• Skip to primary navigation
  • Skip to main content
  • Skip to primary sidebar
  • Skip to footer
Zpravodaj

Zpravodaj

Vzdělávací a informační bulletin Památníku Terezín

  • O Zpravodaji
  • Aktuálně
  • Kontakt
  • Čeština
    • English
  • Zpravodaj 1/2025
  • Zpravodaj 2/2025
  • Zpravodaj 3/2025
  • Zpravodaj 4/2025
  • Archiv

Můj život a má láska k židovským památkám v Černovicích u Tábora a v Pacově

3 prosince, 2025 by admin

Jmenuji se Michal Arend, jsem vzděláním sociolog a dnes už v penzi. Patřím k pří­slušníkům tzv. druhé ge­nerace, tzn. k potomkům těch, kteří přežili koncentrační tábory, holokaust a kteří začali na ško­lách a na veřejnosti vyprávět, co zažili jejich rodiče a jiní židovští předci – před, během a po 2. světové válce a později oni sami se svými rodiči a se svými vlastními dětmi.

Do roku 1968 jsem žil s rodinou v Praze na Letné. Od roku 1968 žiji ve Švýcarsku. S přednáškami na školách v ČR, na Slovensku, v Německu a ve Švý­carsku jsem začal v roce 2015 a s on­li­ne besedami pro české a zahraniční studenty, kteří absol­vu­jí programy vzdělá­va­cí­ho od­dělení Památníku Terezín, v roce 2024, a to v češtině a v něm­­čině. V následujícím textu píši o svých dalších životních meznících a aktivitách, které souvisejí s mým židovským původem a s tím, co je pro mě dnes ve stáří důležité a drahé.

Michal Arend, soukromý archiv.

Dětství: Narodil jsem se v roce 1949 rodičům, kteří se jako jediní z velkých rodin vrátili po válce z Osvětimi (KT Auschwitz, pozn. redakce). Díky tomu, že si rodiče vážili života a daru své­ho pře­žití, jsem já i moje sestra, která se narodila začátkem roku 1953, prožili krásné, lásky­plné, spokojené a bez­starostné dětství. Věděli jsme o tom, že jsme židé, ale o tom, co to znamená, a o tom, co prožili za války, s námi rodiče nemluvili. Asi ze strachu a z rodi­čovského pudu a přesvědčení, že nás úspěš­ně a navždy mohou ochránit před podobnými zvěr­stvy jen tím, že se nebu­deme lišit od jiných českých dětí. A tak jsme slavili Váno­ce, jedli kapra, a otec nám vy­prá­­věl o sta­rém Římě, Řecku a Egyptě, ale skoro nic o kultuře a už vůbec nic o nábo­žen­ství našich předků.

Dospívání: Na dobu mezi roky 1964 a 1968 vzpomínám jako na jedno z nejhezčích obdo­bí své­ho života. Chodil jsem do tanečních, prožíval první polibky a lásky, pil po ve­čerech pivo se spolužáky a na chmelové brigádě jsem česal jako správný mladý budovatel denně 15 věrtelů. Když se začaly v roce 1966 uvolňovat politické poměry, tak jsem spolu s něko­lika přáteli začal cho­dit do pražské Židovské obce, kde se nám rabí­ni a jiní starší lidé snažili alespoň trochu vysvětlit, co to znamená být židem či židovkou. A my jsme tomu nerozuměli a moc nás to ani neza­jím­alo, ale přesto jsme byli pyšní na svou jina­kost a na stát Izrael.

Emigrace: Po násilném ukončení Pražského jara v srpnu 1968 odešlo z Českosloven­ska několik tisíc židů. Převážná většina ze strachu, aby se neopa­ko­valo to, co zažili jejich předci v třicátých a čtyřicátých letech minulého století poté, když zůstali v zemi, kterou pova­žo­va­li za svůj domov a kde se mylně cítili v bezpečí. Strach z toho, co by se mohlo stát po srpnu 1968, měli i moji rodiče. I my jsme proto odešli a našli jsme krásný nový a k nám až neu­věři­telně vstřícný domov ve Švýcarsku. Byli jsme zde tenkrát vítáni a všichni nám pomá­hali začít nový život. Za­tím­co v Českoslo­ven­sku jsme byli jako židé kvůli holokaustu malou menšinou, v Cu­ry­chu tomu tak rozhod­ně ne­bylo a já jsem si zde také postupně přestal připadat zvláštně.

Manželství a otcovství: Svou bývalou ženu jsem sice znal už od počátku našeho pobytu ve Švýcarsku, ale chodit jsme spolu začali až v roce 1977 a vzali jsme na jaře 1979. Je stej­ně jako já z Prahy, také židovka a máme spolu dva syny. Naše manželství s různými hod­notami a názory na židovství nebylo jednoduché, zůstali jsme spolu déle než dvacet let a pak jsme se rozvedli. Dnes jsme zase dobří přátelé a chodíme spolu někdy hlídat naše malé vnučky.

Michal Arend při besedě se studenty v Památníku Terezín, červen 2024. Foto: Sylvie Holubová, Památník Terezín.

Osvětim: Celý život jsem se bál a pořád jsem odkládal návštěvu toho místa, kde moji ro­diče a jiní méně šťastní předci zažili ty pro mě nepředstavitelné hrůzy, pokoření a také – díky bohu kro­mě mých rodičů – svoji smrt a fyzickou likvidaci. V roce 1995 jsem byl na se­mináři v Krakově a uvědomil jsem si, jak je to blízko, a nemohl jsem se už déle této náv­štěvě vy­hý­bat. A co se mnou má první návštěva v Osvětimi udělala? Paradoxně jsem poznal, že to všechno, co se tam a jinde během 2. světové války stalo, pro mě není tak straš­né, jak jsem se domníval. Přestalo se mi potom také zdát o esesácích, kteří mě honí a chtějí mě zastřelit anebo mě tlačí do plyno­vé komory.

Izrael: Bál jsem se tam také jet, ale z jiných důvodů. Stává se mi často a pozoruji, že židovské obyvatelstvo v dia­s­poře má jiné názory na židovské otázky a na konflikt mezi Izraelem a arab­skými státy. Obával jsem se, že v Izraeli se ten rozdíl vyhrotí ještě více. A opět omyl: Iz­raelci během mé krátké náv­ště­vy v roce 1997 sice mé názory často nesdíleli, ale bylo jim na rozdíl od židů v diaspoře jed­no, co si o tom všem vlastně myslím. A brali mě navíc tak, jako že tam patřím. To byl pocit, který jsem ještě nikdy nikde jinde předtím ani potom neměl, i když jsem neuměl a dod­nes neumím mlu­vit hebrejsky. A i já jsem cítil, že tam se všemi lidmi okolo sebe něco sdí­lím a že jsou mi neuvěřitelně blízcí, tak, pro­miňte, jak jen málo nežidovských Čechů, Slováků a Švýcarů.

Černovický hřbitov v původním stavu, soukromý archiv Michala Arenda.
Černovický hřbitov v dnešním stavu, soukromý archiv Michala Arenda.

Černovice u Tábora: Poté, co jsem se vzpamatoval z rozvodu a z konce man­žel­ství, jsem se seznámil se svojí nynější křesťansko-švýcarskou partnerkou. Na­še první spo­lečná cesta vedla v roce 2000 do jižních Čech a než jsme odjeli, začala má, tehdy už le­ti­tá a nemocná matka vzpomínat, že z Nových Hradů to není daleko do Černovic a ať se tam jdu po­dívat, že tam její tatínek žil do roku 1920 a že je tam židovský hřbitov, kde možná ještě najdu nějaké stopy po svých předcích a jejích prarodičích. A skuteč­ně, byli tam, ob­klo­peni sutí, ci­gare­tovými nedopalky a střepy z rozbitých pivních láhví, prapradě­de­ček Mi­chael a pra­praba­bička Terezie. Na obou náhrobních kame­nech – které jako jedny z mála stály a ne­byly poražené – byl ryze český a skoro už nečitelný nápis „Spi sladce“. A já jsem si stej­ně jako v Osvětimi zaplakal a řekl jsem si, že tenhle hřbitov nesmí zanik­nout a že něco udě­lám, aby zůstal a nezarostl, i když v Černo­vi­cích už dnes žádní židé nežijí. Zá­chrana a re­novace se podařila, hlavně kvůli tomu, že jsme v letech 2001-2002 s pří­telem a sochařem Michae­lem Deimlem postavili vedle hřbitova pro černovické židovské oběti holokaustu pozoruhodný památník, na který se jez­dí dívat lidé z celého světa.

Černovický památník pro židovské oběti holokaustu, soukromý archiv Michala Arenda.

Pacov: Pacov leží jen 15 km od Černovic a já jsem byl v letech 2016-2018 několikrát poz­ván na besedu se studujícími místního gymnázia. Pacovská předválečná židovská komu­nita byla větší než v Černovicích, ale dnes už tam také žádní židé nežijí. Na rozdíl od Čer­novic, kde se z bývalé synagogy stal obyt­ný dům, se v Pacově zachovaly dvě budovy s vidi­telnou židovskou minulostí: syna­goga, která během komunistické éry sloužila jako sklad, a sousední rabín­ský dům, ve kterém před válkou žil poslední pacovský rabín Natan Gut­mann se svo­jí ro­dinou. Dozvěděl jsem se, že v Pacově existuje občanský spolek Tikkun[1], je­hož cílem je nejen rekon­strukce obou budov, ale také za­cho­vání his­to­rické paměti a pa­mátky tragického osu­du pacovských Židů. Stal jsem se jeho členem a lidé, kteří založili tento spolek, mými dobrými přáteli. Díky soukro­mým darům a finan­ční podpoře čes­kých a zahranič­ních or­ganizací se již podařilo ukon­čit renovaci exteriéru bývalé syna­gogy. Oprava jejího interiéru již také začala, ale bude trvat ještě několik let a já doufám, že se dožiji slavnostního otevření kompletně zreno­vo­vané budovy. Nav­štivte prosím we­bovou strán­ku a přijeďte se na židovské památky v Čer­novi­cích a v Pacově podívat. Já i mí přátelé ze spolku Tikkun se budeme z Vaší náv­ště­vy moc těšit. Pokud byste se mě chtěli na něco zeptat nebo mi něco sdělit, na­piš­te mi mail na adresu arendmichal@gmail.com.

Pacovská synagoga v původním stavu, soukromý archiv Michala Arenda.
Pacovská synagoga v dnešním stavu, soukromý archiv Michala Arenda.

                                                                                                                                           Michal Arend

[1] „Tikkun“ znamená hebrejsky „záchrana“

Primary Sidebar

Obsah nejnovějšího čísla

  • Nabídka workshopů vzdělávacího oddělení Památníku Terezín v Národním pedagogickém muzeu a knihovně J. A. Komenského
  • „… Každý den v životě člověka je krásný. Každý den.“[1]
  • Svědectví druhé generace: Příběh, který nesmí být zapomenut – Příběh Anky
  • Historici Památníku Terezín a jejich přednáškový cyklus v litoměřické knihovně

Hledat

Videotéka

Videotéka

Footer

Štítky

Akce PT Fotoarchiv PT Historické články Pedagogické semináře Projekty českých škol Recenze Rozhovory Sbírky PT Soutěže Události Vzdělávací materiály Vzpomínka Výstava Výstavy Zajímavé

Zpravodaj

Ediční tým: Naďa Seifertová, Jan Kaňa
Kontaktujte nás: newsletter@pamatnik-terezin.cz

Sledujte nás

  • Email
  • Facebook
  • Instagram
  • Twitter

Copyright © 2026 · Památník Terezín

  • Čeština
  • English