V červnu 2022 uplynulo již 80 let od doby, kdy se odehrál tzv. Případ roudnických studentů. O tom, co se v roudnických středních školách v červnu 1942 stalo, bylo napsáno za několik posledních desetiletí více článků a případem se zabývá i projekt Památníku Terezín pro mládež pod názvem „Školákem v protektorátu“.
Zatčení více než 80 studentů roudnického gymnázia a Vyšší průmyslové školy bylo jedním z nejtvrdších zásahů nacistů proti středním školám v období Protektorátu Čechy a Morava vůbec. Akce byla součástí opatření přijímaných vůči českému obyvatelstvu po útoku československých výsadkářů na zastupujícího říšského protektora, Reinharda Heydricha v květnu 1942.
Co se tehdy, pár týdnů před koncem školního roku 1941/1942, v době heydrichiády, v Roudnici nad Labem odehrálo? Dle nacistických dokumentů, které se k případu dochovaly, měl údajně osnovat jeden ze studentů roudnické septimy vraždu či atentát na řídícího učitele německé školy, Alfréda Bauera. Skutečnost však byla taková, že sice tento student mezi svými spolužáky prohlásil, že by se nejraději Bauera zbavil, ale samotné provedení zločinu zajisté neměl v úmyslu. Navíc byl vždy ostatními studenty vnímán jako do jisté míry duševně nevyrovnaný a jeho projevy nebyly brány vážně. Tento povahový rys byl uveden i ve zprávě pražského gestapa K. H. Frankovi, kde je chlapec vypodoben jako osoba, která je spíš loutkou v rukou jiných. Navíc je zde zmíněno, že naopak mohl být svým okolím ve škole k podobnému činu naváděn.
Studenti Vyšší odborné školy prý ve škole vedli debaty zaměřené proti okupantům a zdravili se komunistickým pozdravem – zaťatou pěstí.
Na základě obvinění, která byla proti studentům z výše zmíněných důvodů vznesena, bylo 20. června 1942 zatčeno ve škole při vyučování 16 studentů VI. třídy a téměř všichni žáci (chlapci i dívky) VII. A třídy reálného gymnázia, kterých bylo dohromady 30. A spolu s nimi bylo zadrženo i 38 studentů II. ročníku Vyšší průmyslové školy.
Následně byli všichni převezeni do terezínské policejní věznice gestapa umístěné v Malé pevnosti. Zde absolvovali výslechy doprovázené zejména u chlapců bitím. Následně všichni obdrželi základní vybavení – přikrývky, prostěradla a misky a byli dáni na cely.
Od počátku věznění nastoupili chlapci do práce, nejprve byli umisťováni do tzv. vnitřních pracovních komand – uvnitř Malé pevnosti. Po několika týdnech začali pracovat i v tzv. vnějších komandech, tj. chodili pracovat mimo pevnost. V areálu věznice vykonávali různé práce, např. byli začleněni do stavebního komanda, které pracovalo na stavbě bazénu, sklízeli seno, jednotlivci se dostali i do dílen, kde pomáhali řemeslníkům atp. Při práci ve venkovních komandech bychom studenty našli např. v komandu Reichsbahn v Ústí nad Labem. To bylo velmi těžké komando, vězni pokládali kolejnice a podbíjeli pražce. Jiní pracovali ve firmě Glanzstof v Lovosicích, další v Labsko-zámeckém pivovaru v Litoměřicích či na opravě jezu v Českých Kopistech atd. V menších skupinkách se pohybovali i v dalších pracovních lokacích. V dobrém studenti například vzpomínají na práci v litoměřické nemocnici, kde se o ně staraly řádové sestry, nebo na komando „Bast“ v Kopistech, kde dostávali velmi výživné jídlo.
Dívky měly trošku lepší postavení než chlapci. Byly jim ponechány civilní šaty, též nebyly nuceny tak těžce pracovat a zpočátku pracovaly dokonce jen ty, které se dobrovolně přihlásily. Pomáhaly při sklizni zeleniny, pásly kozy, uklízely v kancelářích atp. Měly i více volného času než chlapci, který se snažily zaplnit různým způsobem. Zpravidla si vyprávěly obsahy knih, recitovaly básně, jedna z dívek, Ema Blažková, se díky spolužačkám dostala na pevnosti i k tužce a malovala. Zachytila několik momentek z cely a též ženský dvůr, později kreslila i dozorkyně.
Korespondence studentů s rodinami byla omezená. Oficiálně mohli, jako ostatní vězni, posílat občas z pevnosti tzv. Postkarte v němčině s určitým množstvím slov. Díky civilním zaměstnancům, kteří se v blízkosti studentů pohybovali např. při pracovním nasazení, měli tito někdy možnost poslat domů i nějaký necenzurovaný dopis. Rodiny usilovaly též o osobní kontakty se svými vězněnými dětmi, k čemuž však docházelo jen velmi zřídka a bylo to nebezpečné pro všechny zainteresované strany. Jednomu ze studentů se takto podařilo setkat se svojí maminkou při práci v litoměřické nemocnici. Studentova matka se nenápadně posadila na lavičku v parčíku a zmíněný chlapec tam s ní při zalévání trávníku mohl chvíli pohovořit. Dívky se z pevnosti moc nedostávaly, takže pro ně přicházelo v úvahu spíše posílat domů motáky schované v prádle na vyprání či je předávat lidem, kteří je mohli z pevnosti vynést.
Pobyt ve věznici, nedostatečná strava, krutý přístup dozorců a odloučení od rodin se zanedlouho projevily na zdraví studentů. Postupně se u nich objevovaly nejen zdravotní, ale i psychické problémy, které se pak u některých prohlubovaly zejména během podzimu a zimy 1942, kdy někteří studenti začali být z věznice propouštěni a jiní stále ještě zůstávali ve vězení. Již během léta dva chlapci zemřeli. Nejprve v červenci 1942 gymnazista Miroslav Lácha v Malé pevnosti na zápal plic a v srpnu 1942 student Vyšší průmyslové školy v Roudnici, Zdeněk Kubeš v litoměřické nemocnici.
Jak bylo již zmíněno, studenti i studentky začali být od podzimu 1942 z věznice postupně propouštěni. Po odchodu z Malé pevnosti se však museli dostavit na kladenské gestapo, kde byli poučeni o tom, co smí a nesmí o svém věznění vyprávět, a následně posláni na pracovní úřad, kde obdrželi příkaz a nastoupili do práce. Někteří pak pracovali v dolech, další v roudnické MEWĚ, větší skupina byla nasazena na stavbu benzinových nádrží v Hněvicích. Dívky často odcházely na Křivoklátsko, kde odklízely roští, sbíraly šišky a bukvice atp. Pět roudnických studentů bylo totálně nasazeno v Německu.
Ne všichni ale měli to štěstí a dostali se s podzimem 1942 na svobodu. Již ve zprávě K. H. Frankovi, která byla o případu sepsána, byl vysloven záměr poslat některé studenty do dalších koncentračních táborů (KT). Jednotlivě či ve skupinách tak bylo 19 chlapců postupně odesláno do KT Flossenbürg (2), KT Buchenwald (6 osob) a KT Auschwitz-Birkenau (11 studentů).
Do tábora Auschwitz-Birkenau byla deportována též jedna studentka, Sylva Rajtová, která tam i zahynula. Dívka byla původně na podzim 1942 s ostatními septimánkami propuštěna, ale zanedlouho došlo k jejímu opětovnému zatčení.
Příšerné podmínky v táborech, zejména v KT Auschwitz, si brzy po příjezdu studentů na tato místa začaly vybírat daň v podobě životů mladých lidí. V KT Auschwitz zahynulo celkem 9 studentů. V KT Buchenwald pak jeden student v době věznění a jeden pak umírá rok po propuštění na následky pobytu v táboře, kdy trpěl těžkou tuberkulózou. A dva studenti zemřeli již v létě 1942, jak jsme se již zmiňovali. Celkem se tedy domů nevrátilo 13 studentů.
Alfréd Bauer byl rozsudkem mimořádného lidového soudu v Litoměřicích ze dne 23. 11. 1945 odsouzen k trestu smrti provazem. Byl shledán vinným v několika bodech – kromě toho, že udal z výše zmíněných důvodů studenta Dvořáka a ve své tehdejší výpovědi navíc uvedl i, že německé děti jsou v Roudnici ohrožovány českou mládeží – což vše vyústilo v zatčení studentů a následné úmrtí 13 z nich, tak udal ještě několik dalších roudnických občanů. Byl vinen i tím, že byl členem SD, SS i NSDAP a též že propagoval nacistické hnutí a jeho režim. Ještě téhož dne v Roudnici n. L. popraven.
Naděžda Seifertová
