Dne 31. ledna 1945 přijelo do terezínského ghetta transportem označeným AE 1 (Arbeitseinsatztransporte) 1057 vězňů. Jednalo se o židovské partnery z tzv. smíšených manželství (jeden z páru byl dle pseudolegislativních norem, tzv. norimberských rasových zákonů označen za Žida). Mezi nimi se nacházel i divadelník Hanuš Thein.
Hanuš se narodil 17. ledna 1904 v Pardubicích v rodině lékaře Lva Theina, který patřil k významným postavám českožidovského hnutí. To mělo v Pardubicích silnou základnu. Hanušův otec tu publikoval i v časopise Rozvoj, který vydával MUDr. Viktor Vohryzek. Kromě publicistiky se Lev Thein věnoval ochotnickému divadlu a recitaci.
S ohledem na rodinnou tradici se očekávalo, že se Hanuš dá na studium práv jako jeho strýc. Hanuš opravdu na právnickou fakultu nastoupil, ale zároveň se stal i žákem operního oddělení Státní konzervatoře hudby v Praze Dostal se tam poté, kdy byl jeden z tamějších pedagogů, Egon Fuchs, na návštěvě u Theinovy tety a zde slyšel Hanuše zpívat. Fuchs tehdy doporučil Hanušovu otci, aby k němu dal syna na výuku zpěvu a pak jej nechal studovat na konzervatoři.
V roce 1926 se Thein stal jakožto divák v Národním divadle svědkem nacionalistických obstrukcí při druhé repríze avantgardní opery Albana Berga Vojcek. Následujícího roku začal působit v Národním divadle (díky získanému angažmá nedokončil studium práv) jako basista. Jeho vůbec nejvýznamnější rolí byl Kecal ze Smetanovy Prodané nevěsty (do této role byl obsazen za celou svoji kariéru 238krát), následovaný Bartolem z Rossiniho Lazebníka Sevillského, Luciferem v Dvořákově opeře Čert a Káča, Bartolem z Mozartovy Figarovy svatby a purkrabím v Dvořákově Jakobínovi.
Od roku 1932 pracoval v Národním divadle i jako operní režisér. První operou, která mu byla režijně svěřena, byla Perníková chaloupka Engelberta Humperdincka. Premiéru měla v prosinci téhož roku. Před 2. světovou válkou nastudoval Rossiniho Lazebníka sevillského, Dvořákovu Rusalku, Wagnerova Bludného Holanďana, Smetanovu Prodanou nevěstu a Čajkovského Evžena Oněgina. Nebál se ani nových děl, jako byly např. Honzovo království či Poupě zkomponované tehdejším šéfem opery Národního divadla Otakarem Ostrčilem nebo opera Jaroslava Křičky Strašidlo v zámku. Na její realizaci spolupracoval se scénografem Františkem Zelenkou, jenž byl později taktéž vězněn v ghettu Terezín a válku nepřežil.
V době druhé československé republiky se vzmáhající se antisemitské projevy dotkly i Hanuše Theina. Tehdy podruhé režíroval Prodanou nevěstu a správní ředitel Národního divadla dr. Stanislav Mojžíš-Lom nedovolil, aby byl jakožto režisér uveden na divadelním oznámení. Také mu zakázal, aby při premiéře dne 13. října 1938 mohl děkovat z rampy. Poté Thein připravil ještě Gounodovu operu Faust a Markétka a jeho poslední prací v Národním divadle před nucenou skoro sedmiletou přestávkou se stala Manon Julese Masseneta.
Po 15. březnu 1939 pracuje nejprve jako zemědělský, později lesní dělník ve zbečenských lesích. V této době se mu podaří spolupracovat s rakovnickými operními ochotníky při vytváření jejich souboru.
Jeho nucený pobyt v terezínském ghettu je spojen s kulturními akcemi ve zdejší sokolovně, zejména v souvislosti s druhou návštěvou delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže, která se uskutečnila 6. dubna 1945. Od března 1945 se podílel jako režisér na zkoušení Broučků, a to spolu s Vlastou Schönovou, jež měla na starosti výběr dětských herců a spolurežii. Představení dirigoval Robert Brock.
Vedle toho Thein nastudoval na příkaz nacistického vedení i zkrácené provedení Hoffmannových povídek Jacquese Offenbacha z partitury, která byla přivezena z Národního divadla. Podle ní dříve vytvořil inscenaci režisér Ferdinand Pujman, v níž zpíval Thein roli Luthera. Po skončení okupace Thein sdělil archiváři Národního divadla Václavu Podrabskému, kde se noty k opeře v Terezíně nacházejí, a ten si pro ně zajel a zachránil je.
Dle Theinových vzpomínek si vysoký nacistický pohlavár Hans Günther přál, aby mu v Terezíně zahráli předehru Offenbachova Orfea v podsvětí, což vzhledem k absenci not nebylo možné. Proto nakonec došlo k soukromému provedení Dvořákovy Serenády E dur asi dvacetičlenným improvizovaně sestaveným orchestrem.
Po skončení okupace se Thein vrací do Národního divadla, kde se jeho první poválečnou režií stává Lucerna Vítězslava Nováka (premiéra 16. října 1945). Inscenuje množství klasického repertoáru (např. Dvořákovy opery Čert a Káča, Šelma sedlák či Jakobín, Smetanovo Tajemství, Čajkovského Pikovou dámu, ale i méně známé Střevíčky, Verdiho Othella, Janáčkovu Káťu Kabanovou a Výlety páně Broučkovy), stejně jako díla nová. Z těch zmiňme antifašistické Jezero Ukereve Otmara Máchy na námět Vladislava Vančury (květen 1966) a Theinovi námětově obzvlášť blízké Romeo, Julie a tma J. F. Fischera podle novely Jana Otčenáška, v němž je zpracován milostný příběh ukrývané židovské dívky a ji ukrývajícího chlapce. O díle samotném ve svých vzpomínkách Žil jsem operou Národního divadla napsal: „Fischerova opera Romeo, Julie a tma mě chytla hned při prvním seznámení, a proto jsem byl velmi rád, když mi byla svěřena její režie. Už svým námětem se mě dotkla. Nikdy jsem nedovedl pochopit, proč celý svět mlčel, proč jen pokyvoval hlavou, proč příslušníci všech kulturních národů měli zacpané uši a neslyšeli nebo nechtěli slyšet onen hrůzyplný, strašlivý nářek obětí – mužů, žen i dětí – které byly podle ďábelsky vymyšleného plánu nacistů vražděny, mučeny a ubíjeny, a to jen proto, že se narodily z rodičů židovského původu. Když se mladičká, půvabná Ester – Julie z Fischerovy opery – objeví na scéně se žlutou potupnou hvězdou na levé straně hrudi, tam, kde leží srdce, poplašená, s malým kufříkem, ubitá, odsouzená do transportu a tedy k smrti, jak by nevyvolala vzpomínku na tisíce známých a podobných Julií.“ Premiéra opery se uskutečnila v říjnu 1962 a derniéra v červnu 1965, celkem diváci mohli vidět patnáct představení tohoto díla.
Vedle Národního divadla Thein coby režisér hostoval i v Ostravě, Olomouci, Brně, Liberci, Plzni, Londýně, také v Plauen v tehdejší NDR a v Nizozemské národní opeře. Jako populární operní basista byl v 50. a 60. letech 20. století obsazován i do televizních inscenací oper (Pucciniho Bohéma, Ženitba B. Martinů, Janáčkova Věc Makropulos, Kníže Igor Alexandra Borodina), ale i do Nedbalovy operety Polská krev. Poslední realizovanou Theinovou režií byla Janáčkova Její pastorkyňa, která měla premiéru v Národním divadle 30. května 1969. V letech 1950–1974 působil Thein také jako profesor operního herectví a režie na pražské konzervatoři.
Hanuš Thein zemřel 30. prosince 1974. Je pohřben na pražském Vyšehradě jako řada jeho kolegů z Národního divadla.
Pavel Straka
