Lisa, 1924 – 1930. Soukromý archiv Lisy Mikové.
Lisa Miková se narodila roku 1922 do asimilované pražské židovské rodiny. Jak sama vypráví, přestože s matkou navštěvovala synagogu a doma slavili některé židovské svátky, v době Vánoc i tak zdobili vánoční stromek, stejně jako její kamarádi. Ve svém dětství necítila rozdíl mezi sebou a ostatními nežidovskými kamarády, což se však mělo v budoucnu radikálně změnit.
Lisin tatínek vybudoval v Praze vlastní obchodní podnik, kde mu vypomáhala maminka. Lisa prožila radostné a harmonické dětství. Naučila se několik jazyků včetně španělštiny. V době, kdy by pro ně bývalo bylo vycestování ještě možné, však otec ze země odejít nechtěl. V Praze se setkával se Židy přicházejícími ze Sudet a ti otce nabádali, aby z Československa odjeli: Musíte pryč, musíte pryč! Nesmíte tu zůstat! Ale můj otec byl přesvědčený Čech…řekl: U nás se nic takového nemůže stát,1 vzpomínala později Lisa.
Lisa s rodiči, 1940. Soukromý archiv Lisy Mikové.
Naděje na svobodu a útěk z Československa pak zpřetrhaly události, které následovaly po 15. březnu 1939. Toto datum znamenalo pro Lisu a její rodinu konec všem nadějím na svobodu. Hranice se uzavřely a stejně jako ostatní Židé v protektorátu i oni pocítili krutý dopad neustále přibývajících protižidovských opatření. Otec musel podnik odevzdat do rukou nacistů, kde se načas stal zaměstnancem nového majitele. Současně mu byl zakázán přístup k vlastním bankovním kontům. Chtěli jsme emigrovat, ale nikdo nás nechtěl,2 říká paní Miková.
Lisa, 1939. Soukromý archiv Lisy Mikové.
Lisa byla deportována se svou rodinou do Terezína 31. ledna 1942 v den svých dvacátých narozenin. Díky svému výtvarnému nadání dostala práci v technické kanceláři jako kreslířka, kde se seznámila nejen s významnými terezínskými malíři, díky jejichž kresbám se nám zachovalo neocenitelné svědectví o pravé tváři terezínského života, ale především se svým budoucím manželem Františkem Mautnerem (po válce si změnil jméno na Mika), který zde pracoval jako inženýr. Do Terezína přijel vůbec prvním transportem Ak 1, tzv. Aufbaukomandem. V jeho rámci obdrželi tito muži některá privilegia a František věřil, že tak budou ochráněni před transporty. Aby ochránil i jemu milovanou Lisu, rozhodl se s ní oženit. Nechal si ji připsat na svou kartu jako manželku, a ona tak mohla nosit jeho příjmení.
Další privilegium umožnilo manželům bydlet spolu pohromadě v malém „kumbálku“, který František sám postavil v jednom ze střešních prostor jedné z budov. Svou svatbu Lisa oslavila ještě se svými rodiči a s tchýní. Z ušetřeného chleba jim pak blízcí „upekli“ svatební dort namazaný marmeládou. To byla jejich první svatba v Terezíně.
Lisa s manželem Františkem, 1945. Soukromý archiv Lisy Mikové.
Jelikož v Terezíně přibývalo nenáboženských sňatků, stávala se tato situace pro nacisty nepřehlednou. Rozhodli proto, že se všechny civilní sňatky uzavřené v Terezíně musí do dvou měsíců znovu opakovat, a to na radnici před úředníkem židovské samosprávy a před dvěma svědky. V této době již Lisiny rodiče v Terezíně nebyli. V roce 1943 odjeli transportem do Polska a už je pak nikdy neviděla.
Když Lisa ještě pracovala v technické kanceláři, nevěděla, že se její manžel i s dalšími malíři podílí na odbojové činnosti. Ona sama na jeho žádost kreslila malé plány ghetta s různobarevně vyznačenými objekty. Manžel jí nechtěl prozradit, co mají tyto plány znamenat a její další setrvání v kreslírně začal považovat za nebezpečné. Lisa proto odešla pracovat do zemědělství. Později se dozvěděla, že plánky byly pašovány za hranice ghetta z důvodu případného povstání. Se svým manželem kromě jiného také pomohla zachránit kresby Bedřicha Fritty, jež jsou svědectvím o životních podmínkách v terezínském ghettu.
Židovská samospráva po čase vyzvala bezdětné manželské páry k adopci opuštěných terezínských dětí. Lisa se s manželem rozhodla adoptovat opuštěnou dvanáctiletou dívku Ruth Spier z německého Paderbornu, která toho času bydlela v dětském domově. Její otec byl Němec a matka Židovka. Když matka zemřela, otec poslal Ruth do sirotčince, odkud vedly její další kroky do terezínského ghetta. Po válce pak odjela Ruth za tetou do Velké Británie, kde ji kontaktoval její otec. Později se usadila v polské rodině v Izraeli. Paní Miková s ní udržuje kontakt až do současné doby.
Lisa, 1973. Soukromý archiv Lisy Mikové.
Další události v Terezíně se pro Lisu vyvíjely podobně jako pro tisíce dalších vězňů a i ona se jednoho dne dozvěděla, že její manžel dostal předvolání do transportu. Láska k němu jí však zabránila uposlechnout naléhavého přání jejího otce, aby v Terezíně zůstala a v žádném případě se dobrovolně do transportů na Východ nehlásila. Když její manžel 28. září 1944 odjel, nacisté o několik dní později oznámili, že ženy těchto mužů se mohou do transportu dobrovolně přihlásit. Tvrdili, že muži pracují na stavbách a že jejich ženy dostanou práci v kuchyni, prádelně nebo budou moci také vykonávat lehčí stavební práce. Lisa se na základě této výzvy do tohoto transportu přihlásila a odjela do Osvětimi. Tam se však se svým mužem nikdy nesetkala. Po třech týdnech byla deportována do Freibergu, kde pracovala v továrně na výrobu křídel k letadlům. Po bombardování nedalekých Drážďan zůstala továrna zavřená a ženy byly po nějakém čase poslány do tábora ve Flossenbürgu. Na cestě podél hranic bývalého Československa strávily bez jídla a pití téměř dva týdny. Jak vzpomíná, jejich útrapy nakonec ukončil statečný čin přednosty stanice v Horní Bříze nedaleko Plzně. Nedovolil vlaku odjet a příslušníkovi SS tvrdil, že trať je rozbombardovaná a neprůjezdná.
Na svém postoji trval i ve chvíli, kdy na něj esesák mířil pistolí. Lisa se později dozvěděla o obavách tohoto muže, že když prý vlak nechá projet, dostanou se ženy do Flossenbürgu a tam je všechny postřílí. Transport nakonec odjel opačným směrem přes České Budějovice do koncentračního tábora Mauthausen. Ženy přijely ve velmi zuboženém stavu. Několik dní nejedly a nepily. Čeští vězni z Mauthausenu Lise a ostatním nosili chléb z vlastních zásob a vodu. Tím jim zachránili život. Sílu a naději všem dodávalo vědomí, že Američané jsou už blízko. Ostatní vězni je povzbuzovali a stále jim opakovali: Musíte vydržet, musíte vydržet.3 5. května byl Mauthausen Američany osvobozen. Vězni zde však zůstali ještě dva týdny, do té doby, než nabrali dost sil, aby byli schopni odjet domů.
V Praze se Lisa znovu setkala se svým manželem. Při vyřizování nových dokladů vycházeli úředníci z posledních informací před transportem do Terezína, kdy byli ještě oba dva svobodní. Oddací list z Terezína neměli. Úředníci jim proto řekli: je nám to strašně líto, ale jestli chcete, musíte se oddat znovu. Takže jsem se vdala potřetí,4 vzpomíná po válce paní Miková.
Lisa při besedě na semináři pro pedagogy „Jak vyučovat o holokaustu?“, 2016, foto: Jana Havlínová, Památník Terezín.
Většina členů její rodiny válku nepřežila. Ti, kteří přežili, zůstali po válce v Anglii. V prvních letech po osvobození Lisa dálkově vystudovala střední knihovnickou školu v Lipsku a celý život pak pracovala v knihkupectvích. Má jednoho syna Petra.
Do
——————————————-
[1] Transkript Miková, str. 2.
[2] http://www.ghetto-theresienstadt.info/pages/m/mikoval.htm
[3] Transkript Miková, str. 38
[4] Transkript Miková, str. 42.
