Irma Lauscherová, prvorozené dítě Růženy a Jaroslava Kohnových, přišla na svět 2. května 1904 v Heřmanově Městci. Ve městě s proslulou a početnou židovskou náboženskou obcí vlastnil otec Jaroslav jednu z obuvnických továren. O pět let později se rodina, obývající jeden z domů na náměstí, rozrostla o dalšího člena, Irmina bratra Georga. Kohnovi zachovávali přikázání židovské víry a obě své děti vychovávali v úctě k tradicím židovského národa.
Po první světové válce se rodina přestěhovala do Prahy, kde Irma absolvovala Městské dívčí reálné gymnázium Elišky Krásnohorské, někdejší Minervu. Své vzdělání následně rozšířila studiem pedagogiky, psychologie, němčiny a francouzštiny na Karlově univerzitě a získala diplom středoškolské profesorky.
V Praze Irma trénovala děti ve sportovním klubu Makabi a začlenila se rovněž do židovského mládežnického hnutí Techelet lavan. Zde potkala svou životní lásku Jiřího Lauschera, s nímž ji pojilo nadšení pro vybudování národního státu Židů na území tehdejší Palestiny, kam Jiří roku 1925 odjel. Irma na něj následujících pět let čekala. Tou dobou se věnovala práci učitelky na nedávno založené soukromé židovské škole v Jáchymově ulici, kam byla povolána ještě před dokončením vlastních univerzitních studií. Od počátku svého působení mladá učitelka upřednostňovala na tehdejší dobu moderní metody reformní pedagogiky a namísto autoritativního přístupu k dětem se snažila vytvářet prostředí, v němž žák rozvíjel a uplatňoval svou osobnost. Vzdělávání a výchova dětí se pak vedle sionismu staly jejím celoživotním krédem.
Po návratu Jiřího Lauschera do Československa plánoval mladý pár přesídlit do Palestiny. Uskutečnění tohoto záměru však zabránila obava nechat v zemi Irminu čerstvě ovdovělou matku samotnou, a tak Irma a Jiří odložili emigraci na později. Mezitím se v roce 1932 stali manželi a i následné rodinné události jejich odjezd oddalovaly. Roku 1936 se jim narodila dcera Michaela, pro kterou Lauscherovi najali paní na hlídání, aby se Irma mohla co nejdříve vrátit ke své původní profesi. V té době organizovala Židovská náboženská obec (ŽNO) přeškolovací kurzy pro mládež, aby mladí lidé získali potřebnou kvalifikaci nutnou pro udělení víza do ciziny. Irma tehdy při ŽNO působila jako učitelka a instruktorka v přeškolovacích kurzech pro dívky, ve kterých jim předávala své pedagogické znalosti v péči o děti apod.
Ve školním roce 1939/1940 obnovila Irma pedagogickou činnost v židovské škole v Jáchymově ulici, kde až do nuceného uzavření školy v létě 1942 vyučovala zejména němčinu. Na působení učitelky Lauscherové po válce vzpomínala celá řada jejích bývalých žáků, z jejichž hodnocení vyvstává obraz pedagožky mimořádně přísné, náročné na chování dětí, ne každým dítětem zcela milované, ale také respektované, spravedlivé a ochotné pomoci potřebným. Sama Irma Lauscherová o několik desetiletí později charakterizovala tehdejší situaci učitelů slovy: „Bez ohledu na osobní život, na své vnitřní rozechvění a předtuchu věcí příštích jsme se snažili zachovat klid a rozvahu, dostát svému úkolu.“[1] Po úplném zákazu výuky židovských dětí se intenzivně zapojila i do ilegálního vyučování, které bylo organizováno po malých skupinkách v bytech vyhrazených vždy několika židovským rodinám najednou. Tehdy již Lauscherovi obývali jednu místnost podřadného žižkovského bytu, kam se nedobrovolně nastěhovali ze svého původního bytu na Letné. Navíc po nuceném propuštění paní na hlídání musela Irma zvládat také kompletní péči o svou jedinou dcerku Michaelu. Zlom nastal v prosinci 1942, kdy byla celá rodina deportována do terezínského ghetta a zde na dlouhou dobu roztržena. Až po více než roce se manželům Lauscherovým podařilo zařídit společné, velmi skromné ubytování na půdě budovy radnice, kde bydleli všichni tři společně.
Díky známostem s vedením táborového oddělení Péče o mládež získala Irma krátce po příchodu do Terezína práci u dětí. V oblasti tajného vzdělávání a výchovy dětí úzce spolupracovala např. s Norou Friedem či Fredym Hirschem, kterého velmi respektovala. Výuce dětí se věnovala dokonce i ve svém volném čase, kdy přibližně rok navštěvovala v dětské táborové nemocnici svou dlouhodobě stonající dceru. Při této příležitosti obcházela s učebnicemi nemocné děti ležící na lůžkách, popř. brávala malé rekonvalescenty na dvorek nemocnice, a učila je různým předmětům. S některými ze svých svěřenců také pečovala o javor nazývaný později Stromem terezínských dětí. Jeho sazenici propašoval do ghetta dnes již neznámý vězeň pracující mimo tábor a děti ji pak vysadily na dvoře jednoho z terezínských dvorů. Stalo se tak na jaře 1943, o pět let později byl stromek pietně přesazen do prostoru Židovského hřbitova v Bohušovické kotlině. O výjimečných zásluhách Irmy Lauscherové na poli péče o terezínské děti a mládež svědčí slova věhlasného rabína Leo Baecka, jenž v závěru svého písemného hodnocení Irminy práce, datovaném 23. květnem 1945, uvádí: „Její osobnost a její působení zůstanou nezapomenutelné.“[2]
Pokračování článku najdete v příštím čísle.
Jana Sumičová
[1] Stellmacher, Hildegart/Trautmann, Renate: Friede dem Fernen und Friede dem Nahen. Mír dalekému i blízkému. Berlin: Metropol Verlag, 2009, s. 248.
[2] Tamtéž, s. 201.
