První vlna transportů se Židy ze Slovenska proběhla od března do října 1942. Tehdy již na veřejnost pronikly zprávy o tom, že Židé odcházejí na smrt do plynových komor a ne – jak hlásala propaganda – do pracovních táborů. V tomto období bylo vypraveno 57 transportů. 38 z nich s přibližně 38 tisíci osobami směřovalo do okolí Lublinu, zbylých 19 s téměř 19 tisíci osobami do Osvětimi.
M. Klein s dcerou Magdalénou – transportovaní ze sereďského tábora do Terezína v březnu 1945
Po této vlně deportací zůstalo na Slovensku asi 20 000 Židů. Mnozí měli ministerské výjimky (Také otec paní Veselé měl podle vzpomínek ministerskou výjimku jakožto „hospodářsky důležitý Žid“, nosil hvězdu jen malou, asi 3 cm velkou, na ní písmena HŽ – přezdívalo se jim Hlinkův Žid.), někteří byli v pracovních táborech v Seredi, Novácích a ve Vyhniach, určité procento Židů se také skrývalo. Ačkoliv se prezident Tiso zavázal Hitlerovu emisaři, že židovská otázka bude vyřešena do dubna 1944, vláda slovenského státu k dalším deportacím do této doby nepřistoupila. Tisova vláda měla spíše snahu koncentrovat Židy do táborů na Slovensku, kde by pod dozorem pracovali pro potřeby státu. Němci však tuto koncepci odmítali.
Na podzim 1944 se situace na Slovensku změnila. Zemi obsadily jednotky německé armády s cílem potlačit povstání a také dořešit židovskou otázku. Tábor v Seredi, který po vyhlášení povstání přestal do jisté míry plnit svoji úlohu, se v této době opět zaktivoval. Koncem září se komandantem tábora stal Eichmannův blízký spolupracovník Alois Brunner. Jeho příchod znamenal znovuobnovení deportací. Němci stále zvyšovali tlak na slovenskou vládu. Začátkem října navštívil Slovensko H. Himmler, který se zde také vyjadřoval k vyřešení židovské otázky. Argumentoval tím, že Židé byli spolutvůrci povstání, ozbrojené akce proti Němcům, a kdyby nebyli nyní shromážděni na jednom místě, tak by vlastně byli vystaveni pomstě ze strany ostatního obyvatelstva, což by ohrozilo klid v zemi. Vrcholně cynické pak bylo tvrzení, že evakuace je v podstatě v zájmu samotných Židů.
Paní Veselá vzpomíná na tuto dobu takto:“…Otec byl zapojen do SNP… Byl zaměstnán do posledních chvil před útěkem. Přitom jsme měli v lesích také připravený bunkr pro úkryt, ale tam jsme se už nedostali… Koncem září přijeli do Zvolena Němci. My jsme opustili dům v den jejich příjezdu…. Odjeli jsme do hor… Tatínek měl pistoli, k dispozici jsme měli i koně, který nám do hor nesl zavazadla. V noci chodil tatínek rekvírovat, čili hledat, co se najde po vojenských kuchyních (cikorku, suchary), abychom měli co jíst…“ Později byli chyceni, společně s dalšími lidmi se jim ještě podařilo utéci, ale nakonec byli také deportováni do sběrného tábora v Seredi. Paní Veselá o Seredi píše: „Bydlelo se v obrovských místnostech, kde byly široké palandy, vždy 3-4 rodiny společně, jídlo nám sem přinášeli. Zážitek odtud byl, když se mamince nějak podařilo v místní kuchyni upéct buchty s mákem a povidly. Naše rodina zde byla dost dlouho, asi 3 týdny, jinak byl stále velký pohyb lidí, přicházeli i odcházeli. Najednou byl hlášen apel, dvojstupy a muselo se jít proti německému dozorci, který nás bičíkem dělil na ženy s dětmi, staré, muže a mladé. Maminka stála ve dvojici s Magdou, já s tatínkem za nimi. Mamince ukázal na stranu žen s dětmi, otec k mužům a já k ženám. Já ale rychle přešla ke skupině, kde stála maminka se sestrou…. Takto rozdělení jsme se dostali zpět do baráků. Pak už jsme tatínka neviděli.“
Od října do poloviny listopadu odjeli ze sereďského sběrného tábora do Osvětimi transporty s asi 7400 židovskými občany. Od poloviny listopadu do počátku prosince směřovaly transporty do Ravensbrücku, Sachsenhausenu a Bergen-Belsenu. Poslední čtyři transporty ze Seredi měli konečnou stanici v Terezíně.
Potvrzení o poznávacím čísle pro Kati Weiner, vystaveno v ústřední evidenci v ghettu Terezín 24. 12. 1944. Kati byla transportována do Terezína první transportem ze sereďského tábora
První z transportů do Terezína byl označen XXVI/1 a byl vypraven 19. prosince 1944. Do Terezína dojel 23. 12. 1944. Osud transportu byl zajímavý. Ze Seredě odjel tento transport pravděpodobně s 944 osobami, do Terezína však přijelo pouze 416 osob. Podle výpovědí pamětníků transport zamířil nejprve do Osvětimi, kde však v této době již byla likvidována vyhlazovací zařízení a navíc z Osvětimi už byly naopak vypravovány transporty za účelem nasazení práceschopných vězňů v německém hospodářství. Vlak se slovenskými Židy tedy na osvětimských kolejích nějakou dobu stál a poté byl poslán dál. Podle svědeckých výpovědí byl transport rozdělen na dvě části a jedna z nich měla konečnou stanici právě v Terezíně.
Tímto transportem byla deportována i paní Veselá: „…jednou navečer nás začali nakládat do vagónů. Ten byl tak malý, neměl ani okénka, pouze na jedné straně nám vyrazili prkénka, aby tam šlo trochu vzduchu. Dostali jsme 2 kbelíky, jeden s vodou a 1 na potřebu. My 3 se usadily do kouta, na zemi byly matrace a deky, a já seděla pod tou dírou ve stěně. Nevěděli jsme, kam jedeme, vagón byl zaplombovaný. Dali nám s sebou i nějaké jídlo. Pamatuji si, že při rozjíždění začala nějaká paní zpívat židovskou hymnu. Ostatním jsem posloužila jako rozvědčík, dívala jsem se z toho otvoru, kde jsme. Když vlak zastavil, hlídali nás ve stanicích Němci, také se mohl vylít kbelík a přinést novou vodu na pití….. Někdy v noci se zastavilo. Vyzvěděli jsme, že jsme u nějaké fabriky. Poslouchala jsem, co se venku ozývá za povely. Zjistili jsme, že nám tam odpojili nějaký vagón, byli to ti muži a ženy na práci, do Terezína dojely jen ženy s dětmi.“
Do Terezína směřovaly i další 3 transporty označené XXVI/2-4, dorazily 19. ledna 1945, 12. března 1945 a 7. dubna 1945. Celkem všemi transporty přibylo do Terezína 1447 osob, asi 40 jich v ghettu zemřelo. Posledním transportem byla přivezena i táborová dokumentace, která však byla v Terezíně spálena.
Slovenští vězni se zařadili do života terezínského ghetta. Rodiny zůstaly pohromadě. Práceschopní muži a ženy byli zařazeni do práce, děti pomáhaly v zemědělství.
Paní Veselá dále uvádí, že po počáteční týdenní karanténě, kdy nic nedělali, dostávali najíst a občas šli na procházku, byli rozděleni do ubikací. „Dostali jsme místnost na Bahnhofstrasse v 1. patře jednoho domu. V místnosti jsme byly my 3 a pak ještě další dvě matky s dětmi. Náš pokoj byl dlouhý a úzký, postele při jedné zdi. Byla tam kamna na topení. Vím, že jsme večer chodívaly děti sbírat uhlí, které bylo roztroušené po zemi poblíž kolejí, to jak se vozilo do ghetta. Vždycky se ho hodně roztrousilo kolem. Postele to byly široé, pro více osob, měli jsme i přikrývky s povlaky….Oblečení jsme tu také fasovali…. Já jsem pracovala zpočátku v jeslích, v Tagesheimu, kde byly malé, asi 3leté holandské děti.… Chodila jsem s nimi na procházky, vozila je v takovém kočárku asi pro 3 – 4 děti… Maminka pracovala v putzkoloně, dělaly po ulicích úklid… Nějaký lékař měl u matky podezření, že má něco na plicích a předepsal nám přídavky k jídlu. Mamince cukr, mně mléko a tvaroh… U maminky se až doma zjistilo, že má TBC. Po čase byla přeřazena na práci ve Schleusse,… později se dostala pracovat na pole, kde se sklízel špenát….. Pak ještě maminka pracovala u krav, zde zůstala až do konce. Mohla si donést mléko, předtím nosila špenát a kopřivy….Na jídlo jsme měli lístky, na které jsme fasovali chléb, margarin. Ale dost jsme si připravili sami z toho, co maminka přinesla…. Pak se také něco dalo nakoupit v obchodech, matka kupovala takovou esenci, kterou kapala na ten náš udělaný salát….
Ke konci jsme se s matkou přestěhovaly do samostatného pokoje někde na rohu u náměstí. Zdálo se nám to tam jako v nebi, bylo tam i méně štěnic. Náš pokoj proslul jako ukázkový a ukazoval se na jaře Němcům při nějaké inspekci…. Matka se tu seznámila s jednou dánskou rodinou, ta měla častý přísun balíčků červeného kříže, špek, sádlo a jiné dobré věci, tak jim za to nabízela naše šperky (které jsme propašovaly do ghetta) a vlastně jsme je v ghettu projedli.“
Na rozdíl od ostatních vězňů byli Slováci relativně dobře informováni o skutečném dění v Osvětimi. Měli mimo jiné informace také ze zprávy Alfréda Wetzlera a Rudolfa Vrby, kteří z Osvětimi na jaře 1944 uprchli a vydali svědectví o osvětimském táboře.
Ing. Zuzana Veselá, roz. Gescheidtová se narodila 28. 9. 1931. Do Terezína přijela jako 13-tiletá. Přežila s maminkou a sestrou. V článku jsou použity výňatky z její vzpomínky na dobu perzekuce a věznění v ghettu Terezín (APT 2226). Paní Veselá dodnes spolupracuje s Památníkem Terezín a účastní se besed s pedagogy.
Se
Paní Zuzana Veselá při besedě se slovenskými pedagogy na semináři v Památníku Terezín:
