V prostorách půdního divadla bývalých Magdeburských kasáren v Památníku Terezín se 20. ledna 2026 uskutečnila beseda žáků ze ZŠ Žulová a ZŠ Milovice s pamětnicí druhé generace přeživších holokaust, paní Alenou Lehovcovou. Její vyprávění nebylo jen historickou přednáškou – bylo osobním svědectvím o odvaze, traumatu, rodinných vazbách i o tom, jak hluboko může minulost zasahovat do dalších generací.
Terezín byl nacisty zřízen v roce 1941 jako židovské ghetto a tranzitní tábor. Prošlo jím více než 140 tisíc židovských vězňů z celé Evropy. Mnozí zde zemřeli na následky hladu, nemocí a vyčerpání, další byli deportováni do vyhlazovacích táborů na východě. Lidé žili ve stísněných podmínkách, s minimem jídla a neustálým strachem z transportů. Přesto zde existovala i snaha zachovat si lidskost – tajné vzdělávání dětí, kulturní život i vzájemná pomoc. Právě solidarita a naděje byly často tím, co pomáhalo přežít.
Paní Lehovcová vyprávěla příběh své maminky Anny, které všichni říkali Anka. Bylo jí pouhých čtrnáct let, když si mohla sbalit nanejvýš padesát kilogramů osobních věcí a opustit domov. Po příjezdu do Terezína jim věci prohledali a cennější zabavili. Anka tehdy přemýšlela i nad tím, co se stane se zvířaty, která rodina musela odevzdat. Kam všichni ti kanárci, pejsci přišli?
V ghettu zažila hlad, strach, nemoci i smrt. Z Terezína se dostala dál na východ, přežila i KT Auschwitz. Nakonec prošla pochodem smrti. Spolu se dvěma kamarádkami dokázala utéct do lesa a přežít. Jeden z žáků přítomných na besedě k tomu následně řekl: „To, že přežila pochod smrti, v životě nepochopím, je to úctyhodné.“
Po návratu do Prahy se snažila paní Anka začít nový život. Chtěla si rychle najít partnera, aby nezůstala sama, ale manželství nebylo šťastné. Válka jí vzala dospívání – nenaučila se vařit, neměla kde získat běžné dovednosti. Trauma ji provázelo celý život. Bála se například psů. Lidé se jí ptali na vytetované číslo na paži, aniž by si uvědomovali, jak bolestivé to pro ni je. Přesto byla podle slov její dcery silnou a statečnou ženou. I v nelidských podmínkách si dokázala uchovat schopnost chránit druhé a později s láskou vychovávala své děti a věnovala se vnoučatům.
Paní Lehovcová otevřeně mluvila i o tom, jak se válečné trauma přenáší na další generaci. Strach její maminky z psů se přenesl i na děti. „Celé to vyprávění mě bavilo tak moc, že mi to hrozně uteklo. Nejvíc mi utkvělo v paměti, jak se maminka paní Lehovcové díky koncentračním táborům bála psů.“ Osud však přinesl zvláštní symbolické uzdravení – rodina přijala pejska, kterému hrozilo utracení. Postupné soužití pomohlo obavy překonat. Pejsek Bobík se stal miláčkem rodiny.
„Mnohé z nás zasáhlo, že Ance bylo v době transportu stejně jako nám dnes. Uvědomili jsme si, že svoboda, bezpečí a plná lednice nejsou samozřejmostí.“ „Vyprávění nás od chladných čísel převedlo ke jménům,“ zaznělo v jednom z ohlasů. Místo anonymních statistik jsme najednou stáli před konkrétním příběhem, konkrétní rodinou.
Paní Alena Lehovcová působila klidně a vyrovnaně. Její slova nebyla přehnaná ani dramatizovaná – o to silněji vyzněla. „Připomněla nám, jak krutá dokáže historie být, ale také jakou sílu může mít lidská odvaha, obětavost a vzájemná pomoc.“
„Během vyprávění paní Lehovcové jsem se zamyslel hodně nad sebou, jak důležitá je rodina, kamarádi a vztahy mezi sebou. Jsem neskutečně vděčný, že můžu žít v téhle době se střechou nad hlavou, bez strachu a v míru.“
Kuba z osmičky na závěr dodává: „. Přál bych si, aby si nic takového už nestalo, aby víc lidí pochopilo, že toto se nesmí opakovat.“
Jana Třetinová a žáci ZŠ Žulová
