Evelina Merová – její životní příběh

Evelina Merová se narodila 25. prosince 1930 do asimilované židovské rodiny Ilse a Emila Landových (otcovo původní příjmení znělo Löwy). Měla také o deset let starší nevlastní sestru Lízu. Landovi bydleli v moderním čtyřpokojovém bytě v Praze na Letné, a to až do roku 1939, kdy se odtud museli vystěhovat. Otec se vypracoval a vlastnil společnost, která zpracovávala koňské žíně. Eva, jak se jí zkráceně říkalo, chodila do české školy, cvičila v Sokole. Pocit bezpečí, ve kterém vyrůstala, začaly narušovat události roku 1938, kdy po zabrání Rakouska dorazili do Prahy, mezi jinými židovskými uprchlíky, také příbuzní Landových a v rodině se začalo mluvit o válce. Pronásledování židů přicházelo postupně formou různých nařízení a příkazů. První bolestnou ztrátu zažila Eva, když musela odevzdat svého kanárka Puňťu. Od léta 1940 již nesměla navštěvovat českou školu, ale tatínek ji včas zapsal do jediné pražské židovské školy. Po vyučování si děti často hrály na starém židovském hřbitově, nebo na jediném sportovišti, kam měli židé vstup povolen, na Hagiboru.

Ani Landovým se nevyhnuly transporty do Terezína, a tak se celá rodina musela 28. června 1942 dostavit na shromaždiště u Veletržního paláce v Praze a 2. července byla transportem AAl deportována do terezínského ghetta. V Terezíně bydlela Eva se stejně starými dívkami v kinderheimu (dětském domově) označeném L 410 v pokoji č. 28. „Když myslím na ty opravdu zlé roky války a holocaustu, v paměti se mi vždy vynoří světlý paprsek, jeden jasný bod – náš heim v ghettu, náš pokoj 28. V Terezíně jsem byla osmnáct měsíců. V životě dospělého to není moc. Ale v životě dítěte, kterému bylo sotva dvanáct, je to skoro věčnost. V Terezíně jsem byla vytržena ze svého dětství. Začala jsem být dospělá. Začala jsem přemýšlet. Do Terezína jsem přišla jako jedenáctiletá holčička, když jsem v prosinci ghetto v transportu do Osvětimi opouštěla, připadala jsem si skoro dospělá. Heim mi pomohl vydržet hodně těžkého. Tohle štěstí však mělo jen patnáct dívek z bezmála šedesáti, které tehdy na pokoji 28 bydlely.“ V tomto domově byla její učitelkou kreslení Friedl Dicker- Brandejsová, známá malířka, která v ghettu pracovala s dětmi.

„Dovolila nám pohrát si s barvami, popustit uzdu vlastní fantazii a intuici, opustit stereotypy – a v duchu na chvíli také hranice ghetta.“ V Terezíně musela mládež už od 14-ti let pracovat; Eva byla zařazena na práci v zahradnictví, kde se pěstovala zelenina a ovoce pro esesáckou kuchyni. Tato práce byla mezi vězni velice oblíbená, protože se tak dostali na čerstvý vzduch, a také si mohli, s trochou odvahy a štěstí, přilepšit k chudé terezínské stravě. V prosinci roku 1943 se Landovi ocitli v seznamu pro transport na Východ. Jejich neznámou cílovou stanicí byl vyhlazovací tábor v Auschwitz-Birkenau. Stejně jako v případě předchozího transportu ze září 1943, ani nyní vězni nemuseli projít selekcí a byli umístěni v tzv. terezínském rodinném táboře, pod označením B II b. V evidenci byla u vězňů z těchto transportů uvedena poznámka, že po šesti měsících karantény má následovat tzv. Sonderbehandlung, což byl krycí název pro vraždu, zplynování, které také u zářijového transportu v březnu 1944 proběhlo. Evu i její maminku v červenci 1944 zachránila před jistou smrtí selekce, při níž byly obě vybrány jako práceschopné a postupně prošly tábory Stutthof, Dörbeck a Guttau, kde musely kopat protitankové zákopy. Při této těžké práci Evina maminka umírá. Evě se rozpadly dřeváky z Osvětimi, omrzly jí nohy a nemohla chodit. Proto také nenastoupila do pochodu smrti a v lednu roku 1945 byla osvobozena sovětskou armádou v opuštěném táboře v Guttau.

V sovětském sanitním vlaku se seznámila s židovským lékařem Mojsejem Ionovičem Merem, který jí navrhl, že ji jako sirotka adoptuje. Eva po krátkém rozmýšlení souhlasila a novou životní etapu tak začala v Leningradě, v Sovětském svazu. O své minulosti nesměla mluvit a veškerou svou aktivitu zaměřila na studium. Po mnoha peripetiích nakonec vystudovala germanistiku. Do Československa se dostala teprve v 60. letech, a to na pozvání od autorů knihy Továrna na smrt Ericha Kulky a Oty Krause, kterým napsala o svém osudu. Setkala se zde také s dívkami, které znala z Terezína. Od té doby začala jezdit do své bývalé vlasti pravidelně téměř každý rok a v 90. letech se v Praze usadila natrvalo. Často však jezdí na návštěvy za svými dětmi a vnoučaty do Petrohradu a Frankfurtu nad Mohanem, ale i na besedy se studenty a dospělými, kterým tímto způsobem zprostředkovává svoje zážitky a zkušenosti se dvěma totalitními režimy.

Pa

Zdroje:

Brenner-Wonschicková, Hannelore: Děvčata z pokoje 28. Přátelství, naděje a přežití, Brno 2007, s. 17.
Merová, Evelina: Opožděné vzpomínky. Životopis, který se nevešel na jednu stranu, s. 41.