Životní příběh Františka Franka Frištenského přinášíme v rámci představení pamětníků tzv. druhé generace, kteří přijíždějí na besedy s mládeží a pedagogy v Památníku Terezín.
Začínající podzim roku 1978 byl ve Washingtonu, D. C. horký a vlhký a na tu vlhkost jsem si dlouho nemohl zvyknout. Uběhly teprve dva měsíce od mé druhé, tentokrát však dobrovolné emigrace ze Švýcarska do USA. V bytě Arnošta Lustiga, kde žil s manželkou Věrou, synem Josefem a dcerou Evou, jsem přechodně obdržel azyl, než jsem se mohl „postavit na vlastní nohy“. Arnošt mi zprostředkoval zaměstnaní na stejné univerzitě, kde on byl profesorem literatury a filmu, a kde já poté učil tělocvik.
Častokrát jsem Arnošta pozoroval, jak je v pracovně nakloněn nad psacím strojem a pracuje na své další knize. V jednu chvíli ale rachot utichne, Lustig zvedne hlavu a otočí se ke mně. „Nechtěl bys taky napsat příběh o své mamince? Klidně ti s tím pomůžu, ty bejku, jestli budeš chtít,“ nabízí mi.
Arnoštova otázka mě docela překvapila, protože o mámině minulosti jsem nikdy neuvažoval. To bylo v naší rodině tabu a nemluvilo se o tom, alespoň ne v mé přítomnosti. Ale touto otázkou mi Arnošt nasadil do hlavy brouka, který se ovšem probudil až mnohem později.
Narodil jsem se tři roky po druhé světové válce v Olomouci, ale mých prvních několik let života jsem strávil s rodiči na statku prarodičů Frištenských v Bedihošti u Prostějova. Samozřejmě, to jsem ještě neměl tušení, že vyrůstám v rodině slavných sportovců, a to především zásluhou prastrýce Gustava a jeho mladšího bratra, mého dědečka Františka, kteří oba proslavili naši zemi ve světě jako profesionální zápasníci. Po znárodnění dědečkova statku v roce 1952 jsme se přestěhovali do Rožnova pod Radhoštěm. Život uprostřed Beskyd se nám velice zamlouval a jako rodina jsme milovali turistiku a často cestovali nejen v okolí, ale s přáteli rodičů i po celé republice. V této době jsem nevnímal dobu komunismu a až později jsem se dozvídal, jak toto období tvrdě postihlo rod Frištenských.
Jednou jsem se také ptal mámy, proč nemám prarodiče z její strany? Krátká odpověď byla – zemřeli již před válkou – a konec diskuze. Dál o tom nechtěla mluvit.
V roce 1968 jsme celá rodina emigrovali do Švýcarska. Až teprve tam, když mi bylo dvacet let, jsem se pomalu dozvídal o politické situaci za železnou oponou. Židovská minulost mé mámy Hany (rozené Kleinové) mě stále ještě nedostihla. Vystudoval jsem sportovní institut, učil tělocvik a také hrál lední hokej a volejbal. V roce 1978, jak bylo již zmíněno na začátku, jsem se rozhodl dobrovolně přesídlit do Spojených států amerických a ocitl se u Lustigů. V rodině Arnošta jsem se seznamoval s holokaustem a Terezínem. Bylo to vlastně poprvé, kdy jsem se dozvěděl, že máma prožila svá mladá léta jakožto Židovka v terezínském ghettu, stejně jako Arnošt Lustig, byť se seznámili až ve Švýcarsku náhodou v roce 1968.
Za mého působení v USA jsem na různých univerzitách vyučoval tělocvik a byl také trenérem univerzitních volejbalových družstev. Tato práce mě velice uspokojovala a naplňovala. Oženil jsem se s Victorií, která se narodila ve Philadelphii, a máme radost z našich tří dětí, Hanky, Michaela (Míši) a Nadi a již také z vnučky Emilie.
Máma zemřela v roce 1998 v Rožnově. Byl to šok, protože ještě den před tím jsem s ní mluvil po telefonu z Ameriky, a to byla v pořádku. A tehdy se Arnoštův brouk v mé hlavě vzbudil. S hrůzou jsem si začal uvědomovat, že o mámě vlastně nic nevím. Zjišťoval jsem, že z „nějakých důvodů“ po celý svůj život svoji minulost před námi, dětmi, utajovala. A tak jsem začal usilovně bádat, vzdělávat se o holokaustu a o všem možném spojeném s touto dobou a především číst knihy, mnoho knih. Osobně jsem navštívil pres dvacet žen, přeživších terezínského ghetta, mnohé z nich si na mámu pamatovaly a dokonce s ní sdílely v Terezíně, v dívčím domově L 410 pokoj č. 29. Byly to velice dojemné příběhy, které jsem si důkladně zaznamenával. S každým novým příběhem jsem také objevoval sám sebe. S poznáváním minulosti mé mámy sílilo mé sebevědomí a zároveň to nabyté povědomí o tom, odkud pocházím, se stávalo pocitem znovuzrození a osobní spokojenosti.
Měl jsem v úmyslu napsat o mámě krátký příběh, který nebyl nikdy vysloven, především pro mé děti a jejich potomky, aby věděli, kdo byla jejich babička. Na příběhu jsem pracoval (a stále pracuji) dvacet let. V roce 2021 jsem jej vydal pod názvem Moje máma z Terezína.
Děkuji, Arnošte za toho brouka.
Traumata mé mámy spočívala v jejím tichu, v tom, o čem nikdy nemluvila.
František Frank Frištenský
