Potvrzení o transportním čísle pro Berta Kantera, vystavila židovská samospráva ghetta v Terezíně. A 10754V
První transport dánských Židů v počtu 83 osob přijel do terezínského ghetta 5. října 1943. V průběhu dalších deseti dnů pak jejich počet 0 v terezínském ghettu stoupl na více než 450, až později dosáhl konečného počtu 466 osob.
Postavení Židů v Dánsku před druhou světovou válkou bylo charakteristické vysokou mírou jejich integrace do společnosti. Tamní početně relativně malou židovskou populaci postupně navyšovaly imigrační vlny evropských Židů, kteří v Dánsku hledali útočiště před šířící se nacistickou ideologií.
Po okupaci nacistickým Německem v dubnu 1940 si Dánsko udrželo vlastní vládu i armádu a vztahy s Německem udržovalo na diplomatické bázi. Navzdory značnému úsilí se okupantům další tři roky nepodařilo prosadit v zemi protižidovské zákonodárství, avšak po destabilizaci politických poměrů a abdikaci dánské vlády v druhé polovině r. 1943 se Židé ocitli v ohrožení. V této době však zplnomocněnec německého státu v Dánsku Werner Best uskutečnil komplikovanou dvojí hru. Jednak sám podněcoval k posouzení židovské otázky na území Dánska, na druhé straně však podniká kroky k ochraně místního židovského obyvatelstva. Využívá jednoho ze svých spolupracovníků, loďaře G. F. Duckwitze, k úmyslnému vyzrazení plánů o nadcházejícím zásahu proti Židům. Následné zatýkání tak překazila nacistům záchranná akce, do níž se zapojilo jednak množství obyvatel Dánska, jednak řada společenských organizací i veřejných institucí. Hromadným útěkem do neutrálního Švédska se zachránilo přibližně 7 000 osob židovského původu, necelých 500 však bylo v zemi zatčeno a poté deportováno do ghetta v Terezíně.
Přehled přednášek – vrchní rab. Dr. M. Friediger; Památník Terezín, Heřmanova sbírka, PT 3984, © Zuzana Dvořáková
Na rozdíl od Židů deportovaných do Terezína z jiných zemí nebyl oděv dánských Židů v čase jejich příjezdu do ghetta označen Davidovou hvězdou. Dánští Židé byli ponižujících diskriminačních opatření, obvyklých v zemích pod nacistickou nadvládou, do značné míry ušetřeni i v mnoha dalších ohledech. Jejich adaptace na poměry terezínského ghetta byla tak o to náročnější. Žluté hvězdy s nápisem Jude včetně transportních čísel, kterými nacisté přidělovali všem internovaným jejich vězeňskou identitu, obdrželi Dánové až po příjezdu do Terezína. Jytte Borstein, v roce 1943 osmileté děvčátko, popsala po válce přijetí svého transportního čísla slovy: „…moje maminka mi vysvětlila, že si musím své transportní číslo zapamatovat. Měla bych být schopná ho říci okamžitě, jakmile se mě na něj kdokoli zeptá. Pak mi matka ostrým tónem, abych pochopila důležitost věci, vysvětlila, že i když mě třeba vzbudí uprostřed noci, musím si číslo vybavit a říci ho. Jinak by mě mohli Němci i zastřelit.”
Po překonání prvotního šoku z terezínských podmínek se většina dánských Židů zařadila do společnosti vězňů a od ostatních se nijak nápadně nelišila. Dánové vykonávali různé práce, dostávali nekvalitní terezínskou stravu, podobně jako jejich spoluvězni obývali hromadné ubikace apod. V jednom zásadním ohledu byl však život Dánů odlišný. Netýkala se jich největší hrozba, a sice transporty směřující z Terezína do vyhlazovacích táborů na Východě (až na jedinou výjimku). Toto privilegium zůstalo Dánům po celou dobu pobytu v Terezíně, jakožto výsledek vyjednávání Besta s Eichmannem v listopadu 1943.
Vzhledem k vyjmutí z transportů na Východ byla nepočetná skupina dánských Židů terezínskými spoluvězni vnímána jako do jisté míry prominentní. Tento dojem od první poloviny r. 1944 navíc umocnily balíčky potravin zasílané Dánům prostřednictvím Dánského červeného kříže. Dánští Židé tak získali nejen cenné potraviny, ale i příležitost směnit je za věci v ghettu nepostradatelné a vylepšit tak své životní poměry. Postavení dánských Židů v táboře v této souvislosti zhodnotil po válce profesor Emil Utitz, v čase své internace v Terezíně vedoucí centrální knihovny ghetta: „Byli to tedy „boháči“ a musí se s vděčností uznat, že se přátelsky dělili s ostatními a že jejich veselá a přívětivá povaha, jejich řádné smýšlení a těžko otřesitelný klid byly pravým dobrodiním.“ V Terezíně se Dánové zapojili do kulturní i přednáškové činnosti, vyhledávané byly např. přednášky rabína Maxe Friedigera.
Ubikace Dánů se ocitly též na trase, kterou 23. června 1944 při své inspekci prošla delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže. Před příjezdem delegátů byly příbytky Dánů zařizovány novým nábytkem, dosavadní stísněné ubikace upravovány na pokoje obývané jednou rodinou, okna vyzdobena květinami apod. Nově vytvořená iluze měla posloužit jako ukázka běžného ubytování v ghettu. Bývalý terezínský vězeň, Alex Eisenberg, k tomu ve své poválečné vzpomínce uvedl: “…Dánové se přestěhovali do zrenovovaných a nově vybavených domů, kde v každé místnosti byl jen malý počet obyvatel. Několik dnů před návštěvou delegace stojím v dílně, kde se vyráběly dřevěné nohy ke stolům a židlím, a myslím si: Komise přece musí ucítit, že nábytek je úplně nový, neboť ještě voní čerstvým borovicovým dřevem.“ Navzdory Eisenbergově předpokladu delegace připravený klam neprohlédla.
Oznámení pro Rubena Mosese o zařazení do skupiny osob, které odjedou z ghetta dne 13. 4. 1945. A 12408
Po účasti na podvodném „divadle“, zinscenovaném v ghettu při příležitosti návštěvy delegace MVČK, byla část dánské komunity donucena asistovat také při natáčení propagandistického filmu. Dánský chlapec Salle Fischermann, v čase filmování čtrnáctiletý, doprovázel štáb a vypomáhal mu drobnými pracemi. Fischermann je zachycen na jedné z dochovaných sekvencí filmu, kdy byl při návštěvě obuvnických dílen vyzván, aby se zařadil mezi ostatní dělníky a napodoboval jejich činnost: „… já si sedl a dělal jsem to co druzí, trvalo to asi 3-4 minuty a pak bylo všem řečeno, ať odejdou. A jak všichni odcházejí, můžete si všimnout, že já jako jediný nemám zástěru. Musel jsem (v průběhu pořízení záběru, pozn. JŠ) odvrátit hlavu, protože mi to přišlo hrozně komické.“
Podíl dánských Židů na životě terezínské společnosti se po roce a půl završil. 13. dubna 1945 obdrželi všichni Dánové v Terezíně písemnou výzvu, aby si sbalili svá zavazadla a dostavili se do Mysliveckých kasáren. Lístky obsahovaly také informaci, že Dánové v nejbližší době opustí Terezín. Situaci v Mysliveckých kasárnách přiblížila po válce Rachel Berkowitz, tehdy šestnáctiletá: „Tu noc, kdy jsme v kasárnách čekali na bílé autobusy, kolovaly různé dohady a my všichni jsme byli příšerně nervózní a vystrašení. Jedna fáma byla horší než druhá.“ Obavy vězňů z dalšího klamavého triku nacistů se však ukázaly jako liché a celá skupina dánských Židů opustila Terezín 15. dubna. Jejich odjezd byl důsledkem úspěšného vyjednávání švédského diplomata, hraběte Folke Bernadotteho, toho času viceprezidenta Švédského červeného kříže, který u říšského vedení vymohl propuštění několika tisíc vězňů z nacistických koncentračních táborů.
Po opuštění Terezína cestovali osvobození dánští Židé zničeným Německem, ovšem svou severskou zemí jen projeli a pokračovali do neutrálního Švédska. Definitivní návrat domů jim byl umožněn až po kapitulaci Německa.
Úryvky vzpomínek bývalých dánských vězňů pocházejí z:
dokumentární film: „THERESIENSTADT – Danish Children in Nazi Captivity“
Úryvek vzpomínky dr. Emila Utitze pochází z:
UTITZ, Emil: Psychologie života v terezínském koncentračním táboře, Dělnické nakladatelství, Praha 1947, s. 50
