(29. 10. 1892 Praha – 7. 10. 1943 KT Auschwitz-Birkenau)
„Čistá, opravdová, poctivá, důsledná. Pokora i hrdost, vnímavost i distance, oddanost i samostatnost, plachost i kuráž v neotřesitelné rovnováze,“ Franz Kafka.
V roce 2024 si připomínáme 100 let od úmrtí Franze Kafky (1883 – 1924), proto nemůžeme jinak než zavzpomínat na nejmladší z Kafkových tří sester Otilii Davidovou, na „betreuerku“ (pečovatelku) z terezínského ghetta.
Otilie se narodila v Praze 29. října 1892 manželům Hermannovi (obchodník) a Julii (rozené Löwy) Kafkovým. Franzovi bylo 9 let. Ottla, jak jí říkali podomácku, měla ještě dvě starší sestry Gabrielu, řečenou Elli (1889 – podzim 1942 Chelmno) a Valerii, v rodině označovanou jako Valli (1890 – podzim 1942 Chelmno).
S bratrem Franzem ji pojil velmi důvěrný vztah. Často byla první osobou, jíž se svěřoval ve svých dopisech se svými přáními, úmysly, ale i nesnázemi. Franz ji měl ze všech svých sester v největší oblibě. Stejně jako její bratr, také ona projevovala silné sociální cítění a měla pochopení pro druhé. V roce 1914 dokonce docházela o nedělích do jednoho slepeckého ústavu, kde nevidomým četla knihy a rozdávala cigarety. Již před válkou také vstoupila do pražského Klubu židovských paní a dívek založeného roku 1912.
Někdy v této době, možná na jaře 1910 se patrně seznámila se svým budoucím manželem Josefem Davidem. Byla to vůbec její první známost. Josef pocházel z chudých poměrů, jeho otec byl kostelník v Chrámu sv. Víta.
Když vypukla první světová válka, byl Josef David mobilizovaný, a bojoval za Rakousko-Uhersko. S Ottlou si dopisovali. V roce 1916 si Ottla pronajala domek ve Zlaté uličce na Hradčanech, aby se v něm mohla s Josefem scházet ve dnech, kdy měl dovolenou. Prchal sem z domova i její bratr Franz, neboť tu nacházel klid na psaní. A tak zde v zimě 1916/1917 vznikly četné povídky do jeho knihy „Venkovský lékař“.
V březnu roku 1917 si Franz najal dvoupokojový byt, aby už po večerech sestru nerušil. Ovšem již o půl roku později mu byla diagnostikována plicní tuberkulóza. Vzal si tedy dovolenou (pracoval v Dělnické úrazové pojišťovně) a odjel do Siřemi u Blšan, kde Ottla pracovala na statku rodičů svého švagra Karla Hermanna, manžela její sestry Gabriely, který musel narukovat. Franz věděl, že u ní nalezne pochopení. Potřeboval se totiž odpoutat od své snoubenky Felice Bauerové, od otce, od úřadu, i od Prahy. Mezi sourozenci již rok panoval důvěrnější vztah. Ottla byla vedle Maxe Broda a později Mileny Jesenské-Polakové Franzovou důvěrnicí. Franz jí předčítal nejen Dostojevského, Schopenhauera, Kleista, ale také vlastní práce. V Siřemi strávil osm měsíců. Napsal zde 109 aforismů a místo se stalo inspirací k jeho pozdějšímu románu Zámek. V červnu roku 1918 se Franz Kafka vrátil do Prahy. V následujících šesti letech často pobýval v sanatoriích, léčení ovšem přerušoval pobyty v Praze.
Jeho sestra Ottla odjela do Siřemi nejen proto, aby pomohla švagrovi, ale aby se vymanila z dosahu despotického otce a též nemusela pomáhat v jeho obchodě s galanterií (v Kinského paláci na pražském Staroměstském náměstí). V Siřemi pracovala při sklizni chmele, krmila kozy, sbírala brambory, starala se o kočky. Josefu Davidovi psala na italskou frontu zamilované dopisy a zdokonalovala se kvůli němu v češtině. Otec s jejím odjezdem nesouhlasil, považoval ho za bláznivý úlet. Ještě před skončením první světové války přemýšlela Ottla, která měla jen tři třídy měšťanky, že by studovala na zemědělské škole. Bratr Franz ji v tom podpořil, radil jí s výběrem školy a nabízel jí i půjčku, aby mohla studovat. Ottla absolvovala kurz na zemědělské škole ve Frýdlantu, kde složila závěrečné zkoušky. Uvažovala o práci, o případném odjezdu do Palestiny, kde by nově nabyté znalosti mohla dobře využít. Měla ovšem vážný vztah s Josefem.
V červenci roku 1920 se navzdory přání rodičů Ottla za Josefa Davida provdala. Je otázkou, zda to bylo skutečně z lásky či z tvrdohlavosti. Provdala se za katolíka, Čecha, který odmítal s jejími rodiči, když k nim přišel na návštěvu, mluvit německy. Ottlini rodiče sice česky uměli, ale nepovažovali jeho chování za vhodné. Ottla si chtěla žít vlastním životem. Vymykala se tehdejšímu stereotypu poslušné dívky ze středostavovské rodiny, porušovala konvence, k nimž byla konzervativními rodiči vedena. Byl to jeden z důvodů, proč si jí bratr Franz tolik vážil a ve sňatku ji podporoval. V roce 1920 byl JUDr. Josef David demobilizován a získal dobré úřednické postavení. Stal se generálním tajemníkem Svazu československých pojišťoven, což byla pro něj obrovská kariéra. Měl slušný příjem, ale ne takový jako jeho švagři, manželé Ottliných sester.
Dle dcery Věry byla Ottla opravdu veselá, upřímná, s každým si ráda povídala, všude byla oblíbená a vůbec nedělala rozdíl mezi lidmi dle jejich společenského postavení. Nesnášela lhaní. Byla skromná a pokorná. Nenáviděla, když někdo ubližoval zvířatům. Nemohla vidět bezpráví. Byla temperamentní, plná citu, emotivní, živá, spontánní, energická. Její muž Josef byl bez většího smyslu pro humor, nepříjemně šetřivý, chladný, citově rezervovaný, přitom ovšem těžko ovládal výbuchy vzteku. Ottla mu musela předkládat ke kontrole vyúčtování domácích výdajů. Josef David nesměl vědět, že stejně jako jím pozvané návštěvy, Ottla hostila také žebráky, chudé a opuštěné lidi. Později byli mezi jejími hosty i němečtí Židé, kteří uprchli ze své vlasti po nástupu Hitlera k moci. Ottla rozhodně žila ve skromnějších poměrech než její sestry, které měly za manžele bohaté židovské podnikatele. Elli se v roce 1910 provdala za Karla Hermanna, syna bohatého židovského statkáře ze Siřemi. Měli spolu syna a dvě dcery. Sestra Valli, jedna z prvních učitelek v pražské židovské škole, si v roce 1913 vzala za muže Josefa Pollaka, s nímž měla dvě dcery. V obou případech se jednalo o předem dohodnutá manželství.
Krátce po svatbě se Ottle a Josefovi narodily dvě dcery – Věra (1921–2015), provdaná Saudková, která se později stala redaktorkou a překladatelkou z němčiny do češtiny, a Helena (1923–2005), provdaná Kostrouchová, později Rumpoltová, která pracovala jako lékařka v Kašperských Horách. Třetí dítě Davidovým zemřelo. Děvčata byla řádně pokřtěná, rodiče je nedali zapsat do židovské matriky. Slavili doma Vánoce a všechny křesťanské svátky. Na židovské svátky chodily dívky k babičce a dědovi Kafkovým. Právě díky milovaným vnučkám vzal nakonec Ottlin otec jejího manžela na milost. Davidovi mívali doma služku, obvykle nějakou dívku z venkova. A také měla Ottla pejska, foxteriérku Bělinku.
24. února roku 1940 došlo k rozluce manželství Davidových. Ottla tímto krokem ztratila ochranu před deportací, zároveň ovšem její židovský původ přestal ovlivňovat jejího (dle nacistů) árijského muže a dcery. Josefovi to v rodině zazlívali, neboť se domnívali, že si tím chtěl sobecky uchránit kariéru dobře postaveného úředníka. Od určité doby by mu též hrozila internace v táborech pro árijské manžely židovských žen. Dcery o tom, co se stalo, zprvu neměly tušení. Do bytu Davidových dorazila také kontrola, jestli rozluka neproběhla jen formálně, a přistihla zde Josefa. Ten si poté pronajal byt nedaleko jejich domu. Pro obě dívky bylo pak velkou ranou, když Ottla obdržela předvolání k deportaci do Terezína.
Do terezínského ghetta odjela 3. srpna roku 1942 transportem označeným AAw z Prahy. Dcery jí pomohly zabalit věci s sebou a doprovodily ji na shromaždiště v areálu bývalého Radiotrhu u Veletržního paláce v Praze, kde ji viděly naposledy.
V ghettu pracovala Ottla jako „betreuerka“ (pečovatelka) v některém z chlapeckých domovů, možná v L 417 či v jiném. Měla na starost mladší chlapce ve věku cca 8 let. Dcerám posílala z Terezína dopisy. Když jí od dcer přišel balíček, dělila se o obsah i se svěřenými chlapci (bonbony, citrony) a také s lidmi, kteří jí dali povolenku na balík, neboť sami neměli nikoho, kdo by jim mohl balík poslat.
Ottlina dcera Věra v té době bydlela u přítele Karla Projsy. Ten se se již dříve dvořil o 20 let starší Ottle. Byl Věřiným známým, možná již z dob jejího krátkého studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Sám studoval ve 30. letech 20. století češtinu a historii. Patřil ke skupině pražských avantgardních literátů spjatých se surrealistickým hnutím a strukturalismem. Karel Projsa Věře pomáhal s přípravou balíčků nejen pro její matku do Terezína, ale také pro její tety Elli a Valli a jejich rodiny do ghetta v Lodži (byly zde od října roku 1941). Od tet z Lodže ovšem nikdy nepřišlo potvrzení, že balíčky skutečně obdržely.
V červenci roku 1943 se u příležitosti šedesátého výročí narození Franze Kafky v terezínském ghettu konala jemu věnovaná přednáška, kterou uspořádal Norbert Fried. Jednalo se o Friedovu první veřejnou přednášku v Terezíně vůbec. Vyprávěl o tehdy ještě ne tak známém Kafkovi a také předčítal překlady z jeho krátkých próz. Vyslechla ji i pozvaná Ottla. Jelikož se chtěl Norbert Fried dozvědět o Kafkovi více, již v Praze se z tohoto důvodu vídal s jejími dcerami. V Terezíně si domluvil s Ottlou schůzku, na kterou si pečlivě připravil dotazy. Ovšem vzhledem k dalším událostem z ní sešlo.
Ráno 24. srpna 1943 totiž přijel do Terezína transport přibližně 1200 dětí z ghetta Bialystoku, kde vypukla vzpoura. Rodiče a starší sourozenci těchto dětí byli postříleni. V terezínském ghettu byly děti umístěny v dřevěných barácích na místě zvaném na Krétě. Baráky byly obehnány ostnatým drátem, aby nemohlo dojít ke kontaktu s ostatními vězni. O děti se staralo 53 ošetřovatelů a lékařů. Ty děti, které byly nemocné, byly po příjezdu odděleny od ostatních a izolovány v budově sokolovny.
Ottla se k bialystockým dětem přihlásila dobrovolně jako ošetřovatelka. V této době se jí podařilo prostřednictvím jednoho četníka tajně navázat častější spojení s dcerami Věrou a Helenou. Četník, jehož jméno ani neznala, vynášel její dopisy a házel je do poštovní schránky v Hrobcích (nedaleko Roudnice). Dokonce několikrát zajel do Prahy a osobně předal dcerám matčin vzkaz. V jednom dopise napsala Ottla děvčatům, že odjíždí s těmito dětmi do Švýcarska, či Švédska Ve skutečnosti však transport odjel do okupovaného Polska. Norbert Fried vydal svědectví, že Ottlu viděl naposledy přes závoru dělící karanténní prostor na Krétě od ghetta. Ptal se jí na to, zda pojede s dětmi do Švýcarska, či Švédska. Prý jen pokrčila rameny. Až skoro rozpustilým způsobem. Snad tomu sama věřila.
5. října 1943 byl z Terezína časně ráno vypraven pod dvojím označením transport Dn/a s 53 průvodci-ošetřovateli (včetně Ottilie Davidové) a transport Dn/b s 1196 bialostockými dětmi. Nemířil na svobodu, nýbrž do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau. Věře ani Helence už od maminky žádný dopis nepřišel. Život bialystockých dětí, jejich ošetřovatelů a lékařů se uzavřel tamějších v plynových komorách 7. října 1943.
Když skončila 2. světová válka, chodila Věra vyhlížet maminku na Wilsonovo nádraží v Praze a s Helenou, která ji očekávala postávajíce před jejich domem, se marně těšily, na její návrat.
Sylvie Holubová
Zdroje:
Petr BALAJKA, Ottla, Praha 2018.
Pavel TAUSSIG, Neznámí hrdinové. Pohnuté osudy, Praha 2013.
Klaus WAGENBACH, Franz Kafka, Praha 1993.
Norbert FRÝD, Lahvová pošta, Praha 1971.
https://vltava.rozhlas.cz/petr-balajka-ottla-zivotopisna-hra-o-nejblizsi-sestre-franze-kafky-s-tatjanou-5027934 (17. 1. 2025).
https://cs.wikipedia.org/wiki/Otilie_Davidov%C3%A1 (17. 1. 2025).
https://sfi.usc.edu/video/iwalkcz08-balicky
https://cs.wikipedia.org/wiki/Gabriela_Hermannov%C3%A1 (17. 1. 2025).
