Jmenuji se Michal Arend, jsem vzděláním sociolog a dnes už v penzi. Patřím k příslušníkům tzv. druhé generace, tzn. k potomkům těch, kteří přežili koncentrační tábory, holokaust a kteří začali na školách a na veřejnosti vyprávět, co zažili jejich rodiče a jiní židovští předci – před, během a po 2. světové válce a později oni sami se svými rodiči a se svými vlastními dětmi.
Do roku 1968 jsem žil s rodinou v Praze na Letné. Od roku 1968 žiji ve Švýcarsku. S přednáškami na školách v ČR, na Slovensku, v Německu a ve Švýcarsku jsem začal v roce 2015 a s online besedami pro české a zahraniční studenty, kteří absolvují programy vzdělávacího oddělení Památníku Terezín, v roce 2024, a to v češtině a v němčině. V následujícím textu píši o svých dalších životních meznících a aktivitách, které souvisejí s mým židovským původem a s tím, co je pro mě dnes ve stáří důležité a drahé.
Dětství: Narodil jsem se v roce 1949 rodičům, kteří se jako jediní z velkých rodin vrátili po válce z Osvětimi (KT Auschwitz, pozn. redakce). Díky tomu, že si rodiče vážili života a daru svého přežití, jsem já i moje sestra, která se narodila začátkem roku 1953, prožili krásné, láskyplné, spokojené a bezstarostné dětství. Věděli jsme o tom, že jsme židé, ale o tom, co to znamená, a o tom, co prožili za války, s námi rodiče nemluvili. Asi ze strachu a z rodičovského pudu a přesvědčení, že nás úspěšně a navždy mohou ochránit před podobnými zvěrstvy jen tím, že se nebudeme lišit od jiných českých dětí. A tak jsme slavili Vánoce, jedli kapra, a otec nám vyprávěl o starém Římě, Řecku a Egyptě, ale skoro nic o kultuře a už vůbec nic o náboženství našich předků.
Dospívání: Na dobu mezi roky 1964 a 1968 vzpomínám jako na jedno z nejhezčích období svého života. Chodil jsem do tanečních, prožíval první polibky a lásky, pil po večerech pivo se spolužáky a na chmelové brigádě jsem česal jako správný mladý budovatel denně 15 věrtelů. Když se začaly v roce 1966 uvolňovat politické poměry, tak jsem spolu s několika přáteli začal chodit do pražské Židovské obce, kde se nám rabíni a jiní starší lidé snažili alespoň trochu vysvětlit, co to znamená být židem či židovkou. A my jsme tomu nerozuměli a moc nás to ani nezajímalo, ale přesto jsme byli pyšní na svou jinakost a na stát Izrael.
Emigrace: Po násilném ukončení Pražského jara v srpnu 1968 odešlo z Československa několik tisíc židů. Převážná většina ze strachu, aby se neopakovalo to, co zažili jejich předci v třicátých a čtyřicátých letech minulého století poté, když zůstali v zemi, kterou považovali za svůj domov a kde se mylně cítili v bezpečí. Strach z toho, co by se mohlo stát po srpnu 1968, měli i moji rodiče. I my jsme proto odešli a našli jsme krásný nový a k nám až neuvěřitelně vstřícný domov ve Švýcarsku. Byli jsme zde tenkrát vítáni a všichni nám pomáhali začít nový život. Zatímco v Československu jsme byli jako židé kvůli holokaustu malou menšinou, v Curychu tomu tak rozhodně nebylo a já jsem si zde také postupně přestal připadat zvláštně.
Manželství a otcovství: Svou bývalou ženu jsem sice znal už od počátku našeho pobytu ve Švýcarsku, ale chodit jsme spolu začali až v roce 1977 a vzali jsme na jaře 1979. Je stejně jako já z Prahy, také židovka a máme spolu dva syny. Naše manželství s různými hodnotami a názory na židovství nebylo jednoduché, zůstali jsme spolu déle než dvacet let a pak jsme se rozvedli. Dnes jsme zase dobří přátelé a chodíme spolu někdy hlídat naše malé vnučky.
Osvětim: Celý život jsem se bál a pořád jsem odkládal návštěvu toho místa, kde moji rodiče a jiní méně šťastní předci zažili ty pro mě nepředstavitelné hrůzy, pokoření a také – díky bohu kromě mých rodičů – svoji smrt a fyzickou likvidaci. V roce 1995 jsem byl na semináři v Krakově a uvědomil jsem si, jak je to blízko, a nemohl jsem se už déle této návštěvě vyhýbat. A co se mnou má první návštěva v Osvětimi udělala? Paradoxně jsem poznal, že to všechno, co se tam a jinde během 2. světové války stalo, pro mě není tak strašné, jak jsem se domníval. Přestalo se mi potom také zdát o esesácích, kteří mě honí a chtějí mě zastřelit anebo mě tlačí do plynové komory.
Izrael: Bál jsem se tam také jet, ale z jiných důvodů. Stává se mi často a pozoruji, že židovské obyvatelstvo v diaspoře má jiné názory na židovské otázky a na konflikt mezi Izraelem a arabskými státy. Obával jsem se, že v Izraeli se ten rozdíl vyhrotí ještě více. A opět omyl: Izraelci během mé krátké návštěvy v roce 1997 sice mé názory často nesdíleli, ale bylo jim na rozdíl od židů v diaspoře jedno, co si o tom všem vlastně myslím. A brali mě navíc tak, jako že tam patřím. To byl pocit, který jsem ještě nikdy nikde jinde předtím ani potom neměl, i když jsem neuměl a dodnes neumím mluvit hebrejsky. A i já jsem cítil, že tam se všemi lidmi okolo sebe něco sdílím a že jsou mi neuvěřitelně blízcí, tak, promiňte, jak jen málo nežidovských Čechů, Slováků a Švýcarů.
Černovice u Tábora: Poté, co jsem se vzpamatoval z rozvodu a z konce manželství, jsem se seznámil se svojí nynější křesťansko-švýcarskou partnerkou. Naše první společná cesta vedla v roce 2000 do jižních Čech a než jsme odjeli, začala má, tehdy už letitá a nemocná matka vzpomínat, že z Nových Hradů to není daleko do Černovic a ať se tam jdu podívat, že tam její tatínek žil do roku 1920 a že je tam židovský hřbitov, kde možná ještě najdu nějaké stopy po svých předcích a jejích prarodičích. A skutečně, byli tam, obklopeni sutí, cigaretovými nedopalky a střepy z rozbitých pivních láhví, prapradědeček Michael a praprababička Terezie. Na obou náhrobních kamenech – které jako jedny z mála stály a nebyly poražené – byl ryze český a skoro už nečitelný nápis „Spi sladce“. A já jsem si stejně jako v Osvětimi zaplakal a řekl jsem si, že tenhle hřbitov nesmí zaniknout a že něco udělám, aby zůstal a nezarostl, i když v Černovicích už dnes žádní židé nežijí. Záchrana a renovace se podařila, hlavně kvůli tomu, že jsme v letech 2001-2002 s přítelem a sochařem Michaelem Deimlem postavili vedle hřbitova pro černovické židovské oběti holokaustu pozoruhodný památník, na který se jezdí dívat lidé z celého světa.
Pacov: Pacov leží jen 15 km od Černovic a já jsem byl v letech 2016-2018 několikrát pozván na besedu se studujícími místního gymnázia. Pacovská předválečná židovská komunita byla větší než v Černovicích, ale dnes už tam také žádní židé nežijí. Na rozdíl od Černovic, kde se z bývalé synagogy stal obytný dům, se v Pacově zachovaly dvě budovy s viditelnou židovskou minulostí: synagoga, která během komunistické éry sloužila jako sklad, a sousední rabínský dům, ve kterém před válkou žil poslední pacovský rabín Natan Gutmann se svojí rodinou. Dozvěděl jsem se, že v Pacově existuje občanský spolek Tikkun[1], jehož cílem je nejen rekonstrukce obou budov, ale také zachování historické paměti a památky tragického osudu pacovských Židů. Stal jsem se jeho členem a lidé, kteří založili tento spolek, mými dobrými přáteli. Díky soukromým darům a finanční podpoře českých a zahraničních organizací se již podařilo ukončit renovaci exteriéru bývalé synagogy. Oprava jejího interiéru již také začala, ale bude trvat ještě několik let a já doufám, že se dožiji slavnostního otevření kompletně zrenovované budovy. Navštivte prosím webovou stránku a přijeďte se na židovské památky v Černovicích a v Pacově podívat. Já i mí přátelé ze spolku Tikkun se budeme z Vaší návštěvy moc těšit. Pokud byste se mě chtěli na něco zeptat nebo mi něco sdělit, napište mi mail na adresu arendmichal@gmail.com.
Michal Arend
[1] „Tikkun“ znamená hebrejsky „záchrana“
