Narodila jsem se v roce 1950. Mojí mámě, které se celý život říkalo Anka (Anna Hyndráková, poznámka redakce), bylo teprve 21 let a bylo to pouze pět let po válce. Po čtyřech letech přišel na svět můj bratr, se kterým jsme si velmi blízcí. On a jeho rodina žijí ve Francii a patří mezi moje nejbližší.
Od dětství jsem cítila jistou odlišnost naší rodiny, vnímala jsem hluboký smutek mámy. Postupně jsme zjišťovali, že máma strávila své mládí v koncentračních táborech. Ostatně měla tetování na levém předloktí. Občas se cizí lidé na tetování ptali a zajímali se o ně, někdy až neomaleně. Dlouho o svém životě v koncentráku nemluvila, nemohla. Na náš popud později svůj osud sepsala a vyšel i knižně s názvem Svět bez lidských dimenzí. Na válečnou dobu v publikaci vzpomínají také tři její kamarádky.
Otec byl historik, ve válce totálně nasazený a dva roky vězněný v Německu. Manželství našich rodičů nebylo šťastné, ale rozvedli se až po mnoha letech.
Já jsem byla vzorná holčička, pilně jsem se učila a nosila pochvaly a samé jedničky. Bylo to zejména proto, že jsem chtěla udělat mamince radost. Máma si nevěřila, navíc neměla nikoho, kdo by jí poradil. Otec jí nikdy příliš nepomáhal. Domnívala se, že soudružky tety a soudružky učitelky se o moji výchovu postarají lépe, odborněji. Byla jsem dítě vržené do jeslí, dokonce krátce i do týdenních jeslí, do školky, školy s celodenní péčí… Od deprivace mě, myslím, zachránilo to, že jsem vždy cítila, že jsem milovaná. V dospělosti jsem to Ance trochu vyčítala, ale ona mi to pak vynahradila, když se láskyplně starala o moji dceru a věnovala jí spoustu času. Poučila se a dozrála. Bratr to pak měl snazší. Sám tvrdí, že bojoval „biologickými zbraněmi“ – kdykoli a kamkoli byl odložen, ihned onemocněl.
Jako úplně malá jsem měla legrační představu, že budu zpívat, ovšem pouze Libuši v Národním divadle. Bratr chtěl být popelářem. Tyto naše dětské touhy se (v mém případě naštěstí pro ND) nesplnily. Velmi brzo se mi ale zalíbily kytky, příroda a chtěla jsem být bioložkou. A tou jsem se také stala. Po ukončení studií jsem byla téměř nezaměstnatelná, oba rodiče vyloučeni z KSČ, otec podepsal Chartu 77. Pracovala jsem pouze dočasně jako zástup za chybějící kolegy. Moje situace se dočasně vyřešila tím, že jsem se vdala a měla dítě, dceru Annu.
S manželem jsme se pohybovali ve skupině přátel s podobnými antikomunistickými názory, navštěvovali jsme tajné přednášky a besedy, vzdělávali jsme se. Tito přátelé mi zůstali po celý život. Měli jsme moc hezké manželství. V 80. letech jsem konečně získala stálou práci na 2. lékařské fakultě UK v nemocnici v Motole, pracovala jsem v laboratoři a začala jsem i přednášet medikům, vést praktická cvičení a podobně. Po roce 1989 jsem mohla začít jezdit i na semináře a kongresy. Zažila jsem smutné doby, protože manžel těžce onemocněl, ale měla jsem i velké štěstí. Moje práce mě vždy zajímala a bavila. V roce 2007 jsme se dvěma kolegyněmi vybudovaly zdravotnické zařízení IMMUNIA, centrum prevence a léčby alergií a poruch imunity. To, že IMMUNIA funguje dobře i po mém odchodu do důchodu, mě velice těší.
Posledních deset let mámina života jsme žily spolu, ve dvou, protože jsem ovdověla a dcera dospěla. Byly jsme si velmi blízké. Dohadovaly jsme se o maličkostech, ale v důležitých oblastech života jsme spolu nikdy neměly rozepře. Anka měla zvláštní smysl pro humor. Často a rády k nám chodily na zahrádku její kamarádky, kterým jsme obě říkaly „holky“. Byly to ženy s podobným osudem, také přežily léta v koncentráku. V devadesátých letech Anka sbírala paměti přeživších spolu s paní Andou Lorencovou a zůstala po nich spousta odvedené práce a vysoce oceňovaných dokumentů. Občas mi někdo připomene, jak si v Židovském muzeu a v Památníku Terezín jejich činnosti váží.
Anka (stejně jako další „přeživší“) nikdy nikomu neodmítla přednášku, o kterou byla požádána. Věřila, že je to její povinnost, cítila dluh vůči těm, kteří nepřežili, a snažila se o to, aby se podobné hrůzy nemohly v budoucnu opakovat. Pracovala v Terezínské iniciativě, v Osvětimském výboru, pro Památník Terezín. Navštěvovaly jsme i spolu Bubnování v Bubnech a podobně.
Jsem přesvědčená o tom, že se naší mámě z koncentráku nikdy nepodařilo odejít. Je pochopitelné, že její trauma se přeneslo na nás, její děti. Zajímalo by mě, co by dnes řekla tomu, že vlastně v její osvětové činnosti pokračuji. Patřím do tak zvané druhé generace, která byla traumatem svých rodin zasažena velice silně. A proč se besed se studenty účastním? Aby byli poučenější a aby se v budoucnosti nenechali zlákat žádnou rasistickou teorií. Anka se snažila, aby se takové zlo nikdy neopakovalo. A ze stejných důvodů se o to snažím i já.
Alena Lehovcová
