Leo Baeck, FA 5269-1
Jednou z nejvýznamnějších osobností v terezínském ghettu byl bezpochyby Leo Baeck (1873 – 1956). Před svou deportací do Terezína působil jako vrchní berlínský rabín, učil na vysoké škole a zastával funkce v židovských organizacích. Po roce 1933 se spolupodílel na založení Říšského zastupitelství pro německé Židy a stal se jeho předsedou. Tisícům Židů pomáhal včas emigrovat z Německa. Přes několik nabídek ze zahraničí však sám odejít odmítal, protože cítil jako svou morální povinnost zůstat tam, kde ho jeho souvěrci nejvíce potřebovali. Navzdory své politické angažovanosti byl totiž především rabínem, který poskytoval lidem duchovní oporu a směr. Koncem ledna 1943, transportem I/87, byl s posledními členy Říšského zastupitelství pro německé Židy poslán do ghetta v Terezíně.
Zde byl umístěn v jednom z domů určených pro tzv. prominenty, v ulici L1, pozdější Seestrasse. V ghettu, po dovršení svých sedmdesátých narozenin, působil Baeck hlavně jako rabín a učitel. Pořádal také přednášky. Svými spoluvězni byl však v prvních měsících po příjezdu viděn i při zdejších běžných pracích, např. při odvozu odpadků. Současně pokračoval v tajnosti na práci svého spisu „Dieses Volk“, jehož nejvýznamnější část napsal právě v Terezíně.
Byla mu nabídnuta funkce v židovské samosprávě, kterou ale zpočátku odmítl. Přesto byl považován za jejího čestného člena. Nakonec ale, v prosinci 1944, kdy byla sestavena nová židovská samospráva a ustaven poslední židovský starší, byl jmenován do čela rady starších, měl na starosti sociální oblast a také případně zastupoval Judenältestera.
Leo Baeck byl člověkem vysokých morálních zásad a nerad se odchyloval od stanovených pravidel. Nepohodl se s bývalým kolegou a tehdejším Judenältesterem Paulem Eppsteinem ohledně zvýšení přídělů jídla mladým vězňům na úkor starých. Také odmítal dodatečné ´reklamace´ těch, kteří už byli zařazeni do východních transportů s poukazem na vážnost rozhodnutí. Místo každého vyřazeného vězně musel být na transportní listinu přece zařazen někdo jiný. A kdo posoudí, čí život má větší hodnotu? Neprozradil nic o hrůzném místě, kde končily transporty vypravené z Terezína. Baeckovi a několika dalším osobám v ghettu byla tato informace známa už někdy v roce 1943, následně mu ji přímo v ghettu potvrdil Vítězslav Lederer, vězeň, který uprchl z Osvětimi a vrátil se s touto zprávou na jaře 1944 tajně zpět do Terezína, aby ji zde sdělil svým známým. Leo Baeck se dlouho rozmýšlel, jak se zprávou naloží. Rozhodl se nakonec, že si ji nechá pro sebe. V jednom z poválečných rozhovorů odůvodňuje své rozhodnutí tím, že nechtěl vzít lidem v ghettu veškerou naději. Sdělení o koncích východních transportů by mohlo vyústit v zoufalství a smrt v Terezíně. Takto stále existovala šance, že vězni v ghettu zůstanou a budou moci přežít. Jeho rozhodování bylo bezpochyby velmi složité. Po válce byl za něj mnohými kritizován.
S Baeckem spolupracoval v Terezíně, i po osvobození, také historik, spisovatel a vědec H. G. Adler, který napsal významné práce o životě v terezínském ghettu. V úvodu Adlerovy studie „Theresienstadt 1941 – 1945“ Baeck Terezín popsal slovy „experiment vůle ke zlu“.
Jak sám Baeck později přiznal, mezi jeho nejdůležitější úkoly patřily v Terezíně pohřby, kterých se jako rabín pravidelně účastnil.
Baeck neopustil své věřící, ani když mohl odjet ještě za války transportem vypraveným v únoru 1945 do Švýcarska. V Terezíně zůstal i po osvobození. Pomáhal nemocným a umírajícím postiženým epidemií tyfu. Zůstával vždy pro ty, kteří ho potřebovali. Odjel až 1. července 1945 za rodinou své dcery do Londýna.
Do
