjata lidická tragédie. Podle vzpomínek pamětníků bylo z Terezína 10. června 1942 vypraveno komando 30 mužů. Naložili je do nákladního auta přikrytého plachtou, kde byl sud s chlorovaným vápnem a halda krumpáčů. Muži netušili, kam jedou. Nejprve se domnívali, že jedou na Kladno, kde se asi stalo důlní neštěstí. Byli však dovezeni do Lidic. Poté, co došli na Horákův statek, pochopili, co na ně čeká. 36 hodin kopali hromadný hrob, přičemž téměř neodpočívali. Také nedostali žádné jídlo, nemohli se vyspat. Kdo již nemohl, byl bit. Po vykopání hrobu museli terezínští vězni vysvléci mrtvé muže, veškeré cennosti odevzdat nacistům. Poté je pohřbili. Pod pohrůžkou smrti museli Židé slíbit, že nikde nebudou hovořit o tom, co v Lidicích prožili. Po návratu do ghetta si mohli muži 2 dny odpočinout a poté se vrátili do své práce.
Doris Grozdanovičová, roz. Schimerlingová zachycena při pasení ovcí, které byly do Terezína dovezeny z vypálených Lidic, APT 4423
Do Terezína pak převezli nacisté z Lidic pro svoji potřebu mnoho věcí a hospodářských zvířat: prádlo, koberce, záclony, šicí stroje, koně, krávy, ovce, kozy a slepice.
V ghettu proběhla 16. června 1942 tzv. pátrací akce. Židé museli pod dozorem četníků na kasárenských dvorech pochodovat kolem stolů, na nichž byly tabule s vyobrazením aktovky, pláště a jiných věcí, které patřily atentátníkům. Každý vězeň musel svým podpisem potvrdit, že tyto věci nezná.
Komando z ghetta v Panenských Břežanech
Zámek v Panenský Břežanech, APT 5184
Ghetto Terezín bylo s Reinhardem Heydrichem svázáno i po jeho smrti, konkrétně s vdovou po Heydrichovi, Linou, která žila v zámečku v Panenských Břežanech. Ze židovských vězňů terezínského ghetta bylo v roce 1943 vytvořeno odloučené pracovní komando k práci na zmíněném zámku. Vězni zde pracovali většinou v zahradnictví, např. zasypávali rybník, na získaných plochách se pak vytvářely zelinářské plochy; v zámeckém parku se zalévaly stromy. Za sebemenší pokles pracovní morálky byla „kondiční“ cvičení (např. jízda s kolečkem vrchovatě naloženým kamením apod.). Lina Heydrichová podle vzpomínek pamětníků většinou stála u rohového okna budovy s dalekohledem a kontrolovala, jak vězni pracují. Při sebemenší nespokojenosti si stěžovala a pak bylo zle.
V mnoha případech byli následně vězni jak z komanda poslaného do Lidic, tak z komanda v Panenských Břežanech zařazeni do východních transportů z ghetta.
Chl, Se
