Kapitoly ze života Alice Herzové-Sommerové
Rodina a dětství
Alice Herzová se narodila v roce 1903 jako mladší z dvojčat do pražské německo-židovské rodiny. Maminka Sofie pocházela z Jihlavy, z německy hovořící rodiny obchodníka Ignatze Schultze. Tatínek Friedrich Herz podnikal již před svatbou v Praze, jeho podnik se jako první v habsburské monarchii věnoval výrobě přesných vah všeho druhu.
Alice a její dvojče Marianna, zvaná Mizzi, měly tři starší sourozence. Nejstarším byl Georg, druhorozená byla Irma a třetí byl Paul. Mizzi byla od počátku velmi malinká a všichni se strachovali o její život. Dívky se velmi lišily, nejen vzhledem, ale i povahou. Marianna byla spíše ustrašená, Alice kurážná. Zatímco matka vždy konejšila Mizzi, Alice nacházela útěchu a pocit bezpečí spíš u otce. Aby si získala matčinu pozornost, Alice pomáhala například už jako malá s prádlem, tahala těžká vědra s vodou do patra, až se jí musela zastat babička Fanny. Rozdíl mezi oběma sestrami zůstal patrný po celý život a promítl se do jejich povah; zatímco Mizzi byla vždy bojácná, pesimistka, Alice vyrostla v odvážného, sebejistého a optimisticky naloženého člověka.
Alice a židovství
Maminka Sofie o svém židovském původu moc nemluvila. Od víry se odvrátila v době, kdy byla donucena uzavřít předem domluvené manželství s Friedrichem. Snažila se začlenit do pražského německého kulturního života a umožnit pak dětem dosáhnout vyššího vzdělání. Chtěla, aby z nich vyrostli kosmopolitní Němci se smyslem pro umění, bez stigmatu židovství. Byla to až babička, která děvčatům vyprávěla o židovském národě a o zvycích. Dívky u ní rády pobývaly a zúčastňovaly se tu příprav na šábes. Tatínek Friedrich chodíval do synagogy zpravidla jedenkrát ročně, v Den smíření – na Jom Kipur. Velkolepě se pak celá rodina vždy chystala na pesach. Tehdy se uklízelo, mylo nádobí a vařilo. Během večeře byli do domu zváni přátelé a chudí. A otec rodině na oplátku toleroval skromnou oslavu Vánoc, dokonce se pekly vánočky, ale stromeček Herzovi neměli.
Alice a hudba
U babičky se už jako malé Alice a Mizzy seznámily s vyprávěním o Gustavu Mahlerovi, o jeho dětství a hudebním nadání. To Alici nadchlo a tehdy si umínila, že bude také hudebnicí. Každý den cvičila hru na klavír, a to jak ráno před odchodem do školy, tak také odpoledne a občas se ze stejného důvodu vykradla z postele i v noci. Její první učitelkou se stala starší sestra Irma. Když bylo Alici asi deset a jejímu bratrovi Paulovi třináct, téměř každý den předváděli, co se naučili. Alice hrála na klavír a Paul na housle. Maminka tyto okamžiky milovala, zatímco otec se vždy vzdálil. V roce 1915 vzala Irma sestru poprvé ke svému učiteli Václavu Štěpánovi. Byl ohromen tím, co mu Alice předvedla, a i překvapen, jak často doma hraje. Domluvili se na výuce jednou týdně a v příštích deseti letech byl pak Štěpán jejím nejdůležitějším učitelem.
Po I. světové válce
V roce 1920 Alice i Mizzi dokončily dívčí lyceum. Mizzi dále pokračovala na obchodní škole, Alice chtěla být pianistkou. Počátkem září se měla otevřít dlouho plánovaná Německá akademie múzických a výtvarných umění s mistrovskou třídou pro klavír. Alice se pilně připravovala na přijímací zkoušky a do školy se dostala. V době studia na akademii prožila svou velkou lásku s Rudolfem Krausem, starším bratrem její kamarádky Trudy a zároveň synem zubního lékaře, který se o rodinu Herzových staral. I Rudolf byl dentistou, avšak bylo mu již třiatřicet let a hledal si životní partnerku. Nakonec dal před Alicí přednost starší ženě.
Alice byla z nešťastné lásky zničená a přenést se přes rozchod jí pomohla hudba. V roce 1923 dostala nabídku, aby o rok později debutovala v České filharmonii. Ovšem pouze několik dnů před Aliciným koncertním debutem vystoupil s tímtéž hudebním dílem, a to Chopinovým Klavírním koncertem č. 1 e-moll, v Německé filharmonii Moritz Rosenthal, považovaný v té době za největšího virtuosa. Přes prvotní nejistotu způsobenou touto skutečností Alice však při svém debutu obstála. Odměnou jí byl nejen silný potlesk, ale též článek v deníku Prager Tagblatt:
„Leckterý snaživý talent by mohla zmást čerstvá vzpomínka na Rosenthalovu interpretaci před několika dny. Alice Herzová si nenechala pokazit individuální pojetí a musí se přiznat, že srdečností cítění a vroucností výrazu svého slavného kolegu překonala. Pozornosti neunikla rovněž svěžest techniky, propojení s orchestrem při plném zachování osobního temperamentu, a této mladé umělkyni, která již víckrát vzbudila zájem, tak lze předpovídat krásnou budoucnost.“[2]
Koncem roku 1924 náhle zemřela jedna z Aliciných nejbližších přítelkyň, Daisy Klempererová. Alici to velmi zasáhlo a následkem psychického šoku u ní zřejmě došlo ke zhroucení imunitního systému.
Leopold
Leopold Sommer byl známým Trudy Krausové, Aliciny přítelkyně. Ta chodila navštěvovat nemocnou Alici a jednou jí ukázala dopis, který dostala právě od Leopolda a v němž byla jeho reakce na smrt přítelkyně Daisy. Leopoldovy myšlenky ji zcela okouzlily. Představila si ho jako výjimečného, moudrého člověka. Požádala Trudu, aby je určitě seznámila.
Potkali se poprvé v létě roku 1925 a Alici Leopold hned zaujal. Truda tehdy uspořádala koncert, na kterém Alice též hrála a svou hrou bezpochyby zasáhla právě i Leopolda. Leopold měl obchodní vzdělání, pracoval pro britskou importní a exportní společnost v Hamburku. Když musel na konci léta pracovně odjet, dopisovali si a těšili se na další setkání.
Leopold byl spíše zdrženlivý, skromný. Byl duchaplný, měl bezbřehý smysl pro humor a Alice se s ním cítila krásně. Svatbu měli na jaře roku 1931. Mladí manželé si pronajali třípokojový byt poblíž Veletržního paláce v Praze. Alice většinou dopoledne cvičila hru na klavír a odpoledne vyučovala. Večery někdy trávili v divadlech či na koncertech. V červnu roku 1937 přivítali do rodiny synka, Stephana. Jméno dostal po Alicině učiteli klavíru Václavu Štěpánovi.
Okupace
Alice znala mnohé židovské umělce a intelektuály z Německa a z Rakouska, kteří nalezli v druhé polovině 30. let 20. století v Československu dočasný exil. Přinášeli informace o tom, co se děje v těchto zemích po nástupu nacistů k moci. Alice s Leopoldem zvažovali v roce 1938 emigraci, ale nakonec se rozhodli zůstat. V tomto rozhodnutí sehrál roli malý Stephan a Alicina matka, která se ze zdravotních důvodů nemohla vydat na dalekou cestu. Též jim chyběly finanční prostředky na emigraci. Aliciným oběma sestrám, jejich manželům a dětem se podařilo opatřit si povolení k výjezdu do Palestiny a 14. března roku 1939 večer obě rodiny odcestovaly.
Alicina matka žila od 40. let 20. století v židovském starobinci. Alice ji chodila pravidelně navštěvovat, vždy ji však nacházela v horším stavu, slabší a zoufalejší. V červenci roku 1942 vtiskla Alici při návštěvě do ruky dopis. Jednalo se o povolání do transportu do terezínského ghetta. U toho byl seznam předmětů, které si měla sbalit. Alice z toho byla jako omráčená. Věděla, že matka má velké zdravotní problémy. Nicméně nedalo se nic dělat, pomohla jí zabalit a druhý den ráno ji vyprovodila do Veletržního paláce na shromaždiště pro transporty. Tehdy viděla Alice svou matku naposledy, neboť ta byla z ghetta v Terezíně v polovině října roku 1942 deportována do vyhlazovacího tábora Treblinka, kde zahynula.
Pro Alici byl odjezd matky do Terezína jedním z nejhorších momentů v životě. Nejedla, nespala, nebyla schopná rozumně uvažovat. Dokonce ani nehrála. Jednoho dne jí však jakýsi vnitřní hlas poradil: Dvacet čtyři etudy tě zachrání! Dvacet čtyři etud Fryderyka Chopina patřilo mezi mistrovská díla a zvládnout je zahrát všechny najednou byla téměř nemožná představa. Alici přijala tuto výzvu a etudy jí pomohly s návratem do života.
Leopold tehdy pracoval na organizačním oddělení židovské obce a manželé věděli, že až bude jeho práce u konce, tak jedním z posledních transportů z Prahy pojedou do Terezína i oni s malým Stephanem.
Transport do terezínského ghetta
Povolání do transportu jim přišlo začátkem července roku 1943. Stephan, tehdy již šestiletý, byl zapojen do příprav. Na přání mu byla ušita taška přes rameno, pomáhal mamince přišívat čísla na batohy a jmenovky na deky. Z poslední noci před transportem má Alice nepěknou vzpomínku na to, jak do jejich bytu nad ránem vtrhli sousedi a brali si vše, co nebylo nějak připevněné, a dokonce se hádali o nejlepší kousky vybavení (obrazy, koberce atp.).
Na shromaždiště se Leopold, Alice a Stephan vydali 5. července 1943 brzy ráno. Leopold měl číslo De 166, Stephan De 167 a Alice De 168.
V ghettu
Po příjezdu do terezínského ghetta se rodina musela dle zdejších pravidel rozdělit. Zatímco Leopold putoval do mužských ubikací, Alice zůstala s malým Stephanem a dostali se na půdu jedné z kasárenských budov.
Po Terezíně se rychle rozšířila informace o tom, že přijela vyhlášená a vážená pražská pianistka Alice Herzová-Sommerová. Brzy ji kontaktoval pracovník z oddělení pro organizování volného času terezínské židovské administrativy s tím, že by mohla mít v řádu několika dnů svůj první koncert. Alice tedy pracovala ve zmíněném oddělení a byla tak osvobozena od fyzické práce.
Každý den po ránu cvičila hru na klavír v malé místnosti v přízemí Magdeburských kasáren. V rámci svého prvního koncertu v ghettu se rozhodla zahrát Appassionatu Ludwiga van Beethovena, Partituru B dur Johanna Sebastiana Bacha a výběr Chopinových etud. Na program svého pátého koncertu se rozhodla zařadit oněch čtyřiadvacet Chopinových etud, které plných dvanáct měsíců pilovala.
Alicin syn Stephan, který projevoval své hudební nadání již odmalička, se také brzy zapojil do zdejšího kulturního života. Dostal roli Vrabčáka v připravované dětské opeře Brundibár.
V srpnu 1943 se Alice se Stephanem přestěhovali do jednoho z blokových domů v Jezerní ulici. Alice měla v Terezíně na mysli jen jediné: opatrovat své dítě a chránit jej před utrpením. Její vztah se synkem se v ghettu utužil. Oba bydleli stále spolu, Stephan spal v noci u Alice v posteli. Avšak úplně všech nástrah a ošklivostí ghetta se jí ho bohužel nepodařilo ušetřit.
Podzimní transporty 1944
Koncem září roku 1944 byl Leopold Sommer zařazen do transportu na Východ. V řádu několika dnů za sebou odjížděly další transporty. Přesto podle komandantury neměl utichnout kulturní život, ačkoliv řada umělců musela nuceně odjet. Alice dále koncertovala. Po jednom koncertu ji zastavil na ulici důstojník SS a zeptal se, zda-li je Alice Herzová-Sommerová. Vyprávěl jí, jak se mu její hra líbí a že mu to dává zapomenout na válčené šílenství a poměry v ghettu. Zdálky ho ještě uslyšela pronést, že ona ani její syn nebudou na transportním seznamu.
Po odjezdu podzimních transportů zůstali Alice a Stephan sami v místnosti, kde jich bylo původně dvanáct. Navíc Alice musela neodkladně nastoupit na práci v prádelně. Začala narychlo shánět někoho, kdo by se jí mohl postarat o syna, když ona bude v práci. Nakonec našla jednu starší ženu. Stephan z toho byl naprosto otřesený. Následně se Alici podařilo zařídit ubytování u matky své přítelkyně, která se jí pak přes den o Stephana starala.
V únoru roku 1945 přijel do ghetta transportem pro osoby ze smíšených manželství Alicin bratr Paul. Malý Stephan byl ze setkání se strýčkem nadšený. Koncem dubna roku 1945 se ovšem v Terezíně začali objevovat zubožení lidé z evakuačních transportů a Stephan si uvědomil, že přijíždějí z míst, kam odjel i jeho otec. Nutil svou matku, aby chodila těmto vězňům pomáhat. Nebylo pochyb o tom, že čekal na svého tatínka.
Krátce před osvobozením ghetta Stephan onemocněl vzácným druhem spalniček. A vzhledem k vyhlášené karanténě v ghettu a dalším okolnostem se Alice s chlapcem vrátili domů až v polovině června 1945.
Návrat do Prahy
Po návratu do Prahy se Alice se synkem uchýlili ke švagrové Mary a bratru Paulovi, který se vrátil z ghetta již dříve. Alice se na každém kroku střetávala s nepříznivou realitou. Nikdo z nejbližších kromě Paula a jejího švagra se domů nevrátil, v jejich bývalém bytě bydlela cizí rodina a navíc si Alice také musela požádat o udělení československého občanství.
Později se jí podařilo získat byt, s jehož zařízením pomohla židovská obec. Ze skladu nábytku dostali pohovku, dvě židle, malý stůl a skládací postel pro syna. A též se pro ni našel i klavír. Bylo to černé, středně velké křídlo Steinway.
V srpnu 1945 se u jejich dveří objevil zdánlivě neznámý muž, v němž nakonec poznala otce osmi dětí, kterého znala z Terezína. Vyprávěl jí o své rodině i o jejím Leopoldovi, který podlehl skvrnitému tyfu v koncentračním táboře Dachau. Na památku jí přivezl jeho plechovou lžíci.
Alice se pomalu vracela do normálního života, cvičila na klavír a učila. Malý Stephan chodil do školy a učil se hrát na cello. V roce 1947 přijela na návštěvu do Prahy Alicina sestra Marianna s manželem a synem. Po změně politické situace v Československu se Alice rozhodla, že odjede za příbuznými do Izraele. Na jaře roku 1949 opustili se Stephanem republiku a přes Janov a Brindisi pak lodí doputovali do Haify.
Alice se již krátce po válce rozhodla, že nebude mluvit o holokaustu a o Terezíně, a poté, co se dozvěděla o Leopoldově smrti, nemluvila ani o něm. V Izraeli začala vyučovat na konzervatoři hru na klavír a o studenty neměla nouzi. Hodně pracovala, aby mohl její syn, který zde přijal jméno Raphael, dosáhnout dobrého vzdělání. Trochu potíže měla s naučením se jazyka. Nikdy neměla s jazyky problémy, od dětství mluvila německy, česky, francouzsky a anglicky. S ivritem však vedla více než desetiletý boj. Zpětně o učení se tomuto jazyku hovořila jako o „jednom s největších výkonů svého života“.
Raphaelovi se podařilo při studiu na střední škole získat práci v Rádiu Jeruzalém, kde moderoval vysílání pro děti a mládež. Předčítal, hrál na cello nebo klavír, vysvětloval hudební skladby a také si vydělával své vlastní peníze. Po maturitě nastoupil na vojenskou službu. Po počátečním výcviku se stal prvním violoncellistou symfonického orchestru izraelské armády a jelikož uměl hrát i na další nástroje, tak účinkoval i v různých vojenských kapelách. Díky tomu cestoval nejen po Izraeli, ale zavítal též do Evropy.
V roce 1959 odjel do Paříže, aby zde studoval na konzervatoři hru na violoncello. O rok později bylo v Izraeli tématem číslo jedna dopadení Adolfa Eichmanna izraelskou tajnou službou. Alice pozorně sledovala přípravy procesu, který začal v polovině dubna roku 1961. Měla možnost se ho pak zúčastnit přímo i v soudní síni, kde jí hluboce otřásly výpovědi očitých svědků.
Po ukončení studia Rafael sklízel úspěchy na různých mezinárodních soutěžích. Při studiu v Paříži poznal svoji lásku, spolužačku Sylvii Ottovou, která studovala klavír a intonaci. V roce 1966 měli v Paříži svatbu. Raphael získal místo na manchesterské konzervatoři a mladí manželé se odstěhovali do Velké Británie a usadili se v Londýně.
Alici velmi bolestivě zasáhla smrt její sestry Marianny v roce 1974. Ze dne na den ukončila svou práci na konzervatoři a po pohřbu opustila na deset měsíců Izrael. Jela za synovou rodinou do Londýna. V té době již měla dva vnuky, Davida a Ariela. Manželství Raphaela a Sylvie ale bohužel spělo k rozvodu. Raphael se nastěhoval k Alici do malého bytu, který si v Londýně pronajala, a ta se rozhodla odjet do Švédska, aby tam mohl být Raphael v klidu sám. Poté Alice deset let pendlovala mezi Izraelem a Evropou, až se koncem 80. let 20. století rozhodla na popud syna do Londýna opět přestěhovat.
Raphael zemřel v roce 2001 na infarkt uprostřed koncertního turné v Izraeli. Synova smrt s Alicí hluboce otřásla. Psychicky a fyzicky se zhroutila a ocitla se v ohrožení života. Po prodělané operaci se pomalu zotavovala a postupně její duševní bolest ustupovala.
Alice Herzová-Sommerová zemřela v Londýně v roce 2014.
Použitá literatura a vzpomínka:
Melissa MÜLLEROVÁ – Reinhard PIECHOCKI, Alice Herzová-Sommerová, Rajská zahrada uprostřed pekla, Praha 2009.
Milan KUNA, Hudba vzdoru a naděje, Terezín 1941-1945, Praha 2000.
Vzpomínka s Alicí Herz-Sommerovou z 19. 9. 1996 uložená v USC Shoah Foundation, č. vzpomínky 20 292.
[1] Citace z medailonku Alice Herz-Sommer uloženého na YouTube: TheLadyInNumber6. https://www.youtube.com/watch?v=8oxO3M6rAPw
[2] Melissa MÜLLEROVÁ – Reinhard PIECHOCKI, Alice Herzová-Sommerová, Rajská zahrada uprostřed pekla, Praha 2009, s. 87.
