Zpěvačka a pianistka Aida Mujačič se narodila v městě Tuzla v bývalé Jugoslávii. Jako dítě zažila válku na území Bosny a Hecegoviny v 90. letech minulého století. V současnosti žije v Praze, kde se věnuje propagaci bosenských lidových písní včetně židovských v jazyce ladino (středověké španělštině), které na Balkáně v 90. letech 19. století sbíral etnograf a malíř Ludvík Kuba. Zaujala ji i tvorba terezínského vězně Karla Reinera (1910 – 1979), kterou přetvořila do programu Reiner(kace). Již několikrát vystoupila na předávání cen vítězům Memoriálu Hany Greenfieldové – Literární a výtvarné soutěže Památníku Terezín.
Čím je pro Vás vůbec zajímavá osobnost skladatele Karla Reinera?
S osobností a dílem Karla Reinera jsem se seznámila díky Pavlu Strakovi ze vzdělávacího oddělení Památníku Terezín, který nejen že mě upozornil na Reinerovu tvorbu a životní osudy v souvislosti se 110. výročím autorova narození (to se připomínalo v roce 2020), nýbrž měl také výrazný podíl na dramaturgii výše zmíněného programu.
Jelikož mě zajímá vyhrocená, neběžná a školským konvencím nepodléhající estetika, skočila jsem na tuto vábničku téměř okamžitě. Reinerův život má navíc určité paralely s mým: Karel Reiner se snažil dětem ve sklepích (skutečných i imaginárních) v terezínském ghettu i před transportem tam, v době perzekuce židovských spoluobyvatel, ukazovat navzdory nacismu – krásu a lásku jako vychovatel i jako hudební skladatel. Já sama jsem v rodné Tuzle na území Bosny a Hercegoviny absolvovala v první půlce 90. let 20. století ve sklepě hodiny klasického klavíru. Moji rodiče přemýšleli o tom, jak by zpestřili můj život pod oranžovým nebem střelného prachu, hluku válečných sirén, kulometů a sanitek, a přišli na tóny hudby z vídeňských salónů a Bachovy pikardské tercie. Ty vždy směřují ke šťastnému konci. To je paralela mého života s Karlem Reinerem, který hledal světlo na konci tunelu temných příběhů nejen vlastního života, ale i života terezínských dětí, s důrazem na to, že vždy nad spravedlností má navrch lidskost.
Vaše interpretace skladatelových děl není ovšem úplně doslovná.
Ano. Vycházím z toho, že melodie k terezínskému představení Esther nemají zachovanou přesnou notaci, protože ta se na konci války ztratila. Jak písně z divadelní hry skutečně zněly, to víme jen díky tomu, že si je pamatovali herci, kteří v ní učinkovali a přežili holokaust. Mohli tedy poskytnout informace muzikologům, jež s nimi v 90. letech 20. století prováděli záznamy hudby, které vycházely z jejich paměti. Přesná notace je navíc poměrně nová záležitost, což jako bývalá studentka hudební vědy docela dobře vím. Já jsem metodu variací a reinkarnací Reinerovy hudby aplikovala i na jeho písně z konce 30. let 20. století (Tři písně milostné, Listopadové popěvky) a hlavně na cyklus Květovaný kůň. Jeho ústřední melodie vybízí k tomu, abych propojila melodiku inspirovanou Moravou (odkud pocházel a byl jí inspirován Reinerův učitel Alois Hába) s tou, která je vlastní hudbě balkánské, která je spojena s mou domovinou. Zároveň můj přístup rozhodně není akademický. Snažím se předat svou hrou a svými úpravami podobu lásky a vlastní pravdy, která občas klade křehké iritující, až “rejpavé” otázky, aktualizované současností a omezené vyjádřením temperovaného klavíru.
Vystoupila jste třikrát na předávání cen uměleckých soutěží Památníku Terezín (dvakrát v kině Muzea ghetta, jednou v půdním divadle Magdeburských kasáren), jednou jste zpívala na vernisáži fotografa Miroslava Vavřína, která probíhala v předsálí kina Malé pevnosti. Vnímáte genius loci tohoto místa?
Byla jsem v Terezíně dokonce pětkrát. Kromě zmíněných vystoupení jsem ještě zrealizovala pro jedno plzeňské gymnázium seminář, kterým přibližuji své zážitky z války v Bosně. Tíže místa je pro mě ohromná, a i nejen pro to, že zde byli vězněni též obyvatelé Bosny (vůdce povstání proti rakouské okupaci Hadži Lojo, šestice atentátníků z roku 1914) a někteří tu i zemřeli. Zdálo se mi, že nemohu mluvit ani zpívat, když jsem viděla cely z doby druhé světové války a hroby na zdejších hřbitovech, které mi evokovaly všelidské utrpení, to, co znovu a znovu někteří politikové a vojáci dokážou svými činy a svou rétorikou vyvolávat.
Bylo to asi takto: Na Malé pevnosti jsem v roce 2021 viděla starou lípu, v které se zrcadlilo vše, co proběhlo tady, v těchto místech, před vice než 70 lety, a ta lípa tu zůstala nahá čelit dešti, větru a slunci. Připomněla mi, jak oživit smrtelnost a vzápětí i to, že umíráme jednou, ale žijeme každý den. “Dokud dýcháme, máme naději!” Rok poté jsem při předávání cen vítězům dětských soutěží v kině Muzea ghetta viděla film Uvězněné sny, který moji hypotézu potvrdil, ale ta platí pouze tehdy, když si v dospělosti zachováme důstojnost a odvahu vidět svět očima dítěte.
Mohla byste přiblížit svoji interprtační metodu díla Karla Reinera?
Jsem vystudovaná pianistka, mým hlasem jsou tedy ruce, struny, klávesnice. Dokonale naladěný klavír ve válkách, ale vlastně i mimo provoz nejlepších koncertní síní, neexistuje. Nenaladěné piano má také svůj zvuk, který vyzařuje krásu. V Terezíně i ve sklepě v Tuzle nebo obléhaném Leningradě nešlo o nějakou imaginární a formální dokonalost, ale o to vůbec hrát a hlavně proč hrát. Jednalo se o existenciální nutnost, ne estétství. Proto preparuji piano páskou, stává se tak sklepním pamětníkem prožitých hrůz, zároveň může být i cimbálem, nástrojem hudebníků inspirovaných středoevropskou lidovou hudbou (nejen u Karla Reinera, ale i Leoše Janáčka, Bély Bartóka, Emila Františka Buriana, Aloise Háby), která vrátila vážné hudbě syrovost sexuality a každodenního života. Zároveň se snažím hrát s nasazením, které do své tvorby vkládali romantičtí a impresionističtí skladatelé nebo ve 20. století Dmitrij Šostakovič. Na této hudbě jsem jako interpretka i posluchačka vyrostla.
Reinerovo dílo ovšem propojuji i s písněmi milostné touhy pocházejícími z Balkánu, které se nazývají sevdalinky. Ty v Bosně sbíral v 90. letech 19. století český etnograf a malíř Ludvík Kuba. Jim se věnuji i pěvecky. Dalšími balkánskými milostnými písněmi známými z Kubových sběrů jsou romance sefardských židů v jazyce ladino (středověké španělštině), i ty sbíral Ludvík Kuba. Hledám spodní proudy mezi různými žánry a myslím, že spojitosti v tomto případě jsou víc než zřejmé.
Jaké poselství svou interpretací hudby Karla Reinera chcete vyjádřit?
V žádném případě nechci vyjadřovat spravedlnost, to je věc pro soudní tribunály. Já nikoho nesoudím, ale snažím se motivovat k vnitřní, žité a prožívané, nikoliv formální, změně. Zajímají mě terapeutické metody vedoucí k humanismu, přátelství, laskavosti, k soužití, nikoliv k nenávisti, bojovnosti a nerovnosti. Přesto nechci podávat nic suše, sterilně, unifikovaně jako úřední dokument, vysvědčení ze školy apod. Dost mě ovlivnila i Freudova psychoanalýza, koncepce libida, slasti a podobně. Ve snech odkrýváme své touhy a přání, za které stojí za to žít. Příslušníci avantgardy 20. a 30. let 20. století, mezi něž patřil Karel Reiner i jeho kamarád Norbert Frýd, také vězněný v terezínském ghettu (napsal cyklus Květovaný kůň a režíroval hru Esther), hledali nové cesty v osvobození (i s podstatnou rolí improvizace) se člověka a zbavování se limitujících skořápek a jader konzervativismu. Doufám, že v této cestě pokračuji.
Rozhovor s Aidou Mujačič vedli Jan Kaňa a Pavel Straka
