V letošním roce si připomínáme 120 let od narození Irmy Lauscherové. Velmi nás proto potěšilo, že její dcera, RNDr. Michaela Vidláková, vyhověla našemu přání a napsala krátkou vzpomínku na svou maminku obohacenou o příběh Stromu terezínských dětí.
V Terezíně na židovském hřbitově, kousek za krematoriem rostl strom, javor. Je tam malý pomníček s nenápadnou tabulkou, která připomíná, že tento strom zasadily terezínské děti na svátek Nového roku stromů 15. švatu 1943. Dnes tam zůstal jenom holý zbytek kmene, důsledek řádění obrovské povodně v Terezíně r. 2002.
Vysazení stromku bylo původně součástí snahy obětavých vychovatelů vyučovat děti v Terezíně nejenom školním předmětům, přičemž i to se dělo ilegálně, ale i základním židovským tradicím. V Izraeli se na oslavu Nového roku stromů vysazují stromky. A tak někdo přinesl, snad prý v gumové holince při návratu z práce mimo ghetto, malý semenáček javoru, a protože v lednu je u nás na sázení stromků ještě zima, děti spolu se svými učiteli ho slavnostně zasadily nejprve do velké plechovky od řepné marmelády. Až když se oteplilo, přesadily ho do země na dvorku dětského domova a pečlivě se o něj staraly. Další a další děti odjížděly s transporty do vyhlazovacích táborů, aby se již nikdy nevrátily. Také mnoho jejich učitelů a vychovatelů zahynulo. Jednou z učitelek v ghettu byla i moje máma, prof. Irma Lauscherová (1904 -1985), dříve, již od r. 1924, učitelka na pražské židovské škole, která se jakožto vychovatelka v dívčím „heimu“ také tenkrát oslavy zúčastnila. Jako jedna z mála v Terezíně přežila a po celý zbytek svého života vždy znovu a znovu přicházela ke stromku vzpomínat na své povražděné žáky a žákyně. Vyprávěla o tom i mnoha větším či menším skupinám, které spolu s mým tátou doprovázeli do Terezína. Památník Terezín byl totiž za minulého režimu soustředěn na Malou pevnost – vězení Gestapa. Osud Židů byl po léta přehlížen, žádné Muzeum ghetta neexistovalo, Terezín byl posádkovým městem čsl. armády. A proto se mí rodiče zcela soukromě věnovali doprovázení zájemců, zejména z USA a z Německa. Stromek byl po válce slavnostně přenesen ke krematoriu a židovská obec k němu umístila zmíněný malý památníček.
V jedné takové americké skupině byla i Jessica, dcerka Marka Talismana (autor slavné výstavy v USA „Precious legacy“), který si s sebou vzal i několik semen z původního stromu a vypěstoval z nich ve Washingtonu přímého potomka). Jessica měla krátce na to oslavu Bat micva a jako hlavní téma svého proslovu zvolila právě strom terezínských dětí. To tehdy hluboce zaujalo amerického hudebního skladatele Hermanna Berlinského, který vzápětí na tento námět složil krásnou a dojemnou kantátu.
V 90. letech min. století, to už máma nežila, probíhal v Drážďanech tzv. Týden přátelství a u této příležitosti byla kantáta velice působivě uvedena pod názvem Strom Irmy Lauscherové ve velkém drážďanském kostele Annenkirche. Dočkala se brzy poté i jednoho pražského představení s textem Arnošta Lustiga v českobratrské modlitebně v Praze na Vinohradech.
Jednou jsem pak taky doprovázela po Terezíně židovskou skupinu z Kanady, samozřejmě jsem neopomněla navštívit i onen, tehdy již statný strom, vyprávěla jeho historii a přitom jsem se zmínila, že bych měla jeden takový sen, aby potomek tohoto stromu rostl i v Jad Vašem v Jeruzalémě. Ti Kanaďané se myšlenky ihned ujali a našli v Izraeli dendrologa, který sem přijel, sklidil semínka a stromek vypěstoval. Nebylo to úplně snadné, izraelské klima není příliš vhodné pro javor, ale povedlo se.
Jednoho takového potomka údajně vysadili i v New Yorku, ale tam je to poněkud nejisté, jde-li vůbec o pravého potomka. Navíc JTA (Židovská tisková agentura) k tomu vydala i text, který je plný výmyslů, jako že máma je pohřbena u jeho kořenů (přitom ve skutečnosti má hrob na Novém židovském hřbitově v Praze), že podplatila nacistické stráže, aby jí sazenici přinesly (jednak to nebyla vůbec ona, kdo sazenici opatřil, a jak by si mohla troufnout oslovit nacistické stráže a čím asi by je v Terezíně mohla podplatit?), atd.
Památník Terezín se péče o strom, poté i o jeho zbylý uschlý pahýl odborně ujal a potomstvo původního stromu nadále pěstuje a poskytuje zájemcům. Např. jeden stromek nyní roste na zahradě českého velvyslanectví v Německu, kde ho slavnostně vysadil náš tehdejší velvyslanec Tomáš Podivínský. Další potomek stromu doputoval v současné době do Švýcarska, kam jej přivezl opět Tomáš Podivínský, t. č. mimořádný a zplnomocněný velvyslanec ČR ve Švýcarské konfederaci a v Lichtenštejnském knížectví. Počátkem listopadu jej tam zasadil prezident České republiky Petr Pavel během státní návštěvy Švýcarska.
A je jich po světě určitě i víc. A hlavně: v Terezíně na hřbitově, poté, co původní strom zahynul při povodni, po boku jeho suchého holého trupu roste jeho potomek a dále nese vzpomínku na děti, které původní stromek zasadily, s láskou ošetřovaly, zalévaly, ale samy vyrůst a dospět nesměly a skončily v pekle vyhlazovacích táborů.
Michaela Vidláková
