Po osvobození zůstaly Irma s dcerou až do ukončení karantény v Terezíně, zatímco otec Jiří odešel do Prahy hned v prvních dnech svobody, aby pro svou rodinu připravil potřebné zázemí. V Praze se Irma s malou Míšou ohřály jen nakrátko, neboť Míša odjela do zotavovny v Kamenici, kam ji matka následovala, tamní děti přes prázdniny učila a připravovala je na návrat do škol. Sama Irma se po válce do prostředí školy ze zdravotních důvodů již nevrátila a následně působila jako soukromá učitelka, a to i po komunistickém převratu r. 1948. Po zřízení izraelského vyslanectví v Praze, kde byl její manžel zaměstnán, vypomáhala rovněž s redakční prací, při které uplatnila své znalosti několika jazyků.
Antisemitská propaganda komunistického Československa přivedla Lauscherovy k opětovné snaze o opuštění země, pokus ilegálně překročit hranice na jaře 1953 se však nevydařil, rodina byla zatčena a po deseti letech znovu násilně roztržena. Irma následně strávila část vazby na Pankráci, na jehož dvorku se při procházkách nenápadně setkávala s Michaelou. Letmo si při tom vyměňovaly pár slov s doporučením, kterou knihu si má jedna či druhá z vězeňské knihovny vypůjčit a předávaly si tímto způsobem dopisy schované v doporučených svazcích. Po Gottwaldově smrti a následné Zápotockého amnestii byly obě propuštěny na svobodu, Jiří Lauscher ale ve vězení zůstal. Ústrky ze strany mocenského aparátu v různých formách pokračovaly i po opuštění vazby – majetek Lauscherových byl zapečetěný a nedostupný, nemyslitelný byl rovněž návrat do původního bytu. Matka s dcerou tak po několik měsíců chodily ve vypůjčených věcech, bydlely každá zvlášť u přátel a sedmnáctiletá Michaela se mezitím snažila obstarat byt, neboť tehdejší psychický stav matky jí podobnou činnost neumožňoval. Michaela navzdory zdlouhavým průtahům ve své snaze nakonec uspěla a byt, i když ne zcela vyhovující, pro sebe a matku získala. Až o několik měsíců později, po propuštění Jiřího z vězení, se v něm rodina opět sešla pohromadě.
Manželé Lauscherovi se ihned vrátili ke svým původním profesím – Jiří pracoval na izraelském vyslanectví, Irma doma soukromě vyučovala a vedle toho psala články pro děti do Věstníku Židovských náboženských obcí. Po zákazu do Věstníku přispívat je pak publikovala pod pseudonymem, popř. pod cizím jménem. V druhé půlce 60. let začali Lauscherovi intenzivně spolupracovat s německou dobrovolnickou organizací pro mládež AktionSühnezeichen[1] (Akce na znamení pokání), čímž pro oba započala další významná a plodná aktivita v práci s mládeží a propagaci historie terezínského ghetta. V jejím rámci Irma např. publikovala své příspěvky pro německou mládež v měsíčníku Monatsbrief vydávaném AktionSühnezeichen, spolu s manželem se do Terezína také často vraceli a vyprávěli zájemcům o zdejší nedávné, v době normalizace zamlčované historii. V roce 1972 na otázku svého vnuka Daniela, proč do Terezína, kde jim bylo tolik ublíženo, stále jezdí, oba shodně odpověděli: „Právě proto, aby se to už nestalo“. V tomto smyslu se Irma Lauscherová, kterou sama její dcera charakterizuje jako fanatickou pedagožku, snažila působit na uvažování mladých lidí až do své smrti v červnu 1985.
Jana Sumičová
Text byl zpracován na základě těchto knih a pramenů:
Hildegart Stellmacher, Renate Trautmann aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa Mír dalekému i blízkému. Vzpomínky na Irmu a Jiřího Lauscherovy aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa Friede dem Fernen und Friede dem Nahen. Erinnerungen an Irma und Jiří Lauscher aaaaaaaaaaaa Metropol Verlag, 2009, Berlin aaa aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa Časopis Terezínská iniciativa, č. 61 (říjen 2012) a č. 62 (prosinec 2012) aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa Rozhovor s Míšou Vidlákovou o jejích rodičích Irmě a Jiřím Lauscherových
[1] Organizace byla r. 1991 přejmenována a dodnes funguje pod označením AktionSühnezeichenFriedensdienste (Akce na znamení pokání a mírové služby).
