Terezínské ghetto a boj s hmyzem

Terezínské ghetto mělo být pro židovské vězně pouhou zastávkou před konečnou plánovanou likvidací nacisty na Východě. Přesto i v této „zastávce“ vznikly poměry, mající podíl na úmrtí tisíců deportovaných. Od počátku zde byly problémy spojené s umístěním a přežíváním obrovského množství lidí, nebylo možné jim zajistit dostatečnou výživu a především hygienu. Přítomné sužovaly vši, blechy, mouchy, štěnice. Až časem, díky úsilí samotných vězňů byli lidé na určitou dobu parazitů částečně zbaveni.

Již při vstupu do ghetta čekal na nově příchozí otřes; zděsili se zde špíny a spouště, jež tu zanechali vojáci wehrmachtu při vyklízení kasáren. Kasárna byla též prvním obydlím terezínských vězňů, teprve od poloviny roku 1942 byli umisťováni i do bloků civilních. Ubikace, postupně vybavované třípatrovými kavalci, byly s ohledem na obrovské početní stavy příchozích neustále přeplněné – v prosinci 1941 zde bylo 7350 osob, v červnu 1942 již 21 269 a v září 1942 počet dosahoval k 60 000 osob. Lidé spali namačkáni vedle sebe na úzkých postelích, což vytvářelo optimální podmínky k šíření nemocí a hmyzu.

Snaha o udržení čistoty a zamezení šíření epidemií byla zřejmá od samého počátku. Židovská samospráva činila vše pro pomoc svým lidem. Oddělení desinfekce, spadající do zdravotní péče, mělo postupem času až 300 pracovníků. Zapojeni byli i vedoucí ubikací a domů, kterým vznikla povinnost sledovat nutná opatření k šetření vodou nebo k udržování čistoty. V prvních týdnech existence ghetta začala ve Vrchlabských kasárnách fungovat též stanice k odhmyzování.

Velké problémy se zavšivením nastaly zejména v letních měsících roku 1942, kdy začaly přijíždět transporty převážně starých vězňů z Německa a Rakouska. Lidé po několikadenní cestě přijeli nemocní, špinaví a zavšivení (konkrétně v záznamu o rakouském transportu ze dne 21. 6. 1942 se uvádí, že všech tisíc lidí v něm bylo těžce zavšivených). To vše pak ohrozilo ostatní přítomné.

Dezinfekce a odvšivování

Ze vzniklé situace nebylo lehké najít východisko. Staré sprchové lázně ve Vrchlabských kasárnách kapacitně na odhmyzování nepostačovaly. V uzavřeném a přeplněném městě nešla vytvořit část čistá a nečistá. Odvšivení s neodvšivenými se neustále setkávali v práci, na ubikacích, ve frontách na příděly jídla apod. Zima 1942/1943 byla z tohoto hlediska velmi krutá, odvšivovací proces byl několikrát přerušen, někdy pro nedostatek personálu následkem transportů na Východ, jindy pro nedostatek pomocných látek.

V procesu odvšivování byla velice důležitá kontrola nově příchozích do ghetta. Nakažlivě nemocní byli odsouváni do izolačních místností nemocnic, zavšivení do odvšivovací stanice. 1. května 1943 byly ve starém pivovaře dány do provozu sprchové lázně, odvšivování mohlo být prováděno efektivněji.

Dalším důležitým článkem v boji proti hmyzu se staly prohlídky obydlí, pracovišť a dalších míst. Kontroly měly být prováděny opakovaně, v určitých intervalech. Podmínky na místech, kde bylo vyšetřování prováděno, byly velmi špatné. Místnosti byly tmavé, přeplněny dvou- až tříposchoďovými lůžky. Každé místečko bylo zaplněno šatstvem, prádlem, kufry, skříňkami apod. Často chyběly zásuvky pro reflektory lékařů, navíc svítidel byl nedostatek. Staří lidé schovávali teplé prádlo, kýlní pasy – z obavy, aby se jim při kontrole nic neztratilo. Nečistí utíkali nebo se schovávali, aby jejich stav nebyl zjištěn.

Kromě osob bylo odhmyzováno i šatstvo, zavazadla a lůžkoviny. Používala se k tomu pára, kysličník siřičitý, Ventox (vodojasná tekutina dodávaná v plechovkách), od února 1943 přicházely do ghetta zásilky kyanovodíkového přípravku Cyklon z Kolína. Některé věci byly odhmyzovány i v kufrech a bednách.

V případě zavšivení ubikací byly plynovány celé místnosti i s veškerými zavazadly, šatstvem, lůžky, atd. Tím odpadlo přenášení jednotlivých věcí do odvšivovacích stanic. Tzv. „čistící služba“ měla za úkol místnost vždy řádně vyčistit, dřevěné kavalce a jejich vložky se omyly důkladně lysolovou vodou. Pokoje byly plynovány výše zmíněnými chemickými prostředky. Ačkoliv obyvatelům plynovaných ubikací byly dávány pokyny, jak větrat a kdy se mohou nastěhovat zpět, došlo i k několika úmrtím následkem pobytu málo vyvětrané odvšivené místnosti.

Dotěrný hmyz byl problémem celého ghetta, všech věkových skupin. Články o chytání blech a jiné havěti se objevují v mládežnických i dětských časopisech, např. v dětském časopise Domov vyšel článek Nový druh sportu, řešící nekonečný noční boj člověka s bleší přesilou. V časopise Vedem nacházíme v rubrice Toulky Terezínem popis provozu Odvšivovací stanice. Blechy, vši a nesnáze s nimi spojené se staly vděčným námětem černého terezínského humoru. Většina vězňů získala časem v chytání blech ohromnou zručnost a naučila se ukončit jejich život mezi nehty dvou prstů. Manželky a přítelkyně chodily na ubikace svých mužů a pomáhaly jim chytat blechy na kavalcích. Ve snaze vyhnat dotěrný hmyz bývalo též zvykem a nutností v ubikacích větrat po ránu deky a polštáře.

Uspokojivá situace z roku 1944 byla v dubnu 1945 rázně ukončena přílivem evakuačních transportů. Lidé v těchto transportech byli k nepoznání změněni, na kost vyhublí, nemocní, špinaví, mnozí bez bot, neustále ohrožováni svými trýzniteli. Tito lidé zanesli do tábora znovu vši a navíc též epidemii tyfu, kterou paraziti roznášeli. Zejména při příchodu prvních evakuovaných byla neproveditelná účinná karanténní opatření, nebyli hned oddělení nemocní od zdravých. Velmi brzy vzplála v prostorách Terezína nová epidemie, navíc roznášená právě dotěrným hmyzem, epidemie tyfu.

————————-

Zdroj:
Terezín očima hygienika, vzpomínka J. Pacovského č. 760.
Bondyová Ruth: Život s hmyzem, in: TSD 2005, s.151 – 161

Chl, Se